Místo bylo osídleno od pravěku, osada zde byla už v době bronzové a rozšířili jiEtruskové. Slovoparma znamenalo kruhový vojenský štít, který i s názvem převzali pro svou armádu Římané.
Roku 184 př. n. l. založil na pravém břehu řeky Parmy římský konzul Marcis Aemilius Lepidus město nazvané na počest císařeColonia Iulia Augusta Parmensis. Mělo statut římské kolonie se dvěma tisíci rodin, vzniklo zhruba současně sModenou. Městem procházela trasa cestyVia Aemilia, přídomekJulia bývá někdy spojován až s vládouJulia Caesara.Fórum bylo na místě dnešníPiazza Garibaldi.
Město v období stěhování národů několikrát zpustošili germánští dobyvatelé, Frankové, Góti, až je ovládliLangobardi. Již v raném středověku město nabylo na významu komunikačního a obchodního uzlu naVia Francigena, hlavní cestě z Říma do Francie a Střední Evropy. Vládli zde parmští biskupové, v době zápasů o investituru mezi císařem a papežem získalo ve 12. století samosprávu a stálo častěji na císařské straně. Boje meziguelfy a ghibeliny však probíhaly i mezi městskými rody. Roku 1248 je obléhal císařFridrich II. Štaufský, byl však poražen. Od roku 1341 město ovládlimilánští vévodové, roku 1500 Francouzi a v letech 1520–1545 patřilo k papežskému státu. Roku 1545 je papežPavel III. z roduFarnese oddělil od milánského vévodství a předal je svému levobočkovi Pieru Luigi Farnese (1503–1547) jako samostatné vévodství; po jeho brzkém zavraždění následoval jeho dědic Ottavio Farnese (1524–1586). Hospodářský a stavební rozkvět dovršil třetí vévoda Alessandro Farnese (1545–1592), který byl jako velitel císařské armády Habsburků přezdíván „Il Gran Capitano“. Po smrti posledního mužského potomka rodu roku 1731 připadlo město prostřednictvím manželky španělského krále Filipa V. Alžběty Farnese španělskýmBourbonům.
PoCášském míru z roku 1748 se město dostalo pod francouzský vliv a za osvíceného ministra Tillota zažilo období modernizace a rozkvětu po celou éru obdobíosvícenství. Sňatkem španělského královského syna Ferdinanda z rodu Bourbonů s prostopášnou rakouskou princeznouMarií Amálií (1740–1804) se k vládě dostali také Habsburkové. Byla založena knihovna, galerie, archeologické muzeum a tiskárna, kterou v letech 1768–1813 vedl typografGiambattista Bodoni.
Po napoleonských válkách a abdikaci Napoleona Bonaparte roku 1814 se město stalo sídlem francouzské excísařovnyMarie Luisy Habsburské, nyní vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Dala si adaptovatPalazzo ducale s francouzskou zahradou na levém břehu řeky a provdala se postupně za hraběteAdama Alberta Neipperga, s nímž vychovala čtyři jeho syny a tři svoje děti. Po Neippergově smrti v roce 1829 se stále ještě šarmantní, společenská a hudbymilovná vévodkyně brzy provdala za hraběteCharlese René z Bombelles (1785–1856), nejvyššího hofmistra Rakouské říše v Parmě.
Po osvobozeneckých bojích roku 1860 se Parma stala součástí sjednocené Itálie. Tím silně ztratila na samostatnosti i na významu. Průmyslu k rozvoji pomohlo připojení na severo-jižní železnici v roce 1859.[2]
Za první světové války Parma trpěla ztráty především ztráty v armádě, více než na civilistech či památkách. Také zadruhé světové války v roce 1944 byla Parma několikrát bombardována, což poškodilo mj. řadu historických památek v centru města, pobořen byla například Dantův dům.
Piazza Garibaldi: v čelePalazzo del Governatore s věžičkou, vlevo vzaduS. Maria della SteccataKatedrála od JV
Střed města leží naPiazza Garibaldi. V severní části náměstí stojí místodržitelský palácPalazzo del Governatore ze 13. st., v jihovýchodní části pak radnicePalazzo del Comune. Severovýchodně vychází z náměstí rušná pěší zóna s restauracemi a obchodyStrada Cavour, do které po dvou stovkách metrů ústíStrada Duomo, která směřuje naPiazza Duomo. Zde se nacházídóm, trojlodní románská bazilika z 12. století s vysokou hranolovou kampanilou (zvonicí), a naproti dómu stojíbiskupský palác,Palazzo Vescovado ze 13. století, Naproti v jižní části náměstí stojí osmiboké románsko-gotickébaptisterium z první poloviny 13. století, se sochařskou výzdobou Benedetta Antelami, připomínaného do roku 1200.Východně za dómem je umístěn klášter benediktinů s renesančním kostelem sv. Jana Evangelisty (San Giovanni Evangelista) s barokním průčelím, zvonicí a ambitem ze 16. až 17. století.
Západně odPiazza Duomo leží náměstíPiazzale Marconi s menším parkem. Zde se nachází obrovská cihelná stavba palácePalazzo della Pilota vystavěná v letech 1583–1622. V budově sídlí několik institucí: knihovnaBiblioteca Palatina, rekonstruované divadloTeatro Farnese se stupňovitým dřevěným hledištěm, Národní archeologické muzeum, a předevšímGalleria Nazionale s obrazy emilianské, toskánské a benátské malířské školy od 14. do 16. století. Jižně od náměstí, naStrada G. Garibaldi propojující hlavní parmské nádraží s hlavním náměstím Piazza Garibaldi, najdeme gotický trojlodní chrám s kupolíSanta Maria della Steccata z první poloviny 16. století s hrobkou .
MostPonte Verdi přes řeku Parmu vede do krásného městského parkuParco Ducale. V jeho severovýchodní části se nachází rozlehlá palácová stavbaPalazzo Ducale del Giardino z druhé poloviny 16. století, adaptovaná uvnitř pro Marii Luisu ve styluempíru.[3]
Katedrála Nanebevzetí P. Marie, zvanáSanta Maria Assunta z let 1059–1178 je trojlodní románskábazilika s příčnou lodí a s hranolovou gotickou věží v průčelí z let 1284–1294. Po stranách vchodu je dvojice mramorových soch ležících lvů odBenedetta Antelami († 1200). Vnitřek je neobyčejně bohatě vyzdoben, od románských plastik přes renesanční iluzivní freskyAntonia da Correggio v kupoli, až po barokní obrazy.
Věž osmibokého románskéhobaptisteria (křestní kaple) z konce 12. století je dílem sochaře a kameníka Benedetta Antelamiho, který vytvořil dvojice soch proroků či světců ve výklenkách stěn a projektoval i hlavní průčelí dómu. Baptisterium má na osmibokém půdorysu zvenčí pět galerií (výklenků) se třemi vchody, na jejichž portálech jsou tympanony s reiéfními výjevy: trůnící Panny Marie s Ježíškem, Poslední soud a Rodokmen Kristův. Uvnitř je baptisterium zaklenuto osmidílnou kupolí se žebry, a je vyzdobena christologickým freskami ze 14. století. Bohatá plastická výzdoba zahrnuje mj. fresky z cyklu 12 měsíců, nebo christologický cyklus, datované od 13. do 17. století.
Benediktinský opatskýkostel sv. Jana Evangelisty je trojlodní bazilika z let 1498–1510, stojící na místě staršího kostela. Mámanýristické průčelí z roku 1604 a v apsidě je vyzdoben Correggiovými freskami z roku 1522.
Zrušený gotický kostelSan Francesco del Prato z 13. století sloužil později jako věznice.
Renesanční kostelS. Maria della Steccata z let 1520–1539 na půdorysu řeckého kříže s kupolí a bohatou freskovou výzdobou odAntonia da Correggio v apsidě. V první kapli po pravé straně od vchodu je figurální hrobka hraběteAdama Alberta Neipperga z carrarského mramoru.
Vévodský palác (Palazzo ducale) z 2. poloviny 16. století s freskami a francouzským parkem z roku 1748
Palazzo della Pilotta – původně míčovna, dále rozsáhlá stavba renesančního paláce se zahradou z roku 1583, dnes sídlo galerie a dvou muzeí, včetně barokního Farneského divadla (rekonstruovaného po 2. světové válce).
Palazzo del Governatore – Palác guvernéra ze 13. století
Palazzo vescovale – Biskupský palác z roku 1055, dodnes slouží biskupské kurii
