Velikostistarověkých oltářů bylo později dosahováno pouze zřídka (např. oltář o rozměrech 198×23m vSyrakusách). Oltáře stávaly obvykle na otevřených místech, často byly určeny k zápalné oběti. Známý je oltář zPergamu z2. století př. n. l. ozdobenýreliéfy o celkových rozměrech 36×34 m, který je nyní uložen vberlínskémPergamonmuseu.
Etruskové aŘímané budovali oltáře pro svá osobní božstva. Těchto oltářů se zachovalo mnoho tisíc. Byly často ozdobeny nápisy. Na nich se přinášela buď zápalná oběť (např.kadidlo), nebo se na něj pokládal dar (např. se ulilo víno).
Vhebrejské bibli se objevují popisy oltářů, které byly obvykle vybudovány z hlíny nebo neotesaných kamenů.[1] Oltáře byly vztyčovány na význačných místech.[2] Poprvé se vBibli objevuje oltář, který vystavělNoe,[3] dalšími postavami, které jej staví, jsou např.Abrahám,[4]Izák,[5]Jákob[6] aMojžíš.[7] Samotné hebrejské slovo pro oltář (מִזְבֵּחַ,mizbeach) je odvozeno ze slovesného kořene „zajin-vejt-chet“ (זבח), jež může mít tyto významy: „zabíjet, obětovat“. Židovská tradice však vnímá jednotlivá písmena slovamizbeach jakoakronym, v němž písmeno „mem“ (מ) je počátečním písmenem pro výrazmechila (מְחִילָה, odpuštění), písmeno „zajin“ (ז) je počátečním písmenem pro výrazzechut (זְכוּת, zásluha), písmeno „bejt“ (בּ) je počátečním písmenem výrazuberacha (בְּרָכָה, požehnání) a písmeno „chet“ (ח) je počátečním písmenem pro výrazchajim (חַיִּים, život).[8]
Vestanu setkávání a později vchrámu byly umístěny dva oltáře. Prvním z nich byl oltář pro zápalné oběti,[9] nazývaný také měděný oltář či stůl Páně[10]. Ten se nacházel v nádvořísvatyně a je popsán vEx 27, 1–8 (Kral,ČEP). Jeho půdorys byl čtvercový o délce stran 5loktů a jeho výška měřila 3 lokty. Horní část byla ozdobena rohy. Oltář byl zhotoven ze dřeva a obitměděnými pláty.
Po návratu z babylonského vyhnanství byl oltář znovu vystavěn na původním místě. Za vládyAntiocha IV. Epifana byl oltář znečištěn pohanskými oběťmi;Juda Makabejský tento oltář očistil po dobytí Jeruzaléma. Pravděpodobně byl oltář zrenovován běhemHéródovy výstavby chrámu, který byl zničen při dobytí JeruzalémaŘímany roku70.
Druhým oltářem v chrámu bylkadidlový oltář,[12] nazývaný také zlatý oltář, který stál před oponou, za níž ve velesvatyni stálaarcha úmluvy. Na tomto oltářikněží přinášeli ráno a večer jako oběť kadidlo. Tento oltář byl malý stůl zakáciového dřeva pokrytý zlatem;[13] byl široký 1 loket, vysoký 2 lokty.
Podobné rozměry měl tento oltář i v Šalomounově chrámu, avšak byl vyroben zcedrového dřeva a byl taktéž pokryt zlatem. V chrámu obnoveném po babylonském vyhnanství byl znovu zřízen i kadidlový oltář, který odstranil až Antioch IV. a znovu zřídil Juda Makabejský. Mezitrofejemi, které přinesl z Jeruzaléma po jeho dobytíTitus se však kadidlový oltář nenachází, ačkoliv se o něm zmiňují pisatelé té doby. U tohoto oltáře totiž měl mít zjeveníandělaZachariáš, když mu bylo oznámeno narozeníJana Křtitele (Lk 1,11).
Nový zákon používá slovo oltář pro vyjádřeníJežíšovy oběti nakříži vŽd 13,10. Protože v křesťanství neexistuje jiná oběť než oběť jedinéhokněze, Ježíše Krista, nejsou oltáře křesťany vnímány stejně jako v ostatních náboženstvích. Pro oltář také křesťané v latině neužívali běžného slovaara, nýbrž zavedli nový názevaltare (vyvýšené místo). Oltář se v křesťanství používá jako místo, na němž se přinášejí darychleba avína při slaveníeucharistie.
V církvích s vlastní liturgickou tradicí převládá užívání kamenného oltáře, je však možné se setkat i s oltáři z jiného materiálu a obvykle jím není možné hýbat. Mnohékatolické apravoslavné oltáře v sobě nesouostatkysvatých; tento zvyk pochází z prvních křesťanských staletí, kdy křesťané mohli slavit eucharistii na hrobechmučedníků.
V katolických a protestantstských círvích je označení oltář vztažené pouze na obětní stůl, neboli vlastní oltářní menzu. Pravoslavné církve označují pojmem oltář celý prostor za ikonostasem, samotný oltář se nazývá prestol.
Oltář se v katolické liturgické tradici chápe jakosymbol Krista – úhelného kamene, protože představuje místo, na němž se zpřítomňuje jediná Ježíšova oběťOtci zaspásu světa. Oltář jako místo, na němž se slaví oběťmše svaté, někdy nazývanáeucharistie.
Počet, situace a orientace - Je-li v chrámu oltář jen jeden, pak stojí vpresbytáři. Je-li v chrámu více oltářů, stojí v kaplích, v chóru, ve vícelodních chrámech také u sloupů či pilířů mezilodní arkády. Každý oltář před jeho užívánímbiskup žehná a pomaže jej svěcenýmolejem. Obřad je nutno opakovat, pokud dojde k znesvěcení (pošpinění) oltáře. Až doliturgické reformyPavla VI. naDruhém vatikánském koncilu oltář v katolickém kostele byl obvykle přistavován k východní zdikostela. Ve starších historických obdobích k němu vedly zpravidla tři stupně, od 19. století postačil jeden schod nebo dřevěné plato. Kněz i lid byli ve většině kostelů otočeni směrem k východu či k oltářnímu kříži (symboly Ježíše Krista).
Podoba a části - Základem jeoltářní stůl (menza), původně kamenný kvádr s dutinou nebo prohlubní prorelikvii nebo pro samostatnou (vyjímatelnou) oltářní desku, která tuto relikvii obsahuje. V kryptách a kaplích může oltářní menzu nahrazovat náhrobní tumba světce.
Vybavení oltáře - Na oltářní menzu by se nemělo klást nic, co nesouvisí s funkcí oltáře. Obvykle na něm stojí dostatečně velký kříž, který má být s vyobrazení ukřižovaného Krista a to tak, že tzv. korpus je obrácen směrem do oltáře, tedy při celebraci "tváří k lidu" směrem k celebrantovi, to má viditelně naznačovat, že mešní oběť je nekrvavým znovu zpřítomněním krvavé velkopáteční výkupné oběti Ježíše Krista na kříži a 2-7svící ve svícnu na znamení toho, že Ježíš Kristus, v jehož zastoupení (in persona Christi) kněz mši svatou na oltáři slouží, je Světlem světa a že jako se plamenem stravuje svíce, tak i Ježíš Kristus se vydal v oběť za lidstvo. Oltář je pravým středem kostela (nikoli matematickým), místem, kolem něhož se křesťané shromažďují ke společné modlitbě. Oltářnímenza je pokryta alespoň jedním oltářním plátnem (oltářní pokrývkou), které se nepoužívá pouze v průběhu obřadůVelkého pátku. Během bohoslužby na oltáři může ležetevangeliář, jsou na něj přinášeny dary nekvašeného chleba tzv. hostie a vína, pod které se kladekorporál. Svatostánek s Nejsvětější svátostí oltářní, tedy svatá hostie-nekvašený chléb proměněný při slavení eucharistie v Tělo Ježíše Krista, je možno podle platných předpisů použít i při celebraci tzv. tváří k lidu, která byla běžně umožněna v roce 1965 dekretem Inter oecumenici tím, že oltář má být oddělen odretabula a dá se tak volně obcházet, tentosvatostánek nesmí být příliš velký, jak tomu bývalo běžně dříve, aby při celebraci orientované směrem k lidu věřícím zcela nezakrýval pohled na celebranta amisál.
Na oltářní menze v historických dobách může stát nástavec. Nástavec se skládá zpredely (soklu, podnože) aretáblu. V predelle může být uprostřed vložen svatostánek s Nejsvětější svátostí oltářní, kterou tvoří svatá hostie viz výše. Svatostánek mívá podobu uzamykatelné schránky či skříňky. Retábl v době středověku a renesance tvořila zpravidla dřevěná oltářní archa, vyzdobená oltářním obrazem či obrazy, vgotice častotriptychem nebo polyptychem, nebo sochami světců. V době barokní a pozdějších bývá v rámu nástavce vložen jeden hlavní oltářní obraz mezi dvěma sochami svatých, někdy doplněn menším obrazem v nástavci. Vbazilikách bývá vrchol oltáře ozdoben korunou podbaldachýnem či samotným baldachýnem. Zvláštní oltář (altare privilegiatum) bývá zasvěcen poutní ikoně.
Po liturgické reformě papežePavla VI. naDruhém vatikánském koncilu je předepsáno oltáře v nových katolických kostelích stavět odděleně od stěny viz výše a obětní stůl.Tím je prakticky umožněno celebrovat tzv.čelem k lidu. To ale není podmínkou takového oltáře. Celebrace tzv.zády k lidu je legitimní možnost slavení mše svaté. Není již zdoben jako dříve obrazem ani sochou. Svatostánek nebývá postaven na oltáři, ale bývá umístěn samostatně. Pokud nestojí v presbytáři samostatně, je vložen do stěny presbytáře čikaple uvnitř kostela, tak jako tomu někdy bývalo již od středověku. Oproti dřívější mřížce je však kryt pevnými neprůhlednými dvířky. Tyto předpisy ovšem oficiálně platí pouze pro stavby nových kostelů. Ve starých kostelích se měl uzpůsobit oltářní stůl tak, aby se dal pohodlně obcházet, a však pokud toto nebylo z historicko-estetického hlediska možné udělat, musel se zachovat původní oltář a sloužit u něho zády k lidu. Dodnes se ovšem tyto stále platné předpisy z Říma nedodržují a i nově se zavádí tzv.obětní stoly, které ve většině případech ani nesplňují předpisy oltářních stolů. Většina zastánců této moderní vymoženosti se domnívá, že pro zřízeníobětního stolu stačí pouze důvod sloužení tzv. tváří k lidu. Tato interpretace je však mylná a důvod tzv. sloužit tváří k lidu je chybně dávána nad všechny předpisy, které jsou tímto porušovány.
Typy oltářů
stabilní - je popsán výše
přenosný (altare portatile) - lze ho přemísťovat v rámci kostela, kaplí či do kaple domácí
cestovní (altare viaticum) - oltářní deska, která slouží k bohoslužbám na cestách, například při válečných výpravách; k jeho užívání je třeba oficiálního církevního povolení
Vevýchodních církvích se slovem oltář obvykle označuje celý prostor zaikonostasem (tedy svatyně). Ve svatyni se nachází samotný oltář, tj. svatý stůl, nazývanýprestol. Prestol je v chrámech východních církví obvykle asi metr vysoký, je vyroben ze dřeva nebo z kamene. Rozměr prestolu se liší, avšak je vždyčtvercový. Stůl má pět nohou; kromě obvyklých čtyř prostřední sloupek podpírá oltářové ostatky. Na prestolu je rozloženo lněné plátno přivázané k němu; toto plátno se po posvěcení prestolu nesundává. Na této první přikrývce je další zdobená pokrývka, často v příslušnéliturgické barvě podleliturgického období. Na prestolu je postavensvatostánek, někdy ve tvaru chrámu, v němž se uchovávásvátost, kterou je možné roznášet nemocným. Na prestolu ležíevangeliář aantimension, hedvábný kus látky sikonou Krista připraveného kpohřbu, do něhož je všit ostatek svatého.Božská liturgie se slouží na antimensiu, i když je přesto posvěcen a má vlastní ostatky.
Svatého prestolu se smí dotknout pouze muž, který přijalsvěcení, a nic, co nebylo posvěceno nebo nemá být posvěceno, na něj nesmí být položeno. Je obvyklé žehnat ikony nebo dary jejich položením na prestol.
Prestol se užívá jako místo oběti při slavení eucharistie, při níž se Bohu Otci přináší chléb a víno a svolává se na něDuch Svatý, aby v nich zpřítomnil Ježíše Krista. U prestolu stojí také kněz, který vede společnou modlitbu.
Proprotestantskéreformátory ztrácí oltář význam. Důraz na slyšení Božího slova přibohoslužbě staví do větší pozornostikazatelnu. Vluterských kostelech je výkladu Slova (kázání) věnována stejná pozornost jakovečeři Páně. Kazatelna proto stojí v těsné blízkosti oltáře. Pro protestanty je kazatelnový oltář svatým místem, z něhož je Kristus věřícím nablízku při kázání, modlitbě, večeři Páně a požehnání.
.jpg)
