| Oldenburkové | |
|---|---|
 | |
| Země | |
| Tituly | dánský král norský král islandský král ruský car král Hellénů oldenburský velkovévoda velkokníže finský vévoda šlesvicko-holštýnský |
| Zakladatel | Kristián I. Oldenburský |
| Mytický zakladatel | Elimar I. |
| Rok založení | 1101 |
| Konec vlády | 1818 –Švédsko 1917 –Rusko 1918 –Oldenbursko 1944 –Island 1973 –Řecko |
| Poslední vládce | Karel XIII. –Švédsko Mikuláš II. –Rusko Fridrich August II. –Oldenbursko Konstantin II. –Řecku |
| Současná hlava | Kryštof Šlesvicko-Holštýnský |
| Větverodu | primogeniturní dánská větev
Šlesvicko-Holštýnská větev (sekundogenitura)
|
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Oldenburkové (dánskyHuset Oldenborgske,německyHaus Oldenburg) jsou původem severoněmecký šlechtický rod, který v15. století dosáhldánského,norského ašvédského trůnu. Oldenburkové byli až do 15. století poměrně bezvýznamným rodemříšských hrabat, avšak v polovině 15. století vyženili "severskou trojkorunu" – království dánské, norské a švédské, v té době spojené vKalmarské unii. Jedním z příslušníků rodu dosáhli Oldenburkové v18. století i naruskýcarský trůn. V19. století byli dědičně zvoleni za králeŘecka. Roku 1905 byli zvoleni za krále Norska, jež se osamostatnilo, a po vyhlášení nezávislostiIslandu roku 1918 v rámci personální unie Dánska a Islandu také jako králové Islandu.
V současnosti je hlavou celé dynastie Oldenburků, který je zároveň hlavou větveGlücksburků (jelikož všechny starší větve již vymřely) titulární vévodašlesvicko-holštýnský, princKryštof Šlesvicko-Holštýnský. Díky tomu dynastie získala po vymření starších větví také následnictví ve vévodství Šlesvicko-Holštýnském v roce 1934.
Současnými známými osobnostmi rodu jsou panovníciMarkéta II. Dánská aHarald V. Norský, dále pak britský králKarel III. a jeho dva synovéWilliam (Vilém),princ z Walesu a Henry (Jindřich, též Harry),vévoda ze Sussexu. Jejich dědečekprincPhilip, vévoda z Edinburghu (z řecké větve rodu), totiž sňatkem s Alžbětou II. vyženil pro Oldenburky resp. Glücksburky z dynastického pohledu i Velkou Británii. Po smrti královnyAlžběty II. tedy získali Glücksburkové i britský trůn.
V současné době[kdy?] vládnou Oldenburkové v Dánsku, dánských závislých územíchGrónsko a Faerské ostrovy, veVelké Británii a s ní spojených zemíCommonwealthu a v Norsku.
Stejně jako v roduWettinů to byla malá vedlejšídynastie Sasko-Kobursko-Gothajská, která se stala nejúspěšnější větví celého rodu, tak i v rodu Oldenburků byla právě vedlejší větevSchleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, která se stala nejúspěšnější větví rodu Oldenburků. Právě Glücksburští byli těmi, kdo v roce 1863 v osoběKristiána IX. usedli na dánský trůn po vymření hlavní rodové linie Oldenburků. Nedlouho předtím Kristiánův syn usedl na řecký trůn v roce 1863 jakoJiří I. Když se v roce 1905 opět osamostatniloNorsko, byl to právě druhorozený syn dánského králeFrederika VIII., princ Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, jenž byl zvolen norským králem pod jménemHaakon VII. Z řecké větvedynastie Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg pocházelprinc Philip, manžel britské královnyAlžběty II.
Když v roce 1863 zemřel poslední dánský král z původní linie Oldenburků, který byl zároveň hlavou rodu, přešlo vedení rodu (stejně jako vévodství šlesvicko-holštýnské) na šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburského vévoduKristiána. Od té doby jsou šlesvicko-holštýnští vévodové zároveň hlavami celého rodu Oldenburků.
Když v roce 1931 vévodouAlbertem Šlesvicko-Holštýnským vymřela linieŠlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská, stala se linie Glücksburků nejstarší žijící větví rodu Oldenburků; její příslušníci tak získali titul vévody šlesvicko-holštýnského a také šlechtický titul vévody augustenburského. Jako nejstarší žijící větev rodu Oldenburků je od té doby hlava rodu Glücksburků také hlavou celé dynastie Oldenburků.
Dědic:
hraběElimar I. (1040–1112) hraběElimar II. (1108–1142) hraběKristián I. (†1167) hraběMořic I. (1145–1211) hraběKristián II. (†1233) hraběJan I. (1204–1270) hraběKristián III. (1250–1285) hraběJan II. (1272–1315) hraběKristián IV. (1302–1323) hraběJan III. (1302–1342) hraběJan IV. (1331–1356) hraběKonrád I. (†1367) hraběKonrád II. (1342–1401) hraběMořic II. (1381–1420) hraběKristián V. (1342–1399) hraběKristián VI. (1378–1423) hraběDětřich (1390–1440) ∞Helvig Holštýnsko-Rendsburská hraběMořic (1428–1464) hraběJakub (1463-1484) hraběGerhard VI. (1430–1500) hraběAdolf (1458–1500) hraběKristián VIII. (1459-1492) hraběJan VI. (1460–1526) hraběJan VII. (1500-1548) hraběJiří (1503-1551) hraběKryštof (1504–1566) hraběAntonín I. (1505–1573) hraběJan VIII. (1540–1603) hraběAntonín Günther (1583–1667) hraběAntonín II. (1550–1619) hraběAntonín Jindřich (1604-1622) hraběKristián IX. (1612-1647) králKristián VII. a I. (1426–1481), dánský, norský a švédský králJan I. Dánský (1455–1513), dánský, norský a švédský králKristián II. Dánský (1481–1559), dánský, norský a švédský králKristián III. Dánský (1503–1559), dánský a norský králFrederik II. Dánský (1534–1588), dánský a norský králKristián IV. Dánský (1577–1648), dánský a norský králFrederik III. Dánský (1609–1670), dánský a norský králKristián V. Dánský (1646–1699), dánský a norský králFrederik IV. Dánský (1671–1730), dánský a norský králKristián VI. (1699–1746), dánský a norský králFrederik V. (1723–1766), dánský a norský králKristián VII. (1749–1808), dánský a norský králFrederik VI. (1768–1839), dánský a norský králKristián IX. (1818–1906), dánský králKristián VIII. (1786–1848), dánský král, norský králFrederik VII. (1808–1863), dánský králFridrich VIII. Šlesvicko-Holštýnský (1829–1880), vévoda Šlesvicko-HolštýnskýKristián IX. (1818–1906), dánský králFrederik VIII. (1843–1912), dánský králKristián X. (1870–1947), dánský a islandský králFrederik IX. (1899–1972), dánský král
Markéta II. (*1940), dánská královnaHaakon VII. (1872–1957), norský král, narozen jako CarlOlaf V. (1903–1991), norský králHarald V. (*1937), norský králJiří I. Řecký (1843–1912), řecký král, narozen jako VilémKonstantin I. Řecký (1868–1923), řecký králJiří II. Řecký (1890–1947), řecký králAlexandr I. Řecký (1893–1920), řecký králPavel I. Řecký (1901–1964), řecký králKonstantin II. Řecký (1940–2023), řecký král carPetr III. (1728–1762) carPavel I. Petrovič (1754–1801) carAlexandr I. (1777–1825) carMikuláš I. (1796–1855) carAlexandr II. (1818–1881) carAlexandr III. (1845–1894 carMikuláš II. (1868–1918)'Adolf I. Fridrich (1710–1771), král švédskýGustav III. (1746–1792), švédský králGustav IV. Adolf (1778–1837), švédský králKarel XIII. (1748–1818), švédský král vévodaFridrich August I. (1711–1785) vévodaVilém I. (1754–1823) vévodaPetr I. (1755–1829) velkovévodaAugust I. (1783–1853) velkovévodaPetr II. (1827–1900) velkovévodaFridrich August II. (1852–1931)
%2c_comte_d%2527Oldenbourg.svg)
V roce 1180 bylo Oldenbursko (pojmenované podle svého centra) ustanoveno jakohrabství. HraběKristián I. Oldenburský, byl zbaven hrabství Oldenburského vévodou saskýmJindřichem Lvem, avšak kdyžvévoda byl vypovězen, hrabství bylo vráceno synům Kristiána, kteří dosáhli říšské bezprostřednosti. V roce 1334 se rozdělila panovnická rodina na větevOldenburskou aDelmenhorstskou, která však r. 1435 vymřela a všechna se území vrátila zpět starší liniiOldenburské'.
%2c_comte_d%2527Oldenbourg_et_de_Delmenhorst.svg)
Nejdůležitějším rokem pro vládnoucí Oldenburky se stal rok 1448, kdy byl hraběKristián VIII. Oldenburský zvolen králem dánským a norským (1450) a posléze i švédským (1457–1464). Naproti tomu rodné země Oldenburků zůstaly jeho dvěma bratřím, z nichž Gerhard získal Oldenbursko. Gerhardův synJan XIV. Oldenburský získal zemi Stedingnskou a Budjadingskou, naproti tomu ztratilDelmenhorst, který připadl biskupstvíMünsterskému, a Jever, jenž byl postoupen Východnímu Frísku. Roku 1547 hraběAntonín I. Oldenburský získalDelmenhorst zpět a stal se říšským hrabětem. Když opětovně založená vedlejší větevDelmenhorstská opět vymřela, byla znovu spojena rodná území v jediný celek, k němuž připadlo v roce 1575 i panstvíJever (dědictvím) a v roce 1624 panstvíKniphausen (smlouvou).
V roce 1667 vymřel původní hraběcí rod Oldenburků hrabětemAntonínem Vintířem (Guntherem) a dědicem těchto území se stal právědánský král (v té době už dědičný) a vévoda šlesvicko-holštýnsko(-gottorpský). Proti tomuto dědickému pořízení protestoval bližší příbuzný Antonína Vintíře, vévoda šlesvicko-holštýnsko-plönský, jemuž byly také Oldenbursko a Delmenhorst přiřčeny. Ten však tato území odstoupil v roce 1676 dánskému králiKristiánovi V., kdežtoJever jako ženské léno připadl jeho sestře kněžně Magdaleně, jež bylakněžnou Anhaltsko-Srbišťskou aKniphausen připadl říšskému hraběti Antonínovi z Aldenburku, nelegitimnímu synuAntonína Vintíře.
V letech 1667–1773 bylo tedy Oldenbursko včetně Delmenhorstu poddánskou nadvládou. V roce 1773 však připadly ruskémuvelkoknížetiPavlovi, jenž se za to zřekl svého majetku veŠlesvicko-Holštýnsku, ale ponechal si titul vévody Holštýnsko-Gottorpského. Car Pavel I. pak přenechal Oldenbursko příbuzné větviHolstein-Gottorp-Oldenburg.
V roce 1773 připadlo území Oldenburska vedlejší větviHolstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1774 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství, jehož panovníkem se stalFridrich August I. Oldenburský z dynastieHolstein-Gottorp-Oldenburg vedlejší větve dynastie Oldenburků. Zanapoleonských válek obsadili celé Oldenbursko Francouzi, kteří jej proměnili ve dvadepartementy, v roce 1813 však opět převzal vládu domácí panovnický rod Oldenburků.
Po skončenínapoleonských válek bylo navídeňském kongresu (1814/18151) Oldenbursko spolu s oběma jeho exklávami knížectvímBirkenfeld a bývalým biskupstvímLübeck povýšeno na velkovévodství a vstoupilo doNěmeckého spolku.Oldenburské velkovévodství zaniklo v roce 1918 ve vírulistopadové revoluce spolu s ostatními německými monarchiemi.
Titulární velkovévodové
.png)
V roce 1448 byl hraběKristián VI. Oldenburský zvolen jakoKristián I. králem dánským, norským (až 1450) a švédským (pouze 1457–1464). Naproti tomu rodné země Oldenburků zůstaly jeho dvěma bratrům. Tím se stal rok 1448 nejdůležitějším rokem dynastie a mezníkem v historii rodu. Kristián byl v ženské linii potomkem dánského králeErika V. Navíc se dá říct, že severskou trojkorunu (Dánsko, Norsko, Švédsko –Kalmarskou unii) vyženil, neboť si vzal za ženu vdovu po předchozím králiKryštofovi,Doroteu Braniborskou. Švédským králem byl pouze v letech 1457–1464, jelikož se Švédům často nezamlouvaly dánské války s německými městy, kam směřovala většina švédského obchodu. Kristiánův synJan I. sice získal v letech 1497–1501 jakoJan II. švédskou korunu, ale Švédům se dánská (nad)vláda líbila stále méně, posledním švédským králem z původní oldenburské linie tak byl Janův synovecKristián II., který Švédsku vládl v letech 1520–1521. Za jeho vlády se tak rozpadlaKalmarská unie naŠvédsko aDánsko-Norsko. Dánští králové potom vládli jako norští králové až do roku 1814, kdy o norský trůn přišli.
Dánsko bylo od svého vzniku volební monarchií, ale za vlády králeFrederika III., bylo prohlášeno monarchií dědičnou, trůn se pak v Oldenburské dynastii předával v mužské linii až do roku 1863, kdy původní linie vymřela. Poté však nastoupila mladší linie vévodů z Glücksburgu, původem až od králeKristiána III.
Během let 1667–1773 získali dánští králové pod svou vládu i Oldenbursko-Delmenhorst a připojili ho k Dánsku; přišli o něj až v roce 1773, kdy se díky ruskému carovi Pavlu I. stalo opět samostatné.
.svg)
Jelikož dánský králFrederik VII. nebyl schopen mít mužské potomky a byl poslední v hlavní rodové linii Oldenburků, bylo nutné učit dědice trůnu. Z více kandidátů byl vybrán čtvrtý syn glücksburského vévodyFridricha Viléma princChristian von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg z vedlejší glücksburské mladší větvě dynastie.
K úspěchu právě prince Kristiána přispěla velmi právě jeho manželkaLuisa Hesensko-Kasselská, jež byla neteří dánského králeKristiána VIII. a tím byla také v následnické linii, avšak podlesalického nástupnického práva jako žena na trůn usednout nemohla, což ale přispělo právě k výběru Kristiána jako příštího dánského krále, navíc sám Kristián byl v mužské linii potomkem dánského králeKristiána III. Když15. listopadu1863 zemřel dánský králFrederik VII. a s ním po jeho smrtioldenburská dynastie v hlavní linii vymřela, stal seKristián IX. dánským králem.
Na základědruhého londýnský protokolu se příští dánský panovníkKristián IX. vzdal následnictví v obou polabských vévodstvích (Holštýnsko aŠlesvicko) výměnou za uznání nástupnictví vedlejšího rodu Glücksburg na dánský trůn. Nárok na tzv. polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko získala další vedlejší větev rodu Oldenburků (linie Šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-augustenburská), která o ně ovšem v roce1864 přišla díkyněmecko-dánské válce. Potomci králeKristiána IX. vládnou v Dánsku dodnes.[1]
KrálKristián X. byl v letech 1918–1944 také králemIslandu.
Když nastoupil na trůn králFrederik IX., byl osud následnictví nejistý, protože králFrederik IX. měl 3 dcery, ale žádného syna a v Dánsku se mohl stát králem pouze muž. Po Frederikovi IX. se tedy měl stát králem jeho bratr Knud. Jelikož byl u lidu Frederik IX. velmi oblíben a jeho dcery rovněž, byla v roce 1953 přepracovánaústava: zaveden jednokomorovýparlament a zákon o nástupnictví byl upraven tak, že na trůn mají od jeho vstoupení v platnost nárok i ženy. Tyto změny však musely projít celým parlamentem areferendem, než byly uzákoněny.
Dědic:
V roce 1448 byl hraběKristián VI. Oldenburský zvolen jakoKristián I. za krále dánského, norského (až 1450) a švédského (pouze 1457–1464). Vzal si za ženu vdovu po předchozím králiKryštofovi. Kristiánův synJan I. sice získal v letech 1497–1501 jakoJan II. švédskou korunu, ale Švédům se dánská (nad)vláda líbila stále méně. Posledním švédským králem z původní oldenburské linie tak byl Janův synKristián II., který Švédsku vládl v letech 1520–1521; tím se za jeho vlády rozpadlaKalmarská unie naŠvédsko aDánsko-Norsko. Dánští králové potom vládli jako norští králové až do roku 1814, kdy o norský trůn přišli.
Norská ústava (1814)
Pospojení států Švédska a Norska v roce 1814 se stal švédský králKarel XIII. králem Norska pod názvemKarel II. Po osmi letech, kdy byl jen formálním králem, zemřel5. února 1818 bez přímého následníka a dědice trůnu. Spolu s ním vymřela linie Holstein-Gottorp(-Vasa). Po jeho smrti se švédským i norským králem stalNapoleonův generálJean-Baptiste Bernadotte (v Norsku Karel III. Jan), kterého bezdětný králKarel XIII adoptoval.Bernadotte se pak stal švédským a norským králem a založil vlastní dynastiiBernadotte, která Švédsku vládne dodnes.
V roce 1905 se Norové v referendu rozhodli, že vypoví unii se Švédy a Norsko se stalo opět samostatným. Vyvstala však otázka státoprávního uspořádání, vedlemonarchie se nabízelarepublika. Lidové hlasování 12. a 13. listopadu dle očekávání velkou většinou odhlasovalo monarchii. Tehdejší Michelsenova vláda vyjádřila přání, aby se novým králem stal příslušník švédského roduBernadottů. Nikoliv překvapivě králOskar II., ale královskou korunu nabídnutou roduBernadotte odmítl, a to kvůli rozpadu unie, který považoval za útok na svou osobu.
Komise norského parlamentu vybrala jako kandidáty na prvního samostatného norského krále několik členů evropských královských rodin. Nejvhodnějším kandidátem byl druhorozený syn dánského králeFrederika VIII. princCarl Christian Frederik Georg Valdemar Axel Dánský, jelikož měl syna a tedy dědice trůnu a vazby jeho ženy,britské princeznyMaud k britské královské rodině se zdály prospěšné pro čerstvě nezávislý norský národ, už proto, že se původně měl stát králem člen britské královské rodiny. Sám princ Carl pocházel z dobře postavené dánské královské rodiny. K prospěchu Carla Dánského hrálo to, že po svém bratrovi byl druhý v nároku na norský trůn z těch dědiců, kteří nepocházeli z roduBernadotte. Dánská královská dynastie Glücksburků byla navíc jednou z větví rodu Oldenburků, což byla předchozí vládnoucí dynastie v Norsku.[2]
Nicméně princ Carl se zdráhal nastoupit na trůn jako nechtěný král, požádal proto norský lid o projevení důvěry referendem. Norové osmdesáti procenty rozhodli, že stane se prvním králem nezávislého Norska od roku 1380. Korunovace nového krále a královny proběhla22. června 1906 v katedrále Nidaros vTrondheimu. Byla to poslední korunovace krále nezávislého Norska. Ve snaze přiblížit se svým poddaným si Carl zvolil jménoHakon VII. a svého syna prince Alexandra přejmenoval naOlafa.
Po smrti oblíbeného králeHakona VII. v roce 1957 nastoupil jeho místo stejně tak oblíbený synOlaf V. Když zemřel v roce 1991 i on, stal se králem jeho syn a Hakonův vnukHarald V., který se taktéž těší u lidu velké oblibě.
Dědic:
V roce 1448 byl hraběKristián VI. Oldenburský zvolen jakoKristián I. za krále dánského, norského (až 1450) a švédského (pouze 1457–1464). Naproti tomu rodné země Oldenburků zůstaly jeho dvěma bratřím. Tím se stal rok 1448 nejdůležitějším rokem dynastie a mezníkem historie rodu. Kristián byl v ženské linii potomek dánského králeErika V. Navíc se dá říct, že severskou trojkorunu (Dánsko, Norsko, Švédsko) vyženil, neboť si vzal za ženu vdovu po předchozím králiKryštofovi. Švédským králem byl pouze v letech 1457–1464, jelikož se Švédům často nezamlouvaly dánské války s německými městy, kam směřovala většina švédského obchodu. Kristiánův synJan I. sice získal v letech 1497–1501 jakoJan II. švédskou korunu, ale Švédům se dánská (nad)vláda zamlouvala stále méně. Tak posledním švédským králem z původní oldenburské linie byl Janův synovecKristián II., který Švédsku vládl v letech 1520–1521; za jeho vlády se tak rozpadlaKalmarská unie naŠvédsko aDánsko-Norsko.
Potom se v roce 1523 stal králemGustav I. Vasa a Švédsko tak získaladynastie Vasa, která ve Švédsku vládla až do roku 1659. Po ní vládli ve Švédsku v letech 1659–1720dynastie Wittelsbachů, po nich pak v letech 1720–1751dynastie Hesenských. V roce 1751 se k vládě vrátila dynastie Oldenburků resp. její vedlejší větev Holstein-Gottorp(-Vasa).
Když byl roku 1809 sesazenGustav IV. Adolf z trůnu, byl22. března 1809 jmenován švédským králemKarel XIII. Byl předčasně zestárlý aJean-Baptiste Bernadotte (ustanoven jako dědic) převzal fakticky vládu, jakmileKarel XIII. přistál ve Švédsku, v roce 1810. Po spojení států Švédska a Norska v roce 1814 se stal Karel králem Norska pod názvem Karel II. Norský. Po osmi letech, kdy byl jen formálním králem, zemřel5. února 1818 bez přímého následníka, bez dědice trůnu. Spolu s ním vymřela linie Holstein-Gottorp(-Vasa). Po jeho smrti se švédským i norským králem stalJean-Baptiste Bernadotte.
Jean-Baptiste Bernadotte bylnapoleonský generál, kterého adoptoval bezdětný králKarel XIII.Bernadotte se pak stal švédským a norským králem a založil vlastní dynastiiBernadotte, která Švédsku vládne dodnes.
Romanovci jakoruský panovnický rod se udrželi na trůně okolo 150 let, ačkoliv rodové poměry dlouho byly u nich zvláště nepříznivé a vedly k četným krizím. Vládnoucí rod však postupem času vymíral, a to po meči roku 1727 a po přeslici 1762. Ruský trůn ale zdědili noví carové z oldenburské linieHolstein-Gottorp (vzešlé ze sňatkuromanovské velkokněžny Anny Petrovny avévody zHolstein-Gottorpské linie) jménoRomanov (Romanovci), přičemž názevHolstein‑Gottorp‑Romanov je užíván zejména v genealogii. V tomto smyslu jsou tedy za Romanovce zpravidla označování všichni ruští panovníci až do roku 1917. Roku 1722 zákon stanovil, že panovník si sám jmenuje nástupce bez ohledu na rod. Dědictví trůnu v rodové posloupnosti bylo upraveno zákonem teprve roku 1797. Osm panovníků nemělo synů a nastolením vnukaPetra Velikého, holštýnského princePetra III. (1761-62) dynastie se stala nikoliv romanovskou, nýbrž holštýnsko-gottorpskou, ale úředně podržela jméno Romanovců. Sňatkem Petra III. s NěmkouKateřinou Anhaltskou dynastie již téměř ztratila ruskou krev, nebýt toho, že skutečným, biologickým otcemPavla I. byl Rus. Přes tyto nesnáze dynastie byla pevně držena střední a nižší šlechtou, která v17. a18. století vojenskými zákroky potlačovala sociální otřesy zdola a zabraňovala velkým starým rodům příliš se přiblížiti trůnu.
V roce 1809 díkyvítězství nad Švédy ve válce se ruští carové (imperátorové) stalifinskými velkoknížaty a poVídeňském kongresu v roce 1815 taképolskými králi.
Titulární carové, po roce 1918
vs.
V roce 1917 po svržení a zavraždění carské rodiny a abdikaci carova bratraMichaila je následnictví ruského carského trůnu a post hlavy rodu nejasný. Jedním kandidátem je velkokněžnaMarie Vladimirovna Romanovová (která ale podle původních zákonů jako žena nemá před muži přednost v nároku na trůn) a velkoknížeMikuláš Romanov (nejbližší mužský následník).
V roce 1862 byl svržen řecký králOtta I. z dynastieWittelsbachů a v té době značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastoupením příslušníka britské panovnické dynastie. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem k oslabenífrancouzského císařství iruské říše v oblasti východního Středomoří byl vybrán probritský kandidát, syn budoucího dánského králeKristiána IX., druhorozený princWilhelm Christian Ferdinand Adolf z rodu Glücksburgů. I přes počáteční rozpaky se stal populárním a oblíbeným panovníkem. Ukázalo se, že šlo o volbu nejen šťastnou pro Viléma (Jiřího I.), ale především prospěšnou Řecku.[3]
Řečtí králové počínaje Jiřím I. nepožívali klasický titul ve tvarukrál Řecka (řecký král), alekrál Hellénů (král Řeků).
Při nástupu na trůn přijal jménoJiří I. a Británie jakožto důkaz dobré vůle poté roku 1864 předalaJónské ostrovy Řeckému království. JelikožJiří I. nastoupil na trůn dříve než jeho otec, ponechali si řečtí princové (a princezny) do budoucna titul princ dánský resp.princ řecký a dánský. Tento titul vznikl pro nevládnoucí členy řecké královské rodiny, kteří byli současně členy vládnoucídynastie vDánsku.
KrálJiří I. vládl Řecku 50 let a jeho vláda patří k nejdelším v moderní historii Řecka a rovněž k nejstabilnějším. PotomciJiřího I. vládli i přes různé převraty a vzpoury v Řecku až do roku 1973, kdy byl králKonstantin II. (pravnuk Jiřího I.) převratemvojenské junty svržen.[4]
Titulární králové, po roce 1973:
Obrázky, zvuky či videa k tématuOldenburkové na Wikimedia Commons| Předchůdce | Oldenburkové | Nástupce |
|---|---|---|
| Wittelsbachové | dánská královská dynastie 1448-1863 | Glücksburkové (vedlejší linie rodu) |
| původní dánská linie | dánská královská dynastie od 1863 | - |
| Wittelsbachové | řecká královská dynastie 1863–1973 | republika |
| Wittelsbachové | švédská královská dynastie 1457–1521 | Vasové |
| Hesenští | švédská královská dynastie 1751–1818 | Bernadotte |
| Kalmarská unie | norská královská dynastie 1450–1814 | Holstein-Gottorp-Vasa |
| původní dánská linie | norská královská dynastie 1814–1818 | Bernadotte |
| Bernadotte | norská královská dynastie od 1905 | - |
