Paleografie (zřeckého Πάλαια γραφήpalaia grafé „staré písmo“) jepomocná věda historická zabývající se vývojem písma, číslic a dalších grafických znaků, jakými jsouligatury azkratky. Dále zkoumá způsoby psaní, vývojpsacích látek apod. Patří mezi nejdůležitější pomocné vědy historické, protože je nezbytná pro četbu starýchrukopisů.
Původně zkoumala především texty psané písmemlatinkou bez ohledu na použitýjazyk. Teprve postupně se její zaměření rozšířilo na další písma (řecké, jehož výzkum zahájilBernard de Montfaucon, písma slovanských jazyků atd.). Proto se paleografie rozlišuje podle toho, jaké písmo zkoumá: latinská, řecká, ruská, arabská apod.
Úkolem paleografie je studium (starého) písma za účelem jeho správného čtení a interpretace, jeho časové a místní zařazení. Paleografové se zpravidla vymezují vůči kulterněhistorickému pojetídějin písma a vidí postavení paleografie v praktickém pojetí sledování vývoje písma na dochovaných písemných památkách. Přestože pramenem paleografie je především písmo samotné, do paleografie bylo zahrnuto zkoumání psacích látek a psacího náčiní (držení pera a psací látka významně ovlivňuje výslednou podobu písma).
Existuje shoda, že se paleografie člení podle zkoumaného písma, tedy nalatinskou,řeckou, slovanskou (hlaholskou, cyrilskou), hebrejskou, arabskou atd. Z podobných důvodů získala svoji specifickou roli paleografie zabývající se notovým zápisem (hudební paleografie). Není výjimečné dělit paleografii podle chronologického principu na antickou a středověkou paleografii. Spíše terminologicky není ustálena paleografie zkoumající novověká písma (novověká paleografie), protože někteří autoři poukazují, že pro novověké písmo nemůže být „staré písmo“, které paleografie podle svého jména zkoumá (proto byly snahy zavést nové označení neografie, leč toto označení se v češtině nikdy nevžilo – jistou tradici má v polštině).
Méně jasné je vymezení paleografie vůči dalším pomocným vědám. Není výjimečné pojetídiplomatiky jako vědy zkoumající listiny (úřední písemnosti) v úplnosti, tedy včetně písma, což potřebu paleografie odsouvá. Naopak paleografie se dobře uplatňuje u rukopisů, protožekodikologie písmo rukopisu zpravidla nezkoumá. Většinou zvláštní postavení má tzv. epigrafická paleografie (paleografie nápisů), především díky svébytnému vzniku písem nanápisech (podobně se vymezuje, či může vymezit paleografie u dalších pomocných věd historických, jako numismatiky a faleristiky). Paleografie se primárně zabývápsacím písmem (proto i zvláštní vztah k epigrafice), nicméně může pomoct i při zkoumání tiskových písem (zejména inkunábulí) byť je otázka do jaké míry se profilovala samostatná paleografie tiskového písma.[1]
Latinské písmo vzniklo asi v 7. století př. n. l. odvozením odřeckého písma, které Římané přejali odEtrusků. Postupně tak vzniklaarchaická latinka (7. - 4. století př. n. l.), v níž mělo jedno písmeno více tvarů. Od 4. století př. n. l. probíhala stabilizace jednotlivých liter a na epigrafických památkách po roce 200 př. n. l. již nacházíme stabilizované písmo monumentální, jehož nejznámějšími zástupci jsouscriptura quadrata ascriptura actuaria. V knižních písmech k nejznámějším patříkapitála kvadrátní arustická kapitála. Pro běžnější potřeby byla od 1. století př. n. l. užívánastarší římská kurzíva (majuskulní), z níž pak ve 3. století vzniklamladší římská kurzíva (minuskulní).
Unciála (3. - 8. století) byla písmem majuskulním a navazovala na kapitálu kvadrátní - měla však zaokrouhlený tvar. Postupem času přešla vpolounciálu, ve které se mísila majuskule a minuskule.
Národní písma (6. - 12. století) začala vznikat po ukončení procesustěhování národů a souvisela schristianizací. Nejdůležitější byly dvě skupiny národních písem -kontinentální (zejména v kontinentální Evropě, navazovala na mladší římskou kurzívu) ainsulární (Britské ostrovy, navazovala na unciálu a polounciálu). V rámci těchto dvou skupin existovalo mnoho variací, takže jejich četba vyžadovala nemalou znalost. Proto byly podnikány pokusy o vytvoření jednotného písma.
K úspěšnému sjednocení došlo veFranské říši během karolinské renesance (8. století), kde vzniklakarolinská minuskula, která vyhovovala všem důležitým požadavkům – byla čitelná, jednoduchá i estetická. Brzy proto zatlačila národní písma. Její variantou byladiplomatická minuskula, která písmena izolovala a omezila používání nepřeberného množství zkratek (s postupem času však zkratek znovu začalo přibývat).
V 12. století se však změnilo estetické cítění a způsob seříznutí pera, navíc vzrostla i potřeba psát. Písmo se tedy zvertikálnilo a obloučky caroliny se začaly lámat. Části písmen se také začaly stínovat, takže písmena byla tvořena silnými a vlasovými tahy. Tímto způsobem tedy vzniklagotická minuskula, která se s postupem času rozdělila do tří podskupin:gotica texturalis (dekorativní),gotica cursiva (zběžné písmo - naklánění písmen, ligatury),bastarda (křížením dvou předchozích, polokurzíva). Všechny tyto formy náleží dogotických písem.
Novověká písma lze rozdělit do dvou velkých skupin: humanistická písma a neogotická písma.
Humanistické písmo souviselo, jak název napovídá, shumanismem a vzniklo tedy v 15. století v důsledku zvyšující se gramotnosti. Minuskuly humanistického písma pochází z caroliny, majuskuly pak z římské kapitály. Tempo psaní se zrychlilo a v mnohem větší míře se začaly projevovat individuální rysy pisatele. Vzhledem k různému použití písma se vydělily opět tři základní druhy humanistického písma: kreslené (okrouhlé, rotunda) - tento typ začal napodobovat knihtisk, čímž vzniklaantikva,polokurzíva (spojování některých písmen),kurzíva (rychlejší, písmena psána jedním tahem, naklánění písma doprava).
Obdobné tři typy pak vznikly i vnovogotickém písmu: kreslené (fraktura), polokurzivní (kanzlei) a kurzivní (kurent). Novogotické písmo se vyvinulo ze středověké gotické minuskule a bylo používáno až do roku 1941, kdy bylo i v Německu zavedeno písmo humanistické.
V 9. století byla na Velké Moravě používánahlaholice, která byla odvozena od řeckého písma, nicméně brzy převládla písma latinská. Zprvu to bylakarolina, od 13. století pak česká varianta bastardy. Od 15. století jsou české a německé texty psány neogotickým písmem, zatímco latinské texty humanistickým. Tento úzus trval až donárodního obrození, kdy se začaly české texty psát humanistickým písmem. Novogotické písmo pak přetrvalo do již výše zmíněného roku 1941.
FRIEDRICH, Gustav:Učebná kniha paleografie latinské. Praha : 1898. 230 s.
HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav.Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994.ISBN80-85467-47-X.s.19-98
HLEDÍKOVÁ, Zdeňka - KAŠPAR, Jaroslav - EBELOVÁ, Ivana.Paleografická čítanka. Praha : 2000.
HÚŠČAVA, Alexander:Dejiny a vývoj nášho písma. Bratislava : 1951. 375 s.
KAŠPAR, Jaroslav.Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 2. vyd. Praha: SPN, 1979.
PÁTKOVÁ, Hana.Česká středověká paleografie. České Budějovice : 2008. 278 s.
ŠEBÁNEK, Jindřich.Základy pomocných věd historických I. Latinská paleografie. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 136 s. 17-535-75.
↑Zabýval se Vladimír Kaiser v diplomové práci, z ní publikoval studii KAISER Vladimír, Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. In:Sborník archivních prací 32, 1982, s. 446–479.
