Palimpsest (zestarořeckého πάλιν [palin] „opět“ a ψάειν [psaein] „vyškrabaný“)je vdiplomatice označení propsací látku, ze které bylo původnípísmo záměrně odstraněno buď vyškrabáním nožem čipemzou (v případěpergamenu) či omytím (upapyru) a nahrazeno novýmtextem. Z důvodu úspory materiálu (především u pergamenu byla velkou nevýhodou jeho vysoká cena) bylo toto druhotné používání (reskribace) obvyklé již v obdobíantiky a velmi se rozšířilo vestředověku. Palimpsesty jsou zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují čtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího). V přeneseném slova smyslu se výraz palimpsest užívá i v literární teoriiintertextuality. Palimpsestem se rozumí text, skrze nějž „prosvítá” jiný text, tedy např.parodie: skrze parodující text lze vidět text parodovaný. Termín palimpsest doliterární vědy zavedla členka tzv.Kostnické školyslavistkaRenate Lachmannová (*1936), která jej definuje jako „druhý zápis textu, kterým prosvítá text původní”.[1]V medicíně se pojem užívá pro ostrůvkovitou poruchu paměti (jinak též alkoholické okénko) způsobenou alkoholovou intoxikací, případně delirantním stavem, který zabrání uložení paměti různě dlouhého časového úseku.[2]
Reskribace se velmi rozmohla ve středověku, kdy byly vklášterech často vyškrabávány rukopisy obsahujícípohanské texty, mnohdy i klasická dílaantického písemnictví a místo nich vznikaly církevní texty. Protože však původní písmo nezmizelo úplně a zůstalo více méně čitelné (i díky moderním technologiím), dochovaly se tak velmi staré a vzácné texty.Codex Ambrosianus tak uchoval část díla dramatikaTita Maccia Plauta,Codex Veronensis obsahujeLiviovyDějiny od založení Města (knihy 3—6).
Codex Ephraemi rescriptus obsahuje pod textem z12. století původnístarozákonní anovozákonní texty z5. století. Novozákonní text obsahuje všechny části knih kroměDruhého listu Tesalonickým aDruhého listu Janova.[3] Kodex je uchováván veFrancouzské národní knihovně.
TakéCiceronovo díloDe re publica bylo považováno dlouhou dobu za ztracené a dochované jen ve fragmentech a v citátech jiných autorů. Teprve v roce1819 nalezl italský kardinál afilolog Angelo Mai veVatikánské apoštolské knihovně palimpsest, který obsahoval první a druhou knihu a rozsáhlé výňatky ze třetí, čtvrté a páté knihy. Ciceronovo dílo bylo přepsánoAugustinovými komentáři kžalmům.
Dalším příkladem jeArchimédova kniha, ve které nastiňuje hlavní principyintegrálního počtu. Tento text objevil v roce1846 teologKonstantin von Tischendorf. V roce1907 jej částečně přeložil dánský filolog Johan Ludvig Heiberg. V důsledkuprvní světové války byl rukopis zapomenut, dokud nebyl v roce1998 v aukci uChristie's vNew Yorku zakoupen neznámým sběratelem za 2 200 000dolarů a předánWalters Art Museum vBaltimoru.[4] Až v srpnu2006 se podařilo skupině vědců v čele s německým fyzikem Uwe Bergmannem plně identifikovat původní text díky metoděrentgenové fluorescence.[5]
Někdy byl z pergamenového palimpsestu seškrabán i druhý text a nahrazen třetím. Tyto tzv.codices ter scripti se nacházejí např. vBritském muzeu. 12 listů obsahuje nejprve zlomky římského historikaGrania Liciniana vunciálním písmu asi ze7. století, které bylo asi v9. století nahrazeno spisem římského gramatika a posléze někdy v11. století jej nahradil úryvek z dílaJana Zlatoústého vsyrštině.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuPalimpsest na německé Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématupalimpsest na Wikimedia Commons
Encyklopedické hesloPalimpsest vOttově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Slovníkové heslopalimpsest ve Wikislovníku
