| Paul Lafargue | |
|---|---|
 Paul Lafargue (1869) | |
| Narození | 15. ledna1842 Santiago de Cuba |
| Úmrtí | 26. listopadu1911 (ve věku 69 let) Draveil |
| Příčina úmrtí | jed |
| Místo pohřbení | Hřbitov Père-Lachaise Grave of Lafargue |
| Povolání | lékař, novinář, politik |
| Významná díla | Le Droit à la paresse |
| Politická příslušnost | Parti Ouvrier Français |
| Manžel(ka) | Laura Marxová (od 1868) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Paul Lafargue (15. leden1842,Santiago de Cuba –26. listopad1911,Draveil) bylfrancouzsko-kubánskýnovinář,literární kritik a politickýaktivistamarxistické orientace.
Jeho otec byl majitelem kávovýchplantáží naKubě a bohatství rodiny umožnilo Lafargueovi studovat v Santiagu a poté ve Francii. Každý z Lafargueových prarodičů byl jiného etno-náboženského původu. Jeho dědeček z otcovy strany byl francouzskýkřesťan z oblastiBordeaux. Jeho babička z otcovy strany bylamulatka zeSaint-Domingue, která pohaitské revoluci uprchla na Kubu. Lafargueovi prarodiče z matčiny strany byli také uprchlíci ze Saint-Domingue. Jeho dědeček z matčiny strany byl francouzskýŽid a jeho babička z matčiny strany bylajamajská žena, která tvrdila, že mádomorodý původTaíno.
V roce 1851 se rodina Lafargue přestěhovala zpět do svého rodného městaBordeaux, kde Paul navštěvoval střední školu. Později začal studovatmedicínu v Paříži. Z počátku se, pod vlivem díla Pierra-Josepha Roudhona, stalanarchistou. Za účast na mezinárodním studentském kongresu vLutychu roku 1865, byl Lafargue vykázán ze všech francouzských univerzit a musel odejít doLondýna.
V Londýně dokončil studia medicíny (1868). Stal se častým návštěvníkemMarxova domu, kde se setkal s Marxovou druhou dcerou Laurou, se kterou se r. 1868 oženil. Během prvních tří let manželství se jim narodily tři děti, které zemřely v dětství. Jiné děti spolu neměli. Zde skončilo jeho anarchistické období, stal semarxistou. Po návratu do Francie se stává politickým novinářem, kritikem anarchismu. Po revoluční epizoděPařížské komuny v roce 1871 ho politické represe donutily uprchnout doŠpanělska.
Ve Španělsku se usadil vMadridu, kde kontaktoval některé členy španělské regionální federace Mezinárodní asociace dělníků, tj.První Internacionály (FederaciónRegionalEspañola de laAsociaciónInternacional deTrabajadores, známá pod svou španělskou zkratkouFRE-AIT). Zde ale neuspěl, protože zde byla většina oddaná anarchistické frakci První Internacionály. Byl r. 1872 jako signatář protianarchistického článku z federace vyloučen.
V letech 1873 až 1882 žil v Londýně. Zde, díkyEngelsově pomoci, začal komunikovat s francouzským dělnickým hnutím, které znovu získávalo popularitu ztracenou během prvních letTřetí republiky. Roku 1882 se vrací do Paříže. Spolu sJulesem Guesdem aGabrielem Devillem začal řídit činnost nově vzniklé Francouzské dělnické strany. (POF =PartiOuvrierFrançais). Dostal se do konfliktu s dalšími hlavními levicovými směry: anarchismem ajakobínskými radikály. Od té doby až do své smrti zůstal Lafargue nejuznávanějším teoretikemPOF, nejen že rozšířil původní marxistické doktríny, ale také přidal své vlastní originální myšlenky. Podílel se také na veřejných aktivitách, jako bylystávky a volby, a byl několikrát uvězněn.
V roce 1891, přestože byl vpolicejní vazbě, byl zvolen do francouzského parlamentu zaLille, jako vůbec první francouzskýsocialista. Lafargue pokračoval v obraně marxistické ortodoxie proti jakékoli reformní tendenci, jak ukázal jeho konflikt sJeanem Jaurèsem, stejně jako jeho odmítnutí účastnit se jakékoli „buržoazní“ vlády.
V roce 1908, po kongresu vToulouse, byly různé socialistické směry sjednoceny do podoby jediné strany. Lafargue se postavil protisociálně demokratickémureformismu obhajovanému Jaurèsem. Během těchto pozdějších let již Lafargue začalpolitiku zanedbávat, žil na předměstí Paříže ve vesnici Draveil, omezil své příspěvky na řadučlánků aesejů, stejně jako příležitostnou komunikaci s některými ze známějších socialistických aktivistů doby, jakoKarl Kautsky aHjalmar Branting ze starší generace aKarl Liebknecht neboVladimir Lenin z mladší generace. Právě v Draveilu Lafargue a jeho manželka Laura Marxová ukončili společný život, k překvapení, a dokonce pobouření francouzských a evropských socialistů.
Jeho nejznámější prací je knihaPrávo na lenost (Le Droit à la paresse) z roku1880, kde odmítlliberální,konzervativní,křesťanské, ale i převládajícísocialistické pojetí práce a zejména levicový koncept „práva na práci“, naopak za zdroj lidského pokroku označillenost a z ní pramenícíkreativitu. Práce v jeho představě člověka ničí. Toto pojetí nenašlo v socialistickém hnutí jeho doby příliš pochopení, avšak ovlivnilo některé politické směry druhé poloviny20. století, zejménasituacionismus a některé proudyanarchismu. Známé jsou jeho korespondenčnídisputace sKarlem Marxem, při nichž Marx použil známýbonmot, že „je jisté, že není marxistou“.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuPaul Lafargue na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuPaul Lafargue na Wikimedia Commons
