V umění odpovídá časově a mnohdy i duchovně ve střední Evropě zejménaklasicismu a v západní Evropě stylům pojmenovaným po Ludvíku XV. (tzv.Louis-quinze) a Ludvíku XVI. (tzv.Louis-seize)
O osvícenství lze hovořit jako o myšlenkové epoše, či jako o společenském proudu.
Podle některých výkladů spadá počátek osvícenství již do16. století, do obdobírenesance, jež znovu odhalila hodnoty skryté v dílechantických literátů a zákonech antického umění.Reformace přispěla ke kritickému pohledu nacírkev azbožnost.Protireformace v některých zemích (zejména ve střední Evropě, např. i včeských zemích) tento proud odklonila jiným směrem, více k náboženské zbožnosti a prožitku, ovšem v západní Evropě (především veFrancii a vAnglii) byl tento duchovní proud takřka nepřerušen až dofrancouzské revoluce anapoleonských válek. Právě v těchto zemích dosáhlo v18. století osvícenství největšího rozmachu a nejvíce se rozšířilo.
Právě od konce17. století a v18. století dosáhlo osvícenské myšlení největšípopularity. VeFrancii či vAnglii se stalo prakticky jediným uznávaným myšlenkovým východiskem. Pro duchovní tvorbu znamenalo odpoutání se od dosavadníhostavovství (mezi filosofy a literáty začali pronikat ve velké míře i měšťané, viz níže), zbožnosti (odklon od absolutní důvěry v Boha) a tradičních představ o hierarchii společnosti (panovník dán z vůle lidu, ne Boha). Pojemtradice aprožitek byly ve filosofickémdiskursu potlačeny a na přední místo byly postaveny pojmy jakorozum,vzdělanost,právo čičlověk (18. století je často nazýváno věkem rozumu).
Osvícenství objevilo pro euroamerickou společnost řadu pojmů, které jsou dodnes hojně používané v odborném jazyce i běžné komunikaci, přestože se jejich význam mnohdy částečně změnil. Mezi tyto pojmy patří např.přirozené právo,občan,občanská společnost,lidská práva atd.
Konec osvícenství po faktické stránce znamenalykonzervativní tendence nastolené ponapoleonských válkách a v rovině duchovní nástupromantismu, který částečně vznikl jako negace osvícenství a částečně jako plynulý vývoj osvícenskéhosentimentu.
Osvícenství se objevuje již ve druhé polovině 17. století. Vzniká vHolandsku aAnglii. Po Anglii se nejvýrazněji prosazuje v absolutistické Francii a začíná expandovat do všech stran, včetně Ruska za Kateřiny Veliké. Kateřina Veliká se alespoň pokouší o osvícenský absolutismus. V Německu tento myšlenkový proud získává svůj název osvícenství (Aufklärung). Název osvícenství vystihuje střet světla rozumu a víry v pokrok a vědění s temnotou nevědomosti a předsudků. Lidé začínají věřit v lepší budoucnost. Náboženství začíná být odmítáno kvůli nepodloženým dogmatům a vyhlašuje se doktrína obsahující přirozené právo člověka na svobodný život a na svobodu myšlení. Myšlenky osvícenství proudily do světa pomocí publikací. Publikační činnost provozovaly formální i neformální společnosti, kavárenskými počínaje a akademiemi konče. Encyklopedie byla považována za nástroj propagandy myšlenek filosofů.
Osvícenci požadovali růst vzdělanosti ve všech oborech vědění. Dále uplatňování práva na osobní svobodu člověka, svobodné myšlení a jednání (například svoboda projevu a tisku). Lidé si mají být rovni před zákonem. K odstranění absolutismu a nastolení demokratické formy vlády měly vést společenské reformy. Občanský stát má být v demokratické formě vlády řízen volenými zastupitelskými orgány. Také požadovali zbavení církve politické moci a odloučení církve od státu. Církev již není podle osvícenců nedotknutelná. Trestní právo chtěli humanizovat a daňový systém má být spravedlivý. Politické poměry musejí být nově konstituovány jak zevnitř, tak i na poli mezinárodním. To se týká celonárodního trhu a ekonomické propojenosti mezi státy.
Osvícenství jako sociální fenomén prostoupilo zejménaburžoazii,aristokracii a částečněklérus obzvláště v západní Evropě (jak dalece proniklo na venkov, není jednoznačně vyřešeno). V Českých zemích zasáhlo především vzdělanostní elitu a rovněž habsburský panovnický dvůr. Zatímco v západní Evropě mělo daleko plošnější charakter a ve vědecké rovině bylo dosaženo daleko hlubších výsledků, ve střední Evropě a vRusku ovlivnilo zásadně panovnický systém, tzv.osvícenský absolutismus, díky němuž byla státem zavedena řada modernizačních reforem, jež významně přispěly k industrializaci těchto zemí.
Pro osvícenství je typický vstup buržoy (měšťana) do veřejného života. Tentojev začíná nejprve jejich zájmem o vzdělání, vlastní filosofickou a literární tvorbu a končí snahou o vlastní participaci na politickém životě, jejímž vyústěním se stalafrancouzská revoluce.
Touha po vzdělání vedla ke zvýšené literární produkci (co do kvality i kvantity) a také ke zvýšené konzumaci tiskovin (knih a novin). Tomu především veFrancii přispělo jednak založeníFrancouzské akademie (již v roce 1635), ale i zdokonalení sítě silnic a dopravy, která přispěla k rychlejšímu šíření informací. V městském prostředí přispěly ke zvýšenému zájmu o filosofii a kulturu tzv. salóny, společnosti scházející se buď v měšťanských domácnostech nebo v kavárnách, kde se rozebíraly jednak novinky literární tvorby, jednak širší duchovní koncepty, jako např. lidská práva či svoboda jednotlivce.
Jedním z důležitých rysů osvícenství byla vzrůstající vlnadeismu (Bůh chápán pouze jako prvotní hybatel) aateismu (bezvěří). Jiným je tzv. libertinství, jež mělo dva možné významy: tzv. volnomyšlenkářství, tedy odmítání dogmat a tradic, nebo uvolněnímravů, jak je zobrazeno např. v románuNebezpečné známosti francouzského spisovatelePierra Choderlose de Laclos.
Ideálním představitelem osvícenství se stal filosof, vzdělaný člověk, který však plnil svou funkci jak ve vědě, tak ve společnosti. Jeho hlavním duchovním východiskem byl rozum, který jej vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty. Podmínkou osvícenského filosofa byla občanská angažovanost (tu často zaručoval už výběr témat, kterými se zabýval). Jeho hlavním úkolem bylo kultivovat svůj rozum (jak vyjádřilVoltaire ve svém románuCandide – „starat se o svou zahradu“) a jím prosvětlovat životy ostatních.
KromVoltaira, salónního filosofa a kritika náboženství, dosáhl velkého vlivu i zastánce přirozeného řádu,Jean-Jacques Rousseau.
Starý politický i hospodářský řád se postupně rozkládá. V této době je kritizována absolutní monarchie. Ideální společnost byla pro osvícence ta, která odpovídala přírodě, tj. přirozenosti člověka. Jedná se o společnost lidí, kteří si byli rovni před zákonem a nezastávali nesmyslná feudální privilegia. S rozvojem manufaktur se upouští od některých feudálních omezení. V roce 1776 se například ve Francii ruší cechy. Avšak absolutistická vláda mnoho feudálních omezení zachovává, včetně daňového břemena třetího stavu. Šlechta a duchovenstvo daně neplatily.Politika byla postavena na toleranci a vládě zákona. Legitimně ustanovené mocenské orgány měly vydávat zákonná opatření. Všichni si měli být rovni před zákonem, ale sociální nerovnost se neřešila. Sociální nerovnost a rozdělení společnosti na jednotlivé třídy se pokládalo za přirozenou a správnou věc. Intelektuálové se snažili ovlivnit vládní politiku.Praxe moderní demokratické politiky jako jsou volby, shromáždění a politické strany bychom v té době mohli najít jen v některých částech Evropy. Politika měla spoustu úrovní v různých částech světa. Již existovala idea veřejného mínění. Ale pojem veřejnost byl brán velmi úzce a zasahovat do skutečné politiky mohla jen malá část obyvatel. Ale existovaly i výjimky, kde veřejná politika byla zastoupena velkou částí obyvatelstva. Jedná se o země se silnými reprezentativními institucemi – Velká Británie, Spojené provincie, Švédsko a Polsko. Některé země dokonce zakazovaly politické debaty a shromažďování se na veřejnosti. Místa kde byly vyslovovány politické názory, byla pod dozorem a velmi významnou metodou byla cenzura. Cenzurou prošly protináboženské a pobuřující spisy. V každé zemi byl rozsah cenzury odlišný. Vlády šířily přípustné nové myšlenky a tím dosahovaly cílenější politické propagandy. Při změnách politických přístupů, například regulace obchodu či nové daně se vláda setkala s veřejným míněním, které bylo v opozici vůči záměrům politické ústřední vlády.
Řada věd zaznamenala v18. století nebývalý rozmach. Zvýšený zájem o přírodu pomohl k rozvojifyziky,chemie čibiologie a vzniku mnoha jejich odvětví. Při vědeckém bádání se rozšířila metoda pokusu (hojně používaná již odrenesance) a objevmikroskopu. Ve společenských vědách vznikla zcela nová odvětví, např.politická ekonomie čifilosofie dějin.
Ve vědě znamenalo velký průlom vydáníEncyklopedie, aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Jednalo se o na svou dobu grandiózní projekt několika učenců nazývaných encyklopedisté, kteří pod vedením filosofaDenise Diderota a matematikaJeana le Rond d'Alembert vytvořili naučný obrázkový slovník, jenž vycházel v letech 1751 až 1772. Tento projekt měl ve své době pokrýt veškeré lidské znalosti a dovednosti. Dobře dokumentuje jinou osvícenskou hodnotu – snahu po univerzálnosti.
Z umění se osvícenství nejvíce (a téměř výhradně) projevilo v literatuře. Vyšší zájem byl zaznamenán o románovou tvorbu a tato poptávka pak dala vzniknout tzv.sentimentálnímu románu. Zvláště oblíbená byla epistulární forma románu.
Kroupa, Jiří:Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. Era, Brno 2006.ISBN80-7366-063-6. (2. vydání)
Veverková, Kamila:K problematice studia osvícenství u nás a pramenů týkajících se některých Bolzanových žáků in: R. Svoboda, M. Weis, P. Zubko (ed.), Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století, Studie TF JČU sv. 40, České Budějovice 2006, str. 25-47.ISBN80-7040-900-2
.jpg)
