V rámci svého učitelského úřadu tvrdě zakročil protimodernismu, který odsoudil jakoherezi. Neúprosně postupoval proti modernistům v řadách církevní struktury a zavedl opatření, která měla šíření modernistických názorů bránit. Byl horlivým mariánským ctitelem, což vyjádřil např. v encykliceAd diem illum, kde popsal své přání skrzeMarii „obnovit vše vKristu“, což si určil jako heslo svého pontifikátu.
Mezi všemi papeži 20. století vynikal velmi velkými pastoračními zkušenostmi a úspěchy. Udílel katecheze, zakládal sociální organizace k mírnění chudoby apod. V této činnosti pokračoval i v době svého pontifikátu, který byl charakteristický mimo jiné i velkou charitativní aktivitou. Zavedl časté přijímání Nejsvětější Svátosti (Kristova Těla) mezi lidmi a umožnil k ní přistupovat i malým dětem. Ty mohly přijímat pod podmínkou, že vědí, čím se liší běžný chléb od chleba svátostného.
Pius X. byl prý neobyčejně laskavý a dobrosrdečný, ke svým protivníkům se ale choval neústupně a přísně.[1] Již za svého života se těšil obrovské oblibě mezi mnoha lidmi a pověsti svatosti. Po jeho smrti pak velké množství peticí posloužilo k uspíšení jeho beatifikačního procesu. Blahořečen byl3. června1951Piem XII., který ho poté29. května1954 prohlásil zasvatého. Stal se patronem papežského díla, esperantistů a svatého dětství. Jeho svátkem je21. srpen.
Kuchyně rodiny Sartových v Riese.Mladý Giuseppe Sarto.
Giuseppe Melchiorre Sarto se narodil2. června1835 v malé vesničceRiese na severovýchoděItálie jakožto druhé z deseti dětí Giovanniho Battisty Sarta (1792–1852) a Margarity Sarto, rozené Sanson (1813–1894). Starší bratr však v té době již nežil, zemřel 2 týdny po porodu. Rodina byla chudá, otec byl obecním pošťákem a matka se pokoušela přivydělávat si šitím. Přesto však rodiče Giuseppemu platili vzdělání. On sám pak musel chodit každý den 6 kilometrů do školy. Již od malička projevoval výjimečné nadání a za pomoci vesnického kaplana Dona Pietra Jacuzziho se naučil základylatiny a byl posléze přijat ke studiu na gymnáziu vCastelfrancu Venetu. Byl jedním z nejlepších studentů a po ukončení studia vstoupil dokněžského semináře vPadově, kde zakončil svá klasická, filosofická a teologická studia s vyznamenáním.
Roku1858 byl vysvěcen nakněze s stal se kaplanem vTombolu. V době svého tamějšího působení prohluboval své teologické znalosti studiem dílasv. Tomáše Akvinského a kanonického práva. Zároveň obstarával většinu funkcí faráře, který byl dosti nemocný. Roku 1867 byl jmenován vikářem Salzana. Tam opravil kostel a rozšířil nemocnici. Prostředky pro tyto projekty získával vlastní prací, žebrotou a pílí. Mezi lidmi si pak získal oblibu během epidemie cholery, která se dostala na severItálie během 70. let 19. století, když sám pomáhal nemocným. V roce1875 se stal kanovníkem katedrály a generálním vikářemtreviské diecéze. Ve zdejším semináři působil taktéž jako duchovní vedoucí, rektor a zkoušející kleriků. Jako generální vikář pak umožnil studentům veřejných škol přístup k náboženskému vzdělávání. Zajímal se též o sociální problémy lidu.
Po smrti treviskéhobiskupa Zanelliho v roce 1878 připadla správa diecéze na kanovníky katedrální kapituly, mezi které Mons. Sarto patřil. Tato skupina byla zodpovědná zejména za zvoleníkapitulního vikáře, který by spravoval diecézi do doby, než by byl jmenován nový biskup. V roce 1879 byl do této pozice zvolen právě Sarto, a tak diecézi od prosince téhož roku do června 1880 spravoval. Po roce 1880 pak v treviském semináři vyučoval dogmatickou a morální teologii.
Následující tabulka obsahujegenealogický strom, který ukazuje vztah mezisvěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[2] Papež Pius X. patří k linii kardinálaRebiby. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplínabiskupská genealogie.
Sarto byl s prací ve své diecézi velmi úspěšný, a tak ho12. června1893 papež na tajné konzistoři jmenovalkardinálem, o tři dny později byl pak veřejně jmenován patriarchou vBenátkách. Kvůli problémům způsobeným tím, že si italská vláda dělala stejný nárok na schvalování patriarchů v Benátkách, jaký měl dříve rakouský císař, s čímž Lev XIII. nebyl ochoten souhlasit, mohl Sarto do svého úřadu nastoupit až o 18 měsíců později.
Ve své funkci kardinála-patriarchy se Sarto držel dále od politických otázek, zato však svůj čas věnoval otázkám sociálním. Přesto však ve svém prvním pastorálním listě zdůrazňuje povinnost bezvýhradné poslušnosti papeži.
PapežLev XIII. zemřel20. července1903, a tak bylo na konci měsíce svolánokonkláve, aby byl vybrán jeho nástupce. Favoritem na zvolení byl státní sekretář posledního papežeMariano kardinál Rampolla. Rampolla patřil mezi liberálněji smýšlející. Sám Pius X. jej později podezříval z modernistických sklonů.[3]Při první volbě dostal Rampolla 24 hlasů, kardinál Gotti 17 a Sarto 5. Při druhé volbě dostali Rampolla se Sartem shodně 5 hlasů. Příští den se však situace změnila a zdálo se, že Rampolla již bude zvolen. Nicméně proti němu vzneslkrakovský kardinál Puzyna veto (jus exclusivae) jménem rakouského císařeFrantiška Josefa (1848–1916). Někteří z kardinálů, mezi nimi i sám Rampolla, se proti vetu postavili a dokonce i navrhovali, že Rampolla by měl být zvolen navzdory vetu.
Třetí volba však nicméně již začala, a tak konkláve muselo pokračovat hlasováním, které však jasného vítěze neurčilo, ačkoliv ukázalo, že mnoho hlasujících se rozhodlo přiklonit na stranu Sarta, který dostal 21 hlasů. Ve čtvrté volbě dostal Rampolla 30 hlasů, Sarto pak 24. Zdálo se jasné, že kardinálové se postupně přesunují na stranu Sarta.
Čtvrtý den konkláve při poslední volbě byl pak Sarto papežem zvolen. Po konkláve se objevila informace (kterou měl prozradit některý z jeho účastníků), že při posledním hlasování dostal Sarto hlas od 55 z celkového počtu 60 kardinálů, kteří hlasovali. Sarto přijal jméno Pius X., navazující na předminulého papeže bl.Pia IX., na jehož boj proti liberalismu v církvi a teologii Pius X. navázal. Tradiční obřad korunovace nového papeže se uskutečnil9. srpna1903.
Po zvolení papež zavedl trest automatické exkomunikace pro kohokoliv, kdo by na konkláve přinesl veto nějakého světského panovníka. Konkláve, na kterém byl Pius X. zvolen, se tak stalo posledním, kdy bylo veta použito.
Pontifikát Pia X. se nesl v duchu obhajoby a posilnění tradiční katolické teologie, boje protimodernismu a úprav liturgie a církevního práva. Za své motto prohlásil v roce 1903 papežInstaurare Omnia in Christo (Obnovit vše v Kristu).
Heslem potifikátu Pia X. bylo obnovit vše v Kristu. Ve své encykliceAd diem illum, vydané k 50. výročí vyhlášenídogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, pak nevidí jistější cestou k této obnově, než v Marii s Kristem celé lidstvo spojit, neboť Maria je matkou všech věřících členů církve, a zároveň matkou Krista.
Již3. listopadu1903 (necelé tři měsíce po své korunovaci) vydal Pius X.motu proprioTra le sollecitudini o posvátné hudbě. V něm staví za vzor veškeré chrámové hudby opětgregoriánský chorál, naproti klasickým a barokním kompozicím, které byly dlouhou dobu upřednostňovány. Doslova píše:
„Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto nejvyššího vzoru.
Starobylý, tradiční gregoriánský zpěv se má tedy hojně zavádět k bohoslužebným úkonům, a buďte všichni přesvědčeni, že žádný církevní úkon nepozbude na své slavnostnosti, i když nebude doprovázen jinou hudbou než jenom touto. Obzvláště budiž bedlivě zaváděn gregoriánský zpěv mezi lid, aby věřící zase byli činněji účastni církevních obřadů, jak bývalo za starodávna.“[4]
Pius X. se jako papež velmi snažil o posílení zbožnosti mezi klérem i laiky. To se konkrétně projevilo v jeho reforměbreviáře a v zavedení častého přijímání eucharistie mezi lidem (pokud možno každodenního). Dřívější praxe byla taková, že věřící chodili k přijímání po dohodě s knězem většinou jen několikrát do roka, někdy i pouze jednou o Velikonocích, kdy je dle kanonického práva pro katolíka jít k přijímání povinnost. S častým přijímáním však měla být spojena i častásvátost smíření, aby věřící přistupovali i nadále pouze ve stavumilosti posvěcující. Dnes sice k přijímání věřící chodí často, svátost smíření je však opomíjena.[3]
Umožnil taktéž k přijímání přistupovat i dětem. Dříve bylo zvykem k eucharistii přistupovat až po obdržení svátostibiřmování. Pius X. umožnil přístup dětem, které již jsou ve věku užívání rozumu (cca kolem 7 let), a jsou si tedy významu svátosti vědomy. Úcta a starost o eucharistii Piu X. také vynesla titulpapež Nejsvětější svátosti.
Výrazným a nejvíce diskutovaným bodem pontifikátu Pia X. je jeho boj protimodernismu mezi katolickými teology, kněžími a vůbec členy církve. Modernismem se rozumí souhrn různých teologických a filosofických názorů, které se snažily do katolické víry asimilovat moderní filosofické názory (Kant,Hegel), důraz klade na vnitřní náboženské prožívání jednotlivce. Spojen je taktéž srelativismem. Jedním z určujících prvků je tzv. vývoj dogmat, totiž že význam dříve ustanovených dogmat katolické církve se může postupem času vyvíjet s tím, jak se rozvíjí lidské poznání, a tedy je není nutno brát doslova, nýbrž hledat v nich jakousi „vnitřní pravdu“, kterou mají vyjadřovat, a to bez ohledu na to, že ti, kteří dogmata vyhlašovali, jistě měli na mysli doslovný význam. Zároveň se modernisté stavěli kriticky vůči tradičním pojetím událostí popisovaných v Bibli, tradičně chápanému autorství či inspiraci textů.
Pius X. proti modernismu, který označil za „syntézu všech herezí“, tvrdě zakročil. V dekretuLamentabili sane exitu, vydaného3. července1907 odsoudil jako bludných 65 modernistických tezí. Dekret pak následovala encyklikaPascendi Dominici gregis odsuzující a zakazující modernismus (což se v českém prostředí týkalo např. tzv.Katolické moderny)[5], v které se taktéž popisuje program pro boj proti němu. Zároveň Pius X. vyhlásil povinnost pro kněze, řeholníky, katechety a učitele v teologických a filosofických seminářích skládat tzv.Protimodernistickou přísahu. Povinnost skládat přísahu byla zrušena roku1967, dodnes si jí uchovaly již prakticky jen různátradicionalistická společenství. Pius X. taktéž nařizoval nedávat modernistům žádná významná místa, případně je z nich sesadit. Vznikla taktéž skupinaSodalitium Pianum, vedenáMons.Umbertem Beningnim, která modernistické hereze mezi texty různých teologů vyhledávala a snažila se proti nim bojovat. Za hlásání modernistických názorů hrozil trestexkomunikace.
Reforma kanonického práva a církevní administrativy
V době Pia X. byla situace ohledně kanonického práva velice nepřehledná. Různé zákony platily od regionu k regionu. Papež19. května1904 jmenoval komisi kardinálů k přípravě nového kanonického práva pro 20. století. Mezi členy komise patřili taktéž dva budoucí papežové (Benedikt XV. aPius XII.). Nové kanonické právo vešlo v platnost až v roce1917, tedy po smrti Pia X. za pontifikátuBenedikta XV.
KonstitucíSapienti Consilio Pius X. zreformoval římskou kurii. V encyklicePeini L'Animo specifikoval nová pravidla zavádějící biskupský dohled nad semináři. Pro zkvalitnění vzdělání kněží založil regionální semináře (zrušil některé menší) a vydal pro ně nový studijní plán. Taktéž zakázal duchovním řídit sociální organizace.
Napjaté byly vztahy sFrancií, která zákonně oddělila stát od církve, vypověděla ze země mnišské řády a zabavila církevní majetek. Pius X. tento krok odsoudil,Francie pak sVatikánem přerušila jakékoliv diplomatické vztahy. Nekompromisní postoje Pius X. zastával i vůči dalším zemím (Portugalsku, Španělsku, Ekvádoru, Bolívii), kde se snažil hájit práva církve.
V Itálii byla rozhodující otázka znásilnění světských vlastnických práv církve. Pius X. někdy dokonce vydal dekrety zakazující katolíkům volit. Sám italskou vládu nikdy neuznal.
Suspendoval taktéž hnutí snažící se o zaváděníliberálních politických názorů do církve (např. francouzské sociální hnutíLe Sillon).
Pius X. vydal celkem 16encyklik. Mezi nimi např. encyklikuVehementer nos z11. února1906, která odsuzovala francouzské zákonné oddělení státu a církve. Ve svém katechismu z roku1905 (který měl původně sloužit pro celou církev, nakonec se však takto nerozšířil) také potvrdil učení o existencilimbu, když píše, že děti zemřelé bez křtu nemohou užívat nebeské blaženosti, stejně tak jako trpět, neboť si nezaslouží spásu, protože jejich dědičný hřích nebyl smazán, stejně tak si však nezaslouží peklo či očistec, neboť nespáchaly žádný hřích osobní.
23. listopadu 1903 Pius X. vydalmotu proprio direktivu, která zakazovala ženám zpívat v kostelních chórech.V roce1907 vydalaKongregace Koncilu dekret „Ne temere“ o reformě manželského práva, která rozšířila platnost zákona kanonické formy uzavírání manželství na celou církev, bez ohledu na restriktivní ustanovenítridentského dekretu „Tametsi“.
V roce1913 Pius X. prodělal infarkt, jehož následkem bylo dlouhodobé zhoršení zdravotního stavu. 15. srpna 1914 na svátekNanebevzetí Panny Marie onemocněl, a z této nemoci se již nezotavil. Jeho stav se ještě zhoršil, když přišly události vedoucí k vypuknutíprvní světové války. Obával se přímoarmagedonu a psal, že se bojí, žeAntikrist je už na zemi.[3] Ještě 2. srpna napsal výzvu evropským mocnostem, aby nezačínaly válku. 20. srpna 1914 Pius X. zemřel, a tak těžké období první světové války zastihlo až pontifikát jeho nástupce –Benedikta XV.
Po své smrti byl Pius X. uložen do jednoduché, nijak nevyzdobené hrobky v kryptě podbazilikou svatého Petra. Pius X. zakázal praxi vyjmutí orgánů papeže a nabalzámování těla, tudíž tento proces s ním, stejně jako s papeži po něm, již nebyl vykonán.
Události vedoucí kekanonizaci Pia X. se spustily ihned po jeho smrti. V dopise z 24. srpna 1916 mluví biskup Monsignor Leo o Piu X. jako o „velkém světci a velkém papeži“. K hrobce Pia X. se stále jezdilo dívat více poutníků, než byla krypta schopna pojmout, a tak byl přímo v Bazilice sv. Petra umístěn do podlahy malý kovový kříž, který byl umístěn přímo nad hrobkou Pia X., takže poutnicí mohli pokleknout přímo nad ní. Mše se u jeho hrobky konaly až do roku 1930.
Úcta k Piu X. byla stále velmi vysoká i v období mezi světovými válkami.14. února1926, v souvislosti s 20. výročím jeho nástupu na papežský stolec, byl učiněn první formální krok vedoucí k jeho kanonizaci tím, že byli ustanoveni lidé, kteří se případem budou zabývat. Současně s tímto aktem byl na jeho památku v Bazilice sv. Petra vztyčen pomník. 19. srpna 1939 vCastel Gandolfu vyjádřil svoji úctu k Piu X. sám Pius XII. (1939–58) – papež, který ho později svatořečil. 12. února 1943 bylo Piu X. přisouzeno, že vynikal heroickými ctnostmi, a byl mu tak udělen titul „ctihodný“, čímž bylo dosaženo dalšího bodu vedoucího ke kanonizaci.Kvůli vyšetřování případu byla19. května1944 vyzdvižena Piova hrobka a umístěna do Kaple sv. Kříže v Bazilice sv. Petra. Po otevření rakve našli vyšetřovatelé tělo Pia X. v pozoruhodně dobrém stavu navzdory faktu, že zemřel před 30 lety a na jeho přání nebylo jeho tělo nijak nabalzamováno. Podle Jeroma Dai-Gali „celé tělo bylo zachováno v excelentním stavu“. Po těchto přezkoumáních udělil Pius XII. Piovi X. titul „ctihodný služebník Boží“. Tělo Pia X. bylo vystaveno ještě 45 dní, než bylo vráceno zpět do hrobky.
Kongregace pro svatořečení poté spustila proces vyšetřování kvůli případnému blahořečení, jehož podmínkou je i potvrzení dvou zázraků. Ty papežPius XII. oficiálně potvrdil11. února1951, 4. března oznámil, že církev může přistoupit k blahořečení ctihodného papeže Pia X. Samotná beatifikace se udála 3. června 1951 ve Svatém Petru za přítomnosti 23 kardinálů, stovek biskupů a arcibiskupů a davu 100 000 věřících. Při vyhlášení se o Piu X. zmínil Pius XII. jako o „papeži eucharistie“ pro jeho zásluhu na zpřístupnění přijímání dětem.
Po blahořečení (17. února 1952) bylo tělo Pia X. opět přemístěno z hrobky a položeno pod oltář kaple v Bazilice svatého Petra. Tělo bylo uloženo do bronzového proskleného opracovaného sarkofágu, aby bylo přístupno zraku věřících.
Po potvrzení dalších dvou zázraků byl29. května1954, již po necelých třech letech po blahořečení, Pius X. prohlášen zasvatého. První připisovaný zázrak se týkal případu Francesca Belsamiho, advokáta zNeapole, který trpěl smrtelným plicnímabscesem. Po přiložení obrázku bl. Pia X. na svou hruď se okamžitě vyléčil. Druhý případ se týkal řádové sestry Marie Ludovicy Scorciové, která byla stižena vážným neutoropním virem. Po absolvování několika novén k Piu X. se zcela uzdravila. Kanonizační mši sloužilPius XII. v Bazilice svatého Petra za účasti dalších církevních činitelů a 800 000 věřících. Posledním papežem před Piem X., který byl kanonizován, bylPius V., jehož pontifikát spadal do let 1566–1572.
Pius X. je uctíván jako „papež Nejsvětější svátosti“, zároveň jej má za svého patrona mnoho farností v Itálii, Německu, Belgii, Kanadě či Spojených státech amerických.
Podle staršího kalendáře se jeho svátek slavil3. září, po reformě kalendáře v roce 1969 byl přesunut na21. srpen (blíže dnu jeho úmrtí, 20. je totiž svátek sv. Bernarda) a klasifikován jakopamátka, nikoliv jižsvátek.
.jpg)
