Možná hledáte: vědeckofantastickou povídku Arthura C. Clarka, vizPacifista (povídka).
Jeden ze symbolůmíru, spojovaný s pacifismem (původně logo britské kampaněCampaign for Nuclear Disarmament, navržený v roce 1958 Geraldem HoltomemMezináboženská setkání v Assisi
Pacifismus (zlat.pacificus, smiřující, odpacem facere, sjednat mír) je postoj, který odmítáválku anásilí; je přesvědčen o možnosti mírumilovného řešení mezinárodních sporů za každých podmínek a okolností. Lidé označováni jakopacifisté vystupují proti jakékoliv (i osvobozenecké) válce. Popudem k tomuto postoji může být náboženská víra nebo humanistické cítění.
Pacifismus může být postavený na přesvědčení nebo napragmatickém přístupu. Hlavním argumentem pacifistů z přesvědčení je, že válka a násilí jsou nemorální a žemír se dá zajistit mravní osvětou. Pragmatický pacifismus se naproti tomu neodvolává na absolutní principy, jako je třeba mravnost, ale jednoduše předpokládá, že existují lepší a jednodušší cesty, jak řešit spory, než jsou války, případně že cena zaplacená za vedení války bude vždy vyšší než její případné přínosy.
Pacifismus byl nejrozšířenější ve 20. a 30. letech dvacátéhostoletí vlivem zkušenosti s do té doby nejstrašnějším konfliktem v dějinách lidstva, tzv. Velké války (později nazvanéprvní světová válka). Zejména veVelké Británii aFrancii byl hluboký celospolečenský náklon k pacifismu. Ten se odrazil i v politice jejich státních představitelů, avšak ukázalo se, že pacifismem motivované kroky jejich vlád přímo otevřely dveře ještě strašnějšímu konfliktu,druhé světové válce. Problémem bylo to, že tyto státy se tak chorobně bály války či vojenských akcí, že byly ochotny v zájmu zachování míru ustupovat agresivním požadavkům států s nedemokratickými režimy, zejménaAdolfu Hitlerovi (politikaappeasementu). Hlavní myšlenka této politiky (usmiřování) je dávatdiktátorovi, co chce, což ho uklidní. Ve skutečnosti ho to však politicky a ekonomicky posilovalo pro vedení konfliktu, který nakonec stejně rozpoutal.
V českých zemích je jedním z nejstarších zastánců pacifismuPetr Chelčický, který na základěevangelií odmítal války i trest smrti.
Židovský lékařLudvík Lazar Zamenhof viděl příčinu nenávisti mezi národy (a tedy i zdroj války) ve ztížené situaci příslušníků různých národů domluvit se navzájem. Na základě této myšlenky vydal v roce1887 první učebnici jazykaesperanto, který měl sloužit jako snadno naučitelný a neutrální jazyk pro mezinárodní komunikaci a odstranit tak jednu z příčin, ve které autor viděl zdroj nenávisti mezi národy. Díky této základní myšlence komunita vzniklá kolem tohoto jazyka přirozeně přitahovala a přitahuje i některé pacifisty.
Některé státy ve 20. století uznávaly odpírače vojenské služby z důvodu svědomí.[1] Přísně vzato jsou však pacifismus aodpírání vojenské služby dva odlišné fenomény.[2]
Kritici pacifismu namítají, že není dobré striktně odmítat násilí, protože někdy je nutné zasáhnout násilně hned a málo než později a hodně. Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu. Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba:
aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá;
aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;
aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;
aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.
Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“. Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho. Veřejná moc má v tomto případě právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně. Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému dobru národů a k upevnění míru. Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají však poskytnout lidskému společenství služby jiným způsobem.[3]
Křesťanský pacifismus je teologické a etické stanovisko, že jakákoli forma násilí je neslučitelná s křesťanskou vírou. Křesťanští pacifisté říkají, žeJežíš sám byl pacifistou, tvůrcem pokoje a šel osobním příkladem svým následovníkům (Ježíš jako normativní člověk).[4] Svědectví o tomto postoji je zaznamenáno vBibli.
Ve Starém zákoně například vknize proroka Izajáše v pasáži 2:4: „On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ či vParalipemenonu v pasáži 22:8: „Králi Davidovi – Stalo se však ke mně slovo Hospodinovo: „Prolil jsi mnoho krve, vedl jsi velké války. Nebudeš budovat dům pro mé jméno, protože jsi na zemi přede mnou prolil mnoho krve.“
V Novém zákoně například vevangeliu podle Matouše v pasážích 5:38–42: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“, dále 5:9: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ a 26:52: „Ježíš mu řekl: ‚Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.‘“
S křesťanským pacifismem jsou nejčastěji spojovány denominacemennonitů,kvakerů asvědků Jehovových (přísně vzato, svědkové Jehovovi pacifisté nejsou, protože byť sami o sobě nikdy nebojují, tak uznávají Boží právo a vhodnost vést válku).[5] Svědkové Jehovovi prosluli odmítnutím narukovat do Hitlerovawehrmachtu i za cenu uvěznění v koncentračních táborech. V Čechách byl zřejmě prvním známým křesťanským pacifistouPetr Chelčický, jehož spisy později tolik nadchly světoznámého křesťanského pacifistuLva Nikolajeviče Tolstého. Zřejmě nejvýznamnější český pacifistaPřemysl Pitter byl za první republiky v roce1931 vězněn pro svou podporu odpíračů vojenské služby a pro činnost v pacifistických organizacích.[6] Později obdržel židovské vyznamenání jako „spravedlivý mezi národy“ za pomoc židovským dětem za druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení (1964), v roce 1973 záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo (za pomoc německým dětem v letech 1945–1946) a konečně v roce 1991 – in memoriamŘád TGM I. třídy. K dalším významným křesťanským pacifistům meziválečného Československa patřil Pitterův kolega a přítelMUDr. Ctibor Bezděk (1872-1956), zakladatel „Etikoterapie" — léčebného směru vycházejícího z názoru, že nemoc těla je u řady chorob jen vedlejším projevem toho hlavního, co zasluhuje léčbu — lidské duše.
.svg)
