Hodnocení jeho vedeníkatolické církve v obdobídruhé světové války aholocaustu je předmětem sporů. Na jedné straně je odsuzován za snahu zůstatneutrální a nedostatečné vyjádření ve věci holocaustu, na druhé straně jeho neveřejnédiplomatické aktivity a jím iniciovaná a podporovaná „podzemní činnost“ církevních struktur zachránila před smrtí statisíceŽidů.[1]
Po válce se stavěl za shovívavý přístup k poraženým národům a setrval v dlouhodobé tvrdé opozici vůčikomunismu. V roce1949 stvrdil dekretsvatého oficia, kterýexkomunikoval z katolické církve členy komunistických stran a vyhlašoval automatickou exkomunikaci každého, kdo do takových stran vstoupí nebo je bude podporovat.
Pacelli bylaristokrat z rodu pevně svázaného seSvatým stolcem. Byl synem Filippa Pacelliho, významného právníka a děkanaŘímské roty. Jeho bratr,Francesco Pacelli, se stal uznávaným církevním právníkem a hrál klíčovou roli při uzavíráníLateránských smluv. Pius XII. mu později udělil titulmarkýze. Dědem Eugenia Pacelliho bylMarcantonio Pacelli, podsekretář papežského Ministerstva financí, ministr vnitraPapežského státu (1851–1870) a zakladatel vatikánského deníkuL'Osservatore Romano. Bratrancem Pia XII. bylErnesto Pacelli, klíčový finanční poradce papežeLva XIII. Mladý Pacelli měl být původně právníkem, ale ve dvanácti letech oznámil rodičům své rozhodnutí stát se namísto tohoknězem.
Pacelli získal střední vzdělání na Viscontiho institutu a v roce1894 vstoupil do semináře v Almo Capranica (ze zdravotních důvodů ale mohl bydlet doma, nikoliv v semináři), na přednášky docházel naGregoriánskou univerzitu. Zde vydržel pouze rok. Z důvodu svého vážného zdravotního stavu odešel na dlouhý ozdravný pobyt do venkovského sídla Pacelliů. Po návratu z něj se vrátil do semináře. Nikoliv však do Capranici, ale na Apollinareův institutLateránské univerzity. Poté ještě započal studovat filosofii naUniverzitě La Sapienza. V roce1899 promoval v oborechteologie aobojího práva a stal seknězem.
Pacelli postupně odmítl postprofesora kanonického práva nejprve naŘímské univerzitě (1908) a poté naAmerické katolické univerzitě (1911). V roce1911 se stal podsekretářem, pak mladším sekretářem (1912) a nakonec sekretářem (1914) Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Na posledním postu vystřídal kardinála Gasparriho, který nastoupil do úřadustátního sekretáře. Jako sekretář Kongregace Pacelli dojednal a uzavřelkonkordát seSrbskem – podepsán byl deset dnů před atentátem naarcivévodu Ferdinanda. Dále se zasloužil o zrušení právaveta, které měly velké evropské katolické mocnosti při volbě papeže od 16. století.
Jelikož v té době nebyl jmenován žádný nuncius proPrusko čiNěmecko, byl Pacelli používán též jako diplomat ve vztahu k celémuNěmeckému císařství a předložil německé vládě mírovou iniciativu Benedikta XV. Jednal s bavorským králemLudvíkem i scísařem Vilémem a jehokancléřem von Bethmann-Hollwegem.Kancléř se stavěl k mírovým návrhům pozitivně, což vedlo Pacelliho nejprve k optimistickému hodnocení situace, že je zde konečně naděje na mír. Brzy však byl krutě zklamán, protože německá generalita pořád doufala ve vítězství ve válce a kancléř byl poté, co naznačil ochotu jednat o míru, rychle přinucen k rezignaci. Pacelli se poté soustředil na činnosti spojené s papežovými humanitárními projekty.
Pacelli byl jeden z mála vysokých zahraničních diplomatů, kteří po válce neopustiliMnichov ani během poválečných nepokojů a krátké existenceBavorské republiky rad. Tehdy také musel jednoho dne čelit bojůvceSpartakovců, kteří vpadli na nunciaturu a ohrožovali jej zbraněmi, údajně je však přesvědčil, aby bez dalších incidentů odešli. Tato příhoda je dodnes až anekdoticky připomínána (někdy s přirovnáním k slavnému jednání papežeLva Velikého sAttilou) a někteří autoři se domnívají, že tato událost stála u základů ostře nepřátelského postoje Pia XII. kekomunismu, případně k celé levici. Na druhé straně Pacelli měl i později srdečné vztahy s některými levicovými politiky (Friedrich Ebert čiPhilipp Scheidemann) a řada autorů namítá, že na takovéto zkratkovité tvoření názorů byl prostě příliš inteligentní.
Jako nuncius v Německu Pacelli též tajně vyjednával se sovětským ministrem zahraničíČičerinem.
22. června1920 byl Pacelli jmenován apoštolským nunciem vNěmecku, nicméně nunciatura se z Mnichova doBerlína přestěhovala až v roce 1925, po dojednání a podepsáníkonkordátu s Bavorskem. Někteří klíčoví spolupracovníci, se kterými se Pacelli setkal v Mnichově s nimiž spolupracoval dál i v Berlíně, s ním už zůstali po celý zbytek života, např. jeho klíčový poradceRobert Leiber či sestraPascalina Lehnert.
Mimo plnění reprezentativních a pastoračních povinností věnoval Pacelli v Německu většinu času přípravě konkordátů s Německem a některými německými státy (viz níže). Jelikož však nebyl žádný nuncius v Sovětském svazu, byl v roce 1925 pověřen tajným jednáním i s tímto státem, kde byla katolická církev krutě pronásledována. Jednal se sovětskými diplomaty v Německu, později se i několikrát setkal s ministrem zahraničíČičerinem. Jednání nevedla (a vzhledem k naprosto odlišným představám obou stran ani nemohla) vést k nějakým reálným výsledkům, byť tajně pokračovala až do roku 1927, kdy je Pius XI. nařídil Pacellimu ukončit. Sovětská strana jevila ochotu dohodnout se na několika nepodstatných detailech, ale zcela odmítla klíčové požadavky Svatého stolce (konkrétně požadavky umožnit náboženské vzdělávání a svěcení kněží a biskupů).
Na rozdíl odVatikánu, Pacelli osobně podporoval tzv.Výmarskou koalici mezi křesťanskými demokraty, liberály a sociálními demokraty v Německu. Ačkoliv měl velmi srdečné vztahy s vrcholnými představitelistrany Zentrum, nepřizval je k jednání s německou vládou, neboť Vatikán dával ve vztazích s touto vysoce organizovanou stranou najevo značnou zdrženlivost. Pacelli podpořil snahy německé diplomacie o odmítnutí dodatečných opatření, která si prosazovaly vítězné mocnosti. Ostře se postavil proti jejich požadavkům na administrativní oddělení církevní správySárska odněmecké církve, které prosazovalaFrancie, podpořil dosazeníapoštolského administrátora vGdaňsku a pomáhal s integrací německých kněží vyhnaných zPolska.
Na druhé straně nebyly jeho vztahy k vládě tak úplně nekonfliktní. Pacelli kritizoval německou politiku ohledně finančních reparací jako nenápaditou a postrádající smysl pro realitu. Vyjádřil politování nad povolením k návratu z exilu prokorunního prince Viléma, neboť to považoval za destabilizující. V roce1923Svatý stolec jeho ústy veřejně odsoudil německé sabotážní akce zaměřené protifrancouzské okupaciPorúří. Když byl v roce1929 odvolán doŘíma, dočkal se mnoha díků, ocenění a vyjádření obdivu ze strany jak katolíků, tak protestantů a byl u německých věřících populárnější, než kterýkoliv domácíkardinál nebobiskup.[3]
Z pověření Svatého stolce vykonal mnoho diplomatických cest poEvropě aAmerice, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Papež Pius XI. to vyložilmsgre. Tardinimu tak, že si jej připravuje jako svého nástupce a tak ho posílá do světa, aby si vytvořil potřebné kontakty a získal zkušenosti. V roce1936 navštívilSpojené státy americké a setkal se sCoughlinem aRooseveltem. Hodně tehdy pomohl Rooseveltovi a řadě katolických biskupů, když podnikl rázné kroky, které vyústily v radikální omezení Coughlinova vystupování v rádiích. Přátelské styky mezi Pacellim a Rooseveltem vedly posléze k tomu, že prezident v roce1939 navázal s Vatikánem neoficiální diplomatické styky, když vyslal ke Svatému stolci svého osobního poradce (vyslání oficiálníhovelvyslance by vyžadovalo souhlasSenátu, jehož udělení bylo v té době spíše nepravděpodobné).[4] Tím byly fakticky obnoveny diplomatické vztahy mezi Spojenými státy a Svatým stolcem, přerušené v roce1870.
Někteří historikové tvrdí, že Pacelli jako státní sekretář odradil umírajícího Pia XI. od odsouzeníKřišťálové noci, o které byl informován apoštolským nunciem v Německu. Taktéž v případě encyklikyHumani generis unitas, kterou měl Pius XI. připravenou v září 1938 a která obsahovala otevřené a jasné odsouzení veškeréhoantisemitismus arasismu, mohla být odložena „ad akta“ na základě jeho naléhání. Jako papež pak Pacelli použil některé její části ve své inaugurační encykliceSummi pontificatus. Ta sice na jedné straně nejmenuje výslovněnacismus ani antisemitismus, na straně druhé zcela jednoznačně odsuzuje rasismus jako učení příčící se základůmkřesťanské víry.
Poválečná doba byla pro Svatý stolec obdobím uzavírání novýchkonkordátů. Bylo to nevyhnutelné: vznikly novéstáty, u starých často došlo k radikální změně mocenských principů či přímo formy vlády. V letech1922–1932 byloSvatým stolcem uzavřeno celkem 16 konkordátů a významných mezinárodních smluv. CeloněmeckýŘíšský konkordát podepsaný20. července1933, byl z nich nejdůležitější a také nejkontroverznější. Nikoliv pro svůj obsah, který je stále platný, ale pro čas a okolnosti jeho podepsání.
Říšský konkordát nebyl samostatnou entitou, byl součástí systému čtyř navzájem se ovlivňujících konkordátů, který krom něj tvořily konkordáty sBavorskem (1924),Pruskem (1929) aBádenskem (1932). Pro církev byl enormně důležitý, neboťÚstava Výmarské republiky dávala státu velkou moc v oblastechvzdělávání akultury, tedy tam, kam se upíral její hlavní zájem. Potřeba konkordátu byla vnímána o to naléhavěji, že sílila mocHitlera a jehonacismu, které církev považovala za nepřátele. Kardinál Pacelli věřil, že konkordát bude štítem ukovaným z mezinárodního práva, který církev ochrání před pronásledováním.
Pacelli jako státní sekretář proto považoval konkordát s Německem za svůj hlavní cíl a jako zkušený diplomat s přehledem v německé problematice neváhal zasahovat do jeho přípravy a jednání o něm. Pokoušel se jej dojednat již jako nuncius, ale jednání byla bezvýsledná jednak proantikatolicismus v řadách vládních sociálních demokratů, jednak pro nestabilitu německých vlád.
Konkordát byl uzavřen krátce poté, co Německo uzavřelo podobné dohody sprotestantskými církvemi. Problém byl, že tato smlouva byla prvním velkým mezinárodním počinem Hitlerovy vlády, že patrně byla vyměněna za schválenízmocňovacího zákona (dávajícího Hitlerově vládě legislativní pravomoc) a že součástí dohod bylo ukončení činnosti kněží v politice, což se ukázalo být smrtící pro katolickoustranu Zentrum. Hitlerovi tak schválení konkordátu přineslo mezinárodní uznání a usnadněnou cestu k moci.
Čas ukázal, že konkordát možná byl omylem, neboťnacistické Německo jej dodržovalo jen, pokud se mu to hodilo. Pacelli ještě jako státní sekretář vznesl 55 protestů proti závažným porušením konkordátu, věnovala se jim iencyklikaMit brennender Sorge, na jejíž tvorbě se Pacelli významně podílel. Po propuknutí války se situace ještě zhoršila. Na druhé straně určitou ochranu konkordát představoval, je ovšem otázkou, zda to stálo za to. Pacelli už jakopapež v dopisepasovskému biskupovi (z10. června1941) připustil, že konkordát nesplnil očekávání: „Historie říšského konkordátu ukazuje, že druhá strana navzdory formálním dohodám postrádá i ty nejzákladnější předpoklady k akceptování alespoň té minimální svobody pro církev, která by jí ještě umožnila žít a pracovat“. Na druhé straně Pacelli i přes to po celý život považoval říšský konkordát za nutnost, protože navzdory tomu, že katolická církev byla v Německu pronásledována, byl to podle něj jen slabý odvar toho, co by se dělo, kdyby konkordátu nebylo.
Související informace naleznete také v článku Konkláve 1939.
Eugenio Pacelli byl od počátku hlavnímkandidátem v boji o papežský trůn. Podle komentátorů mu navíc nahrávaly hned tři faktory: jeho diplomatické zkušenosti a znalost Německa (hrozba války byla už nepřehlédnutelná), jeho 63. narozeniny připadající na druhý den volby a zejména fakt, že bylo všeobecně známo, žePius XI. si jeho volbu přál a vychovával si jej jako svého zástupce.Msgre. Tardini si poznamenal do deníku, že mu Pius XI. opakovaně prorokoval, že se Pacelli stane papežem a že to bude vynikající papež.[6] Kardinál Pacelli byl zvolen papežem již druhý den volby. Přijal jméno Pius XII., což odůvodnil úctou ke svému předchůdci Piovi XI..
V nejširší veřejnosti je Pius XII. známý hlavně pro politické přesahy a aspekty svého působení zadruhé světové války aholokaustu, případně pro oficiální vyhlášeníexkomunikace pro příslušníkykomunistických stran a jejich podporovatelů. Méně známé jsou jeho ostatní aktivity, týkající se církevní správy. Zejména v řadách ostatních křesťanů je jakž takž rozšířeno povědomí o tom, žeex cathedra vyhlásildogma o nanebevzetí Panny Marie, jeho další počiny však už tolik známé nejsou. Pius XII. přitom zásadně změnil mnoho oblastí fungování církve, v mnoha ohledech proměnil praxi uplatňování církevních zásad a vydal řaduencyklik, které zásadně ovlivňují životkatolické církve dodnes. Stal se též prvním papežem, který začal sdělovat své poselství lidem skrze rádio a televizi.
Pius XII. jmenoval po svém zvolení státním sekretářem zkušenéhodiplomatakardinála Maglioneho. Maglione ovšem nikdy nezískal takový vliv, jako měl v úřadu Pacelli, neboť Pius XII. věnoval velkou část své důvěry jednak svým osobním poradcům, jednak Maglioneho podsekretářůmMontinimu (pozdější Pavel VI. spravoval „vnitřní sekci“) aTardinimu (spravoval „vnější sekci“). Po Maglioneho smrti v roce1944 už Pius XII. post státního sekretáře neobsadil a část jeho gesce vyřizoval sám. Rovněž ve velké míře zasahoval do činnosti uvnitř kuriálních kongregací.[7] V roce1953 chtěl oba jmenovatkardinály, ale oba tuto poctu odmítli, tak jim později udělil alespoň privilegium nositbiskupské insignie. Montiniho pak později ale pro rostoucí neshody úřadu zbavil a jmenoval jejarcibiskupem milánským. Tardini zůstal a později se stal kardinálem a státním sekretářem z rozhodnutíJana XXIII.
Své úsilí zmezinárodnit církev na všech úrovních završil papež Pius XII. při tzv.Velké konzistoři v roce1946, kdy masově jmenoval kardinály s neitalským a neevropským původem a Italové ztratili pět set let trvající většinu vKolegiu kardinálů. Italští preláti přijali Piovo úsilí v tomto ohledu víceméně kladně, nevzniklo proti němu žádné protestní hnutí ani otevřená opozice.
Poslední bod byl dost ožehavý, jednakvykopávky mohly vzbudit pohoršení, jednak zde byly technické obtíže s vykopávkami pod hlavnímoltářem. Pius XII. ovšem hodlal vykopávky provést, protože si od nich sliboval definitivní potvrzení či vyvrácení tvrzení, že bazilika stojí na hroběsvatého Petra.
Překlad Žalmů byl hotov v roce1945,dogma bylo vyhlášeno v listopadu1950 a tentýž rok byly zveřejněny první výzkumy vztahující se k hrobu svatého Petra. Pod oltářem byl skutečně objeven hrob, který církev považuje za hrob Svatého Petra, nicméně ne všichni s tím souhlasí.
Pius XII. byl prvním papež, který začal ve významném rozsahu používat masmédia. Byl též první z papežů, jehož dokumenty, proslovy a encykliky byly pronášeny nebo se překládaly do lokálních jazyků, před ním se v nich takřka výhradně používalalatina a papežské dokumenty se vydávaly pouze v rámciAkt Apoštolského stolce (Mit brennender Sorge byla pouze výjimka z tohoto pravidla). Některé dokumenty ovšem zůstaly nezveřejněné. Ne všechny z nich se zachovaly či jsou k dispozici, v roce 1944 byla část z nich spálena nebo zazděna v důsledku obav z okupace Vatikánu vojsky nacistického Německa.[8]
přístupné soubory dokumentů a proslovů Pia XII.
Acta Apostolicae Sedis,Vatikán 1939–1958. Oficiální dokumenty pontifikátu Pia XII. (lat.)
Pio XII, Discorsi e Radio Messaggi di Sua Santita Pio XII, Vatikán 1939–1958 – oficiální projevy Pia XII., 20. dílů (it.)
Pio XII, Discorsi Ai Medici, sestavil Fiorenzo Angelini, Řím 1959, 725 stran – soubor projevů soustřeďujících se na lékařskou etiku (it.)
Soziale Summe Pius XII ed. A. F. Utz, J. F. Gröner, 4010 stran – neteologické učení 1939–1958, 3 díly (něm.)
Guide to the Documents of Pope Pius XII od M. Claudia, Westminster, Maryland 1955 (angl.)
Malé procento dokumentů Pia XII. je na stránkách Vatikánu, některé vyšly jednotlivě, zejména encykliky. V češtině existuje běžně dostupné knižní vydání encyklikyHumani generis, na internetu se vyskytují neoficiální české překlady např. encyklikyMediator Dei.
Pius XII. napsal mnohoencyklik a zpráv a měl obrovské množství proslovů, v nichž objasňoval zásady katolické víry a aplikoval je na nové výzvy moderního světa. V encyklikáchMystici corporis aMediator Dei měnil tradiční pojetí církve a pasivní roli laiků v ní. Obě encykliky se hodně promítly do idejíDruhého vatikánského koncilu. EncyklikaDivino afflante Spiritu, která měla obrovský dopad na další vývoj katolické biblistiky. Ovšem jeho učení a jeho dopady jsou mnohem rozsáhlejší a je těžké je stručně shrnout.
Ve své první encykliceSummi pontificatus, vydané20. října1939, papež Pius XII. rozvinul hlavní téma svéhopontifikátu. Tou je univerzálnostkřesťanství a jednota lidské společnosti. Encyklika zdůrazňuje, žeBůh stvořil všechny národy k tomu, aby obydlely celou zemi, a tudíž z tohoto pohledu neexistují žádnérasové rozdíly; žeKristus miluje všechny lidi, bez rozdílu a bez toho, aby nějaké vyloučil. Encyklika tak zcela jednoznačně odsuzujerasismus, neboť ten je v rozporu se základními myšlenkami křesťanské víry. Zároveň zde papež odsoudilnapadení Polska a vraždění jeho obyvatel. Encyklika též odsuzujevynucené konverze.
Téma encykliky Summi pontificatus částečně rozvíjí encyklika Mystici corporis, která se zabývá katolickou církví jakožto Mystickým tělem Kristovým. Církev je nazývána tělem, protože je živou entitou, tělem Kristovým. Protože Kristus je jejím zakladatelem a srdcem, je mystickým tělem, protože není ani čistě fyzickou, ani čistě duchovní jednotkou, ale je nadnárodní. Encyklika zásadně rozšiřuje rolilaiků v církvi.
Související informace naleznete také v článku Mediator Dei.
Reforma Pia XII. navazuje na snahy obnovy liturgie, které reprezentovaly lokální liturgická hnutí, která se objevují v 19. století a pokoušejí se liturgii více demokratizovat a učinit srozumitelnější lidem. Papež Pius XII. také podporoval studium patristických pramenů o liturgii. Prosazoval, že liturgie je záležitostí nejen hlavy, ale i údů, tedy celé církve. Papež varuje před prázdným obřadnictvím, do kterého měla liturgie tendenci upadat. Tento vývoj liturgie shrnul v encyklice Mediator Dei, vydané v roce 1947.
Encyklika neznamenala konec liturgické obnovy. V roce 1948 zřizuje komisi pro liturgii, která pracovala v naprostém utajení na dalších reformách. V roce 1952 vstupuje v platnost reforma velikonoční vigilie, která se do té doby slavila nesmyslně v sobotu ráno, namísto sobotního večera. O tři roky později v roce 1955 je provedena reforma celého velikonočního týdne.
Liturgická reforma Pia XII. znamenala také povolení sloužit večerní mše svaté a s tím byla spojená změna postních pravidel před přijímáním eucharistie. Jazykem mše svaté zůstávala latina, ale došlo k schválení dvojjazyčných rituálů (křest, svatba).
PoTridentském koncilu došlo k sjednocení latinských překladů bible, což bylo pozitivum, ale na druhé straně se začala objevovat nedůvěra k překladům a nastal horší přístup k původním textům v originálních jazycích. Všeobecně v potridentské době katolíci neumějí příliš pracovat s textem. Na přelomu 19. a 20. století však dochází k rozmachu katolické biblistiky, která je pozadu za protestantskou. Za pontifikátuLva XIII. je zřízena Jeruzalémská biblická škola, kde vychází periodikum Revue biblique. V roce1893 Lev XIII. pouští do světa encyklikuProvidentissimus Deus a je založenaPapežská biblická komise (PBK). Následný pontifikátPia X. má k novým vědeckým metodám v biblickém bádání nedůvěru a 14 dekrety PBK de facto zastaví vývoj katolické biblistiky.
V roce1936 se E. Pacelli, pozdější Pius XII. setká s Jeanem Guitonem, teologem a filosofem a dalšími francouzskými biblisty a zeptá se jich, co si odborná veřejnost ve Francii myslí o dekretech PBK z počátku století, které nedovolovali svobodné bádání v oblasti biblistiky. Dostalo se mu odpovědi, že jsou všem pro smích. Tehdy Pacelli delegaci mlčky propustil.
V roce1943 k 50. výročí encyklikyProvidentissimus Deus vyhlašuje Pius XII. encyklikuDivino afflante Spiritu. Reaguje na postup archeologických výzkumů v Palestině. Doporučuje studium starých jazyků. Původní text má větší autoritu, než sebelepší překlad. Encyklika privileguje originální text před latinským překladem při studiu. Výklad nemůže být za každou cenu alegorický, je třeba hledat literární význam a odhalit duchovní smysl textu. Encyklika dále potvrzuje existenci literárních druhů v Bibli. Přitaká historicko-kritické metodě.
Encyklika znamenala nový vítr do plachet katolické biblistiky. V roce1955 následuje veřejné prohlášení, že odteď je svoboda ve všech otázkách biblického bádání. Na encyklikuDivino afflante Spiritu následuje dokumentDruhého vatikánského konciluDei Verbum a dokument PBKVýklad Bible v Církvi.
Související informace naleznete také v článku Humani generis.
Podle Pia XII. jsouvěda anáboženství sestry, různé způsoby vyjádření „Boží přesnosti“, a není tedy možné je stavět dlouhodobě proti sobě. Ve svéencykliceHumani generis, která je považována z teologického hlediska za jednu z nejdůležitějších jehopontifikátu, se vyrovnává s novými směry vteologii afilosofii a sevoluční teorií. Ústředním stanoviskem jeho encykliky je tvrzení, že není možno akceptovat takové teorie, které jsou v jednoznačném rozporu s katolickou naukou a že jednoznačná rozhodnutíMagisteria apapeže nelze zpochybňovat. V případě evoluční teorie objasňuje nauku katolické církve ostvoření člověka tak, žeBůh stvořil a vdechl člověkuduši a že tedy tatohypotéza není v rozporu s katolickou naukou, pokud popisuje pouze proces stvoření těla a neimplikuje nepřijatelné filosofické interpretace, a může být v této podobě vyučována.
SvatořečeníMarie Goretti se zúčastnilo přes 500 tisíc převážně mladých lidí. Papež je proto provedl nikoliv vbazilice sv. Petra, jak bylo zvykem, ale naSvatopetrském náměstí. Je jednou z nejuctívanějších světic současnosti.
Pontifikát Pia XII. započal krátce před vypuknutímdruhé světové války. Pius XII. se nejprve zoufale pokoušel válku odvrátit a poté se formálně snažil zůstatneutrální, což se (stejně jako v případěBenedikta XV. aprvní světové války) setkávalo s nepochopením obou stran konfliktu. Hlavními stratégy diplomacieSvatého stolce v době druhé světové války byli kromě samotného papeže, který si nepochybně udržel pozici tvůrce konečných rozhodnutí, ještěstátní sekretářLuigi Maglione a podsekretářDomenico Tardini, který působil de facto jako ministr zahraničí Vatikánu, byl hlavním poradcem Maglioneho i Pia XII. a vedl většinu důležitých jednání s velvyslanci akreditovanými u Svatého stolce.
Pokud jde o skutečnou pozici Vatikánu a Pia XII., faktem je, že ve skutečnosti tak úplně neutrální nebyl – podrobný rozbor jeho kroků (včetně zákulisních) ukazuje, že považovalNěmecko aSovětský svaz za agresory a nepřátele a stranil západním spojencům. Ví se například bezpečně, žeSvatý stolec v roce1940 tajně varovalBelgii,Nizozemsko,Francii aVelkou Británii (první dva státy prostřednictvímnunciů3. května, druhé dva přesvelvyslance akreditované u Svatého stolce6. května) před zahájenímněmeckého útoku.[9]
Papež čelil tlakům ze stranySpojenců na hlasité odsouzení zvěrstev a agresí ze stranyOsy, čemuž ovšem bránila snaha ochránit jednak samotné katolíky v zemích Osy a na Osou porobených území, jednak církevní struktury, jednak svoji vlastní formální neutralitu, která umožňovala uchovat si jistý vliv a možnosti k intervencím vdiplomatické sféře. Pius XII. v této věci zastával názor, že hrozba veřejného protestu je v tomto případě patrně účinnější, než jeho realizace – a každopádně ji lze používat opakovaně bez toho, aby následovaly rozsáhlé krvavé vendety ze strany nacistů. Protestoval tedy spíše v zákulisí.
Také zde byl problém, že Vatikán mohl podle svého stanoviska jen těžko odsoudit zvěrstva Osy, aniž by rovněž odsoudil tatáž zvěrstva páchanáSovětským svazem, což si však Spojenci zásadně nepřáli (je třeba si uvědomit, že Svatý stolec vnímal po celou válku Sovětský svaz a komunismus jako nepřítele stejně krutého a mnohem nebezpečnějšího, nežnacistické Německo anacismus). Vatikán ale vyšel vstříc Spojencům v tom, že popřepadení SSSR dodal dobrozdání, že pomoc ruskému lidu čelícímu německé agresi není nutně pomocí a podporoukomunismu, která je katolíkům zakázaná, čímž výrazně snížil odpor katolických mocenských kruhů vUSA proti vojenské spolupráci se Sovětským svazem.
Veřejné protesty Vatikánu a odsouzení zvěrstev byly za druhé světové války poměrně nečetné a většinou bez konkrétního adresáta, ačkoliv byly obvykle vyslovované v takových kontextech a okamžicích, že jejich adresát byl víceméně zřejmý. Takto nepřímo byly odsuzovány hlavně zvěrstva nacistického Německa, které to stavělo do nepříjemné pozice: nemohlo veřejně reagovat na tyto „nepřátelské kroky", neboť by tím oficiálně potvrdilo fakt, že bylo adresátem odsouzení. V mnoha případech si to ale vynahradilo tím, že se mstilo na katolících a kekřesťanství konvertovanýchŽidech porobených národů.
Ve věci zvěrstev a agresí Sovětského svazu byl Vatikán adresnější (např. veřejné odsouzeníagrese proti Finsku a bombardování finských měst), neboť s ním byl ve střetu už od samotného vzniku bolševického Ruska, neměl na něj žádný významný diplomatický vliv, který by chtěl uchovat, a pronásledování katolíků na území ovládaném Sověty mělo takové rozměry, že jeho další zhoršení nebylo příliš reálné.
Diplomatické aktivity Svatého stolce směřovaly po celou dobu války zejména k následujícím cílům:
ochránit katolíky a církevní struktury jak před nacistickým Německem, tak před Sovětským svazem
ochránit civilní obyvatelstvo před hrůzami války
ochránit Židy před nacistickým Německem
ochránit Vatikán a celý Řím před vojenskými akcemi
Vatikán se (jen s malými dílčími úspěchy) dovolával dodržováníŘíšského konkordátu v Německu. Za veliký neúspěch považoval fakt, že nacistické Německo později výslovně omezilo jeho platnost pouze na území, které patřilo k Německu v době jeho uzavření. Striktně odmítlo rozšířit jeho platnost do porobených oblastí, kde často rozpoutávalo kruté pronásledování katolíků – jednak protoženacismus považoval církev (stejně jako ona jeho) zapřirozeného nepřítele, jednak v některých konkrétních případech šlo zjevně o mstu za to, že Vatikán odmítl přizpůsobit územní členění církevní správy německým územním ziskům (šlo zejména o Německem požadované změny hranic a obsazení diecézí vSudetech a napolském území, které se po dobytí připojilo přímo k Německu). Na druhé straně Vatikán, aby zajistil duchovní péči o obyvatelstvo dotčených oblastí, udělil nad nimi dočasné mimořádné pravomoci německýmbiskupům, což mu bylo Spojenci vyčítáno.
Rok před koncem druhé světové válkyHitler nařídil svému generáloviKarlu Wolffovi, aby unesl Pia XII. do Německa. Ten však rozkaz odmítl provést a navíc papeže varoval.[10]
Téma „Pius XII.,Vatikán aholokaust“ představuje nejkontroverznější a nejcitlivější téma papežova života. Řada autorů ve svých dílech obviňuje Pia XII., že „k holokaustu mlčel, že mu nebránil, že o něm věděl, ale tajil jej, že proti němu nic neudělal“ a nazývá hoantisemitským papežem (tento postoj reprezentují třebaHochhuthova hraNáměstek čiCornwellůvHitlerův papež[11]).
Naproti tomu jiní autoři upozorňují, že nikdo neudělal pro záchranuŽidů více než právě Pius XII., že papežovo „mlčení“ (které nebylo ani zdaleka absolutní) bylo jen taktickým rozhodnutím, které vycházelo z poznání, že prací v zákulisí a podzemí bude možno dosáhnout mnohem lepších výsledků. Dokládají řadu iniciativ papeže a Vatikánu na záchranuŽidů a citují podporu této mlčenlivé taktiky ze strany soudobých představitelů Židů, jakož i jejich názory, že pokud by papež promluvil, přineslo by to smrt tisícům dalších obětí z řad Židů i katolíků. Citují též řadu díků a ocenění, kterých se papeži Piu XII. dostalo od známých soudobých židovských osobností (např.Albert Einstein) a čelných představitelů (např. izraelská premiérkaGolda Meirová čivrchní římský rabínIsrael Zolli). Literaturu tohoto typu představují napříkladMýtus Hitlerova papežerabína Dalina čiBletůvPius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů).
Kritiku ve smyslu mlčení a neutrality k holokaustu obsahoval i popisek věnovaný Piu XII. v památníkuJad vašem. Ten vedl v roce2007 k ostrému sporu mezi památníkem aAntoniem Francem,apoštolským nunciem vIzraeli, který požadoval jeho odstranění. Památník se tomu vzepřel s tím, že není možné prosazovat diplomatickým tlakem změny historického výzkumu, přislíbil však, že znění popisku prošetří.[12] Kritiku popisku ovšem podpořili i někteří židovští historici. Např. sirMartin Gilbert označil kritizovaný popisek za „příliš zkreslený stenozáznam“, který je místy zavádějící a místy vyloženě nepravdivý.[13] Jad vašem později popisek odstranil a nahradil texty, které oceňují aktivity Pia XII. na pomoc židům.[14]
Další autoři se zaměřují na papežovy a vatikánské aktivity a kritizují je samé. Kritizují zejména fakt, že papež holokaust veřejně a výslovně adresně neodsoudil. Řada z nich to staví jako morální povinnost a vůbec se přitom nezabývá možnými důsledky. Další kritici pozitivní efekt ve prospěch Židů u tohoto prohlášení považují za samozřejmý a deklarují ho, aniž by však toto své tvrzení doložili nějakou seriózní analýzou. Obhájci papeže poukazují na efekt protestu nizozemských biskupů, který byl přesně opačný a znamenal rozšíření perzekucí a smrt pro řadupokřtěných nizozemských Židů, kteří měli být původně ušetřeni,[15] jakož i na souhlas židovských představitelů s metodou „tichého a zákulisního odporu“.
Na druhé straně je nutno připustit, v některých případech byl postup vatikánské diplomacie opravdu dosti kontroverzní. Jedním z nejkritizovanějších bodů je fakt, že Svatý stolec na dotazvlády ve Vichy dodal dobrozdání, že její nové rasové zákony nejsou v rozporu s katolickou vírou. NunciusValeri byl tímto stanoviskem natolik šokován, že ho osobně ověřoval u státního sekretářeMaglioneho, který je podpořil. Nutno ale podotknout, že dané zákony byly podstatně mírnější než německé, nebo slovenské (ty druhé Svatý stolec ostře odsoudil v roce 1941) a je zde možnost, že se Vatikán obával, že by si Německo později vynutilo přijetí jiných, mnohem horších.
V roce 2023 byla objevena korespondence papežova sekretáře Roberta Leibera, která dokládá, že papežský stolec dostával o probíhajícím holokaustu poměrně přesné informace přímo z Německa a ve stejné době byl informován i skrz depeše od západních spojenců.[16]
2)Pomoc jen pokřtěným Židům
Další bod sváru je obviňování papeže a církve, že jeho aktivity směřovaly především k ochraně pokřtěných Židů, nikoliv Židů jako celku.[17] Zřetelné zdůrazňování zájmu o pokřtěné Židy je sice nepopiratelné, ovšem obhájci papeže to vysvětlují tím, že Vatikán měl jednak v jejich případě větší možnosti (u pokřtěných Židů mohl napadat některé částiprotižidovských zákonů a nařízení jako odporujícíkonkordátům a dalším smluvním závazkům a dohodám meziSvatým stolcem a zúčastněnými státy, neboť často jasně porušovaly dohody o svobodném výkonu náboženských úkonů, jako byl křest, uzavřenísňatku a podobně), jednak že Vatikán byl jediný, kdo se jich zastával, protože většina židovských organizací, které se snažily pronásledovaným Židům pomáhat, definovala Židynábožensky a ty pokřtěné považovala za odpadlíky, kteří nemají na jejich pomoc nárok.[18]
Zde je taky poukazováno na to, že papež a jeho podřízení ustavili velice benevolentní přístup k židovskýmkonverzím: nejprve docházelo k masovému udělovánídispensí od řádné přípravy před křtem a pokřtěné nikdo zvlášť nekontroloval, zda víru praktikují. Když ohrožení vzrostlo, začalikněží ibiskupové vydávat i falešnákřestní osvědčení.Nuncius vMaďarskuAngelo Rotta vydával v roce1944 s vědomím a svolením papeže pokřtěným i nepokřtěným Židům bez rozdílu falešná křestní osvědčení (u těch pokřtěných se často falšovalo datum křtu či další údaje), ochranné listy a dokonce i falešné diplomatické doklady. Podzemní akce se pak obecně týkaly většinou všech Židů, byť pokřtění k nim mohli mít na základě osobních kontaktů a větší snaze je vyhledávat snadnější přístup.
3)Počáteční váhavost
Kritici tvrdí, že papež a Svatý stolec začal pomáhat Židům až ke konci války, kdy to považoval za dobré zpropagandistických důvodů a že dlouho odmítal holokaust byť i jen potvrdit, ačkoliv o něm měl podrobné zprávy. Na první část kritiky obhájci papeže poukazují na to, že snahu najít Židům zemi k emigraci lze datovat do času ještě předdruhou světovou válkou a že například diplomatické protesty naSlovensku přišly v roce1941, v čase největších německých vojenských úspěchů. Na její druhou část tvrdí, že informace, kterými Svatý stolec disponoval v době, kdy se Západní spojenci na toto dokazovaly, byly kusé a neověřitelné a že nejpodrobnější zprávy mu přišly přes zmocněnceBurzia působícího na Slovensku, který se ovšem ve svých předchozích hlášení o deportacích minimálně v jednom případě zásadně zmýlil.
Krom výše zmíněných případů benevolentního křtění, křtění naoko a falšování dokladů pomáhala katolická církev pronásledovaným Židům mnoha dalšími způsoby. Ne všichni katolíci ovšem Židům pomáhali či pomáhali ochotně a v maximální míře (což se týká i některých kněží a biskupů) a ne o všech aktivitách musel Svatý stolec nutně vědět nebo je iniciovat.
Literatura kritizující Pia XII. má sklon bagatelizovat jeho úsilí za záchranu Židů a tvrdí, že šlo o „ojedinělé případy, o které se osobně zasadil“ a že křesťané, kteří Židům pomáhali, byli v církvi spíše disidenty, než by zakoušeli její podporu[19] a že církevní představitelé se pouze ojediněle stavěli proti pronásledování pokřtěných Židů.[20]
Obhájci Pia XII. tyto teze odmítají jako zcela nepravdivé. Na řadě materiálů dokládají, že vatikánská diplomacie se za Židy stavěla běžně a s plnou podporou Svaté stolce a Pia XII., že mnoho aktivit iniciovaných Piem XII. chránilo Židy bez rozdílu vyznání.David G. Dalin udává, že Svatý stolec se snažil pro tisíce Židů, kteří se skrývali na papežovéletním sídle vCastel Gandolfu a římskýchklášterech, zajistit ikošer stravu, což nesvědčí o tom, že by chtěl skrývat pouze pokřtěné Židy, stejně jako tomu neodpovídá vydávání falešných křestních osvědčení.
Pokud jde o ojedinělost pokusů o záchranu Židů, obhájci Pia XII. odhadují počet těch Židů, kteří díky Svatému stolci a katolické církvi unikli jisté smrti, v řádu statisíců, obvykle mezi půl miliónem až osmi sty tisíci. Židovský diplomat a teologPinchas Lapide udává ve své knizeThree Popes and the Jews počet takto zachráněných na nejméně 700 000, ale pravděpodobně až 860 000.[21] V červenci 2012 se ředitelství muzea Jad vašem rozhodlo změnit text na panelu, kde byl Pius XII. kritizován za svou údajnou nečinnost v době druhé světové války. Nový panel zmiňuje vysoký počet humanitárních aktivit, které sám papež na záchranu židů inicioval a hovoří i o jeho Vánočním poselství roku 1942, kde pojmenoval hrůzy doby.[22]
1)diplomatické aktivity
Diplomatické aktivity Svatého stolce ve prospěch Židů jsou tím druhem pomoci, o které Pius XII. v drtivé většině případů nejen věděl, ale většinou je sám inicioval a řídil. Jisté je, že se pokoušel najít pro Židy útočiště, ale zde narážel na nepřekonatelnou překážku:antisemitismus (resp.rasismus, protože v řadě zemí se týkal přistěhovalců bez rozdílu) byl na světě velmi rozšířený a Židy nikdo nechtěl. Některé katolické země sice na naléhání Svatého stolce jevily určitou ochotu nějaké Židy přijmout, ale většinou pouze pokřtěné Židy a s mnoha dalšími omezeními.
Brazílie, která byla nejvstřícnější, sice souhlasila s přijetím asi tří tisíc Židů, ale příslušní brazilští diplomaté v Německu celý proces vydávání víz systematicky sabotovali a nakonec jich byla vydáno asi kolem tisíce ze slíbeného počtu. V několika případech diplomaté Svatého stolce podpořili evakuaci židovských rodin a skupin doPalestiny, ale to zase zvyšovalo napětí jak sislámem, tak sVelkou Británií, která měla Palestinu ve správě a Vatikán se nakonec, aby nezpůsobil ještě větší škody, od další podpory vycestovávání Židů do Palestiny distancoval.
Svatý stolec vyvinul v průběhu války horečnatou aktivitu k ochraně Židů v těch státech ve sféřenacistického vlivu, ve kterých měla katolická církev silné postavení. Velmi málo se intervenovalo za Židy vsamotném Německu, pro což (mimo jiné) biskupPreysing ostře kritizoval nunciaOrseniga. Ten se ale hájil tím, že na základě dosavadních zkušeností je jisté, že jakýkoliv protest u nacistických úřadů přivolá na pronásledované nežádoucí pozornost a jejich situaci ještě výrazně zhorší a že tedy protestovat není rozumné. Ostré protesty směřovaly zejména na Slovensko, Maďarsko,Chorvatsko, setrvalou kampaň vedl Svatý stolec vItálii, čilou aktivitu vyvíjeli diplomaté Svatého stolce i v dalších částechBalkánu, jako například Giuseppe Roncali (budoucí papežJan XXIII.) vŘecku aTurecku.
Na Slovensku spojené úsilí slovenských biskupů a vatikánských diplomatů vedlo k zastavení deportací – ovšem jen do chvíle, než zemi po porážceSlovenského národního povstání obsadily nacistické jednotky. Vatikánská diplomacie dokázala stejných úspěchů dosáhnout i v Maďarsku, kdeHorthy zastavil na její naléhání deportace, i zde ale došlo k jejich obnovení po zhroucení centrální vlády a ovládnutí země nacisty a pronacistickými bojůvkami. Mnohem úspěšnější byla v Itálii, kde většina Židů s její pomocí perzekucím unikla.
V některých případech Svatý stolec využil papežova dosavadního „mlčení“ k tomu, aby vyhrožoval veřejným a adresným odsouzením. Obecně lze říci, že tyto výhrůžky měly jen omezený efekt a to pouze u některých ještě poměrně nezávislých spojenců Německa, zatímco Německo si z nich nic nedělalo.
2)ukrývání Židů
Na ukrývání Židů se často podílely oficiální i podzemní struktury církve. Ne o všech těchto akcích Svatý stolec věděl, obecně však akce tohoto typu podporoval. Od většiny věřících na území pod nacistickou kontrolou však byl komunikačně odříznut a měl jen velmi omezené možnosti s nimi komunikovat. V Itálii, což byla jediná země, kde měl papež k dispozici nacisty nekontrolovanou komunikační síť, rozeslal v roce 1943, když už bezprostředně hrozily deportace, tajný příkaz kněžím a klášterům, aby umožnili Židům úkryt. Papež v této věci dokonce vydal bezprecedentní tajné rozhodnutí, že seklauzuraklášterů nemá aplikovat v případě Židů a nacismem pronásledovaných lidí hledajících úkryt, což umožnilo ukrývat je v těch částech klášterů, kam civilisté normálně nesmějí vstoupit. Zároveň Svatý stolec poskytl Vatikán i jehoexteritoriální území pronásledovaným Židům jako chráněné útočiště, v němž se skryly tisíce z nich.[23]
Papež nepochybně věděl i o činnosti obou Palatucciů,[24] jejichž činnost Svatý stolec financoval.[25]
3)odsouzení holokaustu
Papež několikráte odsoudil holokaust nepřímo, když veřejně kritizovalrasismus a pronásledování lidí pro jejichetnický původ. Jeho kritici ovšem často vykládají tato prohlášení jen jako prohlášení ve prospěch pokřtěných Židů. Neveřejných diplomatických protestů Svatého stolce jsou desítky a jsou zmíněny výše.
Pius XII. zastával ve shodě s učením církve vůčikomunismu striktně odmítavý postoj. Ideologické výhrady, plynoucí už z nepřekonatelných rozporů mezi katolickou vírou a komunistickým přesvědčením, byly v jeho případě podtrženy jednak osobními zkušenostmi s komunistickými státními útvary (jak již bylo uvedeno výše, zastupovalSvatý stolec v tajných jednáních seSovětským svazem a jakonuncius prožil realituBavorské republiky rad), jednak aktuální konfrontační situací, kdy komunismus a Sovětský svaz ovládly v letech1940–1945 řadu zemí s výrazným podílem katolického obyvatelstva a začaly v nich katolickou církev a jejívěřící krutě pronásledovat a likvidovat. Navíc komunistické hnutí značně sílilo i v západních zemích a lákalo i mnohé katolíky ne-li k přijetí jeho idejí, tak alespoň ke spolupráci.
Pius XII. se v případě komunismu rozhodl pro rázný a jednoznačný postoj. Komunismus považoval za ideologii stejně zvrhlou jako jenacismus, ovšem přisuzoval mu mnohem vyšší nebezpečnost, neboť svou krutost a zvrácenost lépe skrývá. V roce1948 vstoupil do italských voleb, kde podle některých odhadů mohla zvítězitLidovědemokratická fronta, v níž hrála rozhodující rolikomunistická strana, když prohlásil, že všichni katolíci, kteří by volili komunistickou stranu, budouexkomunikováni (čímž de facto dal věřícím pokyn k volbě křesťanských demokratů). O rok později podepsal dekretSvatého ofícia, který vyhlašoval exkomunikaci všech členů a podporovatelůkomunistických stran.
Konfrontační styl Pia XII. vůči komunismu je hodnocen různě, někteří historikové vysoce oceňují jeho jednoznačnost a fakt, že poskytl věřícím jednoznačný výklad a vedl k úpadku vlivu komunistických stran v západních demokraciích, na druhé straně jiní jej kritizují jako zbytečně vyostřující přístup, který neměl téměř žádné pozitivní důsledky a vedl ke zintenzívněnípronásledování církve.
Následující tabulka obsahujegenealogický strom, který ukazuje vztah mezisvěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[26] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplínabiskupská genealogie.
↑Promulgazione de decreti della Congregazione delle cause Dei sancti [online]. vatican.va, 2009-12-19 [cit. 2017-03-05].Dostupné online. (italsky)
↑Nikolaus Junk, Im Kampf Zwischen Zwei Epochen, Mainz 1973, p.381
↑ŠMÍD, Marek; PETRÁČEK, Tomáš.Vatikán a druhá světová válka. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021. 163 s.ISBN978-80-7325-518-3. Kapitola VI. Svatý stolec a Spojené státy americké, s. 58, 59.
↑BACIERO, César Andrés. 85 años del bautizo de Juan Carlos de Borbón (y el tenso reencuentro de los reyes Alfonso XIII y Victoria Eugenia).Vanity Fair [online]. 2023-01-25 [cit. 2024-11-18].Dostupné online. (španělsky)
↑Záznam v Tardiniho deníku učiněný 22. února 1939 cituje následující výrok Pia XI. datovaný ke 12. listopadu 1936; citováno inPierre Blet:Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů,Matice cyrilometodějská, Olomouc2001,ISBN80-7266-082-9, str. 19, kráceno; „Mnohokrát se mnou Jeho Svatost Pius XI. hovořil o svém nástupci. On neměl žádné pochybnosti. Budoucím papežem se měl stát jeho státní sekretář. (...) ...podíval se na mne svýma pronikavýma očima a končil: -Bude to vynikající papež!-“ Neřekl -byl by- či -mohl by být-, ale -on bude-, bez jakékoliv nejistoty.
↑Hitlerův papež je v dnešní době asi nejcitovanější knihou ostře odsuzující Pia XII., ovšem zde je také dobré vědět, žeCornwell po obsáhlé kritice z řad historiků zabývajících se holokaustem od svého příkrého odsudku Pia XII. ustoupil, viz např. jeho interview vThe Economist (9. prosinec 2004)
↑http://res.claritatis.cz/?id=2457Archivováno 11. 7. 2007 naWayback Machine. Židovský historikMartin Gilbert v rozhovoru pro katolický časopisInside the Vatican (přepis na stránkáchRes Claritatis): „Mám tady text popisku – šel jsem si ho schválně prohlédnout před třemi nebo čtyřmi měsíci. Říká se tu, že když zprávy o vraždění Židů došly do Vatikánu, papež neprotestoval ani verbálně ani písemně. V prosinci 1942 nepodepsal deklaraci spojenců, jež odmítá vyhlazování Židů, a když byli Židé deportováni do Osvětimi, papež neintervenoval. Všechna tato tvrzení jsou nesprávná. Papež nepodepsal deklaraci spojenců, ale podepsal své vlastní prohlášení, jež Němci pociťovali jako hluboce urážlivé – o tom jsem se už zmínil. A že papež neintervenoval, když byli Židé deportováni do Osvětimi, to prostě není pravda.“
↑ČTK. Papež Pius XII. měl podrobné informace o holokaustu, píše Corriere della Sera.České noviny [online]. ČTK, 2023-09-16 [cit. 2023-09-16].Dostupné online.
↑citováno např. inFrantišek X. Halas:Fenomén Vatikán, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004,ISBN80-7325-034-9, str. 409; je ale nutno říci, že číslo vzniklo odhadem a že někteří historici z řad kritiků Pia XII. je zpochybňují. Řada z nich bagatelizuje jak Lapidovu práci, tak díky izraelských politiků (např.Meirové), jako snahu vstřícností získat podporu pro uznáníIzraele.
↑Giovanni Palatucci byl policejní důstojník ve Fiume, který měl na starosti utečence. Využil své funkce k tomu, aby likvidoval záznamy o židovských utečencích, které pak s falešnými doklady posílal do Itálie do bezpečných táborů, které zřídil jeho strýcGiuseppe Maria Palatucci, biskup z Campagna. Zachránili tak na cca 5 000 Židů. Giovanni Palatucci, který byl i jinak činný v protinacistickém odboji, byl odhalen jako nepřítel nacismu a zemřel těsně před koncem války vkoncentračním táboře v Dachau, více např. tentopřepis článku z Jerusalem Post
.jpg)
