Peregrinus byl cizinec vestarověkém Římě, svobodný člověk, ale bezřímského občanství.
Původně byli všichni cizinci v římském státě označováni jakohostes (nepřátelé), až postupem doby a s navázáním obchodních styků s okolím vzniklo označeníperegrini (přespolní lidé zper agros venuti). Přesto mezi nimi byly podstatné rozdíly. Nejvíce práv měli původníLatinové, mohli nejen obchodovat a vstupovat do smluvních vztahů s Římany (ius commercii), ale také uzavírat sňatky (ius connubii), a pokud se přestěhovali do Říma, automaticky se stali plnoprávnými římskými občany. Obyvatelé dalších italských osad (Latini coloniarii) apropuštěnci (Latini Iuniani) měli pouze právo obchodu a vztahy s obyvateli mimoitalskýchprovincií upravovalo už jenius gentium, které se vyvinulo zediktů provinciálních místodržících, a hlavně cizineckéhoprétora (praetor peregrinus), jenž byl vedle římského městského prétora ustanoven roku 242př. n. l. Protože toto „právo národů“ vzniklo především za účelem rozvoje obchodu, týkalo se téměř jenobligací. Spory peregrinů s Římany i mezi sebou navzájem rozhodovaly tří nebo pětičlenné skupiny rekuperátorů (recuperatores).[1]
Cizincem se ovšem mohl stát i svobodný římský občan, jestliže v důsledku vyloučení z římské obce nastala tzv. středníkapitisdeminuce (capitis deminutio media). Tím mu zanikla veškerá veřejná práva spojená s příslušností ke státu, např. možnost volit a kandidovat do veřejných funkcí, a ze soukromých ta, která byla odvozena odius civile. Např. jeho manželství se stalo pouze tzv. manželstvím cizineckým (matrimonium iuris gentium). Rozdíly mezi různými skupinami cizinců se ale postupem doby stíraly a za císařství již téměř úplně vymizely. Tento fakt potvrdil císařCaracalla, když roku 212n. l. udělil římské občanství všem svobodným lidem v říši (Constitutio Antoniniana).[1]