Pareidolie (z řeckéhopara,παρά – postranní, falešný,eidolon,είδωλονzdrobnělina odeidos – vzhled, tvar, podoba) jepsychologický jev, při němž dochází k dotváření vnímaných neurčitých nebo nezřetelných podnětů ve smysluplné obrazy za pomocifantazie[1]. Typickým příkladem je rozeznávání tváří, zvířat a jiných objektů ve tvaru oblaků. Kromě těchto vizuálních pareidolií existují také pareidolie akustické, kdy je zvukovému podnětu (zvuky zvířat a předmětů) přisouzeno specifickécitoslovce nebo konkrétní význam.
Vytváření pareidolií úzce souvisí spředstavivostí každého jedince. Centrem, které pareidolie vytváří, je spánkový lalokkoncového mozku.
- názvy předmětů podle jejich podobnosti s jiným reálným objektem,metafory:
- skalní útvary, kopce a hory
- krápníková výzdoba v jeskyních
- názvy některých kostí a částí těla - kladívko, kovadlinka, třmínek, ohryzek
- maska naMarsu
- psychotest se skvrnami na papíře
- některé druhyvěštění:
- lití olova (kusu kovu je na základě podobnosti určen konkrétní tvar a význam)
- věštění z kávové sedliny
- citoslovce zvuků zvířat a předmětů, někdy s konkrétním významem:
- hledání tajných zpráv ve zpětně přehrávaných nahrávkách
Pareidolie je podobnáiluzi, nicméně při iluzi člověk (dočasně nebo trvale) podlehne mylnému dojmu (například má dojem, že v davu lidí spatřil svého známého), zatímco u pareidolie si je vědom, že jde jen o vnější podobnost vjemu (například spatří tvář v textuře dřeva).
Obrázky, zvuky či videa k tématupareidolie na Wikimedia Commons
- VONDRÁČEK, Vladimír.Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993. S. 54.