Oloncho (pl.oloncholor) je obecný název pro hrdinský amytologickýepossibiřskýchJakutů. Není to název konkrétního díla, ale označení celéhožánru jakutského folklóru. Jsou to epické nebo lyrickoepické básně velkého rozsahu (až 36 000veršů) popisující vznik a uspořádání světa, činy duchůajyy,démonůabaahy a mytických válečníkůbootur. Obsahují ale i lyrické popisy přírody a shrnují učení jakutskéhošamanismu. Jakutský antropolog profesor Anatolij Gogolev označil tradici oloncha za „hypertext jakutské kultury“ kódující celýsvětonázor aetiku jakutské tradiční společnosti.
Místo i čas vzniku tradice jakutského oloncha můžeme určit jen přibližně. Vzhledem k tomu, že Jakuti na území, které dnes obývají, migrovali asi ve 12. století z oblasti jižníSibiře, je pravděpodobné, že prvníoloncholor vznikala na území dnešníTuvy čiAltaje asi v 7.–8. stol. n. l., snad i dříve. Archeolog a historikA. P. Okladnikov označil za jejich tvůrce Kurykany, dávnéturkické etnikum, pokládané za přímé předky Jakutů.
Jižnímu původu oloncha nasvědčují popisystepní krajiny a zvířat, která na severní Sibiři nežijí, jako jsouvelbloudi alvi. Spíše nepřímé jsou zmínky o sousedních kmenechturkického amongolského původu, ale z jazykového i literárního hlediska je možné prokázat příbuznostoloncha s eposy sousedních národů,Altajců,Kyrgyzů,Mongolů iTibeťanů.
Postupně, jak se Jakuti stěhovali k severu, se v příbězích oloncha začaly objevovat nové motivy –tajga,tundra a jejich zvířena, bojovníEvenkové a chovsobů. Zároveň vzrostl význam ducha tajgyBaaj Bajanaje. Že se vývoj nezastavil ani později, dokazují některé rusismy v lexiku oloncha, např. „teriekke“ (talíř) a jiné.
U některých jevů popsaných v olonchu nevíme, jak se o nich Jakuti mohli dozvědět. Například popis nezamrzajících jezer naTibetské náhorní plošině, zmínky oSachalinu,mořských vydrách či popis západního moře Araat, což je asiAralské jezero. Názor, že se tyto zmínky dostaly dooloncha až po příchoduRusů, není pravděpodobný. Volonchu jsou popsána i některá pravěká zvířata, jako jelev jeskynní nebo dlouhosrstý jednorohý býk, nápadně připomínajícípranosorožce druhuElasmotherium sibiricum. Lvi a ohromní jednorozí býci vystupují i v jakutských a evenkských pohádkách. Nemusí to však nutně znamenat, že oloncho vzniklo už vdobě ledové, kdy tato zvířata na Sibiři žila. Racionálnější vysvětlení je, že Jakuti nacházeli v půdě zamrzlézdechliny mamutů, pranosorožců ajeskynních lvů, které pak vylíčili jako obyvatelePodzemí.
Oloncho je psánobezrozměrným veršem s převahoujambických stop. Značnou roli hrajealiterace azvukomalba. Děj má rychlý spád, zemitá líčení plnámetafor převzatých ze sibiřské přírody jsou střídána monology i dialogy postav vpísňové formě. Tyto písně se vyznačují pravidelnějším veršem, často se v nich vyskytuje iasonance. Monology ukazují vztah postav k probíhajícímu ději a zdůvodňují jejich budoucí i minulé činy. Písně jsou zpravidla uvedeny nepřeložitelnými citoslovci, jež mají navodit situaci a rozpoložení hrdiny.
Převažujícím slohovým postupem je popis, často prostřednictvím metafor a rozvinutýchpřívlastků. Děj není souvisle vyprávěn, je vytvořen ze sledu popisů, které po sobě následují podobně jako políčka filmu.
Nejznámějšíoloncholor vyprávějí o legendárních válečnících, jako jsouŇurgun Bootur,Er Sogotoch neboEles Bootur, kteří chrání lidstvo aZemi před útoky démonů, příšer a epidemií, vysvobozují ze zajetí lidi (často ženy) unesené démony nebo nepřáteli, osidlujíSibiř a zakládají jednotlivéulusy, jakutskéklany. Hrdinové jsou zároveň i šamany, ovládají magii a zpravidla se proměňují ve zvířata. Jejich nejvěrnějším pomocníkem je jejich jízdní zvíře,kůň nebosob, ale pomáhají jim také jiní šamani nebo šamanky. Protivníky hrdinů jsou démoniabaasy, obyvateléPodzemí nebo západních oblastí nebes, jsou nepřáteli lidí, které unášejí a požírají. Jsou šerední a často ztělesňují špatné lidské vlastnosti.
Oloncho bylo odedávna ústně tradováno, skládáno a přednášeno jakutskýmibardy –olonchosuty. Zatímco většinu textuolonchosut rychle, monotónně recitoval, písňové pasáže a dialogy zpíval, často za doprovodu hudby nachomus. Přednes jednoho oloncha začínal večer a trval s krátkými přestávkami zpravidla 8–9 hodin. Zvláště dlouhé kusy se přednášely po částech často i několik nocí po sobě. Je samozřejmé, že takto dlouhé vyprávění kladlo na interpreta mimořádné nároky.
Dobrýolonchosut ovládal 7–9 poloh hlasu a tři techniky zpěvu. Falzetový zpěvďjereňi yrja se užíval pro monology nebeských duchů, ženských hrdinek čišamanů, obyčejný zpěvdegeren yrja byl vyhrazen pro mužské hrdiny, koně a démonické bytosti. Písně mužů byly zpíványbasem, písně chlapců a konítenorem. Třetí technika zpěvu, zvláštní a těžko srozumitelné mumlání či bručení, bylo vyhrazeno pro písnědémonů. V písňových pasážích vidíme zřetelněonomatopoické vyjádření ržání koní, hlasu orlů,jeřábů,potáplic i jiných ptáků.
Olonchosuti se umění zpěvu učili 9–12 let. Pokud zvládli své umění opravdu dobře, získali možnost dosáhnout vysokého společenského postavení. V průběhuslunovratové slavnostiYssyach a v zimních měsících obcházeli jednotlivé osady, kde na požádání přednášeli. Odměnou mohl být i kůň či stříbrné šperky. Během cest siolonchosuti také vybírali mezi mladými chlapci své žáky, jimž předávali umění zpěvu, hudby a skládání příběhů.
V olonchu vystupuje olonchosut jako ten, kdo dále předává dříve slyšené příběhy a písně, kdo je doplňuje a skládá podle starších předloh. Navíc je vypravěč i prostředníkem, který vlastně udržuje kontakt mezi postavami oloncha a posluchačem či čtenářem.
| „ | ....když já budu ve shodě s ním, | “ |
S ústním tradováním oloncha souvisí i důraz na variabilitu.Kosmologické mýty či představy o božstvech nejsoudogmaticky stanoveny. Nejsou prezentovány jako skutečnost, ale jako výsledek obecné dohody, jako něco, co „říkají starci a moudří lidé“. V první písni Oloncha o Ňurgunu Booturoci se při popisu naší země uvádí:
| „ | Zda je (země) spojená s nebesy | “ |
Mnoho scén působí dojmem, jako by vzniklo vylíčením šamanské vize. Například následující úryvky přímo vzbuzují dojemšamana letícího v transu nad zemí a popisujícího své vize:
| „ | Odtud, z nadoblačné výše | “ |
nebo
| „ | Když na koni okřídleném | “ |
I když se vyprávění oloncha udrželo u Jakutů dodnes, ztratilo z větší části svůj původní charakter. Od konce 19. století byly texty zapisovány a později vydávány, jak v překladech, tak v jakutském originále. Hlavně po roce 1945 se tímto způsobem dostávaly zapsané texty zpět mezi Jakuty. Tím, že existuje kodifikovaná verze, se ovšem omezuje tvorba nových oloncholar a dnešní vypravěči většinou jen zpětně interpretují texty zapsané na počátku 20. století.
Přesto ale byla v roce 2005 tradice jakutského oloncha zařazena do seznamumistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstvaUNESCO.
Oloncho o Ňurgunu Booturovi. Mytologický epos jakutských šamanů. Přel.Ondřej Pivoda. CAD press, Brno 2012,ISBN 978-80-88969-61-7.
