Mezi ruskými panovníky se sotva najde osobnost, která by byla tak rozdílně hodnocena svými současníky i potomky. Pro jedny představoval ztělesněné zlo, krutého, omezeného a pomstychtivého člověka. Druzí ho naopak považovali za čestnéhorytíře bez bázně a hany, spravedlivého a moudrého vladaře a za člověka hluboce nešťastného, jemuž se vEvropě říkalo „ruský Hamlet“.
Pavel I. byl synem velkokněžnyKateřiny (pozdější carevnaKateřina II. Veliká). Jeho otcem byl oficiálně carevičPetr (pozdějšícar Petr III.), ale historici o tom mají dodnes pochybnosti a jako skutečný otec je většinou uváděnmilenec Kateřiny II. Veliké,Sergej Saltykov, spekuluje se i o budoucímpolském králiStanislavu Poniatowském. Podle legend nebyla Pavlovou matkou ani Kateřina II., která měla porodit mrtvé dítě a na příkaz carevny Alžběty Petrovny jí byl podstrčen čuchonský kojenec. Tyto legendy a pověsti o cizoložství měly podle moderních ruských historiků především zamaskovat carovraždu, proto byl zpochybňován Pavlův carský původ.[3] Pavel přišel na svět v Letnímpaláci carevny Alžběty.
Hned po svém narození byl rodičům odebrán a o jeho výchovu se starala tehdy vládnoucí carevnaAlžběta I. Petrovna. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, velmi dobře znalhistorii aliteraturu, umění mu nebylo cizí, pěkně kreslil a dobře ovládalfrancouzštinu. Už v dětských letech se projevovaly některé specifické vlastnosti jeho osobnosti: nesnášel jakoukoliv nespravedlnost, bylo mu odporné tradiční ruskéúplatkářství, byl štědrý, pokud mu to možnosti dovolovaly. Roku1783 mu Kateřina darovala palác s parkem vGatčině, který se později stal carskou rezidencí.
Jakmile se stalpanovníkem, začal Pavel I. ihned rázně provádět reformy. Už v den svékorunovace (dne6. dubna1797), jakmile získal právo podepisovat zásadní panovnické výnosy, změnil Pavel Petrovič zákonPetra I. o následnictví trůnu: od té doby bude mít právo na následnictví jen prvorozený potomek mužského pohlaví. Žena by se mohla stát panovníci jen tehdy, kdyby panovnický rod neměl potomky mužské.
Už na samém počátku své vlády se dvaačtyřicetiletý Pavel vymezoval proti politice své matky a negoval mnoho jejích rozhodnutí. Amnestoval mnohé lidi, kteří byli Kateřinou II. potrestáni, jako byl napříkladTadeusz Kościuszko a polští vlastenci, kteří se účastnili jeho povstání, básníkNikolaj Novikov nebo kritický spisovatelAlexandr Radiščev.
Za svou hlavní vnitropolitickou prioritu považovalcar Pavel I. upevnění základů ruské monarchie. Ze všech sil se snažil oslabit moc gardy, která byla v18. století vůdčí silou prakticky všech palácových převratů, s rozhodností sobě vlastní učinil pokus omezit práva šlechty (současníci nazývali tyto jeho snahy „politikou železné hole“).Ve své zahraniční politice se po tom, co se odehrálo veFrancii18. brumairu 7. roku republiky (9. listopadu1799), když seNapoleon prohlásil za prvního konzula, přerušil Pavel I. vztahy sAnglií a francouzským emigrantským dvorem.
Car Pavel I. udržoval čilou korespondenci s papežemPiem VII., kterému zaslal žádost o zrušeníjezuitského řádu a kterého koncem roku 1800 osobně pozval, aby přesídlil zŘíma do Petrohradu.[4]
Vprosinci1800 odeslal ruský car poselství adresované Napoleonovi, jehož výsledkem bylo „rozdělení světa mezi dona Quijota a Caesara“. Bylo uzavřeno rusko-francouzské spojenectví, předpokládající mimo jiné společné pozemní tažení doIndie, která byla oprávněně považována za největší perlu na koruně britského impéria. Na území Ruska se podle dohody měl formovat spojený rusko-francouzský expediční blok v počtu kolem 70 tisíc mužů, jehož velitelem se měl stát francouzskýgenerálMasséna.
Pavel I. Ruský
Způsobcarova života se jeví jako velmi asketický. Probouzel se ještě před svítáním a v šest hodin ráno už přijímal sanktpetěrburského generálního gubernátora, který mu referoval o aktuálních událostech. V devět hodin se bez ohledu na rozmary počasí car osobně zúčastnil střídání stráží, potom následovala procházka, různé vizitace a ve 13 hodin oběd. Je zajímavé, že Pavel I. začínal stolování sklenicí studenéněvskévody a pak dával přednost buď hovězímu nebo párkům se zelím. Po tradiční projížďce – v bryčce nebo nakoni – navštěvoval obyčejně svou ženu a potom sledoval dvorní představení; tehdy byly v móděMolièrovy neboRacinovykomedie.
V devět hodin večer začínala večeře a kolem desáté se imperátor odebral na lože. Pavel I. projevoval v mnoha věcech střídmost. Celý rok nosil jeden plášť, do něhož se v zimě vkládalakožešina nebo jen obyčejná vatová vložka, výrazně také omezil výdaje carského dvora i svých nejbližších příbuzných.
Za Pavla I. byloRusko svázáno mnoha předpisy a zákazy, často až bizarními. Bylo zakázáno tančitvalčík, nosit frak a kulaté klobouky, do země se nesměla dovážet zahraničníliteratura ani hudebniny. Při tom všem byl car jednoznačně čestný, spravedlivý a milostivý, což dokázal již na počátku své vlády rozsáhlýmiamnestiemi pro polské povstalce, kteří byli uvězněni za vlády jeho matky. Rytířské vlastnosti, které mu byly vštěpovány už v dětství, měly velký vliv na jeho charakter a světový názor. Nelze se divit, že se Pavel v roce1798 stal velmistremrytířského řádu svatého Jana Jeruzalémského, jenž je známější pod názvem maltézský. Zajímavé na tom je, že se jednalo o rytířský řádkatolické církve, avšak car bylpravoslavného vyznání a ke katolicismu nikdy nekonvertoval.
Pavel I. byl dvakrát ženat, v obou případech s německými princeznami.
Jeho první ženou bylaVilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská, která po svatbě (10. října1773) přijalapravoslavnou víru a jménoNatálie Alexejevna Ruská. Zemřela při komplikovaném porodu dne26. dubna1776; dítě, o němž nebylo jisté, zda jeho otcem není Natáliin milenecAndrej Razumovskij, zemřelo rovněž. Pavel nesl její smrt velmi bolestně a nemohl se s ní vyrovnat; tehdy mu matka ukázala kompromitující materiály o Natálii a hraběti Razumovském. Pavel Petrovič byl tím krutě zasažen, nepřišel na pohřeb, neobjevoval se u dvora a celá tato historie silně poznamenala do budoucna jeho charakter: stal se nevyrovnaným a podezíravým (později nedůvěřoval své druhé ženě ani dětem; jak vysvitne níže, snad i právem).
Téměř vzápětí po pohřbu se pro něj začala hledat nová nevěsta, jíž se stalaŽofie Dorota Württemberská (s pravoslavnou vírou přijala ruské jménoMarie Fjodorovna). Svatba se konala7. října1776 a z manželství vzešlo deset dětí.
Alexandr I. Pavlovič (23. prosince 1777 – 1. prosince 1825), následník trůnu, král polský, velkokníže finský aruský car od roku 1801 až do své smrti, ⚭ 1793Luisa Bádenská (24. ledna 1779 – 16. května 1826)
Mikuláš I. (6. července 1796 – 2. března 1855), velkokníže finský, poslední polský král a ruský car od roku 1825 až do své smrti, ⚭ 1817Šarlota Pruská (13. července 1798 – 1. listopadu 1860)
V noci z 11. na 12. března (23.–24. března gregoriánského kalendáře)1801[5] byl Pavel zavražděn spiklenci ve své právě dokončené rezidenci, vMichajlovském zámku, postaveném právě na tom místě, kde kdysi stál Letní palácAlžběty Petrovny (v němž secar narodil). O spiknutí, kterého se účastnili carovi nepřátelé, není známo příliš mnoho. K jeho vůdcům patřilgenerálL. L. Bennigsen, petěrburský vojenský gubernátorP. A. Palen,knížePlaton Zubov (druhý milenec Pavlovy matky Kateřiny Veliké) a gardoví důstojníci.
V noci pronikli spiklenci do paláce ze dvou stran, vyrazili dveře a vtrhli do carovy ložnice. Pavel I. byl pravděpodobně zardoušen, stejně jako jeho otec Petr III. Ráno 12. března1801 seRusko probudilo už pod vládou novéhocaraAlexandra I., který převrat patrně přímo neorganizoval, ale o přípravách zřejmě věděl. Až do roku 1917 byla v Rusku oficiálně uváděna verze, že car podlehl náhlému záchvatu mrtvice.[6]
Většina informací z tohoto článku byla vyjmuta z knihy:TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič.Panovníci Ruska. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 80 s. (Odkaz).ISBN978-80-253-0469-3.
↑Nikolaj Ivanovič Greč:Александр I. In: Encyklopedický lexikon, svazek 1.
Imperator Pavel Pervyj i Orden Sv. Ioanna Ijerusalimskogo v Rossii: sbornik statej. Sankt-Peterburg: Kul'tInformPress, 1995. 144 s.ISBN5-8392-0102-2.
BUBEN, Milan. Řád Maltézských rytířů vždy sloužil nemocným.Katolický týdeník. 2010, roč. 21, čís. 39, s. i–ii.ISSN0862-5557.
MCGREW, Roderick Erle.Paul I of Russia, 1754-1801. Oxford: Clarendon Press, 1992. 405 s.Dostupné online.ISBN0198225679.
OBOLENSKIJ, Gennadij L'vovič.Imperator Pavel I. Moskva: Russkoje slovo, 2000. 381 s.ISBN5-8253-0003-1.
PESKOV, Aleksej Michajlovič.Pavel I. Moskva: Molodaja gvardija, 1999. 420 s.ISBN5-235-02344-7.
RAGSDALE, Hugh.The Cambridge history of Russia. Příprava vydání Dominic Lieven. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 765 s.ISBN9780521815291. Kapitola Russian foreign policy, 1725–1815, s. 516–519, 524.
EJDELMAN, Natan.Smrt tyrana. Překlad Miluše Zadražilová a Ladislav Zadražil. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. 360 s. Román o carovi Pavlu I..
VLČEK, Radomír. Ruský car Pavel I. a kníže Alexandr A. Bezborodko. In:Milý Bore--. Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Brno: Historický ústav AV ČR, 2003.ISBN80-86488-12-8. S. 183–188.
_-_Paul_I%2c_Emperor_of_Russia_(1754-1801)%2c_when_Grand_Duke_of_Russia_-_RCIN_404631_-_Royal_Collection.jpg)
%2c_comte_d%2527Oldenbourg_et_de_Delmenhorst.svg)
