Orchestr je označení pro početnějšíhudebníinstrumentální těleso, v němž jsou alespoň hlavní hudební nástroje zastoupeny více než jedním hráčem. Na rozdíl od menších těles (duo, kvarteto atd.) orchestr většinou řídídirigent.
V tomto významu se slovoorchestr poprvé objevuje v baroku (Johann Mattheson:Das neu-eröffnete Orchestre, Hamburk 1713). Slovo pochází z řeckého ὀρχήστρα (orchéstra), což byl v antickém divadle půlkruhový prostor mezipředscénou (proscéniem) a hledištěm, kde přidivadelních představeních vystupovalchór). Když se v 16. století evropské divadlo obnovovalo, umístili sem soubor doprovázejících hudebníků, na něž se pak označení „orchestr“ rozšířilo.
Ve vecholném středověku a renesanci se užívalo slovocapella (kaple), které zpočátku znamenalovokalisty spolu s jejichinstrumentálním doprovodem čili celý soubor hudebníků, doprovázejících bohoslužbu. Teprve s rozvojem instrumentální hudby v 16. a 17. století byl výraz přenesen na samostatný instrumentálníansámbl (odtud „a capella“ ve významu „bez doprovodu nástrojů“).
Typické rozesazení (dislokace) symfonického orchestru
Největší počet instrumentalistů (více než sto) sdružuje symfonický orchestr, označovaný často také jako filharmonický (filharmonie). Jednotlivé nástroje jsou v něm zastoupeny vždy větším počtem instrumentalistů, tvořícíchnástrojové skupiny (sekce). Obsazení orchestru se obvykle uvádí v ustálené posloupnosti, odpovídající pořadíinstrumentálních hlasů v partituře.
Také jednotlivé nástrojové skupiny v orchestru mají svouhierarchii. První (a druhý první) hráč každé skupiny hrajesóla předepsaná pro jeho nástroj v partituře. Obvykle je zároveň takévedoucím skupiny (nástrojové sekce) s povinností vést dílčízkoušky své skupiny a slaďovat její způsobinterpretace s požadavkydirigenta (včetně techniky hry typické pro jednotlivé nástroje, např. u smyčců tak zvané smykování apod.). Tentosóloinstrumentalista (např. sólohobojista, sólovioloncellista apod.) je jmenován na základě svého vítězství v konkurzu, vypsaném na tuto pozici. Konkurzní komisi tvoří obvyklešéfdirigent a první hráči jednotlivých nástrojových skupin. Sóloví hráči smyčcových sekcí se označují jakokoncertní mistři. Zvláštní postavení má koncertní mistr skupiny prvních houslí, který je podřízen přímo dirigentovi a tvoří při studiu skladby spojovací článek mezi ním a orchestrem.
V renomovaných orchestrech procházejí instrumentalisté konkurzem často vícekrát, např. ucházejí-li se o přijetí do orchestru (jako tzv.tutti hráči) a poté ucházejí-li se o místo vedoucího hráče nástrojové skupiny. Základní pracovní povinnost orchestrálního hráče specifikuje smlouva obvykle počtem tak zvaných výkonů (například 250 čtyř- až pětihodinových výkonů za sezónu).
Uměleckým vedením orchestru je pověřen jehošéfdirigent. Způsobem své práce významně spoluutváří úroveň orchestru a formuje jehorepertoár (členy umělecké rady, která spolurozhoduje o dramaturgii sezóny, jsou krom něj také první hráči jednotlivých nástrojových sekcí). Krom šéfdirigenta mají velké symfonické orchestry také své stálé a hostujícídirigenty. Osobnost dirigenta se projevuje nejen v nastudování skladeb (tatáž partitura může být interpretována různě), ale – při dlouhodobé spolupráci – i ve stylu práce samotného orchestru a jeho specifickém způsobu interpretace.
