| prof.PhDr. Otokar Fischer | |
|---|---|
.jpeg) | |
| Narození | 20. května1883 Kolín Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 12. března1938 (ve věku 54 let) Praha Československo  Československo |
| Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
| Pseudonym | Otakar Frey |
| Povolání | pedagog,spisovatel |
| Národnost | česká |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Žánr | lyrická poezie |
| Témata | germanistika,literární historie, divadelní kritika, divadelní teorie, dějiny divadla,literatura,překlad aškolství |
| Manžel(ka) | Blažena Fischerová-Boušová,Vlasta Fischerová-Vostřebalová, Blažena Fischerová-Plecháčová |
| Děti | Jan Otokar, Jitka, Eva, Rut |
| Rodiče | Paul Fischer aHermine Fischer |
| Příbuzní | Josef Fischer bratr,Milena Balcarová švagrová |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Otokar Fischer (20. května1883Kolín –12. března1938Praha[1][2]) bylčeský literární historik aprofesorgermanistiky naUniverzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.
Narodil se v rodině Pavla Fischera a Hermíny rozené Krassové. Měl dva sourozence: Annu aJosefa.[3]
V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal naFilosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studovalgermanistiku.[4] VBerlíně získal roku1905 doktorát a nastoupil doUniverzitní knihovny v Praze. V roce1909 se staldocentem, v roce1917 naKarlově univerzitě v Praze mimořádnýmprofesorem dějin německé literatury a od roku1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodnýmantifašistou[5] a ve 30. letech se zapojil doprotifašistického hnutí. Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím vKrálovské české společnosti nauk (mimořádný člen od7. ledna1920) aČeské akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal29. listopadu1933 (mimořádným od26. listopadu1924).[6]
V letech1920–1924 vyučoval také na dramatickém odděleníKonzervatoři hudby v Praze světovou literaturu dramatickou a rozbor světových dramat.[7]
Jeho celoživotním zájmem bylodivadlo. Už od roku1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů, jako byly např. Národní listy (5. 1. 1915–17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917–21. 10. 1917),[8] Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika,Právo lidu,Lidové noviny,Prager Presse, a po roce1920 i krátce spoluredigoval časopisJeviště.[9] V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohryNárodního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce1935 po smrtiK. H. Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti.[10] Jehodramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např.Čapek,Konrád,Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl:Kutnohorští havíři;Jirásek:Gero;Puškin:Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisérKarel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším[11] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, a také mladý režisérJiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisérAleš Podhorský z Brna.[12]
Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština).[9] Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějšíchpřekladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například dílaWilliama Shakespeara,Rudyarda Kiplinga,Molièra,Françoise Villona,Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překladGoethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla.[13].
Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.
Ze dnů hlubokého míruA přijde chvíle, jež se bude ptát:
Cos činil, aby zadržen byl pád –
pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa?
Čím, vyjma tebou, zvučela tvá strofa,
oč usilovals, o co vedl spor,
kam pádils na voze svých metafor,
cos odvracel a co jsi připravoval?
Jak vždycky dřív, druh druha popravoval,
ten zbude dojem z roku třicet tři.
Diskusně tyjem z dneška na zítří,
zde smyčka na krk autoru se váže,
tam kritiku se vrchnostensky káže:
„Nám tvůrcům služ a ne-li, tedy kuš!"
Tak škorpíme se dál jak věčné ženské
a všichni vedeme jak jeden muž
při černé kávě řeči kavárenské.Otokar Fischer,z Posledních básní[14]
Fischer pocházel ze židovské rodiny, ale v roce 1911 se nechal pokřtít[15] a dne 29. března 1911 se oženil s Blaženou Baušovou (1888–1971, katolický sňatek), překladatelkou z němčiny. Manželství bylo rozloučeno v roce 1923.[16]
S druhou manželkou, malířkouVlastou (roz. Vostřebalovou, 1898–1963) měli v roce 1923 synaJana Otokara; manželství vydrželo dva roky.
Se třetí manželkouBlaženou (roz. Plecháčovou, 1902–1951), překladatelkou z němčiny, měli tři dcery: Jitku, Evu a Rut.[17]
O křehkém zdraví svědčilo, že již v únoru 1938 nastoupil jako šéf činohry Národního divadla zdravotní dovolenou.[18] Zemřel na srdečníinfarkt při četbě novinové zprávy o tzv. anšlusu (anexi)Rakouskahitlerovským Německem.[19][20][21][22]
Poslední rozloučení se konalo v Národním divadle a vkrematoriu ve Strašnicích.[23]
Obrázky, zvuky či videa k tématuOtokar Fischer na Wikimedia CommonsAutorOtokar Fischer ve Wikizdrojích
Digitalizovaná dílaOtokara Fischera vČeské digitální knihovně