V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulénáměstí Nebeského klidu čiZakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové.
Podrobnější informace naleznete v článku Názvy Pekingu.
Během své dlouhé historie město vystřídalo řadu různých jmen. Jeho současný název, Peking, znamená „Severní hlavní město“ (zčínských znaků北 [pej] „sever“ a京 [ťing] „hlavní město“). Své jméno město získalo v roce 1403 za vlády císařeJung-le zdynastie Ming, který přesunul hlavní město z Nankingu, neboli „Jižního hlavního města“, na sever.[18] Český název Peking jeexonymum,[19] které je založené na starším přepisu čínštiny do latinky, jenž reflektoval výslovnost slova v nankingském dialektu.[18] Přepis názvu města, reflektující výslovnost v současnéstandardní čínštině, je vestandardní české transkripci čínštinyPej-ťing, a v pchin-jinu, oficiálním systému romanizace čínštiny do latinky, jeBeijing.[19]
Jednoznaková zkratka pro Peking, užívaná například na poznávacích značkách vozidel, je 京.[20] Oficiální zkratka Pekingu vlatinském písmu je BJ.[21]
Prvním opevněným městem na území dnešního Pekingu bylŤi-čcheng („město Ťi“), hlavní město starověkéhostátu Ťi existujícího v obdobídynastie Čou.[22] Za datum založení Ťi-čchengu je považován rok1045 př. n. l., přičemž od tohoto data se počítá výročí založení samotného Pekingu.[23] Podle historických záznamůkrál Wu z dynastie Čou ustanovil jako vládce státu Ťi potomkyŽlutého císaře poté, co svrhnuldynastii Šang. Následně někdy mezi11. a8. stoletím př. n. l., během tzv. obdobíZápadní Čou, byl stát Ťi dobyt svým rivalem, větším a silnějšímstátem Jen. V polovině období dynastie Čou poté stát Jen přesunul své hlavní město právě doŤi-čchengu.[22]
Během následujícídynastie Chan byl Ťi-čcheng i nadále sídlem, proměnlivě království či komandérie Jen, nebo království či komandérie Kuang-jang. Roku106 př. n. l., se zavedením nové úrovně správního členění, tzv.krajůčou, se Ťi-čcheng stal součástíJou-čou (tedy „kraje Jou“),[25] a zároveň sídlem krajského guvernéra.[26] V této době Ťi-čcheng zůstal krajským, i když významným, městem na severovýchodní hranici. Páddynastie Chan v roce220 znamenal počátek více než tři století trvající chaotické epochy v severní Číně.[26] Běhemobdobí tří říší Ťi-čcheng ovládali různí vojevůdci –Kung-sun Can,Jüan Šao, a nakonecCchao Cchao aCchao Pchi se svouříší Cchao Wej, načež po znovusjednocení Číny roku280 se stal součástíříše Ťin.[27] Město dále negativně zasáhla občanská válka v letech 291–306, tzv.nepokoje osmi knížat, během níž došlo ke kolapsu ekonomiky a společenského řádu v celé severní Číně. Oslabení říše využily nečínské kočovné kmeny, které během tzv.Povstání pěti barbarských kmenů vtrhly do oblasti a zapříčinily vleklý konflikt, včetně drancování, hladomoru a genocidy. S úprkem milionů uprchlíků z oblasti se populační a ekonomické centrum Číny přesunulo na jih.[26]
Po znovusjednocení Čínydynastií Suej roku581 se město stalo nejvýznamnějším centrem na severovýchodní hranici říše; město sloužilo zejména jako opěrný bod, z nějž byly podnikány mnohé vojenské expedice do stepí a dále na severovýchod. Kvůli zásobování těchto vojenských operací nechal císařJang-ti na počátku7. století vybudovatVelký kanál spojující Ťi-čcheng s úrodnou oblastí delty řekyJang-c’ na jihu. Z Ťi-čchengu byla poté také vedena tři vojenská tažení proti korejskému královstvíKogurjŏ, jejichž neúspěch stál za pádemdynastie Suej.[28]
Zadynastie Tchang město Ťi, v té době také známé jako Jou-čou, obdobně sloužilo jako základna pro vojenské tažení naKorejský poloostrov roku 644 a bylo sídlem největšího posádkového obvodu, Fan-jang, se stálou armádou čítající 90 tisíc vojáků. Roku 696 byl dostavěn první buddhistický chrám ve městě,chrám Fa-jüan, který nechal vybudovat tchangský císařTchaj-cung na památku padlým ve válce. Druhá polovina dynastie Tchang byla ve znamení ekonomického úpadku a politické fragmentace. Devastující důsledky pro město, i pro celou Čínu, mělopovstání An Lu-šana, generála v čele pohraničních posádek ve Fan-jangu, v letech 755–763. Po zbytek trvánítchangské říše bylo město během bojů mezi jednotlivými vojevůdci opakovaně zničeno a obnoveno. Ze severu do oblasti také začínaly pronikat barbarské kmeny.[29]
Po zánikuříše Tchang, během éryPěti dynastií a deseti říší, bylo město součástí říše císařeŠ’ Ťing-tchanga z dynastiePozdní Ťin a následněkitanskéříše Liao. Kitánci z dynastie Liao poté z města učinili jedno ze svých hlavních měst a vzhledem k jeho poloze na jihu jejich říše jej roku 938 pojmenovali Nan-ťing („Jižní hlavní město“). V té době zde žilo téměř tři sta tisíc obyvatel a jednalo se o největší město říše Liao, a představovalo tedy i významný zdroj příjmů.[30] Vzhledem k faktickému odříznutí regionu od zbytku Číny a útlumu obchodní výměny se ve městě také rozvíjel průmysl a probíhala výroba tradičně importovaných produktů, včetně porcelánu a hedvábí. V okolí vzkvétalo zemědělství a v pobřežních oblastech východně od města probíhala výrobasoli, významné obchodní komodity.[31]
Roku 1122 říši Liao a město samotné dobyla nová,džürčenskádynastie Ťin. Ta město nejprve vrátila čínskéříši Sung, ale již o tři roky později jej znovu dobyla a přejmenovala na Jen-ťing. Poté, co roku 1152Wan-jen Liang zavraždil ťinského císaře a titul si uzurpoval, bylo hlavní město říše Ťin přesunuto do Jen-ťingu a přejmenováno naČung-tu („Střední hlavní město“).Wan-jen Liang zmobilizoval stovky tisíc vojáků a dělníků na výstavbu nového města Čung-tu, přičemž na místo byl přemísťován i stavení materiál z rozebraných paláců zKchaj-fengu, hlavního města říšeSeverní Sung, kteréDžürčeni vyplenili roku 1126. Za dynastie Ťin byly také zrekonstruovány a rozšířeny vodní kanály a město zažilo populační a ekonomický rozmach. Jako vládní, ekonomické a společenské centrum s rozvíjející se vysokou kulturou bylo srovnatelné sLin-anem, hlavním městemříše Jižní Sung.[32]
Roku 1214 se před branamiČung-tu ocitla nepřátelskámongolská armáda vedenáČingischánem. Město se podařilo zachránit jen díky úplatě Mongolů zlatem, stříbrem, hedvábím a tisíci koňmi a zajatci. Během několika málo měsíců poté císař Čung-tu opustil a přesunul hlavní městoříše Ťin dále na jih, doKchaj-fengu. Roku 1215 se mongolské vojsko vrátilo, přičemž podruhé již město, nyní opět zvané Jen-ťing, ušetřeno nebylo. Paláce byly spáleny, město vydrancováno a po několik dalších desítek let zůstalo v žalostném stavu. Zbývající obyvatelstvo navíc neslo břímě vysokých daní.[33]
Poté, co Čingischánův vnukKublaj dokončil dobytí celé Číny, se roku 1264 rozhodl z Jen-ťingu učinit císařskou rezidenci, načež město bylo opět přejmenováno na Čung-tu. O dva roky později bylo rozhodnuto o výstavbě nového města a práce začaly v roce 1267. Nové hlavní město bylo pojmenovánuTa-tu, neboli „Velké hlavní město“, zatímco Mongolům bylo známé pod názevChánbalik.[34] Roku 1274 do městaKublajchán přesunul svůj dvůr a již o dekádu později vTa-tu žilo zhruba 400 tisíc obyvatel. Kvůli zásobování města byl také vybudován novýVelký kanál, který zkrátil původní, místy již vyschlý a neužívaný, suejský kanál o tři sta mil. Do současné podoby bylo rozšířenojezero Tchaj-jie, kolem nějž stály císařské paláce. Město se v této době stalo významným obchodním centrem a hlavním městem celé Číny.[35]
Město ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 13. století navštívil a zaznamenal benátský kupecMarco Polo.[36] Roku 1294 doChánbaliku dorazilJan z Montecorvina, italský františkánský misionář, který se následně stal prvním římskokatolickým arcibiskupem Chánbaliku, resp. Pekingu, a byl jím až do své smrti roku 1328.[37] Roku 1325 do města doputoval také františkánOldřich, Čech z Pordenone a strávil tam tři roky.[38][Pozn. 1]
Postupný úpadek mongolskédynastie Jüan byl umocněnpovstáním rudých turbanů, které vypuklo v polovině 14. století.Ču Jüan-čang, vůdce povstání, v roce 1368 podnikl tažení na sever a dobylTa-tu. Později téhož roku se stal císařemChung-wu a započal tak vládudynastie Ming. Novým hlavním městem se stalNanking, zatímco původní jüanské hlavní město Ta-tu, čiChánbalik, bylo přejmenováno na Pej-pching, neboli „Severní mír“.[39] Krátce poté bylo opraveno městské opevnění a postaveny nové hradby, přičemž město v té době zaujímalo menší rozlohu než jüanské Ta-tu. Pej-pching se stal sídlem knížectví Jen, přičemž titulknížete z Jen byl udělen císařovu čtvrtému synovi,Ču Timu. Roku 1402 se Ču Ti stal císařemJung-le, načež se rozhodl přesunou hlavní město z Nan-kingu na sever. Roku 1403 byl Pej-pching přejmenován na Pej-ťing (tedy jeho nynější název, Peking) a stal se hlavním městemmingské říše.[40]
V roce 1406 začala rozsáhlá rekonstrukce města a císařských paláců; během patnácti let se na projektu podílelo přes milion dělníků. Bylo vybudováno úřednické Císařské město a uprostřed něj slavnéZakázané město, dáleBrána Nebeského klidu, byl zvětšen umělý pahorekŤing-šan,jezero Tchaj-jie bylo rozděleno na tři části a celé město nově mělo trojí hradby. Práce byly dokončeny roku 1420, načež bylo město prohlášeno za první z hlavních měst a přesunuly se do něj i úřady a císařský dvůr. Zároveň proběhla i rozsáhlá rekonstrukceVelkého kanálu, skrze který bylo celé město zásobováno.[41] V roce 1448 v Pekingu žilo zhruba 960 tisíc obyvatel a další 2,19 miliony žily v okolní oblasti. Vzhledem k pokračujícímu růstu předměstí byly roku 1553 kolem jižní části Vnějšího města postaveny nové hradby. V letech 1425–1635 byl Peking největší městem na světě. V letech 1472–1644 byla mingskými císaři také rekonstruována a – zejména v oblasti Pekingu – zesilovánaVelká čínská zeď, která oblast bránila před útočníky ze severu.[42]
Na počátku 17. století začali přes Velkou čínskou zeď pronikatMandžuové a mnohokrát dosáhli až k okolí Pekingu. Roku 1629 město dokonce několik měsíců obléhali. Zánik mingské říše nastal roku 1644, kdy po mnohaletém povstání jedna ze vzbouřeneckých armád vedenáLi C’-čchengem dobyla Peking. Mingský generálWu San-kuej na to ale reagoval spojenectvím smandžuskoudynastií Čching, jejímž armádám otevřel brány Velké čínské zdi. Společně poté nejen potlačili povstalce, ale dobyli celou Čínu.[43]
K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje.
Přelomové v historii města bylyXXIX. letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasymetra a samozřejmě i sportoviště. Peking se zároveň stal městem, které pořádalo letní i zimní olympijské hry, neboť v roce 2022 seXXIV. zimní olympijské hry konaly právě v Pekingu.
Silné znečištění ovzduší má za následek rozsáhlý smog. Tyto fotografie, pořízené v srpnu 2005, ukazují rozdíly v kvalitě ovzduší ve městě
Peking leží na severovýchoděČíny, téměř úplně obklopen provinciíChe-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městemTchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřežíPochajské zátoky, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory, dosahující vSi-šan –„Západních horách“ – vrcholemMin-šang 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, napříkladChaj-tchuo-šan na severozápadě má 2241 m aWu-ling-šan na severovýchodě 2116 m.
Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínkuJung-ting a zejménaČchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádržMin-čün, zásobující Peking pitnou vodou.
I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebíkontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřskáanticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižníhomonzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnusrážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen.
Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení.
Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města.Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu.
Zakázané město bylo sídlemcísařů od15. století, kdy jej císařJung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelnéhocísaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií –Ming aČching.
Na stavbu bylo povoláno roku1406 milión dělníků císařemJung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval iKuomintang – čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli naTchaj-wan. Během opojeníKulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán.
Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.
Na severní straně jej uzavíráBrána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. Uprostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinů z roku 1958, v jižní polovině pakMao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojíBrána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), aŠípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodíVelká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojíČínské národní muzeum.
V noci ze 3. na 4. června 1989 na náměstí čínská armáda brutálnězakročila proti demonstrujícím studentům. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země.
Na jih od náměstí Nebeského klidu se uprostřed rozlehlého parku nacházíChrám nebes (Tian Tan). Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let.
Nachází se zde několik staveb –Kruhový oltář (Yuanqiu Tan),Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu),Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong),Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější jeSíň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou, korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínskéarchitektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek.
Byl také místem konání nejvýznamnějšíchnáboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti.
Císařský letní palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezeroKunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda.
Součástí kolonády je průchod s přibližně 8 tisíci obrazy vyobrazenými na stavbě. Konec průchodu zdobí mramorová loď zaplacená z financí na modernizaci loďstva. Tuto loď si nechala postavit konkubína císaře, jenž vládla dlouhou dobu místo svého syna a následně synovce. Uprostřed jezera Kunming se nachází chrám draka, kde se prosí za hojnost úrody. Ostrov je spojen s kolonádou mramorovým mostem.
↑Oldřich (někdy také Odorik), ač narozen poblížPordenone, byl synem českého žoldnéře ve službách králePřemysla Otakara II., jenž pordenonskému panství v letech 1269–1276 vládl.
↑VINCI, Vincent R. With 53km of New Track, Beijing Subway Continues Expansion.www.thebeijinger.com [online]. 2021-12-29 [cit. 2022-09-16].Dostupné online. (anglicky)
↑abPERRY, Marjorie. How Did Beijing Get Its Name?.Culture Trip [online]. 2017-12-27 [cit. 2022-09-12].Dostupné online. (anglicky)
↑abHistorie názvoslovných komisí: 100 let zpracování geografických jmen na území dnešní České republiky [online]. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2018 [cit. 2022-09-12]. S. 6.Dostupné online.
↑Zeus Zou. How China's Provinces Came to Have Their Single Word Abbreviations.www.thebeijinger.com [online]. 2020-05-11 [cit. 2022-09-12].Dostupné online. (anglicky)
↑ Chinese Province Abbreviations | Cottongen.www.cottongen.org [online]. [cit. 2022-09-12].Dostupné online.
↑ National Bureau of Statistics of the People's Republic of China [cit. 2015-11-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 April 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Beijing Statistical Yearbook 2021.nj.tjj.beijing.gov.cn [online]. Beijing Municipal Bureau of Statistics [cit. 2022-09-09].Dostupné online.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
