Pavel II., rodným jménemPietro Barbo (23. února1417,Benátky –26. července1471,Řím) byl od roku1464 až do své smrtipapežemkatolické církve (1464–1471).
Pietro Barbo se narodil23. února1417 vBenátkách do rodiny vlivných a bohatých patricijů. Jeho matka byla sestrou papežeEvžena IV.[2] Díky němu se Pietro stal již roku1440 jako třiadvacetiletýkardinálem a měl velký vliv zapontifikátůMikuláše V. a Kalixta III.
Volební kapitulace, kterou sikardinálové vynutili na budoucím papeži Pavlovi II., byla ukázkou snahykurie omezit vlivpapežů a přenést ho nakoncily či dokonce přímo nakardinálské kolegium. Pavel II. se zavázal pokračovat v bojích sTurky, zreformovat církev a konečně i svolat v nejbližší době všeobecný koncil. Pavel II. však dokázal kardinály převézt, před volbou totiž vše slíbil jen ústně a ihned po volbě donutil kardinály k poslušnosti. Papežství se opět vrátilo k absolutní monarchii římského pontifika.
Přesto však částečně splnil to, co ve své volební kapitulaci slíbil. Jedná se o papežovu účast na válce proti Turkům. Jeho řešení tohoto problému však bylo mnohem efektivnější než řešení nabízené předchozími papeži. Na rozdíl od přímé účasti na válce svoláváním vlastního vojska se Pavel II. raději soustředil na finanční podporuUherského království.
Papežství se za jeho pontifikátu vojensky střetávalo nejen s protivníky na mezinárodním poli (Čechy, Turecká říše, ale i Francie), ale i na poli "vnitropolitickém", tj. v samotné Itálii, kde se jeho politickými konkurenty stali již tradiční protipapežské státy, jako bylyBenátky,Neapolské království, čiFlorencieLorenza I. Medicejského.
V řešení otázekčeské reformace byl Pavel II. zpočátku mírnější a vstřícnější nežjeho předchůdce. Brzy se však přidal k názorům kardinálaCarvajala, který již roku 1448 navštívil Čechy a zablokoval volbu pražského arcibiskupa. Papež prohlásilJiřího z Poděbrad r.1466 zakacíře a podporovalJiříkova konkurenta, uherského králeMatyáše Korvína.
Znak města Plzně se díky jeho listu z roku 1466 rozrostl o dvě části: dva zlaté svázané klíče ve stříbrném poli a o zbrojnoše, držícího polovinu černého orla ve zlatém poli. Šlo o papežskou odměnu za stálost ve víře a za nevpuštění královského vojska za městské hradby.
Pavel II. nebyl výrazně humanistický papež, nepřál humanistickým literátům. Oblíbil si však výtvarné umění, a zajímal se o historické památky, které nechával i aktivně vykopávat v zaniklých antických lokalitách. To mělo pochopitelně dobový ráz starožitnických výprav, nikoliv vědecký charakter výzkumu. Jejich zahájení a soubor nálezů však znamenaly základ papežských sbírek (pozdějšíchVatikánských muzeí) a měly také vliv na budoucí umělecký a architektonický vývoj Říma.
Původem Benátčan, dbal Pavel II. na rozvoj rodného města. Přichrámu sv. Marka v Benátkách si dal vybudovat rezidenci – palác typu opevněnéhokastelu se dvěma nárožními věžemi s cimbuřím.
Miloval také zlatnictví a medailérství, které bylo v té době v počátcích svého rozvoje. Jako první papež si dal odlít instalační medaili se svým portrétem a zavedl post papežského medailéra, jímž pro něj i jeho nástupce bylCristoforo di Geremia. Instalační medaile se při uvedení papeže do úřadu rozhazovaly mezi lid během jeho průvodu do Svatopetrské baziliky.
Pietro pocházel z rodiny, která se zabývala především obchodem. Rodiče z něho původně nechtěli mít kněze, měl pokračovat v rodinné tradici a stát se obchodníkem; tomu byla podřízena i jeho výchova. Když se však bratr jeho matky stal papežem (Evžen IV.), povolal synovce na svůj dvůr. Aby mohl zastávat církevní úřady, bylo třeba urychleně doplnit Pietrovo vzdělání. Latinský jazyk si však přes veškerou snahu osvojil jen nedokonale.[3] K humanistickému studiu nepřilnul a klasickou ciceronskou latinu se nenaučil do smrti.[4]
Během svého pontifikátu vypudil Pavel II.humanisty z papežských kanceláří a dal zavřít Římskou akademii (Accademia Romana), která sdružovala humanistické literáty,[5][6] protože zašla příliš daleko v toleranci pohanských myšlenek.[7] Zakázal také římským dětem studovatantické básníky, neboť by to na ně mohlo mít negativní vliv.[7] Dle jeho názoru „děti nemají ještě ani deset let a znají, aniž by do školy chodily, už tisícerá darebáctví. Je si třeba domyslit, až budou čístJuvenala,Terentia,Plauta aOvidia, budou plny tisíceré neřesti. Juvenal sice neřest zdánlivě haní, ale současně učí čtenáře neřest poznávat."[8] Snažil se udržoval lid v nevědomosti[6], nabádal a přesvědčoval Římany, že bohatě stačí, když děti budou umět číst a psát.[9]
Aby vzdálil občany od případných myšlenek na správu města, snažil se je sytitchlebem a hrami (panem et circenses).[6] Říkal, že kde se lidé dobře baví, tam není vhodné prostředí pro demagogy a revolucionáře, pro vznik revoluční nálady. Proto podporoval různé lidové zábavy. Zvláště se zavděčil prostým lidem pořádáním veselého karnevalu, jenž trval několik dnů a byl spojen s mnoha závody; sám papež rozdával vítězům ceny. K závodům patřilo i jídlo a pití na stolech, které dal rozestavit na náměstí.[10] Dle některých autorů však byly zábavy pořádány na účet římských Židů, kteří byli přinuceni tyto akce platit.[11]
Pavlovy zásahy proti humanistům po jeho smrti rychle pominuly.Sixtus IV., jeho nástupce, již od počátku svého pontifikátu navazoval přátelské vztahy s kroužky humanistů. Obnovil Římskou akademii a znovu přijal humanistické literáty do papežských služeb.[12]
Pavel II. miloval nádheru. Utrácel velké částky za hedvábné šaty a závěsy, šperky, bronzové sochy,kameje a další umělecké předměty,[7] sbíral mince a různé starožitnosti.[13] Pořídil si v Římě krásný palác,Palazzo Venezia, kde od roku 1466 bydlel.[7] Dal si zhotovit nádherná roucha itiáru (papežskou korunu) ojedinělé krásy,[14] která podle tehdejšího zdroje „převyšovala svou hodnotou jeden palác".[11] Pavel II. si totiž přál zlatou tiáru, posetou drahokamy.[15] Neznámý humanista ji připomíná v tomto dvojverší:
Di Paolo papa il capo è vuoto: è giusto
quindi che sia di gemme e d’oro onusto.
Hlava papeže Pavla je prázdná: je tedy správné,
aby byla obtěžkána drahokamy a zlatem.
[16]
Jeho vášeň pro krásné předměty se blížila posedlosti; rubíny a safíry si údajně bral i do postele.[7]
Dne 26. července 1471 předsedal šest hodin papežské konzistoři, pak šel poobědvat do zahrady, kde si pochutnával na oblíbených melounech. Pozdě večer poskytoval podle svého zvyku audience, ty však musely být přerušeny, protože se mu udělalo nevolno. Poté asi za hodinu zemřel. Lékaři usoudili, že byl raněn mozkovou mrtvicí, což snad mohlo souviset s tím, že dlouho seděl v zahradě s nepokrytou hlavou.[17]
Kolem papežova skonu se však vyrojily různé pověsti. Bylo vysloveno podezření, že byl otráven, přičemž jed mohl být v melounech, které snědl odpoledne před smrtí. Podle lidové legendy ho uškrtil duch, uvězněný v jednom z jeho četných prstenů.[18] A podle další verze bylhomosexuál a zemřel na srdeční infarkt během pohlavního styku s jedním ze svých oblíbených chlapců.[11]
- ↑různí autoři:Enciclopedia dei Papi. 2000.Dostupné online.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 449.
- ↑WIERUSZ-KOWALSKI, Jan.Encyklopedie papežství. 1. vyd. Praha:Academia, 1994. 163 s.ISBN 80-200-0191-3. S. 120.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 337.
- ↑GELMI, Josef.Papežové: od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha:Mladá fronta, 1994. 326 s.ISBN 80-204-0457-0. S. 154.
- ↑abcRENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 451.
- ↑abcdeMAXWELL-STUART, P.G.Papežové: život a vláda: od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha: Svoboda (servis), 1998. 240 s.ISBN 80-902300-3-2. S. 148.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 342.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 450–451.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 339.
- ↑abcCAWTHORNE, Nigel.Sex a lásky papežů: skandální odhalení římských biskupů od svatého Petra až po dnešní dny. 1. vyd. Praha: ETC, 1997. 230 s.ISBN 80-86006-35-2. S. 140.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 455.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 342–343.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 351.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 449.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 450.
- ↑ALBERTI, P.Papežové. Díl čtvrtý, (svazek pátý), Od Bonifáce VIII. po Sixta IV.: (r. 1294-1484). Přerov: Společenské podniky, 1941. 377 s. cnb003219431. S. 352.
- ↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN 80-7207-574-8. S. 452.
.svg)
