Ota I. nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi. Dne7. srpna936 byl vkatedrále Panny Marie vCáchách korunován východofranckým králem. Už na začátku vlády vyhlásil[zdroj?], že bude následníkemKarla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce911, přičemž jako oporu bude využívatbiskupy aopaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí[zdroj?]. Ota si ještě jako následník trůnu zvolil za své sídlo Magdeburk, kde roku 973 založil klášter sv. Mořice, ve kterém je i pohřben.[1]
V roce938 se v saském městěRammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, novýbavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti OtoviEberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratraThankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i následující rok.Giselbert,lotrinský vévoda, přísahal věrnostzápadofranskému panovníkoviLudvíkovi IV. a Otův mladší bratrJindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce939 Otovým vítězstvím vbitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadlHugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.
Svatá říše římská v době Otovy smrti (ohraničena plnou čarou). Mgft. = marka/markrabství Hzt. = vévodství Kgr. = království
Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dceroušvábského vévody Heřmana. Heřman v roce947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce949 bavorské vévodství Jindřich.
V této době seItálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho ženaAdelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. ŠlechticBerengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.
Ota I. Veliký(iluminace z 13. století)
Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku953 spolu sKonrádem Rudým amohučskýmarcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěších Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu, když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu vAuerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.
Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna955 porazil Ota Maďary vbitvě na řece Lechu nedalekoAugsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížeteBoleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Téhož roku, 10.–11. října 955 (uvádí se i 16. října), pomocí zrady rujanskýchRánů, kteří mu pro obchvat bažinami položili hatě, porazil spojená vojska povstalýchPolabských Slovanů, najměObodritů aLuticů, knížeteStojgněva (padl; jeho bratr zajat a popraven) ve dvoudenní deštivé bitvě na řece Raxa (též Räcknitz, počeštěně Rakovnice). Roku962 podnikl úspěšné tažení doItálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a dal se2. února962 v Římě papežem korunovat na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat vŘímě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.
RAPP, Francis.Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s.ISBN978-80-7185-726-6.
SCHNITH, Karl Rudolf, a kol.Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s.ISBN3-222-11973-2. (německy)
SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol.Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s.ISBN3-406-50958-4. (německy)
.svg)
