| Operace Spojenecká síla | |||
|---|---|---|---|
| konflikt:Válka v Kosovu | |||
 Kouř z bombardované rafinérie ve městěNovi Sad | |||
| Trvání | 24. březen –10. červen1999 | ||
| Místo | Svazová republika Jugoslávie | ||
| Příčiny | Incident v Račaku, srbský nesouhlas s ultimátem zRambouillet | ||
| Výsledek | vítězstvíNATO a stažení jugoslávské armády zKosova | ||
| Změny území | Žádné faktické změny hranic,[1] ale faktické odtržení Kosova od Jugoslávie podDočasnou správou OSN | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| 500 - 2 500 civilistů zemřelo při bombardování[3] | |||
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |||
Operace Spojenecká síla (anglickyOperation Allied Force) byla vojenská intervenceSeveroatlantické aliance (NATO) veválce v Kosovu, která trvala od24. března[4] do10. června1999.[5] Operace spočívající v leteckémbombardování srbských cílů veSvazové republice Jugoslávie a známá též jakobombardování Jugoslávie silami NATO měla za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statusuKosova na základědohod z Rambouillet a zastavení opakovaného porušování příměří ze stranySrbska a napadání mezinárodních mírových sil NATOIFOR aSFOR.[6]
Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO veválce v Jugoslávii. Prvním bylaoperace Rozhodná síla, bombardováníbosenskosrbské armády v roce1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska aČerné Hory od dobdruhé světové války.
NATO původně připravovalo různé scénáře pro své zapojení na území Kosova. Letecké bombardování bylo navrženo na poslední chvíli. Severoatlantická aliance nebyla na zásah tohoto typu zcela připravena a na začátku kampaně neměla ani dostatek letadel k provádění vzdušných úderů.[2]
Operace vedla k dohodě vKumanovu, která sjednávala ukončení kosovské války a pobyt mezinárodních jednotekKFOR v Kosovu, kde nahradily síly Jugoslávské armády. Vojenský zásah vyvolává kontroverze, kritizovány jsou zejména civilní oběti a zpochybňována legitimita zásahu a jeho přínosnost pro obyvatele Kosova.
Motivem bombardováníSvazové republiky Jugoslávie byla snaha přinutit jugoslávskou vládu vedenouSlobodanem Miloševičem k ukončení vyhánění, vraždění a provádění dalších násilných akcí vůči albánskému obyvatelstvu Kosova[4], k němuž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou a srbskými paravojenskými oddíly na jedné straně a albánskouKosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) na straně druhé.[7][8] K odhodlání k intervenci přispěly zprávy o Srby zpochybňovanémmasakru civilistů v Račaku.
Rada bezpečnosti OSN označila situaci v Kosovu za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti. Ale v důsledku možného veta ze stranyRuské federace aČíny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Někteří autoři proto považují intervenci za nelegální.[9] Rusko – tehdejší spojenecSlobodana Miloševiče – se snažilo prosadit rezoluci prohlašující tuto akci za nezákonnou. Podpořili ji však jen tři státy z RB OSN.[10] Jak jiní autoři poukazují, tato přímá podpora Ruska – kdy Rusko má v RB OSN právo veta – byla důvodem, proč NATO neřešilo situaci v Kosovu za pomoci RB OSN, neboť tato snaha by byla zjevně neúčinná. RB OSN v situaci, kdy pachatel válečných zločinů má podporu jednoho stálého člena RB OSN, je RB paralyzována a tedy zjevně neúčinná, proto tito autoři pokládají v takové situaci za legální zásah i bez mandátu OSN.[11]
V době zásahu např. tehdejší prezident USABill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. V současné době je otázka legálnosti zásahu v Kosovu stále nedořešenou otázkou, kdy lze postoj jednotlivých států k této otázce zhruba odvodit z postoje států k uznání nezávislosti Kosova, kterou uznává zhruba polovina států světa. Největší podporu má přitom Kosovo od států Evropské unie a severoamerických států, největším kritikem jak nezávislosti, tak samotného zásahu je Rusko a Čína.
24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATOvzdušné útoky na cíle veSvazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes nejprve desítky, a poté až stovky letadel operujících ze základen vItálii,Německu a letadlové lodiUSS Theodore Roosevelt umístěné vJaderském moři. Za soumraku provedla letkaF/A-18 HornetŠpanělského letectva nálet naBělehrad, při němž vyřadila systémyprotivzdušné obrany. Několik křižujících střelBGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice.[2] Některá letadla byla vysílána na své mise ze základen ve státěMissouri a podnikaly i třicetihodinové lety.
Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí[12], při čtvrtině z nich prováděla bombardování[13]. Pro německouLuftwaffe to bylo největší bojové nasazení oddruhé světové války.
Spojenecké letectvo nicméně trápil zpočátku nedostatek strojů a špatné počasí. Proto nebylo možné kampaň spustit s takovou razancí, aby bylo možné účinně odstrašit jugoslávské vojenské velení. I po zahájení bombardování probíhaly vojenské operace jugoslávské armády na územíKosova, a to ještě v intenzivnější síle.[2] Právě vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska astrategické bombardování. To mělo za následek sice vyšší ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou kritiku operací NATO, nicméně se úspěšně podařilo zpomalit operace jugoslávské armády na území Kosova.[2]
V rámci této druhé vlny operace byla několikrát bombardovánaČerná Hora, přestože její prezidentMilo Đukanovič patřil k antimiloševičovské opozici.[zdroj?] Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnovalo ničení mostů přesDunaj[14], továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické stranyJugoslávské levice, vedenéženou Slobodana Miloševiće aAvalskou televizní věž. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 vzdělávacích institucí.[15] Dne23. května a24. května byl bombardován i systém rozvodu vody veSremské Mitrovici.[16]
Při bombardování elektráren byly použitygrafitové bomby. Shazovány byly takékazetové bomby.[17]
Dne 12. dubna byl dvěma raketamizasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí[17]. Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvojalbánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí[17].
Dne7. května1999 došlo kzasažení čínské ambasády[12] vBělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městěNiš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých.[15]
Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačůMiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americkýstíhač F 16, jeden AV-8B Harrier a jedenstealth bombardérLockheed F-117 Nighthawk, který sepodařilo Srbům sestřelit v blízkosti vesniceBuđanovci.[12] Eliminace "neviditelného" bombardéru byla pro jugoslávskou propagandu klíčovým momentem; bělehradská televize nadšeně informovala o údajných sestřelech dalších letadel. Jiné americké, potažmo spojenecké stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 4bezpilotní letouny.
Druhá vlna bombardování, která byla zahájena na konci dubna 1999 znamenala pro Srbsko ohromné ekonomické ztráty. Alianci se podařilo přimět na začátku června 1999 Slobodana Miloševiče k jednání. Dne9. června byla podepsána vojensko-technická dohoda, na základě níž se jugoslávská armáda stáhla z území Kosova. O den později byla podepsánarezoluce OSN. č. 1244, která posvětila vstup mezinárodního kontingentu na území jihosrbské provincie.[12] Nálety byly ukončeny o den později.
Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem ze dne24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize.[2] V některých případech došlo také k útokům proti ryze civilním cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů,čínské velvyslanectví, nemocnice vBělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrzesrbské čialbánské národnosti.[18][19] Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly výšky zhruba okolo čtyř miliard tehdejšíchamerických dolarů.[20] Celkem bylo zničeno 34 mostů.
Eliminována byla rovněž polovina jugoslávských ropných rezerv (neboť již od začátku kampaně byly opětovně bombardovány srbské ropné rafinérie, např. vNovém Sadu aPančevu).[2][21]
Po ukončení operace NATO vyčíslilo jugoslávské škody na 5–10 tisíc vojáků, většinu letounůMiG-29, třetinu letounůMiG-21 a stovkytanků. Jako první tyto údaje zpochybnil britský velitel jednotek vKosovuMike Jackson, který potvrzoval, že škody byly menší. V Kosovu bylo objeveno mnoho zničených osobních i nákladních aut a autobusů, ale tanků pouze 14. Oficiální jugoslávské údaje hovořily o 576 zabitých vojácích a 13 zničených tancích, což se více blíží realitě.[zdroj?] Bylo zjištěno, že jugoslávská armáda s úspěchem používalamakety tanků, děl a letadel, a také stavěla polyetylénové mosty. Tyto klamné cíle byly opakovaně bombardovány. Generál Clark těmto údajům zprvu nevěřil, proto vyslal komisi, která však předcházející údaje o jugoslávských ztrátách potvrdila.[22]
V několika případech byla bombardována civilní infrastruktura jako elektrárny a trafostanice, dále automobilkaZastava vKragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda vČačaku, rafinérie vNovim Sadu, továrny na umělá hnojiva vPančevu, továrna na cigarety vNiši a několik dalších továren na zpracování dřeva, tiskáren, továren na výrobu bot a továren na výrobu léků.[14] Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlovojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i naSuboticu, centrum maďarské menšiny.[22] Podle mezinárodního práva šlo o porušení ženevských konvencí a mezinárodního práva válečného, které zakazuje útoky na civilní cíle a civilní obyvatelstvo.
Kontroverzním případem a podle mezinárodního práva válečným zločinem bylnoční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Podle velení NATO byla televize oprávněným cílem, jelikož šířilapropagandu Miloševičova režimu a tím přispívala k prohloubení etnických konfliktů.[23] Naopak organizaceAmnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.[24]
Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1 200 až 2 500 mrtvých[25] a kolem 5 000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatelJugoslávie[13], škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí[13]. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliarddolarů.[zdroj?] Vzrostl také počet lidí trpícíchposttraumatickým stresem.
Dne 28. března sestřelila jugoslávská protivzdušná obrana americký letounLockheed F-117 Nighthawk, což bylo po odvysílání záběrů v televizi americkou stranou přiznáno.[26] 6. dubna byl údajně nad pohořímFruška gora sestřelen další letoun F-117. 28. dubna večer se na severuAlbánie asi 40 kilometrů severovýchodně od Tirany zřítil americký bojový vrtulníkHughes AH-64 Apache. 4. května došlo k obdobné havárii vrtulníku AH-64, při které oba piloti zahynuli. 1. května byl sestřelen americký letoun se svislým vzletem a přistánímAV-8B Harrier. 2. května byl sestřelen americký letounF-16, údajně ve vzdušném boji s letounemMiG-29. 5. května byl poblíž městaBajina Bašta patrně sestřelen další letoun NATO. Byly také sestřeleny 4 bezpilotní letouny. Další letouny byly poškozeny, některé z nich musely nouzově přistát na letištích v okolních státech.[27]
Česká republika se členem NATO stala jen několik dní před zahájením operace, dne 12. března 1999 společně s Polskem a Maďarskem jako první země bývaléhoVýchodního bloku.[28] 20. března 1999 odsouhlasil za vládu její předsedaMiloš Zeman letecké útoky Severoatlantické aliance na vojenské cíle v Jugoslávii. Zásah aliance konzultoval pouze s ministrem zahraničíJanem Kavanem. "Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti až třiceti minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu 20. března odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě," odpověděl premiér. Reagoval tak na dotaz, zda vláda o útocích NATO na Jugoslávii hlasovala.[29]
Vláda Miloše Zemana operaci Spojenecká síla odsouhlasila dne 29. března 1999.[6][30] Rada Bezpečnosti státu ČR chtěla mírové řešení. PrezidentVáclav Havel se vyjádřil slovy, že hrozba náletů byla v dané situaci jediný možný výraz nelhostejnosti k lidským osudům.[31] O náletech na pozice Srbů (t.j. využití síly) prezident Havel mluvil již v roce 1993 v USA u příležitosti otevření Muzea holocaustu. Havlovi začal být později kritiky operace neprávem připisován výrok ohumanitárním bombardování.[32]
DíloUnited Nations Security Council Resolution 1244ve Wikizdrojích (anglicky)
Obrázky, zvuky či videa k tématuOperace Spojenecká síla na Wikimedia Commons
.svg)
