V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací, jako jsouUNESCO,OECD neboICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem. Počet obyvatel v roce 2021 činil 2 138 551,[1] v celé aglomeraci pak 11 133 427[1] (údaj z roku 2021). Město se stalo nositelemŘádu čestné legie,[3]Válečného kříže 1914–1918[4] aŘádu osvobození.[5]
SlovoParis je vefrancouzštiněmužského rodu a vyslovuje se[paʀi]. Původnílatinské jméno města byloLutetia[lutecia] neboLutetia Parisiorum (ve francouzštiněLutèce[lytɛs], v češtiněLutécie), které později ustoupilo ve prospěch jména Paříž. Název je odvozen odgalského kmeneParisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slovaparios, „kotel“. Ovšem tato teze není zcela jistá. Jiní autoři se domnívají, že označení kmeneParisiůpochází z keltsko-galského slovaparisio s významem „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století byla Paříž známá i podslangovým jménemPaname[panam]. Toto lidové označení se objevuje především v písních, jak dokládá např. skladbaAmoureux de Paname (Zamilovaný do Panamy, tj. Paříže)Renauda Séchana z roku 1975 „Moi, j'suis amoureux de Paname, du béton et du macadam…“ („Jsem zamilovaný do Paříže,betonové amakadamové…“) nebo píseňLoin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá ve filmuPaříž 36, v roce 2010 nominovaná na filmovou cenuOscar.[6]
Další autoři, obvyklePeršané, se domnívali, že Paříž je odvozena od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast vÍránu. Toto také může být důvod, proč se některá francouzská slova vyslovují podobně jako slova v tamním jazyce.
Obyvatelům Paříže se říká Pařížané, ve francouzštině Parisiens[paʀizjɛ̃] a v angličtině Parisians[pəˈɹɪzjənz] nebo[pəˈɹiː.ʒn̩z]. VýrazParigot („Pařížan“ s výslovností[paʀigo]), někdy používaný ve francouzskémslangu, je často pokládán za hanlivý. OvšemParigot může mít i kladný význam, jako například v písniMimile (un gars d'Ménilmontant) odMaurice Chevaliera:„C'est un gars d'Ménilmontant, un vrai p'tit Parigot…“ („Je to chlapík zMénilmontant, opravdový malý Pařížan…“). Lokálně jsou obyvatelé pařížských předměstí hovorově nazývánibanlieusards[bɑ̃ljøzaʀ], tj. obyvatelébanlieue(„předměstí“). ObyvateléregionuÎle-de-France (oblast Paříže) jsou oficiálně označovániFranciliens[fʀɑ̃siljɛ̃]. Pařížané o obyvatelích z oblastí mimo Île-de-France mluví jako o provinciaux (tj. z provincie), čímž naznačují, že zbytek Francie pokládají zala province. Tento výraz je někdy považován za hanlivý.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Paříže.
Katedrála Notre-Dame.
První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období zhruba 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. se v kraji usadiliGalové z kmene Parisiů; v roce 52 př. n. l. jej dobyliŘímané a pojmenovaliLutetia (francouzskyLutèce; tj. „bažinaté místo“), respektiveLutetia Parisiorum. V té době byl obydlen pouze dnešní ostrovÎle de la Cité, kde dnes stojíkatedrála Notre-Dame.
Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břehSeiny. Po pádu římské nadvlády v roce 508Chlodvík I. učinil z města hlavní městoFranské říše; v roce 511 zahájil výstavbu katedrály sv. Štěpána (St- Étienne) naÎle de la Cité. Tam také po roce 800 vyrostla pevnost na obranu předVikingy, přesto však byla Paříž 28. března 845 vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému růstu moci pařížských hrabat.Odo, hrabě pařížský, byl zvolen králem Francie navzdory nárokůmKarla III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy bylHugo Kapet, hrabě pařížský, po smrti posledního krále z rodu Karlovců zvolen za francouzského krále.
V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. století za vládyFilipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly vydlážděny, byl vybudován prvníLouvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrályNotre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvemSorbonna, na níž studovali mj.Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Běhemstředověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejménastoletá válka sAnglií v 15. století, která vedla k tomu, že dvůr město dokonce na čas opustil. Za králeLudvíka XIV.,Krále Slunce (1643–1715), byla královská rezidence přesunuta do blízkýchVersailles. V této době, takzvanémLe Grand Siècle (tj. „Velkém století“), bylo ve městě vybudováno velmi mnoho velkolepých paláců a dalších budov, vznikla náměstíPlace des Victoires aPlace Vendôme (Paříž jich do té doby měla pouze pár), byly také zbourány středověkéhradby.
Francouzská revoluce začaladobytím Bastily 14. července 1789. V roce 1799 se v důsledku nestability nové vlády chopil mociNapoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám (za přítomnosti papežePia VII.) korunoval v katedráleNotre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády tam vyrostlo zejména mnoho velkolepých pomníků. V roce 1814 však Paříž dobyla anglická, pruská, rakouská a ruská vojska a Napoleon byl vypovězen na ostrovElbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale poporážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován naostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel.
Po druhé revoluci v roce 1848, která opět svrhla monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratemNapoleonův synovec, který se jakoNapoleon III. prohlásil v roce 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější městoEvropy. Za to vděčí předevšímbaronu Hausmannovi, který realizoval grandiózní přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami.
Paříž v 80. letech 19. století
Císařství ukončila v roce 1870 prohranáválka prusko-francouzská, končící obléháním Paříže, následovanémPařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu nazývané takéLa Belle Époque (čili „Krásné období“), což dokumentuje pořádání Světové výstavy v roce 1889, pro niž byla vybudovánaEiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nových budov ve stylusecese.
V 60. letech 20. století Paříž opět byla centrem rozvoje a moderní architektury. To se pojí především s výstavbou obchodní čtvrtiLa Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex v roce 1989 doplnila budovaLa Grande Arche („Velký Oblouk“), obrovská krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame. Další významnou stavbou je také mrakodrapTour Montparnasse z roku 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě. Ten byl zároveň posledním, který mohl být takto postaven. Později totiž vyšel zákon, že budovy v Paříži nesmí být vyšší než 37 metrů, aby historický ráz centra města zůstal zachován. Katedrálu Notre-Dame pohltila v roce 2019 obrovská katastrofa. Dne 15. 4. 2019 jí pohltil rozsáhlý požár, který zničil krov a sanktusovou věž.
V symbolické rovině má Paříž mezisvětci čtyři ochránce. Hlavnímpatronem nejen města, ale i celé Francie jesvatý Diviš (Saint Denis), mučedník ze 3. století, prvnípařížský biskup.Svatou Jenovéfu (Sainte Geneviève, 421–512) uctívají, protože modlitbami odvrátila útokAttily na město a zachránila Paříž před vypleněním. Devátý pařížský biskupSvatý Marcel († asi 436) podlelegendy vyhnal z Pařížedraka, který žil v hrobu cizoložnice.Svatá Aurea († 666) se roku 633 stalaabatyšíbenediktinského kláštera v Paříži. Dotykem s jejímiostatky arakví byla ve městě zažehnána epidemie.
Velký znak je doplněn čestnými řády, které město obdrželo. Je toŘád čestné legie (dekret z 9. října 1900,[3] uprostřed),Válečný kříž 1914–1918 (dekret z 28. července 1919,[4] napravo) aŘád osvobození (dekret z 24. března 1945,[5] nalevo). Na štítu spočívá zlatá zděná koruna s pěti viditelnými listy ve tvaru čtyřhranných věží s bránou a cimbuřím. Štít je obklopen na heraldicky pravé stranědubovou ratolestí a zlevavavřínem. Pod štítem se nachází devizaFLUCTUAT NEC MERGITUR.
Loď byla tradičním symbolem mocného a bohatéhocechu obchodníků, kteří měli vestředověku největší vliv na složení městské rady a tím i na chod města. Plavidlo se stalo jejich symbolem proto, že zboží dováželi do města poSeině. Takélatinská devíza města Fluctuat nec mergitur odkazuje na loď ve štítu, ovšem symbolizuje též historické zvraty arevoluce, kterými město muselo projít, a přesto zůstalo nezlomeno.
Městská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma svislými pruhy, modrým a červeným. Uprostřed, je umístěn městský znak. Obě barvy se dostaly běhemVelké francouzské revoluce i nastátní vlajku Francie.
Paříž se rozkládá vPařížské pánvi po obou stranách řeky Seiny. Území samotného města je relativně malé, pouhých 105,397 km² (2 211 297 obyvatel, 2008), což odpovídá zhruba 21 % rozlohyPrahy (496 km², 1 290 211 obyvatel, 2011), nicméně včetně přilehlých předměstí má rozlohu 2 723 km² (10 197 687 obyvatel)[7] a celásídelní aglomerace má rozlohu 14 518 km², což přesahuje územíStředočeského kraje (11 014 km²). Město leží v průměrné nadmořské výšce 65 m. Nejnižším místem je hladina Seiny (zhruba 25 m, kolísá podle stavu vody) uPont aval, kde řeka opouští město, a nejvyšším přirozeným bodem vrcholek kopceMontmartre (130 m n. m.).
Zajímavostí je, že město od roku 1864 vlastní i území, kde – ve vzdálenosti 231 km od Paříže – řeka Seina pramení.[8]
Paříž je obklopena třemidepartementy. Tento tzv. malý prstenec (la petite couronne) tvoříHauts-de-Seine,Seine-Saint-Denis aVal-de-Marne. Na tomto území se rozkládá 123 samostatných obcí. Rozvoj těchto obcí nastal od konce 19. století a je pro ně charakteristická velmi vysoká hustota obyvatel, která dosahuje téměř 9 000 obyvatel/km². Navíc má toto území i pro Paříž velký ekonomický význam, zejména obchodní čtvrťLa Défense.
Ostrov sv. Ludvíka se původně jmenoval Notre-Dame a ve 14. století byl rozdělen kanálem. Část proti proudu se nazývalaîle aux Vaches a ostrov po proudu si podržel svůj název Notre-Dame. V 17. století byly ostrovy opět spojeny a byla zde vybudována rezidenční čtvrť. Svůj dnešní název získal v roce 1725. BěhemFrancouzské revoluce byl přejmenován na ostrov Bratrství.
Seina významně ovlivňuje život města už od jeho vzniku, kdy hrála významnou úlohu při dopravě zboží do a z Paříže. V 19. století vznikla síťvodních kanálů, které Seinu propojily s řekouOurcq. Dnes je význam řeky pro ekonomiku města nižší než v minulosti. Přesto patří společnostPorts de Paris (Pařížské přístavy) k významným pařížským podnikům.
Letecký pohled na Seinu
Řeka rozděluje město na dvě nestejné části. Větší severní, zvanoupravý břeh a menší jižní, zvanoulevý břeh. Její délka na území města Paříže činí téměř 13 km s hloubkou mezi 3,40 a 5,70 m. Její šířka se pohybuje od 30 m (uQuai de Montebello) do 200 metrů (umostu Mirabeau). Od roku 2008 na Seině existuje v rámci městské hromadné dopravy říční linkaVoguéo. Turistické lodě provozují společnostiBateau-mouche aVedettes de Paris. Loď na vlnách se dostala i doměstského znaku.
V Paříži se do Seiny vlévají dva menší toky.Bièvre je řeka pramenící u městaGuyancourt a v Paříži se na levém břehu podzemním kanálem vlévá do Seiny. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na jejích březích stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Z řeky se před jejím vstupem do Paříže od 17. století odváděla voda do nádrží, ve kterých se v zimě získávalled propařížské ledárny.
Obdobný osud postihl říčkuGrange Batelière na pravém břehu. Vytváří se z potoků na návršíMénilmontant, v 19. století byla jako odpadní strouha svedena do systémupařížských stok.
Vincenneským lesíkem protéká uměle vytvořený potokGravelle, který propojuje tamní jezera. Voda je pro potřeby potoka čerpána z řekyMarny. Obdobně protékajíBoulogneským lesíkem tři potoky Armenonville, Longchamp a Sablons.
Největší vodní plochy v Paříži jsouantropogenní jezera ve Vincenneském a Boulogneském lesíku na okraji města. Ve Vincennes to jsou jezera z poloviny 19. stoletíSaint-Mandé (40 ha),Daumesnil (12 ha),Minimes (6 ha) aGravelle (1 ha). Několik jezer bylo vytvořeno ve stejné době i v druhém lesíku. Největší z nich jsou Lac inférieur (Dolní jezero) (11 ha)[12] a Lac supérieur (Horní jezero) (3 ha).[13]
Mimo to je v Paříži pět rezervoárů pitné vody. Největší z nich jenádrž Montsouris ve14. obvodu z let 1858–1874, která zásobuje 20 % pařížské populace. Nejstarším dochovaným rezervoárem jenádrž u nemocnice sv. Ludvíka ze 17. století.
Když králFilip II. August založilpařížskou tržnici, nechal v ní vybudovat dvě kašny s vodou z Prés Saint-Gervais; jednou z nich bylafontána Neviňátek. V roce 1605 bylo na pravém břehu Seiny u mostuPont Neuf postavenočerpadlo zvané Samaritánka, které bylo v činnosti až do roku 1813. Pumpa vháněla vodu do městskýchkašen. Obdobně fungovalo v letech 1673–1858 čerpadlo uPont Notre-Dame. V roce 1623 byl zprovozněn tzv.Medicejský akvadukt, který je v provozu dodnes.
Mnoho nových fontán nechal zřídit iLudvík XIV. (dodnes fungujíBoucheratova fontána aGaillon), ale počet obyvatel města rostl tak rychle, že na počátku 18. století byl pitné vody ve městě nedostatek. Pierre-Paul Riquet, který projektovalCanal du Midi, již v 17. století navrhl výstavbu kanálu z řekyOurcq až na úroveň dnešníhoPlace de la Nation. Jeho smrt v roce 1680 a diskreditace jeho ochránce ministraColberta tento velmi nákladný projekt přerušily.
Matematik Antoine Deparcieux navrhl v roce 1762 projekt k přivedení vody z řekyYvette. KrálLudvík XV. sice plány schválil, ale projekt nebyl nikdy realizován. V roce 1782 vznikl návrh odvést vodu z řekyBièvry, která do Seiny přiváděla vodu silně znečištěnou při zpracovávání kůží.Ludvík XVI. projekt podpořil, práce byly zahájeny v roce 1788, ale byly záhy přerušeny tlakem silnýchcechů koželuhů, jirchářů a barvířů, kteří využívali (a znečišťovali) řeku a obávali se ohrožení svých živností.
V současnosti spravuje pařížskou vodovodní síť městská společnostEau de Paris. Největší zásobárnou pitné vody jenádrž Montsouris o objemu 202 000 m³.[14] Voda je přiváděna z oblastiÉvry aOrly.[14]
Paříž má v průměru asi 1630 slunečních hodin za rok (francouzský průměr činí 1973 hodiny). Dešťové srážky dosahují v průměru 641 mm za rok a v jednotlivých měsících jsou velmi vyrovnané. V průměru je 111 deštivých dnů v roce, ale deště nejsou prudké.Sníh je v Paříži vzácný (padá průměrně jen 15 dní v roce) a zřídkakdy vydrží v centru města déle než jeden den. Teplota překročí 25 °C v průměru 43 dny v roce a devětkrát ročně přesáhne 30 °C.Vítr je obecně mírný (zhruba 50 dnů s nárazy přesahujícími 50 km/h), vane převážně západním a jihozápadním směrem.[15] Dne 26. prosince 1999 byly během vichřice, která Evropu postihla, nameteorologické stanici vparku Montsouris zaznamenány poryvy větru až 169 km/h a na vrcholkuEiffelovy věže překročily dokonce 220 km/h, což je absolutní rekord okamžité rychlosti od zahájení meteorologických měření v roce 1873.
Životní prostředí v Paříži je ovlivněno vysokou koncentrací obyvatel. Město má malý podílveřejné zeleně, pouhých 5,8 m² zeleně na jednoho obyvatele. Započteme-li Boulogneský lesík aVincenneský lesík, stoupne poměr na 14,5 m². Obec v rámciměstského plánování zavedla pojem „koeficient biotopu“, takže stavitel musí při každé stavbě vyčlenit část svého pozemku na zelenou plochu.
Dalším problémem je vysoká hladinahluku. Politika pařížské radnice sice směřuje k omezení užívání automobilů, to ale na druhé straně vede k nárůstu provozu motorek.
PodleINSEE měla Paříž k 1. lednu 2008 celkem 2 211 297obyvatel[16] (k 1. lednu 2007 jich bylo 2 193 030[17]), což ji řadí napáté místo v Evropské unii. Vzhledem k relativně malé rozloze města (pouhých 10 540ha) dosáhlahustota zalidnění 20 980 obyvatel na km² (v roce 2007 20 870), což je jedna z nejvyšších v Evropě.
V roce 2007 zahrnovalapařížská aglomerace (podle definice INSEE) 396 obcí s celkovým počtem 10 197 678 obyvatel.[18] Tzv.metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města, zahrnovalo 1. lednu 2008 11 899 544 obyvatel,[19] což z ní činí dvacátou největší metropolitní oblast na světě a třetí v Evropě.
Městská populace je relativně mladá: v roce 2008 dosahoval podle INSEE podíl obyvatel ve věku do 35 let 46 %,[20] přičemž celorepublikový průměr je 41,85 %.[21]
Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je zcela závislá na předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži od 50. do 60. let 20. století výrazně klesal a tento trend se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 počet obyvatel vzrostl o 86 000.
Hlavním důvodem je změna v poměru mezipřirozeným přírůstkem (rozdíl meziporodností a úmrtností) a migrací (rozdíl mezi počtem přistěhovaných a odstěhovaných). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968–1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (z Paříže se vystěhovalo velmi mnoho lidí). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak vytvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť roste počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje se úmrtnost. Klesá migrační deficit (-0,3 % v období 1999–2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990–1999, −0,6 % v letech 1982–1999, −1,1 % v letech 1975–1982 a −2,1 % v období 1968–1975).[22] Statisticky se tak počet obyvatel Paříže mírně zvyšuje a populace mládne.
Od počátku 60. let do 90. let se snižoval počet bytů, ale od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 jich bylo v Paříži 1 095 090, v roce 1999 1 110 912 bytů a v roce 2008 1 148 145 bytů.[23] Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě.
Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry s více dětmi stěhují na předměstí, kde se bydlí příjemněji a levněji. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje.[24]
V Paříži žije oproti zbytku země nadprůměrný početstudentů, mladých pracujících a dále starších osob, takže rodiny nejsou dostatečně zastoupeny. V roce 2008 zde na 1 148 720 domácností připadalo 501 836 rodin, které tvořilo 1 433 376 lidí (68 % pařížské populace), takže 51,4 % domácností představovala jedna osoba (tj. 590 122 lidí), což je asi 28 % všech Pařížanů.[25] 43 % pařížských rodin se skládá z bezdětného páru do 25 let (433 000 lidí), 39,3 % rodin a párů má alespoň jedno dítě a 17,6 % rodin jsou samoživitelé (francouzský průměr je 13,5 %).[26] V roce 2008 bylo 70,2 % párů v Paříži (tj. 27,5 % z celkového počtu obyvatel Paříže) sezdaných (oproti 76,9 % párů ve Francii) a 21,5 % párů tvoří svobodní.[27] Pařížská populace je rovněž postižena vysokourozvodovostí, v letech 2006–2008 připadalo 20,5 rozvodu na 1000 sňatků, což je nejvíce z francouzských departementů.[28] V Paříži je zároveň uzavřena většinaregistrovaných partnerství ve Francii.
Průměrnáplodnost činila v roce 2008 v Paříži 1,57 dítěte na jednu ženu, což je pod regionálním (2,01) i celostátním (2,0) průměrem.[29] Počet dětí na jednu domácnost je rovněž nízký: 43 % rodin nemá žádné potomky mladší 25 let a téměř 25 % má jen jedno dítě. Jen 8,9 % rodin má tři nebo více dětí, což je méně než regionální (11,8 %) i celostátní (9,6 %) průměr, především kvůli malému počtu bytů a vysokým cenám nemovitostí.
Výše příjmů v Paříži a okolí: červená: >21 000 €/rok žlutá: <16 000 €[30]
S 27 400 € průměrného příjmu na domácnost v roce 2001 jsou zdejší domácnosti nejbohatší ve Francii. Také okolní čtyři departementyHauts-de-Seine,Yvelines,Essonne aVal-de-Marne jsou na vysokých příčkách. Tento fakt je dán koncentrací vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokými příjmy v regionu Île-de-France.
Přesto nelze Paříž označit za „město bohatých“, s vysokým podílem mohovitých lidí, neboť struktura obyvatel je zde velmi smíšená. Podle indexuparity kupní síly jsou skutečné příjmy Pařížanů výrazně nižší oproti nominálním: životní náklady (především nájemné) jsou zvláště vysoké a některé druhy potravin jsou v Paříži dražší než ve zbytku Francie. Průměrný příjem skrývá rozdíly, kdy několik málo velmi vysokých příjmů může zastínit větší počet příjmů velmi nízkých. V případě Paříže 10 % nejvyšších příjmů představuje 50 961 € ročně.[31]
Sociální rozdíly se tradičně vyskytují mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatými) a obyvateli východních obvodů. Průměrný příjem v7. obvodu byl v roce 31 521 € na domácnost, tedy více než dvojnásobek proti19. obvodu, kde dosahoval 13 759 €.6.,7.,8. a16. obvod patří mezi nejbohatší v regionu, zatímco10.,18.,19. a20. obvod mají nejnižší průměrný příjem v Île-de-France.[31] Rozdíl mezi příjmy desetiny nejbohatších a desetiny nejchudších je ve12. obvodu, kde tvoří poměr 6,7 oproti2. obvodu, kde je první skupina 13× bohatší než skupina nejchudších, takže Paříž je departementem s největšími sociálními rozdíly.[31]
S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálníchghett v některých čtvrtích jako např. večtvrti Rochechouart. Sociální složení okrajových obvodů odpovídá složení sousedníchpředměstí. Zatímco západní 16. obvod leží v sousedství bohatých předměstíBoulogne-Billancourt,Neuilly-sur-Seine neboLevallois-Perret, severní a severovýchodní obvody (18. 19. a 20.) mají za sousedy předměstí chudší. V těchto třech obvodech žije 40 % chudých v Paříži. V některých zdejších čtvrtích (např.Goutte d'Or) se spojují mnohé sociální problémy: nízkévzdělání,nezaměstnanost nebo špatný zdravotní stav obyvatel. Rovněž 32,6 % pařížských rodin cizinců pocházejících z území mimoEvropskou unii žije pod hranicí chudoby, zatímco u obyvatel francouzského původu je to pouze 9,7 %.[32]
Pro některé čtvrti je charakteristický vznik specifických komunitních skupin jako např.Marais, kde se koncentruje velkágay komunita, a rovněž společenstvíaškenázských židů, kteří v okolí uliceRue des Rosiers žijí již od 13. století. Ve13. obvodu zase vznikla velkáasijská čtvrť.
Přisčítání lidu se ve Francii nezjišťujeetnický původ obyvatelstva nebo náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi. Z těchto údajů vyplývá, že Paříž je jedna z nejvícemultikulturních oblastí v Evropě. Při sčítání lidu v roce 1999 bylo z celkového počtu obyvatel ve městě 19,4 % narozených mimo území Francie. Podle tohoto sčítání 4,2 % obyvatel Paříže tvořili nedávnípřistěhovalci (do Francie přišli mezi sčítáním z let 1990 a 1999), většinou zČíny aAfriky.[33] Kromě toho zde žije 15 %muslimů.
Prévôt de Paris zhruba odpovídal v historii českých zemích postavenírychtáře. Ve městě zastupoval zájmyfrancouzského krále. Když byloPařížské hrabství za vládyHuga Kapeta připojeno ke královské koruně, ten zde jmenoval správce. Přesné datum není známo, nejstarší písemná zmínka o titulu prévôta je v listině z roku 1060. Pařížský prévôt byl zodpovědný za bezpečnost ve městě a z titulu své funkce byl nejvyšším městským soudcem. Úřad prévôta postupně získal větší množství pravomocí jako zástupce panovníka ve městě. Zasahoval do jednání městské rady, pokud se dotýkala zájmů krále. Dohlížel na správu justice a účastnil se zasedání generálních stavů jako hlavní soudce Paříže. Účastnil se též zasedání královské rady. Potvrzoval výnosy městské rady, byla mu podřízena i šlechta, dohlížel na pořádek a bezpečnost ve městě, tedy na správu zbraní, městské hlídky apod. Sídlil napravém břehu v paláciGrand Châtelet, který zároveň sloužil i jakovězení. Úřad zanikl za Francouzské revoluce v roce 1792; posledním pařížským prévôtem byl Anne Gabriel Henri Bernard de Boulainvilliers.
Prévôt des marchands naopak odpovídalpurkmistrovi v českých městech a vykonával správu jménem obce. Název funkce byl odvozen od pařížskéhocechu obchodníků. Cech měl právo volit si svého představitele, který prosazoval jejich zájmy. Mocná korporace měla od roku 1170monopol na dodávky zboží do města poSeině a postupně se prosadila ve správě města. KrálLudvík IX. se rozhodl upravit správu města tak, že se přísežní cechu obchodníků stali radními a jejich vůdce získal titulprévôt des marchands. V roce 1263 cech obchodníků poprvé zvolil představitele pařížské obce, kterým byl Évrard Valenciennes, a jeho pomocníky byli jmenováni čtyřikonšelé. Kompetence prévôta des marchands byla teoreticky omezena jen na dohled nad obchodem se zbožím, ale postupně získával ve městě politický vliv. Byl zodpovědný za zásobování města, veřejné práce i městské daně a měl pravomoc nad říčním obchodem.
Vrchol moci tohoto úřadu je spojen se jménemÉtienna Marcela (1354–1358), který vedl povstání proti králi a donutildauphina, budoucího králeKarla V., k politickým ústupkům. Po Marcelově porážce byly pravomoci prévôta omezeny a roku 1383 popovstání maillotinů proti nové dani, kterou podporoval i pařížský prévôt, byl úřad na několik let rozpuštěn. V roce 1388 byl úřad obnoven, ale od roku 1412 byl prévôt podřízen králi.
Nicolas-Jean-Baptiste Raguenet:Hôtel de Ville et Place de Grève, 1753, (Musée Carnavalet)
Étienne Marcel rovněž umístil svůj úřad v červenci 1357 do domu s podloubím na náměstíPlace de Grève. Od té doby je zde centrum pařížských městských institucí. Budova sloužila i jako městskátržnice. Předtím se městská obec scházela ve 13. století poblíž pevnostiPetit Châtelet nalevém břehu v místě dnešní uliceRue Soufflot a na počátku 14. století se přesunula naMontagne Sainte-Geneviève. Původnístředověký dům nahradil v 16. stoletírenesanční palác. Výstavba začala v roce 1533 a byla dokončena až roku 1628. V letech 1836–1850 proběhlo rozšíření budovy, při kterém byla zachována renesančnífasáda. Při bojích zaPařížské komuny radnici v roce 1871 podpálili komunardi. Budova vyhořela i směstským archivem a byla obnovena v letech 1874–1882.
Funkce prévôta byla stále častěji obsazována královskými úředníky z oblasti práva či financí namísto pařížských měšťanů. Do Velké francouzské revoluce se vedenípařížské radnice skládalo z těchto osob: prévôt des marchands, čtyři konšelé, 36 poradců a 16 zástupcůměstských čtvrtí (tzv.quartenier).
Jean Sylvain Bailly, první pařížský starosta (1789–1791)
Posledním prévôtem v historii bylJacques de Flesselles, jmenovaný 21. dubna 1789. Když 27. května 1789 zástupcitřetího stavu žádali podíl na správě a vedení města, Jacques de Flesselles jejich požadavky odmítl jako nelegální. 25. června 1789 byl návrh opět předložen a pod tlakem veřejnosti přiznal Jacques de Flesselles účast 12 volených zástupců ve správě města. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 13. července 1789 a Jacques de Flesselles byl zvolen jeho prezidentem. Ovšem již následujícího dne, 14. července, proběhlútok na Bastillu. Vzbouřenci, kteří hledali na radnici zbraně, žádné nenašli a Flessellese obvinili ze spojení s králem. Byl tedy téhož dne před radnicí zastřelen a jeho hlavu nosil dav po ulicích nabodnutou na kopí. Dosavadní funkce prévôta zanikla a příštího dne byl zvolen prvnípařížský starostaJean Sylvain Bailly. Ten stál v čele tzv.Pařížské komuny, která v letech 1789–1795 představovala nejvyšší správní orgán města.
Od 11. října 1795 bylo město Paříž rozděleno na12 obvodů, které fungovaly jako samostatné obce s vlastními radnicemi. 17. února 1800 všakNapoleon Bonaparte těchto 12 radnic rozpustil a obvody se staly pouhými územně-správními jednotkami. Město mělo opět jednu společnou radnici. V jejím čele stálprefekt, který správu města řídil z Hôtel de ville. Samotná funkce starosty byla zrušena. V čelePařížské rady zřízené podle zákona o obcích z 5. dubna 1884 stál prezident volený na jeden rok, což byla jen čestná funkce.
Funkce starosty byla v 19. století obnovena dvakrát, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu. Od února do června 1848 běhemúnorové revoluce a podruhé od září 1870 do června 1871 zaPařížské komuny.
Zákon ze dne 16. června 1859 upravil územní rozdělení Paříže tak, že vytvořil20 městských obvodů, které existují dodnes. V čele každého obvodu stál starosta a dva přidělenci (adjoints) volení na tři roky. Zákon ze 14. dubna 1871 zvýšil počet přidělenců na tři a dobu trvání mandátu časově neomezil.
Vývoj politického zastoupení na radnicích 1983–2008
Dne 10. července 1964 vznikl departement Paříž (po zrušení bývaléhodepartementu Seine). Tento zákon dělí Paříž na obec a na departement. Paříž má od té doby pařížskou radu s pravomocemi jakzastupitelstva obce (samospráva), tak generální rady pro departement (státní správa). Paříž jako jediné město ve Francii v sobě takto spojuje obec i departement.
Radu tvořili volení zástupci každého obvodu a v jejím čele stál prezident, což byla čestná funkce. Francouzská metropole však (na rozdíl od jejích obvodů) funkci starosty stále neměla. V čele Paříže zůstával prefekt, tedy osoba jmenovaná státem, takže rada měla jen omezené pravomoci.
Pracovna pařížského starosty
Teprve zákon ze 31. prosince 1975 obnovil funkci starosty Paříže, který je představitelem města a rovněž předsedá pařížské radě. Je tedy jak představitelem obce, tak zároveň departementu (obdobně jako jehlavní město Praha obcí a zároveňVÚSC a pražský primátor představitelem obce ikraje). Pravomoci pařížského starosty sahají proto mnohem dále než starostů ostatních francouzských měst.
Zákon vstoupil v platnost v roce 1977. Prvníobecní volby se konaly 25. března téhož roku a starostou se stalJacques Chirac.
Dne 31. prosince 1982 vyšel tzv. zákon PLM (Paříž-Lyon-Marseille), který těmto třem velkým městům přiznal zvláštní práva v oblasti samosprávy. Na jeho základě je definována současná funkce pařížské rady. Starosta Paříže, který radě předsedá, tedy zároveň plní povinnosti prezidenta generální rady pro departement Paříž. Pařížská rada má 163 členy.
Paříž se dělí na dvacet obvodů, z nichž každý má radnici s volenýmstarostou a obvodní radou (conseil d'arrondissement). Obvodní rady spravují místní občanskou vybavenost (kulturní, společenské a sportovní podniky), tvoří druh vnitřní komunální decentralizace a jako prostředníci stojí mezi obyvatelstvem a ústředním orgánem – pařížskou radnicí. Jejich kompetence jsou poradní, omezené na správu zařízení; rozhoduje pařížská rada. Radnice obvodů nedisponují vlastními prostředky, nesestavují rozpočet a pravomoci jejich starostové jsou omezené.
Zasedací sál Pařížské rady
Zákon z 29. prosince 1986 upravil správu a financování města. Převedl rovněž na starostu Paříže některé pravomoci, které zákon PLM původně svěřilpolicejnímu prefektovi: bezpečnost, dohled nad tržnicemi a ochranu veřejného městského majetku. Pařížská rada rovněž dohlíží na působení společnostíSociétés d'économie mixte de Paris.
Doposud poslední změnu přinesl zákon z 27. února 2002. Týká se posílení pravomocí obvodních radnic v oblasti investic a přijímání zaměstnanců. Podle tohoto zákona přebírá starosta Paříže rovněž zodpovědnost zamístní dopravu a parkování, čímž se výrazně omezily pravomociPařížské policejní prefektury.
Na základě tohoto zákona může vzniknout i tzv. rada čtvrti (conseil de quartier). Tu mohou ustanovit obyvatelé města, aby mohli snáze prosazovat návrhy týkající se života v jejich okolí. Tyto rady jsou vždy připojeny k radnici příslušného obvodu. Územní rozsah těchto rad ovšem nemusí nutně odpovídat hranicím administrativních čtvrtí. Proto je v Paříži těchto čtvrtí 121.[40] Počet rad určují jednotlivé radnice obvodů většinou podleobvodů volebních. Fakticky tak množství rad závisí především na velikosti populace daného obvodu. Takže zatímco3. obvod má jen tři rady čtvrtí,15. obvod jich má deset.
Na rozdíl od většiny velkých městských aglomerací veFrancii jakoLille neboLyon či jiných světových metropolí neexistuje vpařížské aglomeraci žádný zastřešující orgán pro město Paříž a jehopředměstí, který by koordinoval řešení problémů mezi jednotlivými samostatnými obcemi na hustě osídleném území. Tento nedostatek se projevil především přinepokojích v roce 2005, které se rozšířily právě na předměstích. Tyto události vyvolaly diskusi o zřízení administrativního celku, tzv. „Velké Paříže“.[41][42] Od 1. ledna2016 vznikne nová správní jednotkaMétropole du Grand Paris zahrnující Paříž a obce v okolních departementech. Počet zástupců Paříže v metropolitní radě (conseil métropole) byl stanoven na 90.[43]
Komunální volby se konají podle městských obvodů. Každý obvod volí své obvodní rady, které mají celkem 517 členů. Obvodní rady volí své starosty týden po volbách, obdobně jako v ostatních francouzských obcích. Z každého obvodu se také volí zástupci do pařížské rady, která pak volí starostu Paříže. Volební období je šestileté.
Členové Pařížské rady jsou voleni za každýměstský obvod ve všeobecných a přímých volbách. Volba probíhá ve dvou kolech. Počet zástupců jednotlivých obvodů v radě je určen počtem obyvatel obvodu, a proto kolísá od 3 do 17 osob za každý obvod.
Při prvním zasedání je tajným hlasováním zvolen starosta, který musí získatabsolutní většinu hlasů v prvních dvou kolech neborelativní většinu ve třetím kole. Tzv. starostovi přidělenci (adjoints), jejichž počet nesmí přesáhnout 48, jsou voleni radou podle stranických kandidátek s absolutní většinou.
Departement Paříž je rozdělen do 21volebních obvodů pro volby doNárodního shromáždění a každý obvod volí jednohoposlance. Hranice těchto volebních obvodů se vždy neshodují s hranicemi městských obvodů, jako je tomu při obecních volbách.
Obvody mají totiž výrazně odlišný počet obyvatel, a proto jsou pro spravedlivější zastoupení v parlamentu málo obydlené centrální obvody (1.,2.,3. a4.) spojeny do jednoho volebního obvodu a naopak lidnaté obvody jsou rozděleny do více volebních obvodů.15. a16. obvod jsou rozděleny každý na dva celky a18. obvod dokonce na tři. V roce 2007 bylo za Paříž zvoleno 11socialistických poslanců, 2zelení a 8 zaUMP.
Vraném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavenímhradebFilipem II. Augustem to bylyostrov Cité a tři čtvrti napravém břehu. Oblastlevého břehu byla v drženíklášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb zaKarla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv.quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod.
V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů dogenerálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutíVelké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy.
Dne 21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv.revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejšíchměstských hradeb z let 1785–1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jedenměstský obvod, kterých bylo 12.
V letech 1840–1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže.[45] Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některébývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řekySeiny).
Od roku 1860 se hranice Paříže a jejích obvodů v podstatě nezměnily. Vnější hranice některých obvodů se upravovaly pouze výjimečně na základě zákona z 19. dubna 1919 o zrušení městských hradeb:[46]
Paříž dosáhla své současné hranice v roce 1954.[47] Od té doby zahrnuje rozloha města 10 540 ha (oproti 7 802 ha v roce 1860[48] a 3438 ha v roce 1859[48]).
Základní administrativní a územní jednotkou je pařížský obvod (fr.arrondissement de Paris), kterých je 20 a dále se dělí na čtyřiadministrativní čtvrti (quartier administratif de Paris). Vpoštovních směrovacích číslech jsou tyto obvody označeny posledním dvojčíslím. Každý obvod i čtvrť má pořadovéčíslo a název. Jejich názvy jsou odvozeny jednak od jmen připojenýchbývalých obcí a nebo podle významných architektonických dominant v dané čtvrti (kostely, parky, paláce, nemocnice apod.).
Většina francouzských panovníků již od středověku zanechala své stopy ve vzhledu města, které nikdy nepotkala tak rozsáhlá zkáza jakoLondýn při (požáru v roce 1666),Lisabon při (zemětřesení v roce 1755) neboBerlín při (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo po staletí zachováno a v 19. i 20. století se během modernizace infrastruktury doplňovalo. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se z původního počtu asi deset ostrovů a písčin do dnešních dnů dochovaly jen dva.
Současný vzhled města vychází z velké části zpřestavby, kterou vedl prefektHaussmann v obdobíDruhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain,Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy z většiny Paříže zmizely labyrinty úzkých uliček a domy, jejichž horní patra byla zcela ze dřeva nebo zhrázděného zdiva. V té době vznikla charakteristická zástavba bulvárů lemovaných stromořadím; se stejně vysokými domy snovoklasicistní fasádou, francouzskými okny a s balkóny v pátém patře. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, postavit nové budovy vyšší než 37 metrů lze jen ve výjimečných případech; v některých obvodech je tato hranice ještě níž.
V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. KroměEiffelovy věže aLouvre se skleněnými pyramidami před vchodem je zde také supermoderní čtvrťLa Défense, plnámrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže –Grande Arche – vybudovaná roku 1989 k 200. výročíVelké francouzské revoluce. „Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili, cokoli je napadne“ – tuto zkušenost získala Paříž po výstavběPompidouova centra přímo v centru města.
Pařížská ekonomika je jedním z významných impulsů světového hospodářství.[51][52] V roce 2008 činilHDP vregionuÎle-de-France podleINSEE 552,664 miliardy €. Z 500 největších nadnárodních společností jich má 25 sídlo v Paříži; jde o druhý nejvyšší počet poTokiu.[53] Île-de-France představuje 29 % francouzského HDP, zatímco jeho populace dosahuje pouze 18,7 % francouzského obyvatelstva (podle sčítání lidu 2004).
Ačkoliv 83 % z přidané hodnoty pochází ze služeb, zdejší ekonomika nadále zůstává nesmírně různorodou při srovnání s městy téže velikosti. I když region zažil v posledních desetiletích prudkou deindustrializaci,[54] neztratil pozici první oblasti francouzskéhoprůmyslu. Průmysl zaměstnává v regionu 650 000 lidí, přesto tvoří jen 14 % pracovních míst. Za posledních 20 let došlo k silné deindustrializaci. Významný jeautomobilový průmysl, který zaměstnává 156 000 pracovníků (z toho 60 000 přímých pracovních míst). Výrobní závody zde mají oba národní výrobci:Renault veFlins-sur-Seine aPSA Peugeot Citroën vPoissy aAulnay-sous-Bois. Letecký a zbrojní průmysl zaměstnává 72 000 pracovníků (z čehož je 36 000 přímých pracovních míst). Zastoupení mají ienergetické koncerny jako skupinaAreva,Total aÉlectricité de France. V samotné Paříži převažují menší podniky, k významným patří průmysloděvní aobuvnický a zpracovánítextilií akůže.[55]
Služby tvoří hlavní část pracovních míst. K 31. prosinci 2004 INSEE uvádí 3,8 milionů lidí pracujících ve službách (71 % zaměstnání v regionu) a dalších 700 000 lidí, kteří pracují v obchodu (13 % zaměstnání). Finanční činnosti představují 270 000 pracovních míst. V Île-de-France jsou ředitelství velkých globálních bank (BNP Paribas,Société Générale,Crédit Agricole) a sídloEuronextu. Významná jePařížská burza. V Paříži jsou kanceláře velkých finančních skupin jakoLazard neboGoldman Sachs. Paříž je rovněž významnou destinací v oblasticestovního ruchu.
Zemědělství zaujímá 45 % rozlohy regionu (48 % bez započtení Paříže), z čehož jsou dvě třetiny určeny na pěstováníobilovin. Zaměstnává však pouhých 7 600 osob (0,5 % pracovních sil). Díky blízkosti trhu s 11 miliony spotřebitelů, vysoké úrodnosti půdy a technologickém rozvoji Île-de-France zůstává významnou zemědělskou oblastí navzdory pokračujícíurbanizaci.
Mzdy v Paříži dosahují o něco málo vyšší úrovně, než je regionální průměr, činí 19euro za hodinu oproti 18,2 € v Île-de-France (2002) a jsou mnohem vyšší, než je průměrná mzda ve Francii (13,1 €). Ovšem tento rozdíl vzniká zejména silným zastoupením vedoucích pracovníků, kteří tvoří 25 % zaměstnanců. Město se jinak vyznačuje vysokou mzdovou nerovností: 10 % zaměstnanců s nejnižším platem má 4× nižší plat než 10 % zaměstnanců s nejvyššími platy, což o málo přesahuje regionální průměr (3,7×), ale je mnohem vyšší než ve zbytku Francie (2,6×). Stejně tak jsou velké i geografické rozdíly v samotném městě: průměrná hodinová mzda v8. obvodu byla 24,2 €, což je o 82 % více než ve20. obvodu (13,3 €). Naopak rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou na obdobné úrovni, rozdíl činí jen 6 % v Paříži oproti 10 % ve zbytku Francie.[56]
V roce 2006 tvořil průměrný příjem pařížské domácnosti 22 535 €, čímž Paříž zaujala 1147. místo mezi 30 687 obcemi s více než 50 domácnostmi.[57]
Cestovní ruch v Paříži je významnou součástíekonomiky města, které patří díky své velmi rozmanité a obsáhlé turistické nabídce. V roce2017 Paříž navštívilo 23 miliónů turistů (nárůst o 12 %, oproti roku 2016). Nejvíce turistů pocházelo zUSA,Japonska a zČíny.[58] Z Evropy nejvíce turistů přijíždí zNěmecka aVelké Británie. Paříž se tak každoročně pyšní prvenstvím, nejnavštěvovanějších měst na světě.
V roce 2007 představovalo ekonomické odvětví 12,5 % pracovních míst v hlavním městě, což znamená 156 250 osob (z toho připadá 36 040 zaměstnanců v ubytovacích zařízeních, 87 529 v restauracích, 19 216 v dopravě a 13 465 v dalších službách. Bylo zde 15 100 podniků zaměřených na turismus (2 000 ubytovacích zařízení, 10 669 restaurací, 1520 v dopravě a 911 ostatních služeb).[59] Turisté tvoří 50 % návštěvníků muzeí, 8 % tržebdopravních podniků a 10–50 % nákupů v obchodech. Více než 60 % ze 16 miliónů návštěvníků, kteří se ročně ubytují v Paříži, tvoří 9,7 milionu cizinců. Turistika zajišťuje každoročně příjem osmi miliard€ do zdejší ekonomiky, což představuje 30 miliónů daňových příjmů pro obec.[60]
Hotely v Paříži aregionuÎle-de-France představují téměř čtvrtinu všech francouzských hotelů. V roce 2007 bylo v Paříži 1465 hotelů, 66 turistických bytových hotelů, 31 ubytoven pro mládež (bez vysokoškolskýchkolejí akampusů) a jedenkemp o celkovém počtu 171 600 postelí. Dvě třetiny podniků mají dvě nebo tři hvězdy, 19,4 % jsou čtyřhvězdičkové.[64] 61 % hotelů se nachází přímo v Paříži, 16 % navnitřních předměstích a 23 % navnějších předměstích.[65]
Průměrná obsazenost hotelů činila v roce 2005 71,3 %,[66] což Paříž řadí na druhé místo vEvropě (zaBarcelonu se 79 %) a výrazně převyšuje francouzský průměr 59 %. Míra obsazenosti se nemění v závislosti naměstských obvodech, ale klesá s rozsahem úrovně: nejlevnější kategorie jsou zaplněny nejrychleji.
Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % nocí strávených v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí.
I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových hotelů, ale zůstává nejdražší v Evropě v oblasti luxusních hotelů.[67]
S turistickým ruchem souvisí i zdejší zvláštnost, tzv.pařížský syndrom, přechodná psychická porucha postihující zejména japonské návštěvníky.[68]
Paříž je také jedním z hlavních měst „shoppingu“ a nacházejí se zde významnéobchodní domy s pobočkami i jinde ve světě, předevšímGaleries Lafayette aPrintemps (oba naBoulevardu Haussmann). První obchodní dům ve Francii, který nabízel kompletní sortiment, vznikl v roce 1852 pod názvemLe Bon Marché (7. obvod).[69] Největší pařížský obchodní důmLa Samaritaine ve styluart deco s nákupní plochou 48 000 m² byl uzavřen v roce 2005 a probíhá jeho dlouhodobá přestavba na kanceláře a byty.[70]
Doprava je v Paříži vzhledem k významu města různorodá a zajišťují ji různé dopravní společnosti. Hlavními provozovateli jsou společnostiRATP (metro, autobusy, jižní větve linekRER A aB) aSNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linkyC,D aE). SdruženíOptile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociacíSTIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na územíregionuÎle-de-France. Samostatně působí společnostAéroports de Paris, která provozuje všechna pařížskáletiště.
Podrobnější informace naleznete v článku Metro v Paříži.
Pařížské metro je páteřní dopravní sítí, která místy zasahuje i do sousedníchpředměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek2 a6 a některých okrajových úseků jiných linek).
První linka byla uvedena do provozu v červenci 1900 u příležitostisvětové výstavy (výstavba zahájena v roce 1896) a od té doby se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 už mělo linek šestnáct, z toho dvě (7 a13) rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovějšílinka (14) byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizovaná.
Prvnítramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871,parní tramvaje v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazenyelektrickými.Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech tramvajovou dopravu považovali za zastaralou, proto byla postupně nahrazována autobusovou. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937. Od roku 1992 jsou opět postupně zaváděny, a to především na předměstích (T1,T2 aT4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linkaT3, která vede po jižním okraji města. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích.
Spojení Paříže s předměstími zajišťují linkyRER aTransilien. RER cobypříměstská železnice zajíždí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy stávající příměstské železniční linky propojili do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovějšíRER E z roku 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí.
Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje SNCF. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien Paříž neprotínají, končí vždy na jedné z hlavních železničních stanic a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionuÎle-de-France. V roce 2010 tvořilo Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region.
Paříž má od 19. století širokébulváry, které všakautomobilové dopravě přesto nestačí. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámenídopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách a na světelných silničních ukazatelích.
Paříž má také jednu z nejhustších sítílékařů ve Francii, ať už všeobecných, nebo specialistů: v roce 2010 zde připadlo v průměru 226,9 lékařů na 100 000 obyvatel,[77] v případě specialistů činil průměr dokonce 501,3 na 100 000 obyvatel.[78]
Ve školním roce 2005/2006 bylo v Paříži zapsáno na státních školách 263 812 studentů (135 570 v prvním stupni a 128 242 ve druhém) a 138 527 na soukromých školách.
Počet vysokoškolských studentů dosáhl v roce 2007 vÎle-de-France přibližně 585 000, což je více než čtvrtina z celkového počtu ve Francii.
V roce 2007 fungovalo ve městě celkem 881 veřejných vzdělávacích zařízení, z čehož bylo 323mateřských škol, 334základních škol, 6 speciálních škol (školy v nemocnicích), 110středních škol, 72 všeobecných a technickýchlyceí, 34 odborných lyceí a 2 lycea experimentální. K nim se řadí dalších 256 soukromých škol: 110 mateřských a základních, jedna speciální, 67 středních škol, 73 všeobecných a technických lyceí a 5 odborných lyceí. LyceaLouis-le-Grand aJindřicha IV. mají celostátní a mezinárodní působnost.
Samotné město Paříž provozuje sedm vysokých škol. Čtyři jsou věnoványužitému umění (École Boulle, École Estienne, École supérieure des arts appliqués Duperré, École professionnelle supérieure d'arts graphiques et d'architecture), dvě jsou technického zaměření (École des ingénieurs de la ville de Paris aÉcole supérieure de physique et de chimie industrielle) a jedna se specializuje nazahradnictví (École du Breuil).
Regionální deníkLe Parisien má deset departementálních mutací, z nichž jedna je určena pro Paříž. Vycházejí zde čtyři bezplatnédeníky: tři ráno (20 minutes,Direct Matin aMétro) a čtvrtý večer (Direct Soir), většinou distribuované ve veřejné dopravě. Přehled o kulturním programu v metropoli přinášejítýdeníkyL'Officiel des spectacles aPariscope.
Kromě celostátního kanáluFrance 3, který vysílá regionální program, působí v Paříži několik místních televizních společností.Télif (Télévision Île-de-France) je televizní kanál šířenýkabelem,satelitem a ADSL, který spojuje několik místních televizních společností:VOTV (Val-d'Oise),Télessonne (Essonne),TVM Est parisien (Seine-Saint-Denis),TVFil78 (Yvelines) aRTV (Rosny-sous-Bois).[110] Dalších sedm televizí sdílí jeden kanál:NRJ Paris,IDF 1,Cap 24,Demain IDF,BDM TV,Cinaps TV aTélé Bocal.
Od roku 2001 vysílaly v Paříži též dvě televize nezákonně, a toZaléa TV aTeleplaisance.org, tvořená pouze amatéry. Oba kanály jsou od roku 2007 šířeny přesinternet.[111][112]
Prvnírozhlasová staniceRadio Tour Eiffel začala v Paříži vysílat pro veřejnost 24. prosince 1921. Na rozdíl od jiných zemí bylo ve Francii umožněno i soukromé vysílání, první pařížská soukromá staniceRadiola získala licenci již v roce 1922. Dnes zde existuje několik desítek regionálních rádií různého zaměření.[113]
Město Paříž provozuje vlastní internetové stránkywww.paris.fr a rovněž síťWi-Fi pro bezplatné internetové připojení v městských parcích, knihovnách, muzeích a radnicích po dobu jejich otevření veřejnosti. Jedno připojení trvá maximálně dvě hodiny, poté musí být obnoveno.[114][115] Dalším elektronickým kanálem jsou světelné informační panely v ulicích, které přinášejí nejen zprávy o aktuální dopravní situaci, ale rovněž o kulturních akcích nebo počasí. V roce 2003 umožnil tehdejší starostaBertrand Delanoë využití těchto tabulí ke zveřejnění asi 3600 milostných vzkazů keDni svatého Valentýna, které lidé poslali na internetovou adresu pařížské radnice.[116]
Paříž je ve Francii kulturním městem prvního řádu. Pro místní obyvatele i turisty nabízí nepřeberné množství kulturních institucí – přes 150muzeí a 200galerií, asi 100divadel, přes 650kin a více než 10 000restaurací. Nabídka kulturních událostí zahrnuje po celý rok četná divadelní a operní představení, koncerty, výstavy, hudební a filmové festivaly, módní přehlídky, ale i sportovní akce.
Nejstarším hmotným dokladem o existencidivadla v Paříži jeArènes de Lutèce v uliciRue Monge v5. obvodu. Stavba sloužila jako římskýamfiteátr iaréna, pochází z 1. století n. l. a využívala se až do konce 3. století. Její kapacita byla zhruba 17 000 osob.
Vzhledem k centralistické tradici sídlí nejvýznamnější divadelní, operní a baletní soubory v hlavním městě.Pařížská národní opera, založená roku 1669, hraje vdějinách opery významnou roli.[117] Dnes má k dispozici dva operní domy.Opéra Garnier byla otevřena 5. ledna 1875 a nese název podle svéhoarchitektaCharlese Garniera. Od roku 1989 slouží především pro představeníbaletu a klasickýchoper a je rozlohou největším divadlem na světě.
Také filmové projekce mají v Paříži velkou tradici. Dne 28. prosince 1895bratři Lumièrové uskutečnili vSalon indien du Grand Café první filmové promítání pro veřejnost.V Paříži se nachází velké množství kin, které měly v roce 2006 celkem 376 sálů, z nichž bylo 150 nezávislých a 89 uměleckých. Poskytují velkou nabídku, každý týden se promítá přibližně 450 až 500 různých filmů a roční návštěvnost přesahuje 27 miliónů diváků (údaje z roku 2006).[118]
Paříž spolu s regionemÎle-de-France disponuje největší muzejní nabídkou ve Francii jak co do počtu muzeí, tak i co do rozsahu a různorodosti jejich sbírek.
Muzeem nejstarším a zároveň největším co do rozlohy a sbírek jeLouvre. S návštěvností 8,3 milionu v roce 2006 se stalo zdaleka nejnavštěvovanějším na světě.[61][62] Bylo založeno v roce 1793 a jeho exponáty pokrývají období odstarověku do konce 19. století.
I další muzea se těší celosvětové reputaci:Národní muzeum moderního umění a Musée d'Orsay, představující umění 2. poloviny 19. století (1848–1914). Tato tři muzea mají statut národních institucí a jsou zřizována francouzským státem obdobně jako např.Musée national du Moyen Âge (Národní muzeum středověku) čiMusée du quai Branly (mimoevropské umění). Další řídí jednotlivá ministerstva, jako např.Musée de l'Armée (vInvalidovně).
Prvnírestaurace v moderním smyslu slova vznikly v Paříži v 18. století. Termín restaurace se objevil v roce 1765, kdy jeden provozovatel vývařovny polévek získal povolení prodávat též jehněčí s omáčkou. Od té doby se restaurací nazývaly podniky, které nabízely různé druhy jídel. PředVelkou francouzskou revolucí nebylo v Paříži ani 100 restaurací, neboť omezení v podoběcechovních práv zakazovala prodávat různé typy jídel v jednom podniku. Teprve po revoluci a zrušení omezení počet restaurací narůstal. Pařížské restaurace provozovali většinou kuchaři, kteří původně pracovali ve šlechtických rodinách a po jejich emigraci začali podnikat v pohostinství. Tím rozšířili mezi měšťanské vrstvy styl vaření, který do té doby neznaly.Rovněžkavárny se staly nedílnou součástí francouzské kultury a jejich obliba rostla od roku 1670, kdy byla otevřenaCafé de la Régence.[119] Dnes je nejstarší kavárnou v PařížiCafé Procope, zprovozněná v roce 1686.[120] Kavárny byly velmi populární v 18. století, od poloviny 19. století se rozšířily i na chodníky a bulváry.
V té době se Paříž napojila na železnici a během následnéprůmyslové revoluce se do města začali stěhovat obyvatelé z různých částí Francie, kteří s sebou přinášeli gastronomické rozmanitosti jednotlivých regionů. Vznikly tak specializované rybí restaurace či restaurace s alsaskou neboprovensálskou kuchyní. Rovněž příchodimigrantů ze zahraničí, ať už z evropských zemí, nebo zMaghrebu čiAsie přinesl ještě větší kulinářskou rozmanitost, takže dnes Paříž nabízí kuchyně pěti kontinentů.
Podrobnější informace naleznete v článku Sport v Paříži.
Sportovní akce během celého roku tradičně patří v hlavním městě k významným událostem. Od konce 19. století hrála Paříž důležitou roli v šíření a organizaci moderního sportu. V Paříži byl poprvé udělen titul „mistr světa“ (1740 ve hřejeu de paume), poprvé použitmetrický systém vatletice (1798), proběhlo zde první soutěžníparkurové skákání (1866), prvnícyklistický závod (1868), první turnaj vmoderním šermu (1893), ženy mohly poprvé soutěžit naolympijských hrách (1900).
Ve 20. století se rozšířila obliba fotbalu. První fotbalový šampionát ve Francii se konal v Paříži v roce 1894. 21. května 1904 byla v Paříži založenaFIFA, která později přesídlila doŠvýcarska. Fotbal se ve větším měřítku prosadil ve 20. letech, kdy bylo založeno množství fotbalových klubů (Red Star,Racing,Olympique,CASG,Stade français aj.) Také první mistrovství ve fotbale žen se konalo v Paříži (v roce 1918) a hrálo se až do roku 1937; obnoveno bylo až v roce 1970.Mistrovství světa ve fotbale se naposledy konalo v Paříži v roce1998 a pro tuto příležitost byl na pařížském předměstíSaint-Denis postavenStade de France. K nejvýznamnějším sportovním organizacím patřífotbalový klubParis Saint-Germain.
Vznikla zde řada mezinárodních sportovních federací, a i když mnohé přesídlily doŠvýcarska, jiné zůstaly v Paříži. Právě naSorbonně přednesl v listopadu 1892 baronPierre de Coubertin výzvu k obnovení olympijských her.Mezinárodní olympijský výbor byl založen v Paříži 23. června 1894 u příležitosti prvního olympijského kongresu. V Paříži se konaly hneddruhé olympijské hry (1900) a poté ještěosmé (1924). Paříž bude opět pořádat olympiádu v roce2024.
„Paříž je vždy dobrý nápad.“ Audrey Hepburnová[121]
„V Londýně je móda povinností, v Paříži potěšením.“ Albert Chevalier[122]
„Paříž je směsicí nádhery a nedbalosti, všech odstínů elegance s výjimkou čistoty. Benjamin Franklin[122]
V jednom okamžiku je zde možné najít největší luxus, největší svinstvo, největší mravnost, největší neřesti, lomoz a křik, krásu a špínu - je toho více než si dokážete představit. Člověk se ztrácí v tom nebi a je to pohodlné, protože se nikdo nezajímá o život, který tady vedete. Paříž je vše, co chceš. Můžeš se tady bavit, můžeš zahálet, smát se, plakat, dělat vše, co tě těší a nikdo se ani nepodívá, co děláš, protože tisíce lidí dělají to samé jako ty a každý tak, jak se mu zachce.
Francouzský dokumentární filmPaříž v zrcadle času (Paris, la ville à remonter le temps) z roku 2012 režíroval Xavier Lefebvre podle vlastního scénáře. Film zachycuje architektonický vývoj města Paříže od galských dob kmene Parisiů až po současnost.
.jpg)
.JPG)
.jpg)
_par_Hyacinthe_Rigault.jpg)
.jpg)
_-_cour_Vivienne_haut.jpg)
.jpg)
