Osmanská říše (zastarale téžOtomanská říše,tureckyOsmanlı İmparatorluğu neboOsmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálněVznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه,tureckyDevlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v (západní)Evropě také označovaná jakoTurecká říše[1] (nebo jednodušeTurecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoruStředomoří. Existovala odstředověku až do20. století, zasahovala na třisvětadíly –Asii, Evropu aAfriku. Do značné míry byla územním nástupcemByzantské říše. Zanikla poprvní světové válce transformací doTurecké republiky.
Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezievropským aasijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován.[5] Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu.[6] Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři –Rakouskem aRuskem.[7] Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jakoTanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států,[8] stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví sNěmeckem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila doprvní světové války na straněÚstředních mocností.[9] Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména sArabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva protiArménům,Asyřanům apontským Řekům.[10][11]
Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již odarabské expanze v7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský aabbásovskýchalífát,Seldžucká říše). V letech následujících pobitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohranébitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císařMichael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, již měla v předchozích staletích.[13]
Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,[14] avšak v pozdějších letech nastal vlivemmongolské invaze úpadek.[14] Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolskýchÍlchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.[14] Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastějis Araby aSeldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území nepřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny přicházející z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma,marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastechanarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.[15]
V druhé polovině13. století přitáhly doMalé Asie nové turecké kmeny, které tlakMongolů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříveislám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služebikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považovánOsman I. Gází (1299–1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovyEgejského moře (například roku1308 vyplenili byzantskýChios).
Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo schopno jejich nápor zastavit. Roku1326 dobyl Osmanův synOrhan I. (1326–1359) byzantské městoBursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titulsultán. Po bitvě u Pelekanu v roce1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítěznýOrhan I. vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku1331 padla do rukou OsmanůNikáia,1337Nikomédie.
Roku1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnostGallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů,Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobýváníBalkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řekyMarici vThrákii, a staly se největší zátěží proBulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno dootroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku1355 uzavřel bulharskýcarIvan Alexandr s byzantským císařemJanem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolkuSrbsko. Počátkem 60. let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánemMuradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.
To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359–1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali OsmaniDimotiku a poté i Adrianopolis (dnesEdirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základěcírkevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.
Vazalským státem osmanské říše se po roce1371, kdy se odehrálabitva na řece Marici, stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platittribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánuMuradovi I. musel například během výpravy proti zbylýmseldžuckýmemirátům v Malé Asii. Jeho synManuél se roku1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu.Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.
Již roku1380 se Muradovi bojovníci vypravili protitrnovskému carství, kde se jim o něco později vzdalaSofie (1382). Roku1385 porazili vládce srbskéZety a poté zaútočili na Srbsko, kde padlaNiš (1386). Současně získali zbývající severní částMakedonie, západníAlbánii, pohraničíThesálie a dočasně takéSoluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci knížeLazar Hrebeljanović, který po1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský králTvrtko I. a bulharský carIvan Šišman roku1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.
Roku1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství.Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládceIvan Stracimir a dobrudžský despotaIvanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblastiKosova pole.Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 28. června1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé,Murad I. aLazar Hrebeljanović. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družinyMiloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův synBájezíd I. (1389–1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.
Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králemZikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bájezídovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.
Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadlaValašsko. Valašský knížeMircea I. se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jihUher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole naDunaji, rozhodl se Bájezíd, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehlTrnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17. července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bájezíd osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bájezíd obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmaniliDobrudžu (1393). Vidinský vládceIvan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.
Až poté, co Turci ovládli Balkán, se začali křesťané v Evropě obávat stále silnější islámské říše v jihovýchodní Evropě.Zikmund Lucemburský sestavil s požehnáním papeže spojenou křižáckou armádu, kterou tvořili vojáci z Uher, Francie, Německa, Itálie a dalších zemí, a vytáhl s ní proti Osmanům. Nicméně vbitvě u Nikopole v září 1396 byla Zikmundova vojska těžce poražena a sám Zikmund musel rychle uprchnout. Paradoxně na straně Osmanské říše bojovala spousta vojáků z obsazených vazalských balkánských států.
Z Osmanské říše se stala respektovaná mnohonárodní (nikoliv pouze turecká) velmoc. Státním náboženstvím bylislám a tolerovala[16] se v omezené míře i jiná vyznání (pravoslavné křesťanství,judaismus).
Ještě v roce 1402 sultánBájezíd I. oblehlKonstantinopol s úmyslem ji definitivně dobýt a zabrat. Při tomto obléhání však byl nucen změnit plány.
Z východní strany začal Osmanskou říši ohrožovat mocný uzbecký vládce s mongolskými kořeny a ještě krutější bojovník Timur Lenk (známý též jakoTamerlán). Bájezíd podcenil sílu svého nepřítele a utkal se s ním vbitvě u Ankary, kde však byl na hlavu poražen a sám sultán byl zajat. Pro osmanskou říši nastal kritický okamžik, známý jakoosmanské interregnum. Bájezíd zemřel v uzbeckém zajetí za nevyjasněných okolností v roce1403. Tamerlán po zpustošeníMalé Asie zaměřil své dobyvatelské úsilí zpět na Dálný východ. Pět synů Bájezída se nebylo schopno dohodnout na společném sultánovi a každý z nich nárokoval trůn pro sebe. Nastala série vzájemných občanských válek, kdy většina těchto bratrů byla nakonec zabita. Teprve po jedenácti letech v roce1413 se stal novým sultánemMehmed I. a začal konsolidovat zničenou zemi. Následky této bratrovražedné války museli řešit ještě Mehmedovi nástupciMurad II. a takéMehmed II.
Elitní jednotky osmanské armády a později jedna z nejvlivnějších vrstev ve společnosti –JaničářiBitva u Moháče, 1526[18]
Po smrtiSelima nastoupil na trůnSulejman I. zvanýNádherný nebo téžZákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanskýchsultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešníLibye, dále dobylBagdád,Medinu aMekku a roku1526 porazil vbitvě u Moháče vojskaLudvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Sulejman zemřel přirozenou smrtí běhemobléhání Szigetváru v roce 1566. Smrtí Ludvíka Jagellonského započala vUhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechticJan Zápolský proti roduHabsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou částUher (osmanská vojskapronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, vUhrách byl zřízen tzv.Budínský pašalík a vSedmihradsku se ujal vlády Zápolského synJan Zikmund Zápolský, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví sFrancií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.
Díky námořním základnám vAlžíru i množství dalších přístavů vLevantě, Egyptě,Řecku aMalé Asii seosmanské loďstvo stalo dominantní silou veStředomoří, ovšem dominancí osmanské říše v této oblasti otřásly už v 2. polovině 16. století dvě těžké porážky – nejprve neúspěch přiobléhání Malty, který jí uzavřel cestu k průniku do evropské části západního Středomoří, a následně drtiváporážka u Lepanta, která ukázala její technickou zaostalost vpalných zbraních a natrvalo podlomila její námořní moc, byť co do počtu dokázala své loďstvo znovu vybudovat. Odhaduje se, že barbarštíkorzáři z Alžíru, Tripolisu a dalších přístavů pod osmanskou správou odvlekli dootroctví při nájezdech na evropské pobřeží až 1 milion lidí.[19]
Osmanské námořní síly také dlouho drželyRudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod skořením. Za vládySulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množstvímešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání zeŠpanělska přicestovalo mnohoŽidů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.
Sultán opíral svou moc o jednotkyjaničářů, což byli mužikřesťanského původu, již byli odvedeni v raném věku od svých rodin (devširme), donuceni konvertovat kislámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armáděsipáhíjové, kterým byla udělována vléno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velkýmuftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout.[20]
Přesto se ke konci vládySulejmana začaly objevovat příznakystagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. aMehmed III.), takže do politiky stále více zasahovali jejich manželky a poradci (zejména pak vezírMehmed Paša Sokolović), kteří postupně přebírali moc v říši. Provincie spravovanésipáhíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie. Naopak mnohdy tito správcové využívali ovládané provincie pouze k osobnímu obohacení.
Západní Evropa, jeden z jejich hlavních nepřátel, se začala rozvíjet zejména díkyzámořským objevům, Osmanská říše však z toho neměla prakticky žádná pozitiva.
Díky pokračujícímu portugalskémuembargu na obchod skořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra zPeru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systémukapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navícjaničáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána. Pokusné reformy některých sultánů janičáři většinou odmítali, aby nepřišli o své pravomoci, přičemž neváhali někdy zavraždit i samotné sultány a místo nich dosadili slabé panovníky, které mohli lépe ovládat.
Přitom ale osmanská říše musela čelit třem velkým říším na svých hranicích – ze severozápaduHabsburské monarchii, z východusáfiovskéPersii a ze severovýchodu postupně rostoucímuRusku.
Tataři zKrymského chanátu, kteří byli oficiálně vazaly Osmanské říše, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které přispěly k vylidnění prakticky celé jižní avýchodní Ukrajiny (tzv.Divoká pole).[21] V roce 1663 během čtvrtérakousko-turecké války, kterou Habsburkům vyhlásil sultánMehmed IV., podnikli krymští Tataři společně s Turky několik vpádů naMoravu,[22] při kterých bylo uneseno dootroctví na 12 000 lidí.[23] Roku 1669 byla během šestéosmansko-benátské války po více než dvacetiletém tažení dobyta benátskáKréta.
Neúspěch uVídně roku1683 znamenal zvrat na severní hranici Osmanské říše
SultánMehmed IV. nastoupil po několika neschopných vládcích a pokusil se zastavit postupný propad Osmanské říše. Když se sultánův velkovezírKara Mustafa vydal roku1683 naVídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěkLeopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytlKarel V. Lotrinský a předevšímpolský králJan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámskáOstřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat zUher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej vBělehradě uškrtit.[24]
Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace.Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratraSulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv.kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat.[26]
Přestože boje pokračovaly dalších deset let, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy začala rozpadat a situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězstvíEvžena Savojského. Nakonec znepřátelené strany uzavřely v roce 1699 tzv.Karlovický mír, podle kterého Uhry a Sedmihradsko zůstaly vhabsburských rukou a Benátkám připadla Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořníflotila sestavená z moderníchplachetnic).[27]
Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše za vlády sultánaAhmeda III. především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele „Božího hněvu“ a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – doIstanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstovánítulipánů (které byly následně exportovány doNizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718–1730).[28] Říše se začala hospodářsky rozvíjet.
Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána.Mahmud I. (1730–1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem aPersií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor vMezopotámii, odpor janičářů). Reformy se totiž týkaly většinou jen armády, nikoliv rozvoje hospodářství, vzdělanosti atd.Mustafa III. (1757–1774) navíc fatálně přecenil své síly avyhlásil válkuruské carevněKateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo ze severního pobřežíČerného moře amírem z Küčük-Kaynarca (ve starší literatuře Küçük-Kainardži, lépe asi Küçük-Kajnardža (= Malá Kajnardža)) (1774) získala carevna jisté pravomoci veValašsku aMoldavsku,Bospor aDardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd aVysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnostpravoslavných věřících v Osmanské říši.[29]
Po této porážce se sultánAbdulhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku1783 okupovaloGruzii. Doválky se spolu s Ruskem (od 1787) brzyzapojilo i Rakousko, které obsadiloBosnu aMoldavsko. Tyto války a zejména pakNapoleonův vpád do Egypta (1798) aPalestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem.[30]
Na přelomu18. a19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Běhemnapoleonských válek sultánSelim III. váhal, zda se přiklonit kFrancii čiRusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudiloVelkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami vAlbánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných vSrbsku a nakonec znovu povstáním protireformníchjaničářů, kteří Selima svrhli a dosadiliMustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stalMahmut II. (1808–1839).[31]
Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala.Válka s Ruskem pokračovala až do roku1812, kdy Turcimírem v Bukurešti ztratiliBesarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku1820 podněcovalŘeky, kteří nakonec roku1821povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravitkonstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéraMuhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil.[32] Turci rozpoutali protiřecký teror, jehož symbolem se stalo povraždění obyvatel na ostrověChios, kde bylo v dubnu 1822 ze 100 000 obyvatel okolo 90 000 ostrovanů povražděno nebo zotročeno.[33]
Další vzpourujaničářů roku1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušilfeudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci,bitvě u Navarina roku1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, adrinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratilaŘecko, část území naKavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdillondýnský protokol z roku1830.[34]
Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat doSyropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když Muhammadův syn Ibráhím vstoupil doAnatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřátele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibráhíma z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradceHelmuta von Moltke, a Ibráhím byl proto uznán guvernérem vDamašku.
Když roku1839 nastoupil na trůnAbdulmecit I. (1839–1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech1840–1841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však vSýrii aLibanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši.[35]
Aktivní bylo zejménaRusko, které mluvilo o „nemocném muži na Bosporu“ a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku1853 Rusko obsadiloValašsko aMoldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedenímOmara Paši a podpořené EgyptemDunaj, čímž vypuklakrymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu uSinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku1854 doČerného moře a donutily Rusko uzavřít roku1856 vPaříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou „ochrany“ křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno.[36] Ke koncikavkazské války bylo 90%Čerkesůetnicky vyčištěno[37], vyhnáno zKavkazu a uprchlých do osmanské říše,[38] což mělo za následek 500–700 000 Čerkesů usídlených v Turecku.[39][40][41]
Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnostiSpojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratraAbdulazize (1861–1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistickémladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku1873zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše.Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání vBosně,Černé Hoře aBulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen.[42]
I přes liberální reformy siAbdulhamid II. oblibu nezískal – pro Turky byly jeho reformy nepostačující, pro velmoci byl „arménským řezníkem“
Abdulhamid II. (1876–1909) se snažil vyhovětliberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu.[43] Neklid na Balkáně však neustával. V Bulharsku vypuklo na jaře 1876dubnové povstání, při kterém polovojenské oddílybašibozuků aČerkesů ve spolupráci s pravidelnou osmanskou armádou povraždily až 30 000 bulharských civilistů.[44] Do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko, které se postavilo na stranu Bulharů a dalších balkánských národů. CarAlexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku1877válku, do které se na straně Ruska zapojiliRumuni,Srbové,Černohorci abulharští povstalci. Válka nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutilo uzavřenímírové smlouvy ze San Stefana roku1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnostRumunska,Černé Hory aSrbska, autonomieBulharska. Smlouva však poškodila zájmyRakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována naberlínském kongresu, který určil, žeBosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak podvojenskou okupací Rakouska-Uherska. Velká Británie získalaKypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody.[45]
Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklémNěmeckém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven.
Roku1894 polovojenské oddíly osmanského vojskazmasakrovaly tisíce křesťanskýchArménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Masakry podněcovala vláda sultána Abdulhamida II a dopouštělo se jich také muslimské civilní obyvatelstvo z řad Kurdů, Turků a Čerkesů. Běhemhamídijských masakrů, které probíhaly v letech 1894–1896, přišlo o život 100–300 000 tisíc Arménů[46] a až 25 000Asyřanů.[47] Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména popogromech v Rusku přicházelo značné množstvíŽidů, kteří byli vzápětí napadániAraby.[48]
Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckéhofolklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutímladoturků tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. V roce 1909 bylo při masakru vKilikii zavražděno 30 000 Arménů.[49] Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním[zdroj?] a po povstání roku1908 dosáhlo obnoveníkonstituce a uznánísvobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku1908 vyhlásilo nezávislostBulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje vAlbánii,Kosovu, které nakonec vyústily vbalkánské války (1912–1913).Balkánská liga složená zeSrbska,Bulharska,Řecka aČerné Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolíIstanbulu. ZtrátaBalkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty vIstanbulu (vizMladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultánaMehmeda V. (1909–1918) byly nakonec značně okleštěny.[50] V roce 1911 po porážce vitalsko-turecké válce Osmanská říše ztratilaLibyi a některé řecké ostrovy (Dodekany).
Na počátkuprvní světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když všakBritánie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil seMehmet V. na stranuNěmecka a vyhlásil roku1914 válkuDohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: naKavkaze, vPalestině a vMezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabštínacionalisté. Vbitvě o Gallipoli Osmani ubránili strategicky důležitý Dardanelský průliv. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena dalšíarménskou genocidou, při které Osmanská říše vyvraždila mezi lety1915 a1918 přibližně 1,5 milionuArménů. Arménská komunita v Turecku v důsledkugenocidy fakticky zanikla.[51][52]. V druhé půlce roku1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.[53]
Osmanská říše byla v troskách.Istanbul byl okupován,Velká Británie získalaIrák,Palestinu aZajordání, FrancieSýrii aLibanon,Řecko obsadiloanatolské pobřeží. Válečný hrdinaMustafa Kemal se rozhodl roku1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se doAnkary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měliArméni získat nezávislost aKurdistánautonomii, Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko běhemřecko-turecké války zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků. Při útoku naSmyrnu zahynulo několik desítek tisíc Řeků a Arménů.[54] V roce1922 byl zrušensultanát, čímž Osmanská říše zanikla.[55]
Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit.Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupaceIstanbulu vítěznými mocnostmi a Turecko nemuselo platitválečné reparace. Turecko se stalorepublikou a Mustafa Kemal jejím prvnímprezidentem.[56]
Před reformami v 19. a20. století byla státní organizace Osmanské říše systémem se dvěma hlavními dimenzemi: vojenskou správou a civilní správou.Sultán měl v systému nejvyšší postavení. Civilní systém byl založen na místních správních celcích odpovídajících charakteristikám regionu. Stát měl kontrolu nad klérem. Některé předislámské turecké tradice, které přežily přijetí správních a právních postupů od islámského Íránu, zůstaly nadále v osmanských administrativních kruzích významné.[57] Podle osmanského chápání měla být hlavní odpovědnost státu hájit a rozšiřovat území muslimů a zajistit bezpečnost a harmonii uvnitř svých hranic v překlenujícím kontextu ortodoxní islámské praxe a suverenity dle dynastií.[58]
Osmanská říše nebo jako dynastická instituce –Osmani byli v islámském světě bezprecedentní a nepřekonatelní vzhledem k velikosti a trvání říše.[59] V Evropě podobně nepřerušované řady panovníků (králů/císařů) z téže rodiny dosáhli jenHabsburkové, kteří vládli podobně dlouho a během stejného období od konce 13. do počátku 20. století.
Boj o turecký prapor. Malba polského malířeJózefa Brandta z roku1905 zobrazuje elitní osmanskou jízdusipáhíe ve střetu s polskýmihusary běhembitvy u Vídně (1683)SultánSelim III. sleduje roku1793 přehlídku svých jednotek organizovaných dle „nového řádu“ (nizám-i džedíd)Osmanští důstojníci v Istanbulu (1897)Osmanská císařská armáda v roce1900
První vojenské jednotky osmanského státu tvořila armáda sestavenáOsmanem I. z kmenů, které žily v horách západní Anatolie koncem13. století. Osmanská armáda byla komplexním systémem náboru a držení léna. Hlavní sbory osmanské armády zahrnovalyjaničáry,sipáhíe,akindžie amehterân (vojenské kapely). Osmanská armáda byla ve své době jednou z nejpokročilejších bojových sil na světě a jednou z prvních, která používalamuškety akanóny. Osmanští Turci začali používat také falkonety, což byly krátké, ale široké kanóny. Stalo se tak během obléhání Konstantinopole v roce 1422. Osmanská jízda byla spíše než na těžké zbroji závislá na vysoké rychlosti a pohyblivosti, používalaluky, krátkémeče na rychlých koních (turkoman aarab, předchůdce plnokrevníka)[60][61] a často uplatňovala taktiku podobnouMongolům. Ta spočívala v předstírání ústupu při obkličování nepřátelských sil uvnitř formace ve tvaru půlměsíce a následném skutečném útoku. Během 16. století, zejména za vlády Sulejmana Nádherného, dosáhla síla, organizovanost a výkonnost tureckých vojsk naprostého vrcholu; v Evropě v podstatě neměla na souši rovnocenného protivníka. I po osudových porážkách, jež začaly rokem1683, byla armáda nadále účinnou bojovou silou;[62][63] začala však už výrazněji zaostávat za evropskými rivaly během období míru v letech 1740–68. Modernizace říše na konci18. století začala tudíž právě u armády. Sultán Selim III. založil v rámci svých reforemnizám-i džedíd („nový řád“) první evropsky vycvičené, vystrojené a vyzbrojené jednotky – nicméně ty pro ohromný odpor společnosti i janičářského vojska nepřežily sultánovo svržení z trůnu a zavraždění (1807). Další porážky, zejména ze strany Ruska, však dovedly vládnoucí vrstvu k poznání, že reformy v evropském duchu jsou neodvratné. Selimův bratranec Mahmut II. v červnu1826 zrušil nenáviděné janičářské sbory (tehdy o síle 135 000 mužů),[64] které už dlouho neměly tu kvalitu, co v raném novověku, zato svými povstaleckými akcemi, terorem obyvatel a nátlakem na panovníka neustále destabilizovaly stát. Jeho syn Abdülmecid I. v nastoleném kurzu pokračoval započetím érytanzimatu, období skutečně hlubokých reforem. Díky nim začala armáda najímat zahraniční odborníky a posílala své důstojníky k výcviku do západoevropských zemí. (Následkem toho začalo později vznikat hnutímladoturků, když se tito relativně mladí a nově vyškolení muži vraceli vzděláni západním systémem myšlení.) Postupně se tak stala moderně organizovanou silou, jež opět do určité míry srovnala krok se svými evropskými protivníky.
Osmanské námořnictvo značně přispělo k územnímu rozšíření říše na evropský kontinent. Začalo s dobytímseverní Afriky, kdy bylo dobyto a připojeno Alžírsko a Egypt v roce 1517. Od porážky u Lepanta (1571) bylo zjevné, že na moři již nějakých mimořádných úspěchů proti vzrůstajícím koloniálním mocnostem Turci nedosáhnou, nicméně ještě po dvě následující století říše ovládala Černé moře a východní polovinu Středomoří. Počínaje ztrátou Řecka v roce 1821 a Alžírska v roce 1830 začala osmanská námořní moc a kontrola nad vzdálenými územími klesat. Sultán Abdulaziz se pokusil obnovit námořní sílu, nechal proto postavit největší loďstvo po tehdejší Británii a Francii. Loděnice v Barrow v Anglii postavila v roce 1886 svou prvníponorku právě pro Osmanskou říši.[65] Nicméně slábnoucí turecké hospodářství nemohlo udržet silu loďstva příliš dlouho. Abdulhamid II. nedůvěřoval admirálům, kteří stranili reformátorovi Midhatu Pašovi, a tvrdil, že velká a drahá flotila nebyla proti Rusům běhemRusko-turecké války vůbec platná. Uzavřel většinu loďstva veZlatém rohu, kde lodě dalších 30 let chátraly. Pomladoturecké revoluci v roce 1908 se výbor pro unii a pokroku snažil založit silné osmanské námořnictvo. „Nadace Osmanského námořnictva“ vznikla v roce1910 a zakoupila nové lodě prostřednictvím veřejných dárců.
ZřízeníOsmanského vojenského letectva se datuje od června 1909 do července 1911.[66][67] Osmanská říše začala připravovat své první piloty a letadla a se založením Letecké školy ("Tayyare Mektebi") v Yeşilköy dne 3. července 1912 začala říše školit své vlastní letecké důstojníky. V červnu 1914 byla založena nová vojenská akademie – námořní letecká škola (Bahriye Tayyare Mektebi). Po vypuknutíprvní světové války se proces modernizace náhle zastavil. Osmanské letecké eskadry během války bojovaly na mnoha frontách, odHaliče na západě až poKavkaz na východě aJemen na jihu.
Osmanská říše byla koncem 14. století nejprve rozdělena do provincií ve smyslu pevných územních jednotek s místodržícími jmenovanými sultánem.[68]
Od konce 16. století byla říše rozdělena naejálety – v evropských pramenech zvané „pašaliky“ nebo „bejlerbejliky“ – spadající pod úřadpaši („hlava“ – vojevůdce, náčelník) nebobejlerbeje („pán pánů“ neboli místokrál, resp. guvernér). Ejálety/pašaliky se dále dělily nasandžaky anáhije.[69]
Osmanská vláda úmyslně prosazovala politiku rozvojeBursy,Edirne aIstanbulu (postupných osmanských hlavních měst) do velkých obchodních a průmyslových center, protože obchodníci a řemeslníci byli při vytváření nové metropole nepostradatelní.[71] Za tímto účelemMehmed II. a jeho nástupceBájezíd II. také povzbuzovali a vítaližidovskou migraci z různých částí Evropy. Židé se usazovali v Istanbulu a dalších přístavních městech jako jeSoluň. Na mnoha místech v Evropě byli Židé pronásledování svými křesťanskými protějšky (například ve Španělsku po skončeníReconquisty).
Osmanské ekonomické povědomí bylo úzce spjato se základními pojmy chápaní státu a společnosti naBlízkém východě, kde je konečným cílem státu upevnění a rozšíření moci panovníka a způsobem, jakým se toho dosahovalo, bylo získávat bohaté zdroje příjmů, aby prosperovaly produktivní třídy společnosti.[72] Konečným cílem bylo zvýšení státních příjmů, aniž by došlo k poškození prosperity subjektů, aby se zabránilo vzniku sociálního nepořádku a aby tradiční organizace společnosti zůstala nedotčená. Osmanské hospodářství v ranémnovověku výrazně expandovalo, zejména v první polovině osmnáctého století. Roční příjem říše čtyřikrát kolísal mezi lety 1523 a 1748, upravený o inflaci.[73]
Do češtiny se také vžilo přirovnání "turecké hospodářství", které souvisí se sociálním, hospodářským a morálním úpadkem říše v 17. a 18. století.
Odhad populace říše 11 692 480 obyvatel pro období let 1520-1535 byl získán spočítáním osmanských domácností odvádějících desátek a počet následně vynásoben pěti.[74] Z nejasných důvodů byla populace v18. století nižší než v16. století.[75] Odhad 7 230 660 obyvatel pro první sčítání lidu, které se konalo v roce 1831, je považovaný za závažný podstav, protože toto sčítání mělo sloužit pouze k registraci možných vojenských branců.[74]
Sčítání lidu na osmanských územích začalo až počátkem 19. století. Údaje z roku 1831 jsou k dispozici jako oficiální výsledky sčítání lidu, ale tato sčítání nepokrývala celou populaci. Počítalo pouze muže a nepokrývalo celou říši. Pro dřívější období jsou odhady velikosti a rozmístění populace založeny na pozorovaných demografických vzorcích.[76]
Okolo roku 1800 mohla populace dosahovat 25 až 32 milionů obyvatel. V evropských provinciích (především naBalkáně) tvořila přibližně 10 milionů, v asijských provinciích 11 milionů a v afrických provinciích přibližně 3 miliony. Hustota obyvatelstva byla vyšší v evropských provinciích – dvojnásobná než vAnatolii, která byla zase trojnásobná hustotě obyvatel vIráku aSýrii a pětinásobná hustotě obyvatel vArábii.[77]
Ke konci existence říše byla délka života odhadovaná na 49 let. Epidemie a hladomor způsobovaly velké demografické změny. V roce 1785 kolem jedné šestiny egyptské populace zemřelo namor a populaceAleppa se v 18. století snížila o dvacet procent. Egypt mezi lety 1687 a 1731 zasáhlo šest hladomorů a Anatolii zasáhl poslední hladomor o čtyři desetiletí později.[78]
Vzestup přístavních měst měl za následek seskupení populace a byl způsoben vývojem dopravních prostředků jako parníky a železnice. Urbanizace se zvýšila nejvíce v letech 1700–1922, kdy města rostla. Zlepšení zdravotních a hygienických podmínek je pro život a práci učinilo atraktivnějšími. Přístavní města jakoSoluň v Řecku zaznamenala nárůst počtu obyvatel z 55 000 v roce 1800 na 160 000 v roce 1912. DáleIzmir, kde v roce 1800 žilo 150 000 obyvatel, narostl do roku 1914 na 300 000 obyvatel.[79][80] Některé regiony měly naopak pokles počtu obyvatel –Bělehrad zaznamenal pokles populace z 25 000 na 8 000 obyvatel, a to především kvůli politickým sporům.[79]
Ekonomická a politická migrace měla dopad na celou říši. Napříkladruské arakouské anexe naKrymu aBalkáně měly za následek velký příliv muslimských uprchlíků – 200 000krymských Tatarů uprchlo doDobrudže.[81] Mezi lety 1783 a 1913 zaplavilo Osmanskou říši přibližně 5 až 7 milionů uprchlíků, z nichž nejméně 3,8 milionu pocházelo z ruských území. Některé migrace zanechaly nesmazatelné znaky, jako politické napětí mezi částmi říše (např. Turecko a Bulharsko), zatímco na jiných územích byly zaznamenány odstředivé účinky, zjednodušující demografické prvky vyplývající z různých skupin obyvatelstva. Ekonomika byla také postižena ztrátou řemeslníků, obchodníků, výrobců a zemědělců.[82] Od 19. století značná část muslimů z Balkánu emigrovala do dnešního Turecka. Tito lidé se označují termínemMuhacir.[83] Pořecko-turecké válce v letech 1922–1923 zaniklo na 3000 let staré řecké osídlení v Pontu (Pontští Řekové) či v Kappadokii (Karamanlidi). Malou Asii opustilo okolo 1,5 milionu Řeků a Řecko opustilo přibližně 500 000 muslimů. V době pádu Osmanské říše v roce 1922 tvořili polovinu tureckého městského obyvatelstva muslimští uprchlíci z Ruska, Řecka a Balkánu.
Osmanská turečtina byla oficiálním jazykem říše. Šlo ooghuzskýturkický jazyk, výrazně ovlivněnýperštinou aarabštinou. Osmani měli několik vlivných jazyků: turečtinu, kterou mluvila většina lidí v Anatolii a většina muslimů naBalkáně, s výjimkouAlbánie aBosny; perštinu, kterou mluvili vzdělanci;[84] arabštinu, používanou hlavně v Arábii, vseverní Africe,Iráku,Kuvajtu,Levantě a částechAfrického rohu; asomálštinu v celé oblastiafrického rohu. V posledních dvou stoletích docházelo k omezení těchto jazyků, i když jim zůstaly specifické role: perština sloužila především jako literární jazyk pro vzdělané,[84] zatímco arabština byla používána během náboženských obřadů.
Turečtina ve své osmanské variantě byla vojenským jazykem i jazykem státní správy již od raných dob říše. Osmanská ústava z roku1876 oficiálně upevnila úřední status turečtiny[85]
V Osmanské říši také panovala mizerná znalost evropských jazyků, jelikož zdejší elity byly vzdělány pouze v osmanské turečtině,perštině aarabštině a pro překlady proto používalidragomany – překladatele pocházející především z křesťanskýchmilétů, nejčastějiŘeky aArmény.
V osmanském císařském systému panovala hegemonická muslimská moc nad nemuslimskými obyvateli.
Až do druhé poloviny15. století měla říšekřesťanskou většinu obyvatel pod vládou muslimské menšiny.[86] Na konci 19. století začala nemuslimská populace v říši značně klesat, a to nejen kvůli odtržení mnoha území, ale také kvůli migraci.[87] Podíl muslimů ve 20. letech 19. století činil 60%, postupně stoupal na 69% v 70. letech 19. století a v 90. letech 19. století vzrostl na 76%.[87] Do roku 1914 bylo pouze 19,1% populace říše nemuslimských, většinou tvořenoŽidy a křesťany,Asyřany aArmény.[87]
Muslimské sekty považované za kacířské, jakodrúzové,ismá'ílíja,alevité aalavité, byly řazeny za Židy a křesťany.[92] V roce 1514 nařídil sultánSelim I. masakr 40 000 anatolských alevitů (Kyzylbašů), které považoval zapátou kolonu rivala –Safíovské říše. Selim byl také zodpovědný za bezprecedentní a rychlou expanzi Osmanské říše naBlízký východ, zejména díky dobytí celého egyptskéhoMamlúckého sultanátu. Tímto dobýváním Selim dále upevnil osmanské tvrzení, že je islámským chalífou, ačkoli se osmanští sultáni považovali ze chalífy od14. století počínajeMuradem I. (vládl 1362–1389).[93] Titul chalífy si osmanští sultáni drželi po zbytek funkčního období úřadu, které skončilo jeho zrušením 3. března 1924 Velkým národním shromážděním Turecka a exilem posledního chalífyAbdulmecida II. doFrancie.
V Osmanské říši byli křesťanům v souladu s muslimským systémemdhimmi zaručeny omezené svobody (například právo na bohoslužby). Kromě různých jiných zákonných omezení jim bylo zakázáno nosit zbraně nebo jezdit na koni, jejich domy nemohly překrývat ty muslimské.[94] Mnoho křesťanů a židů konvertovalo za účelem zajištění plného postavení ve společnosti. Většina však nadále praktikovala svá stará náboženství bez omezení.[95]
Podle systémumillet byli nemuslimové považováni za poddané Říše, ale nepodléhali muslimské víře ani muslimskému zákonu. Například ortodoxnímillet stále podléhalJustiniánově zákoníku, který v Byzantské říši platil 900 let. Největší skupině nemuslimských obyvatel (nebolidhimmi) islámského osmanského státu, pravoslavnémumilletu, byla udělena řada zvláštních privilegií v oblasti politiky a obchodu a museli platit vyšší daně než muslimští poddaní.[96][97] Výběr těchto daní (džizja) často provázelo špatné zacházení a krutosti.
Podobnémillety byly zřízeny pro osmanskou židovskou komunitu, která byla pod vedením osmanského hlavního rabína, arménské apoštolské společenství, které bylo pod vedením hlavního biskupa a řadu dalších náboženských komunit.[98] Někteří tvrdí, žemillet je příkladem předmoderníhonáboženského pluralismu.[99]
Osmani přejali některé z tradic, umění a kulturních institucí v regionech, které si podmanili a přidali jim nový rozměr. Přijali četné tradice a kulturní rysy starších říší (v oblastech jako architektura, kuchyně, hudba, volný čas a vláda) a rozvíjeli je do nových forem, což vedlo k nové a výrazné osmanské kulturní identitě. Navzdory novým tradicím a slučování byla osmanská dynastie, podobně jako její předchůdciRúmský sultanát aSeldžucká říše, co do kultury, jazyka a zvyků důkladně persianizována a proto byla říše popisována jako persianizovaná říše.[100][101][102][103] Mezikulturní sňatky se na tvorbě charakteristické kultury osmanských elit podílely také. Ve srovnání s tureckou lidovou kulturou byl vliv těchto nových kultur na tvorbu kultury osmanských elit jasný.
Otroctví bylo součástí osmanské společnosti a většina otroků byly zaměstnána jako domácí sluhové.[104] Zemědělské otroctví, například jaké bylo rozšířeno v Americe, bylo relativně vzácné. Otrokyně se v říši prodávaly až do roku 1908.[105] Během 19. století se říše dostala pod tlak západoevropských zemí, aby ukončila obchod s otrokyněmi. Politiky vyvinuté různými sultány v průběhu 19. století se pokoušely omezit obchod s osmanskými otroky, avšak otroctví mělo po staletí náboženskou podporu, takže otroctví nebylo v říši nikdy zrušeno.
Mor zůstal hlavní pohromou v osmanské společnosti až do druhé čtvrtiny 19. století. Mezi lety 1701 a 1750 bylo v Istanbulu zaznamenáno 37 větších a menších morových epidemií a 31 mezi lety 1751 a 1801.“[106]
Osmani si osvojili perské byrokratické tradice a kulturu. Sultáni také významně přispěli k rozvoji perské literatury.[107]
V Osmanské říši každýmillet vytvořil školský systém sloužící svým občanům.[108] Vzdělání se proto ve velké míře dělilo na etnické a náboženské linie: Několik nemuslimů navštěvovalo školy pro muslimské studenty a naopak. Většina institucí, které sloužily všem etnickým a náboženským skupinám, vyučovaly ve francouzštině nebo jiných jazycích.[109]
Dvě hlavní dělení osmanské písemné literatury jsou poezie apróza. Poezie byla zdaleka dominantnější. Osmanská próza až do 19. století neobsahovala příklady fikce: neexistovaly protějšky, jako například evropský romantismus, povídky nebo román. Analogové žánry však existovaly v turecké lidové literatuře i v divanské poezii.
↑Hamish Scott.The Oxford Handbook of Early Modern European History, 1350–1750: Volume II. [s.l.]: [s.n.], 2015.Dostupné online.ISBN978-0-19-102000-1. S. 612.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“."The Ottoman Empire-also known in Europe as the Turkish Empire"
↑FINKEL, Caroline.Osman's Dream: The Story of the Ottoman Empire, 1300–1923. [s.l.]: Basic Books, 2006-02-13.ISBN978-0-465-02396-7. S. 2, 7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑QUATAERT, Donald.The Ottoman Empire, 1700–1922. 2. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005.Dostupné online.ISBN978-0-521-83910-5. S. 4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ottoman Empire [online]. Oxford Islamic Studies Online, 6 May 2008 [cit. 2010-08-26].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HATHAWAY, Jane.The Arab Lands under Ottoman Rule, 1516–1800. [s.l.]: Pearson Education Ltd., 2008.ISBN978-0-582-41899-8. S. 8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.*TEZCAN, Baki.The Second Ottoman Empire: Political and Social Transformation in the Early Modern Period. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010.ISBN978-1-107-41144-9. S. 9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.*WOODHEAD, Christine.The Ottoman World. Redakce Christine Woodhead. [s.l.]: [s.n.], 2011.ISBN978-0-415-44492-7. Kapitola Introduction, s. 5.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ÁGOSTON, Gábor.Encyclopedia of the Ottoman Empire. Redakce Ágoston Gábor. [s.l.]: [s.n.], 2009. Kapitola Introduction, s. xxxii.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FAROQHI, Suraiya.An Economic and Social History of the Ottoman Empire, 1300–1914. Redakce İnalcık Halil. [s.l.]: Cambridge University Press, 1994.ISBN978-0-521-57456-3. Kapitola Crisis and Change, 1590–1699, s. 553.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AKSAN, Virginia.Ottoman Wars, 1700–1860: An Empire Besieged. [s.l.]: Pearson Education Ltd., 2007.ISBN978-0-582-30807-7. S. 130–35.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑QUATAERT, Donald.An Economic and Social History of the Ottoman Empire, 1300–1914. Redakce İnalcık Halil. [s.l.]: Cambridge University Press, 1994.ISBN978-0-521-57456-3. Kapitola The Age of Reforms, 1812–1914, s. 762.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FINDLEY, Carter Vaughn.Turkey, Islam, Nationalism and Modernity: A History, 1789–2007. New Haven: Yale University Press, 2010.ISBN978-0-300-15260-9. S. 200.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑QUATAERT, Donald.The Ottoman Empire, 1700–1922. [s.l.]: Cambridge University Press (Kindle edition), 2005. S. 186.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SCHALLER, Dominik J; ZIMMERER, Jürgen. Late Ottoman genocides: the dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies – introduction.Journal of Genocide Research. 2008, s. 7–14.ISSN1462-3528.doi:10.1080/14623520801950820.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HOWARD, Douglas A.A History of the Ottoman Empire. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016.Dostupné online.ISBN978-1-108-10747-1. S. 318.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Citace z článku “Otoman Empire” z anglické wikipedie: In the Ottoman imperial system, even though there existed a hegemonic power of Muslim control over the non-Muslim populations, non-Muslim communities had been granted state recognition and protection in the Islamic tradition.
↑SAVORY, R. M., 1960. The Principal Offices of the Ṣafawid State during the Reign of Ismā'īl I (907-30/1501-24).Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. S. 91–105.doi:10.1017/S0041977X00149006.JSTOR609888.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Memoirs of Miliutin, "the plan of action decided upon for 1860 was to cleanse [ochistit'] the mountain zone of its indigenous population", per Richmond, W.The Northwest Caucasus: Past, Present, and Future. Routledge. 2008.
↑RICHMOND, Walter.The Northwest Caucasus: Past, Present, Future. [s.l.]: Taylor & Francis US, 29 July 2008.Dostupné online.ISBN978-0-415-77615-8. S. 79.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Amjad M. Jaimoukha.The Circassians: A Handbook. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2001.Dostupné online.ISBN978-0-312-23994-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Charlotte Mathilde Louise Hille.State building and conflict resolution in the Caucasus. [s.l.]: BRILL, 2010.Dostupné online.ISBN978-90-04-17901-1. S. 50.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Daniel Chirot; CLARK MCCAULEY.Why Not Kill Them All?: The Logic and Prevention of Mass Political Murder (New in Paper). [s.l.]: Princeton University Press, 1 July 2010.Dostupné online.ISBN978-1-4008-3485-3. S. 23.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Podrobněji viz GOMBÁR, Eduard. Sultán Abdülhamit II. – despota či reformátor?.Historický obzor, 1997, 8 (5/6), s. 98–104.; GOMBÁR, Eduard. Sultán Abdülhamit II. – despota či reformátor?.Historický obzor, 1997, 8 (7/8), s. 154–161.
↑Historical Dictionary of Bulgaria, Raymond Detrez, Edition 3, PublisherRowman & Littlefield, 2014,ISBN1442241802, s. 38.
↑ADALIAN, Rouben Paul.Hamidian (Armenian) Massacres [online]. Armenian National Institute.Dostupné online. (anglicky)
↑ANGOLD, Michael.Cambridge History of Christianity. Redakce O'Mahony Anthony. [s.l.]: Cambridge University Press, 2006.Dostupné online.ISBN978-0-521-81113-2. S. 512.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
↑Ferguson, Niall.The War of the World: Twentieth-Century Conflict and the Descent of the West. New York: Penguin Press, 2006, s. 177.ISBN1-59420-100-5.
↑Irving Louis Horowitz; RUDOLPH J. RUMMEL.Death by Government. [s.l.]: Transaction Publishers, 1994.ISBN978-1-56000-927-6. Kapitola Turkey's Genocidal Purges.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“., s. 233.
↑Naim Kapucu; HAMIT PALABIYIK.Turkish Public Administration: From Tradition to the Modern Age. [s.l.]: USAK Books, 2008.Dostupné online.ISBN978-605-4030-01-9. S. 77.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BLACK, Antony.The History of Islamic Political Thought: From the Prophet to the Present. [s.l.]: Psychology Press, 2001.Dostupné online.ISBN978-0-415-93243-1. S. 199.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MILNER, Mordaunt.The Godolphin Arabian: The Story of the Matchem Line. [s.l.]: Robert Hale Limited, 1990.ISBN978-0-85131-476-1. S. 3–6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WALL, John F.Famous Running Horses: Their Forebears and Descendants. [s.l.]: [s.n.]ISBN978-1-163-19167-5. S. 8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MURPHEY, Rhoads.Ottoman Warfare, 1500–1700. [s.l.]: UCL Press, 1999. S. 10.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ÁGOSTON, Gábor.Guns for the Sultan: Military Power and the Weapons Industry in the Ottoman Empire. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005. S. 200–02.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GOMBÁR, Eduard.Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum, 1999.ISBN80-7184-599-X. S. 107.
↑Petition created for submarine name [online]. Ellesmere Port Standard [cit. 2013-02-11].Dostupné v archivu pořízeném dne 23 April 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Story of Turkish Aviation [online]. Turkey in the First World War [cit. 2011-11-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 12 May 2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Founding [online]. Turkish Air Force [cit. 2011-11-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 7 October 2011.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑IMBER, Colin.The Ottoman Empire, 1300–1650: The Structure of Power [online]. 2002 [cit. 2019-03-07]. S. 177–200.Dostupné v archivu pořízeném dne 26 July 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Raymond Detrez; BARBARA SEGAERT.Europe and the historical legacies in the Balkans. [s.l.]: Peter Lang, 1 January 2008.Dostupné online.ISBN978-90-5201-374-9. S. 167.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Maḥmūd Yazbak.Haifa in the Late Ottoman Period 1864–1914: A Muslim Town in Transition. [s.l.]: BRILL, 1998.Dostupné online.ISBN978-90-04-11051-9. S. 28.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑İNALCIK, Halil.Studies in the Economic History of the Middle East: from the Rise of Islam to the Present Day. Redakce Cook M. A.. [s.l.]: Oxford University Press, 1970.ISBN978-0-19-713561-7. Kapitola The Ottoman Economic Mind and Aspects of the Ottoman Economy, s. 209.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑İNALCIK, Halil.Studies in the Economic History of the Middle East: from the Rise of Islam to the Present Day. Redakce Cook M. A.. [s.l.]: Oxford University Press, 1970.ISBN978-0-19-713561-7. Kapitola The Ottoman Economic Mind and Aspects of the Ottoman Economy, s. 217.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DARLING, Linda.Revenue-Raising and Legitimacy: Tax Collection and Finance Administration in the Ottoman Empire, 1560–1660.. [s.l.]: E.J. Brill, 1996.ISBN978-90-04-10289-7. S. 238–39.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abKABADAYI, M. Erdem.Inventory for the Ottoman Empire / Turkish Republic [online]. Istanbul Bilgi University, 28 October 2011 [cit. 2019-03-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 28 October 2011.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Leila Erder and Suraiya Faroqhi. Population Rise and Fall in Anatolia 1550–1620.Middle Eastern Studies. October 1979, s. 322–45.doi:10.1080/00263207908700415.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SHAW, S. J.The Ottoman Census System and Population, 1831–1914. [s.l.]: Cambridge University Press, 1978. S. 325.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PAMUK, S. The Ottoman Empire and the World Economy: The Nineteenth Century.International Journal of Middle East Studies. Cambridge University Press, August 1991.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MCCARTHY, Justin.Death and exile: the ethnic cleansing of Ottoman Muslims, 1821–1922. [s.l.]: Darwin Press, 1995.ISBN978-0-87850-094-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abBertold Spuler.Persian Historiography And Geography. [s.l.]: Pustaka Nasional Pte Ltd, 2003.Dostupné online.ISBN978-9971-77-488-2. S. 69.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ The Ottoman Constitution, promulgated the 7th Zilbridge, 1293 (11/23 December, 1876).The American Journal of International Law. 1908, s. 376.JSTOR2212668.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BENTON, Lauren.Law and Colonial Cultures: Legal Regimes in World History, 1400–1900. [s.l.]: Cambridge University Press, 3 December 2001.Dostupné online.ISBN978-0-521-00926-3. S. 109–10.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcIÇDUYGU, Ahmet; TOKTAS, Şule; ALI SONER, B. The politics of population in a nation-building process: emigration of non-Muslims from Turkey.Ethnic and Racial Studies. 1 February 2008, s. 358–89.doi:10.1080/01419870701491937.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Tile [online]. Victoria & Albert Museum, 25 August 2009 [cit. 2010-08-26].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Why there is more to Syria conflict than sectarianism.BBC News.Dostupné online [cit. 5 June 2013].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LAMBTON, Ann;LEWIS, Bernard.The Cambridge History of Islam: The Indian sub-continent, South-East Asia, Africa and the Muslim west. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995.Dostupné online.ISBN978-0-521-22310-2. S. 320.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Encyclopædia Britannica. Ottoman Empire [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KRUMMERICH, Sean. The Divinely-Protected, Well-Flourishing Domain: The Establishment of the Ottoman System in the Balkan Peninsula.The Student Historical Journal. Loyola University New Orleans, 1998–99.Dostupné v archivu pořízeném dne 10 June 2009.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Archivovaná kopie.www.loyno.edu [online]. [cit. 2020-02-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-10.
↑Turkish Toleration [online]. The American Forum for Global Education [cit. 2013-02-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2001.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SYED, Muzaffar Husain.A Concise History of Islam. New Delhi: Vij Books India, 2011.ISBN978-93-81411-09-4. S. 97.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SACHEDINA, Abdulaziz Abdulhussein.The Islamic Roots of Democratic Pluralism. [s.l.]:Oxford University Press, 2001.ISBN978-0-19-513991-4. S. 96–97.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ÖZGÜNDENLI, O.Encyclopaedia Iranica. Persian Manuscripts in Ottoman and Modern Turkish Libraries. online. vyd. [s.l.]: [s.n.]Dostupné v archivu pořízeném dne 22 January 2012.Je zde použita šablona{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Studies on Persianate Societies. [s.l.]: [s.n.], 2004. Kapitola Persian in service of the state: the role of Persophone historical writing in the development of an Ottoman imperial aesthetic, s. 145–63.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Encyclopaedia Iranica. Historiography. xi. Persian Historiography in the Ottoman Empire. [s.l.]: [s.n.], 2004. S. 403–11.Je zde použita šablona{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Imperial lineages and legacies in the Eastern Mediterranean : recording the imprint of Roman, Byzantine and Ottoman rule. London: [s.n.]Dostupné online.ISBN978-1-317-11845-9.
↑Imperial lineages and legacies in the Eastern Mediterranean : recording the imprint of Roman, Byzantine and Ottoman rule. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.ISBN978-1-317-11845-9.
PALMER, Alan Warwick.Úpadek a pád Osmanské říše. Překlad Olga Kovářová, Martin Kovář. Praha: Panevropa, 1996. 352 s.ISBN80-85846-05-5.
HITZEL, Frédéric.Osmanská říše: 15.–18. století. Překlad Margita Troševa, Petr Štěpánek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 304 s.ISBN80-7106-567-6.
WHEATCROFT, Andrew.Nepřítel před branami: Habsburkové a Osmané v bitvě o Evropu. Překlad Jozef Dobrík. V Praze: Slovart, 2010. 286 s.ISBN978-80-7391-427-1.
KODET, Roman.Rakousko-Uhersko a Osmanská říše před první světovou válkou. Plzeň: Západočeská univerzita, 2015. 240 s.ISBN978-80-261-0318-9.
ŘOUTIL M., KOŠŤÁLOVÁ P., NOVÁK P.,Katastrofa křesťanů. Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923, nakl. Pavel Mervart,edice Pro Oriente, Červený Kostelec 2017.
MARTYNÁKOVÁ, Darina. Vývoj držby půdy v Osmanské říši.Historický obzor, 2002, 13 (11/12), s. 272–280. ISSN 1210-6097.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
_crowned.svg)
.svg)
.svg)
.png)
.jpg)
.svg)
.svg)
.svg)
.png)
