Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem)Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatéhoapoštola Petra a je neodvolatelný.
Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papežekardinálové, kteří jsou mladší 80 let, nakonkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.
Dne 8. května 2025 byl zvolen papežem Američan Robert Francis Prevost, který si jako papežské jméno zvolilLev XIV.[1]
Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů,servus servorum Dei. Titul „papež“ není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči).
Oficiální oslovení:
Vaše Svatosti;
Svatý Otče; titul se nevztahuje k osobě papeže, ale k vyjádření úcty k jeho svatému úřadu.
Podrobnější informace naleznete v článku Papežské jméno.
Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal nazývatJanem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce – patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř.[4] Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papežFrantišek v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jménaLando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují téžJan Pavel I. aJan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen.
V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bíláklerika, bílécingulum a bílésolideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papežPius V.,dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže.[5] (Bílé solideo nosí téžpremonstrátští opati.)Benedikt XVI. obnovil tradici nošeníčervené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepicicamauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanoutiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 262. papežPavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu.
Papežskámozetta má většinou červenou barvu, podleliturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikonocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem.
Podrobnější informace naleznete v článku Papežský znak.
Papežský znak obsahuje papežskou tiáru, vlastní znak a klíče svatého Petra. Od doby papeže Benedikta XVI. (2005–2013) je tiára nahrazena papežskoumitrou.
Papež je podlekatolického pojetí a podle pojetí některých dalšíchcírkví nástupcemapoštola Petra, který byl prvním biskupem městaŘíma a zřejmě zemřel roku 67 v Říměmučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladuMatouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatnímiapoštoly, resp. biskupy.
Apoštol Petr (podle tradice Římskokatolické církve označován za „prvního papeže“) na obrazuAlbrechta Dürera (1526)
1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup,Klement Římský, snažil vyřešit spory vKorintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře.[6] Užití titulupapež je poprvé dosvědčeno v době papežeMarcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se všakpapa poprvé nazvalSiricius (385–399), tento titul je pak fixován v doběŘehoře Velikého (590–604).
Od dob papežeLva I. (440–461) nese římský biskup označenípontifex maximus, které až docísařeGratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím.
PapežJan II. (pontifikát 533–535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jménoMercurius je odkazem na římského bohaMerkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve.
Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz téžpornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a sbojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv.konkláve.
Období od pontifikátuŘehoře VII. do smrtiBonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátuInocence III. významných úspěchů.
Roku 1309 přestěhovalKlement V. papežskou rezidenci na přání francouzského králeFilipa IV. Sličného do francouzskéhoAvignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Totoavignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdypisánský koncil zvolilAlexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprvekostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže,Martina V. (1417–1431).
Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřujekardinálcamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem komořím je jen rituální. Ten musí poté potvrditúmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál komoří zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomenírybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu anovemdieles (devět dní smutku).
V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval,Benedikt XVI., který si i jakoemeritní papež ponechal papežské jméno i bílou kleriku.
Podrobnější informace naleznete v článku Konkláve.
Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdíSixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo in Summum Pontificem ... " (já volím za nejvyššího pontifika …). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je patena (miska s pokličkou). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen.
↑ Novým papežem byl zvolen americký kardinál Robert Francis Prevost. Jako jméno si zvolil Lev XIV..www.novinky.cz [online]. 2025-05-08 [cit. 2025-05-08].Dostupné online.
↑Překlady různých titulů do češtiny se mohou lišit, jinou podobu titulů uvádí např.PŘIBYL, Stanislav. – TRETERA, Rajmund Jiří. Konfesní právo a církevní právo. 1. vyd. Praha : Jan Krigl, 1997. 331 sISBN80-902045-2-X na straně 187
↑CNA. Pope Francis reinstates papal title ‘Patriarch of the West’.Catholic News Agency [online]. [cit. 2025-11-09].Dostupné online. (anglicky)
1. Částečně nebo zcela v Asii, v závislosti na geografickém vymezení. 2. Uznán alespoň jedním členem Organizace spojených národů. 3. Není uznáván žádným členem Organizace spojených národů. 4. Prezident Švýcarska není z hlediska ústavy hlavou státu, tou je celá Spolková rada.
I - ZÁKONY CÍRKVE(7-22) • II - PRÁVNÍ OBYČEJ(23-28) • III - OBECNĚ ZÁVAZNÁ NAŘÍZENÍ A INSTRUKCE(29-34) • IV - INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKTY(35-93) • V - STANOVY A JEDNACÍ ŘÁD(94-95) • VI - FYZICKÉ A PRÁVNICKÉ OSOBY(96-123) • VII - PRÁVNÍ JEDNÁNÍ(124-128) • VIII - MOC ŘÍDÍCÍ(129-144) • IX - CÍRKEVNÍ ÚŘADY(145-196) • X - VYDRŽENÍ A PROMLČENÍ(197-199) • XI -POČÍTÁNÍ(200-203)
KNIHA II / BOŽÍ LID(204-746)
Č. 1
KŘESŤANÉ (204-329)
St.
I - POVINNOSTI A PRÁVA VŠECH KŘESŤANŮ(208-223) • II - POVINNOSTI A PRÁVA LAIKŮ(224-231) • III -POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ(232-293) • IV -OSOBNÍ PRELATURY(294-297) • V - SDRUŽENÍ KŘESŤANŮ(298-322)
Hl. 1 -Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení(608-616) • Hl. 2 -Řízení řeholních společností(617-640) • Hl. 3 -Přijímání uchazečů a vzdělávání členů(641-661) • Hl. 4 -Povinnosti a práva řeholních společností a jejich členů(662-672) • Hl. 5 -Apoštolát řeholních společností(673-683) • Hl. 6 -Odchod členů z řeholní společnosti(684-704) • Hl. 7 -Řeholníci, kteří se stali biskupy(705-707) • Hl. 8 -Konference vyšších představených(708-709)
St. I - TRESTNÍ POSTIH ZLOČINCŮ – OBECNÉ NORMY(1311-1312) St. II TRESTNÍ ZÁKON A TRESTNÍ PŘÍKAZ (1313-1320) St. III - OSOBY PODLÉHAJÍCÍ TRESTŮM (1312-1330) St. VI - TRESTY A TRESTÁNÍ(1331-1340) St. V - UKLÁDÁNÍ TRESTŮ(1341-1353) St. VI - ZÁNIK TRESTŮ(1354-1363)
Č. 2
TRESTY ZA JEDNOTLIVÉ ZLOČINY (1364-1399)
St. I - ZLOČINY PROTI NÁBOŽENSTVÍ A JEDNOTĚ CÍRKVE(1364-1369) St. II - ZLOČINY PROTI CÍRKEVNÍM PŘEDSTAVENÝM A SVOBODĚ CÍRKVE(1370-1377) St. III - UCHVÁCENÍ CÍRKEVNÍCH ÚŘADŮ A ZLOČINY SPOJENÉ S JEJICH VÝKONEM(1378-1389) St. IV - NEPRAVDIVÉ UDÁNÍ A PADĚLÁNÍ LISTIN(1390-1391) St. V - ZLOČINY PROTI ZVLÁŠTNÍM POVINNOSTEM(1392-1396) St. VI - ZLOČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU A SVOBODĚ(1397-1398) St. VII - OBECNÁ NORMA(1399)
St. I - PŘÍSLUŠNOST SOUDU(1404-1416) • St. II - STUPNĚ A DRUHY SOUDŮ(1417-1445) • St. III - KÁZEŇ U SOUDU(1446-1475) • St. IV - PROCESNÍ STRANY(1476-1490) • St. V - ŽALOBY A NÁMITKY(1491-1500)
Č. 2
SOUDNÍ ŘÍZENÍ SPORNÉ (1501-1690)
Oddíl 1 ŘÁDNÉ SPORNÉ ŘÍZENÍ (1501-1690)
St. I - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ(1501-1512) • St. II - ZJIŠTĚNÍ PŘEDMĚTU SPORU(1513-1516) • St. III - STAV SPORU(1517-1525) • St. IV – DŮKAZY(1526-1586) • St. V - NAHODILÉ ZÁLEŽITOSTI(1587-1597) • St. VI - ZVEŘEJNĚNÍ OBSAHU SOUDNÍHO SPISU, UZAVŘENÍ ZÁLEŽITOSTI A PORADA O ZÁLEŽITOSTI(1598-1606) • St. VII - SOUDNÍ ROZHODNUTÍ(1607-1618) • St. VIII - OPRAVNÉ PROSTŘEDKY(1619-1640) • St. IX - PRÁVNÍ MOC ROZHODNUTÍ A NÁVRAT DO PRÁVNĚ PŮVODNÍHO STAVU(1641-1648) • St. X - SOUDNÍ VÝLOHY A BEZPLATNÁ PRÁVNÍ POMOC(1649) • St. XI - VÝKON ROZSUDKU(1650-1655)
Oddíl 2 SPORNÉ ŘÍZENÍ ÚSTNÍ
(1656-1670)
Č. 3 / NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ(1671-1716) • St. I - ŘÍZENÍ VE VĚCECH MANŽELSKÝCH(1671-1707) • St. II - ZÁLEŽITOSTI O PROHLÁŠENÍ NEPLATNOSTI SVÁTOSTI SVĚCENÍ(1708-1712) • St. III - PŘEDCHÁZENÍ SOUDNÍM SPORŮM(1713-1716) // Č. 4 / TRESTNÍ ŘÍZENÍ(1717-1731) // Č. 5 / ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍM ODVOLÁNÍ ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ(1732-1752) / Oddíl 1 / ODVOLÁNÍ PROTI SPRÁVNÍMU ROZHODNUTÍ(1732-1739) / Oddíl 2 / ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ(1740-1752)
Čísla v exponentu v závorkách označujíkánony vCIC. / (Podtečkování) / Hl. = Hlava, St. = Stať, Č. = Část
_(2).jpg)
