| prof.[1] Otakar Vávra | |
|---|---|
 Otakar Vávra (Desetiletí od 1980) | |
| Narození | 28. února1911 Hradec Králové Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 15. září2011 (ve věku 100 let) Praha Česko  Česko |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | filmový režisér,scenárista a pedagog |
| Manžel(ka) | Jitka Němcová (1997–2011) |
| Příbuzní | Jaroslav Raimund Vávra (bratr) |
| Ocenění | národní umělec (1968) Řád republiky (1980) Český lev za mimořádný přínos české kinematografii (2001) Medaile Za zásluhy 1. stupně (2004) Výroční cena AČFK (2011) Artis Bohemiae Amicis (2011) Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databáziNárodní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Otakar Vávra (28. února1911Hradec Králové[2] –15. září2011Praha[3]) bylčeskýfilmovýrežisér,scenárista apedagog. Mezi jeho významná režijní díla patří filmy husitské trilogieJan Hus,Jan Žižka aProti všem (1954–1956),Romance pro křídlovku (1966) aKladivo na čarodějnice (1969). Hodnocení jeho osobnosti je značně rozporuplné: bývá označován za nejvýznamnějšího představitelečeského filmu, který se přizpůsobilkaždému režimu, ale také za jednu z jeho nejpřínosnějších osobností. Vychoval také řadu tvůrců tzv.nové vlny.[4][5]
Narodil se dne 28. února 1911 v Hradci Králové v čp. 390 na dnešníPospíšilově ulici. Jeho otec byl ředitel všeobecné úvěrní společnosti v Hradci Králové Alois Vávra (1866–?) původem zeSylvárova Újezdu, matka Marie, rozená Beiglová (1878–?) zJemnice. Rodiče byli oddáni v Hradci Králové 11. února 1902,[6] necelý měsíc před narozením jeho staršího bratra, spisovatele a scenáristyJaroslava Raimunda Vávry.[7]
Studoval v Brně a Prazearchitekturu. Během let1929–1930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku1931 produkoval experimentální filmSvětlo proniká tmou (i následující krátké filmyŽijeme v Praze a Listopad byly experimentálními snímky). Od roku 1937, kdy natočilFilosofskou historii, byl profesionálním filmovým režisérem.
V době nacistické diktatury zadruhé světové války se soustředil převážně na tvorbu politicky neutrálních psychologických filmů. Za svou činnost tehdy přijal státní oceněníČestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava, za což byl později výrazně kritizován. Když se jednouArnošt Lustig ptal Otakara Vávry, proč přijal toto vyznamenání, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil vKobylisích na popravišti.“
Od roku 1945 byl vKSČ.[8] V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované předparlamentními volbami doNárodního shromáždění.[9] Tento předvolební manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[10] Dne 23. února 1948 se stal členem Ústředníakčního výboru Národní fronty a podepsal výzvu prokomunistické inteligenceKupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 pro podporukomunistického převratu.[11] Později, v roce 1977, připojil svůj podpis i k prohlášení „Anticharty“.
V roce2001 byl vyznamenánČeským lvem za celoživotní přínos české kinematografii[12] i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu nakarlovarském filmovém festivalu a v roce2004Medailí Za zásluhy.[13] Oceněn tak byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel, nacistickým, komunistickým i demokratickým.[14]
Z prvního manželství měl jednoho syna. Jeho starší bratrJaroslav Raimund Vávra byl též spoluautor scénáře filmuKrakatit.[15] Jeho mnohaletou partnerkou, posléze manželkou až do závěru života byla téměř o 40 let mladší režisérkaJitka Němcová.
Zemřel15. září2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny kyčelního krčku.[16]
Otakar Vávra zahájil svou filmovou dráhu počátkem 30. let, kdy jako experimentální filmař ve skromných podmínkách realizoval krátkometrážní snímkySvětlo proniká tmou aŽijeme v Praze, ovlivněné evropskými avantgardními filmovými trendy. Po spolupráci na scénářích k filmům jiných tvůrců samostatně debutoval v roce1937 snímkemFilosofská historie. Coby režisér byl Vávra velmi ambiciózní a cíleně se snažil vyčleňovat z průměru soudobé domácí produkce. I proto se v průběhu celé své kariéry obracel kadaptacím kvalitních literárních předloh a ve svých filmech poskytoval příležitosti těm nejlepším filmovým a divadelním hercům. Také odborná kritika začala Vávru brzy vnímat jako režiséra, jehož filmy znamenají záruku umělecké kvality.
Do roku1945 se Vávra soustřeďoval na psychologické filmy, které se často zaměřovaly na osudy ženských hrdinek a vycházely z literárních předloh:Panenství podleMarie Majerové,Pacientka doktora Hegla podleMarie Pujmanové,Kouzelný dům podleK. J. Beneše neboTurbina podleK. M. Čapka-Choda. K linii psychologických filmů náleží i snímekŠťastnou cestu, jímž Vávrova tvorba do roku 1945 vrcholí. Jeho tehdejší filmografie však zahrnuje i zdařilé komedie (Cech panen kutnohorských,Dívka v modrém) nebo zástupce poetického filmu (Pohádka máje).
Vávra se již běhemprotektorátu podílel na přípravách zestátnění kinematografie, k němuž došlo v roce1945. V celém období státního filmu patřil k nejrespektovanějším režisérům, jenž měl pro uskutečňování vlastních tvůrčích vizí zajištěny mnohdy mimořádné podmínky. Jako člen nejrůznějších schvalovacích komisí a sborů navíc významně ovlivňoval i tehdejší filmovoudramaturgii. Toto výsostné postavení režisérovi usnadňovala jeho přiznaná levicová orientace. Někteří Vávru označovali zaoportunistu, který se vždy obratně přizpůsobil politickému režimu či historické situaci,[17][18] k čemuž Vávra později poznamenal: „Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul.“[19]
I v nových podmínkách pokračoval Vávra v adaptacích moderních literárních předloh (Předtucha,Krakatit,Němá barikáda) a po roce1948 se přiklonil k preferovaným tématům ovlivněnýmsocialistickým realismem. Ve filmuNástup schematicky přiblížil odsun německých obyvatel z pohraničí po roce 1945. Historická trilogieJan Hus,Jan Žižka aProti všem byla ovlivněna deformovaným výklademhusitství v souladu s tezemiZdeňka Nejedlého. Tyto filmy vzniklé na motivy dělAloise Jiráska patřily k vůbec nejnákladnějším projektům české kinematografie 50. let.[20]
Vrchol Vávrovy tvorby spadá do období 60. let. I díky všeobecnému společensko-politickému uvolnění vstřebává režisér do svých děl nové, překvapivé impulzy. Opět podle literárních předloh natočil snímkyZlatá reneta aRomance pro křídlovku, inspirované moderní filmovou poetikounové vlny. V roce1969 pak realizoval filmKladivo na čarodějnice, jenž bývá vykládán jakopodobenství vykonstruovanýchpolitických procesů 50. let. Mnozí právě tento snímek považují za Vávrův vůbec nejlepší filmový počin a dokonce i sám režisér ho vnímal jako svůj „poslední nejlepší film“.[21]
Po nástupunormalizace se Vávra znovu přizpůsobil nastalé situaci – hned počátkem 70. let realizoval další velkolepou historickou trilogiiDny zrady,Sokolovo aOsvobození Prahy, v níž v duchu normalizačníideologie zdůraznil významnou rolikomunistů v klíčových událostechdruhé světové války.[22] V příštích letech dosahovala jeho tvorba spíše průměrných kvalit. Soustřeďoval se především na historické filmy vztahující se k významným osobnostem domácích dějin:Příběh lásky a cti o vztahuJana Nerudy aKaroliny Světlé,Putování Jana Amose o osudechKomenského neboVeronika zachycující část soukromého životaBoženy Němcové. Pod názvemTemné slunce podruhé adaptovalČapkůvKrakatit, tentokrát v tehdy vysoce aktuálním pojetí hrozby atomového útoku. Svou celovečerní tvorbu Vávra uzavřel v roce1989 historickým snímkemEvropa tančila valčík.
Úplně posledním Vávrovým režisérským dílem se stal videoklip k albuPetra Hapky aMichala Horáčka natočený v roce 2006, kdy bylo Vávrovi již 95 let.
Během svého života natočil přes 50hraných filmů a k téměř 60 titulům napsalscénář. Vávrova profesní kariéra odráží téměř všechny etapy české kinematografie. Období prvorepublikové, období nacistické diktatury, období zestátněného filmu v éře komunismu i období demokratické tvorby po roce 1989.
| „ | První z těch mladých byl snaživý Otakar Vávra. Jím přišel k filmu vzdělaný režisér s velkým rozhledem. Začal jako scenárista a už tehdy bylo vidět, že je mimořádně talentovaný. Jako režisér dovedl dát dílu pevný vnitřní řád, řád ryze filmový. Uměl dokonale odstínit napětí, naklonit si diváka. Dokázal ho strhnout. To vše uplatnil už ve své první režii, ve "Filozofské historii", kterou přesvědčivě přetlumočil do filmové řeči. Přišel a zvítězil. | “ |
| — Ladislav Boháč[23] | ||
| „ | Nemohl jsem mu odpustit jeho spolupráci se všemi režimy, zkreslování dějin, filmařskou likvidaci geniálního českého režiséra Alfréda Radoka a podobně. Ale o mrtvých jen dobře. Možná právě proto, že se netrápil se svým charakterem, mohl, na rozdíl od jiných, nepřerušovaně natáčet a dožil se požehnaného věku. | “ |
| — Vít Olmer[24] | ||
Jehomagnum opus jeKladivo na čarodějnice (1969), film založený nastejnojmenné (1963) knizeVáclava Kaplického o čarodějnických procesech17. století. Kaplický se naopak inspiroval knihouMalleus maleficarum.
Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech na Moravě;v letech1678–1695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněná mocichtivými jedinci. InkvizitorJindřich František Boblig z Edelstadtu rozpoutal sérii procesů, která stála život víc než stovku lidí. Popisem brutality moci film sváděl ke spojení s politickými procesy50. let, zejména s osudemMilady Horákové nebo s procesem se Slánským. Sám Vávra tento postřeh potvrdil jako správný.
Černobílá alegorie plná symbolů sleduje příběh až do procesu a odsouzení kněze. Neschopnost zastavit zlo hned zpočátku jen inkvizitora podporuje v jeho činech. Film končí jeho slovy: „Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem… nahoře.“
Film byl promítán v menších kinech a později byl stažen z distribuce a byl promítán pouze příležitostně ve filmových klubech.
Dalším z Vávrových tvůrčích vrcholů se stalaRomance pro křídlovku (1966). Černobílý film je inspirovánstejnojmennou básníFrantiška Hrubína o lásce mezi studentem, který si užívá letní prázdniny, a dcerou principála. Milenci se rozhodnou utéct, ale otec vybere pro dívku jiného nápadníka. Sám režisér tento film označoval za svůj vůbec nejlepší.
Vávra se vRomanci pro křídlovku inspiroval moderními filmovými postupynové vlny. Pro spolupráci si přizval i některé z významných osobností, které k okruhu nové vlny patřily: výtvarně se na snímku podílelaEster Krumbachová, asistentkou režie bylaDrahomíra Vihanová.
Krakatit (1947) je film natočený na motivystejnojmenného románuKarla Čapka z roku1924. Vynálezce nebezpečné výbušniny v podáníKarla Högera se snaží uchovat svůj objev v tajnosti, aby nemohl být zneužit. Pozoruhodná stylizace filmu na pomezí reality a snu ve svém obrazovém pojetí odkazuje k americkýmfilmům noir.
Po černobílé verzi realizoval Vávra v roce1980 také verzi barevnou s názvemTemné slunce.Remake snímku posunulpříběh do moderní doby a byl ovlivněn dobovou atmosférou ve světe a boji za jaderné odzbrojení. Tato adaptace bývá řazena k nejslabším titulům Vávrovy filmografie.[25]
Psychologickým snímkemŠťastnou cestu z roku1943 vrcholila první fáze Vávrovy filmografie. Ve filmu se splétají osudy čtyř prodavaček z moderního pražského obchodního domu. Každá z nich řeší jiné životní problémy a každá z nich se s nimi jinak vyrovnává. V hlavních rolích se představily největší hvězdy tehdejší české kinematografie, s nimiž Vávra spolupracoval už ve svých předchozích filmech (Adina Mandlová,Nataša Gollová,Hana Vítová,Jiřina Štěpničková).
Na svou dobu vyniká snímek nezvyklýmrealismem a snahou o civilní pojetí (některé scény byly natáčeny přímo v reálném prostředí pražského obchodního domuBílá labuť).[26] Někteří pozdější filmoví historikové dokonce označovali snímek za předzvěst italskéhoneorealismu.
V roce 1946 stál spolu s jinými českými filmaři u založeníFAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor) a na které jistou dobu vedl katedru filmové a televizní režie. Jeho studenty byli napříkladMiloš Forman,Věra Chytilová,Jiří Menzel a jiní představiteléčeské nové vlny, z nichž většina na Vávru vzpomínala velmi pozitivně a s uznáním.[27] Ze zahraničních režisérů patřili mezi jeho žáky například významní jugoslávští filmařiEmir Kusturica neboLordan Zafranović. Z FAMU Vávra odešel v roce2008. Později napsal autobiografiiMoje století.
Obrázky, zvuky či videa k tématuOtakar Vávra na Wikimedia CommonsOsobaOtakar Vávra ve Wikicitátech| Filmy režírovanéOtakarem Vávrou | |
|---|---|
| 30. léta | Světlo proniká tmou (krátký film) (1930) •Zájezd baťovců do Jugoslávie (reklamní film) (1930) •Výroba moderní obuvi (reklamní film) (1931) •Žijeme v Praze (krátký fejeton) (1934) •Listopad (krátký film) (1935) •Velbloud uchem jehly (1936) •Filosofská historie (1937) •Panenství (1937) •Cech panen kutnohorských (1938) •Na sto procent (reklamní film) (1938) •Dívka v modrém (1939) •Humoreska (1939) •Kouzelný dům (1939) |
| 40. léta | Maskovaná milenka (1940) •Pacientka Dr. Hegla (1940) •Podvod s Rubensem (reklamní film) (1940) •Pohřeb Joži Úprky (dokumentární film) (1940) •Pohádka máje (1940) •Turbina (1941) •Okouzlená (1942) •Přijdu hned (1942) •Šťastnou cestu (1943) •Rozina sebranec (1945) •Vlast vítá (dokumentární film) (1945) •Návrat presidenta Dr. Edvarda Beneše do Prahy (dokumentární film) (1945) •Cesta k barikádám (dokumentární film) (1946) •Nezbedný bakalář (1946) •Předtucha (1947) •Krakatit (1948) •Němá barikáda (1948) •Láska (dokumentární film) (1949) |
| 50. léta | Nástup (1952) •Jan Hus (1954) •Jan Žižka (1955) •Proti všem (1956) •Občan Brych (1958) •První parta (1959) |
| 60. léta | Národní umělec Zdeněk Štěpánek (dokumentární film) (1960) •Policejní hodina (1960) •Srpnová neděle (1960) •Noční host (1961) •Horoucí srdce (1962) •Zlatá reneta (1965) •Romance pro křídlovku (1966) •Třináctá komnata (1968) •Kladivo na čarodějnice (1969) |
| 70. léta | Dny zrady (1973) •Sokolovo (1974) •Osvobození Prahy (1975) •Příběh lásky a cti (1977) |
| 80. léta | Temné slunce (1980) •Putování Jana Amose (1983) •Komediant (1984) •Oldřich a Božena (1984) •Veronika (1985) •Evropa tančila valčík (1989) |
| 90. léta | Lída Baarová pohledem Otakara Vávry (televizní dokumentární film z cyklu GENUS) (1995) |
| 2000 – 2011 | Moje Praha (televizní dokumentární film) (2002) •Hlava kance (videoklip) (2006) |
| Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu | |
|---|---|
František Vláčil (1993) •Jan Švankmajer (1994) •Karel Kachyňa (1995) •Jiří Menzel (1996) •Miloš Forman (1997) •Jiří Krejčík (1998) •Miroslav Ondříček (1999) •Věra Chytilová (2000) •Otakar Vávra (2001) •Juraj Jakubisko (2002) •Theodor Pištěk (2003) •Stella Zázvorková (2004) •Jan Němec (2005) •Ivan Passer (2006) •Vojtěch Jasný (2007) •Juraj Herz (2008) •Jana Brejchová (2009) •Zdeněk Svěrák (2010) •Josef Somr (2011) •Karel Černý (2012) •Vladimír Körner (2013) •Drahomíra Vihanová (2014) •Stanislav Milota (2015) •Eva Zaoralová aJiří Bartoška (2016) •Alois Fišárek (2017) •Věra Plívová-Šimková (2018) •Jaromír Kallista (2019) •Hynek Bočan (2020) •Ivo Špalj (2021) •Marcela Pittermannová (2022) •Vladimír Smutný (2023) •Karel Smyczek aMario Klemens (2024) | |
