Philipp Eduard Anton von Lenard (maďarskyLénárd Fülöp Eduárd Antal;7. června1862Bratislava –20. května1947Messelhausen) bylněmeckýfyzik narozený naSlovensku. Za výzkum v oblastikatodových paprsků získal v roce 1905Nobelovu cenu za fyziku.[1] Byl aktivnímnacistou a vášnivýmantisemitou. Známé je jeho odmítnutí pracíAlberta Einsteina jako „židovské fyziky“.[2] Měl rozhodující podíl na rozvoji tzv. árijské fyziky zaTřetí říše.
Narodil se v Pressburgu (dnešní Bratislavě) do rodinykarpatských Němců, která na Slovensko přišla v17. století. Otec byl obchodník svínem. V Bratislavě prožil Lenard osmnáct let (chodil zde do církevní školy přikatedrále Sv. Martina a na reálné gymnázium, na ulici dnes nazvané Grösslingová). Když mu byly tři, zemřela mu matka. Starala se o něj pak jeho teta, matčina sestra. Odmaturoval roku 1880. Odešel pak do Vídně studovat vysokou školu technickou a posléze naBudapešťskou univerzitu. Ještě zde se stále orientoval na chemické problémy spojené s vínem, takže chtěl patrně převzít otcův obchod. Vše však změnil jeho pobyt nauniverzitě v Berlíně, kde ho ovlivnilHermann von Helmholtz, a nauniverzitě v Heidelbergu, kde na něj podobný vliv mělRobert Wilhelm Bunsen.
Doktorát získal roku 1886 v Heidelbergu. Poté pracoval jako demonstrátor uLoránda Eötvöse v Budapešti, pak nauniverzitě ve Vratislavi, v letech 1891–1894 byl asistentemHeinricha Rudolfa Hertze nauniverzitě v Bonnu. Roku 1895 krátce učil vCáchách. V letech 1896–1898 byl znovu v Heidelbergu, v roce 1898 založil nový fyzikální ústav vKielu, kde působil až do roku 1907. Krátce žil také vAnglii, ale osvojil si tam jen nevraživost vůči Angličanům (tu ovšem s oblibou choval i k jiným národům).
Poté Philipp Lenard opět vyučoval v Heidelbergu, kde byl jeho žákem a později asistentemRudolf Tomaschek, který také sdílel jeho antisemitské postoje. V roce 1931 se stal v Heidelberguprofesorem. Vzhledem ke svému nacistickému angažmá (viz níže) si v roce 1945Spojenci vynutili jeho odchod z univerzity. Zemřel dva roky poté, ve věku 85 let, v ústraní v Messelhausenu.
Jeho jméno neseměsíčníkráterLenard.
V Kielu, okolo roku 1898, navázal na práceWilliama Crookese věnované katodovým paprskům. Jako první tyto paprsky vyvedl ven z výbojových trubic (za pomoci tzv. Lenardova okénka, které bylo zhliníku).[3] Vyslovil teorii, že katodové záření je tvořeno částicemi menšími než molekuly (elektron ještě nebyl definován), které se pohybují třetinourychlosti světla (to byl ovšem špatný odhad). Při experimentech s nárazy těchto elektronů na kov patrně objevilrentgenové záření. Když pakWilhelm Conrad Röntgen ohlásil objev paprsků X a navíc za něj jako jediný získal Nobelovu cenu (ač se hovořilo i o možnosti Lenardova spoludržitelství), cítil hořkost a křivdu, která znásobila jeho nenávist vůči Angličanům. Když pak získal roku 1905 Nobelovu cenu také, za výše uvedenou práci o katodových paprscích, šlo možná ze strany Nobelova výboru i o jakousi kompenzaci.
Objevil též tzv.Lenardův jev. Při něm se vzduchionizujeultrafialovým zářením a stává seelektricky vodivým.[4]
Jeho novou oblastí zájmu se kolem roku 1910 stalfotoelektrický jev. Tím ale začalo jeho potýkání s Einsteinem, který se fotoelektrickému jevu začal brzy rovněž věnovat. Lenard žádal vysvětlení na základě klasickénewtonovské fyziky, v jejíž dostačivost nikdy nepřestal věřit. Einstein ovšem již mířil jinam, takříkajíc „za Newtona“. Rozpor se vyhrotil uteorie relativity. Proti ní začal Lenard tvrdě agitovat. Děsilo ho, že Einstein pracuje čistěmatematicky a neověřuje svou teorii experimenty. Navíc Lenard začal více a více vtahovat do sporu politiku arasové teorie. Volil i politické prostředky – tištění letáků, tiskové kampaně. V roce 1921 ho rozzuřilo, když Einstein získal Nobelovu cenu, navíc za „jeho“ fotoelektrický jev. Jistým mezníkem byl patrně také rok 1922, kdy Lenardovi zemřel syn Werner. Někteří životopisci to považují za mezník, po němž se jeho nenávist vystupňovala. Dalším mezníkem byl rok 1924, kdy Lenarda v jeho bytě navštívilAdolf Hitler se svým sekretářemRudolfem Hessem. Lenard byl z Hitlera nadšený. Vstoupil ihned donacistické strany (tedy v jejích úplných počátcích) a začal získávat přes politiku vliv. Když musel Einstein po uchopení moci nacisty v roce 1933 z Německa odejít, napsal vítězoslavný článek se známou větou„Relativistický Žid, kterého matematicky slátaná teorie se rozpadá na kousky, opustil Německo“.[5] Krom „fyziky židovské“ a „židovského podvodu jménem relativita“ také bojoval proti „fyzice anglické“. Ve skutečnosti však Lenard odmítal celou fyziku moderní – v roce nacistického triumfu, roku 1933, vydal knihuVelcí muži ve vědě a je zcela signifikantní, že do ní nezahrnul jediné jméno z20. století. V nacistické éře byl Lenard hlavním esem tzv. árijské fyziky. Ta jednoznačně odmítala relativitu, složitější vztah měla kekvantové teorii, jejímž hlavním představitelem byl NěmecWerner Heisenberg, a tak se nestala takovým terčem. „Očištěnou“ fyziku představil Lenard v letech 1936–37 ve čtyřdílné knizeDeutsche Physik.
- ↑ Philipp Lenard - Facts.www.nobelprize.org [online]. [cit. 2018-06-10].Dostupné online.
- ↑ When Science Gets Ugly – The Story of Philipp Lenard and Albert Einstein.www.nationalgeographic.com.au.Dostupné online [cit. 2018-06-10].
- ↑ Philipp Lenard | German physicist.Encyclopedia Britannica.Dostupné online [cit. 2018-06-10]. (anglicky)
- ↑BUREŠ, Jiří. Philipp Eduard Anton von Lenard - katodové paprsky | životopis.www.converter.cz [online]. [cit. 2018-06-10].Dostupné online.
- ↑ Philipp Lenard | Eduportál Techmania.edu.techmania.cz [online]. [cit. 2018-06-10].Dostupné online.
- KRAUS, Ivo.Fyzika v kulturních dějinách Evropy (Atomový věk). 1. vyd. [s.l.]: ČVUT, 2010.ISBN 978-80-01-04546-6. S. 57–65.
