Na tento článek jepřesměrováno heslo Mrak. O německém filmu z roku 2006 pojednává článekMrak (film).
Oblak je viditelná soustava malých částicvody neboledu (případně jiných látek) v atmosféře Země nebo jinýchplanet.Mrak téžmračno je oblak (1. p. množného čísla a 4. p. oblaky i oblaka, 2. p. oblaků i oblak) tmavého vzhledu, jedná se však o neodborné označení.[1][2] Oblaky vznikají tehdy, když sevlhkost vzduchuzkondenzuje na kapky neboledové krystalky. Výška, ve které se děj odehrává, bývá různá a nazývá sekondenzační hladina. Hranice teploty, za kterou se voda v plynném skupenství mění na kapalinu se nazývárosný bod. Výška kondenzační hladiny závisí na stabilitě teplotního zvrstvení vzduchu a množství přítomné vlhkosti. Průměrná oblačná kapka nebo ledový krystalek má v průměru přibližně 0,01 mm.[2] Studená oblaka tvořící se ve velkých výškách obsahují pouze ledové krystalky, nižší, teplejší oblaka obsahují pouze vodní kapky. Existují i oblaky obsahujícíaerosol – jakpevné, tak i kapalné částice.
Často se objevuje mylný názor, že oblaky jsou složeny z vodní páry. Není to pravda, protože samotná vodní pára je neviditelná bez ohledu navýšku ahustotu. Oblaky tvoří voda v kapalném nebo pevnémskupenství.
Oblaky se liší vzhledem, výškou, ve které vznikají, i vlastnostmi. Tyto rozdíly jsou základem mezinárodního systému jejich klasifikace. Tato klasifikace je odvozena od klasifikace, kterou zavedl v roce1803Luke Howard. Název mraků se tvoří kombinací čtyřlatinských slov:cirrus (řasa nebo kučera),stratus (vrstva nebo sloha),nimbus (déšť) anebocumulus (kupa). Tato klasifikace obsahuje 10 základních druhů. Jen z některých druhů oblaků padají pevné či kapalné srážky.Za oblaka se někdy považují i přírodní nebo umělé viditelné útvary z malých částic, například mrak vzniklý po výbuchusopky, zpožáru,kondenzační stopy po přeletuletadla čiatomový hřib.
Největší význam oblaků spočívá v tom, že z nich padajísrážky (např.déšť nebosníh) a voda z atmosféry se jejich prostřednictvím vrací zpět nazemský povrch. Pokud mají kapky vody dosáhnout zemského povrchu, musí mít určitou minimální velikost, aby se při pádu z atmosféry na povrchnevypařily (resp.nevysublimovaly). Důležitá je též délka jejich letu, čili výška oblaku. Z vysokých a středně vysokých oblaků srážky na zem nedopadají (nebo dopadají jen výjimečně), protože se vypaří ještě před dopadem.
Díky svébílé barvě oblaky výrazně odráží dopadajícísluneční světlo zpět dokosmu a zvyšují tak odrazivost (albedo) planety. Z tohoto důvodu je povrch planety ukrytý podoblačností ménězahříván. V současnosti tak oblaka chladí globálně povrch Země přibližně v průměru o 5 °C.[3] Odrazivost jasného oblaku je až 0,7–0,9, což znamená, že oblak odrazí 70 až 90 % dopadajícího světla. Vyšší odrazivost dosahuje už jen čerstvě napadaný sníh. Množstvísluneční energie, kterou oblaka odrazí zpátky do kosmu, je asi 20 % a dalších 19 %absorbují.[4] Z pozorování oblaků je též možnéodhadnout vývoj počasí v následujících hodinách až dnech. Oblaky vypovídají mnoho o procesech, které probíhají v atmosféře. Přesnější odhad počasí je však možné udělat jen spolu sesledováním dalších meteorologických prvků, např. vlhkosti vzduchu,větru, změnyatmosférického tlaku apod.[5]
Oblaka se mohou skládat z částic různé velikosti a různého původu. Vznik a vývoj přírodních oblaků je úzce vázán na termodynamické podmínky v okolní atmosféře a uvnitř oblaku. Pokud se tyto podmínky s časem mění, oblak se neustále vyvíjí.
Vrchol oblaku kumulonimbus incus
Vznik oblaku je součástíkoloběhu vody, když se z povrchuvodních ploch,půdy aživých organismů vypařuje voda. Maximální koncentrace vodní páry v atmosféře je 4 %.[zdroj?] Tehdy hovoříme o 100procentnívlhkosti vzduchu. Vzduch s obsahem vodní páry začne stoupat, což se děje z nejrůznějších příčin, většinou kvůli vyššíteplotě a proto menšíhustotě v porovnaní s chladnějším, hustějším (tj. těžším) vzduchem, který klesá a teplý vzduch vytlačuje nahoru. Výstup vzduchu se však může uskutečnit i podél plochyfrontálního rozhraní (tedy na hranici dvouvzduchových hmot) či podél terénních překážek (pohoří). Jelikož se se stoupající výškoutlak vzduchu snižuje, zahřátý vzduch se rozpíná a zároveňochlazuje. Po poklesu teploty vzduchu začne vodní pára přecházet do kapalného skupenství čilikondenzovat. Když je teplota nižší než 0 °C, vodní pára se změní (desublimuje) na drobné ledové krystalky.
Hladina (tj. výška), ve které teplota vzduchu poklesne pod teplotu rosného bodu, se nazývákondenzační hladina. Výška kondenzační hladiny není stálá a závisí na podmínkách v atmosféře. Představu o aktuální výšce kondenzační hladiny si můžeme udělat, pokud je obloha pokrytá většími oblaky typucumulus. Jejich tmavá, ostře ohraničená základna leží na kondenzační hladině.
Vertikálnípohyby vzduchu, které vynášejí vzduch s vysokým obsahem vodní páry do větších výšek, se nazývajíkonvekce. Rychlost výstupních proudů dosahuje 5–20m/s i víc.[6]
Pro vznik oblaku je však kromě vodní páry nutná též přítomnostkondenzačních jader, maličkých částicaerosolů s průměrem okolo 10−7 až 10−9 metru.[7] Přirozenými kondenzačními jádry jsou například částice vulkanického prachu, krystalky mořskésoli, částečkypůdy[6] čibakterie[8], některá kondenzační jádra mohou být iantropogenního původu (např.spaliny).[2] Na kondenzačním jádru vodní pára kondenzuje do kapalného skupenství, nebo při teplotách pod 0 °C rovnoudesublimuje do pevného skupenství. Kapičky rostou i tím, že se při vzájemných srážkách spojují (tomuto procesu shlukování disperzníchkoloidních částic ve větší celky – zániku aerosolu, se říkákoalescence).[2] Když se vodní či ledové oblačné částice vypaří nebo sublimují dříve než dosáhnou velikosti srážkových elementů, oblak se udržuje v rovnováze.[9]
Kapičky tvořící oblaka mohou narůst do rozměrů potřebných pro utvoření oblaků i bez kondenzačních jader, agregací jednotlivýchmolekul vody. Tento proces je však pomalý, takže se na vzniku oblaků podílí jen minimálně. Kondenzační jádra ulehčují přechod vodní páry do jiných skupenství.[6]
Perleťová oblaka vznikají v extrémní výšce, a tedy i nízké teplotě (okolo -80 °C), a jsou tvořena výhradněledem
Velikost kapiček, které oblaka tvoří, je různá a závisí na typech oblaků. Největší kapičky jsou v dešťových oblacích (např.nimbostratech), kde dosahují v horní části oblaku rozměrů až 100mikrometrů, Nejmenší kapičky byly nalezeny v oblacíchkumulus astratus, kde dosahovaly rozměru okolo 9 mikrometrů.[7]
Zda je oblak tvořen drobnými kapičkami nebo ledovými krystalky, nezávisí jen na teplotě okolního prostředí, ale i na přítomnostikrystalizačních jader. Existence vodních kapek byla prokázána dokonce i v oblacích s teplotami do -42 °C, jen pod touto teplotní hranicí se vyskytují oblaky tvořené výlučně ledem.[7] Vodní kapky s teplotou pod 0 °C se nazývajípřechlazené. Přechlazené kapky hrají důležitou úlohu při vzniku srážek.[10]
Hmotnost oblaku závisí na jeho rozměrech, typu, velikosti a hustotě vodníchčástic, které ho tvoří. Jednotlivé oddělené oblaky typucumulus mediocris například obsahují asi 1 gram vody na m3. Oblakcumulus mediocris se základnou o ploše 785 000 m2 a maximální výškou 500 metrů by vážil více než 250tun.[11] Oblakcumulonimbus se stejně velkou základnou jako v předcházejícím případě a s výškou 10 km váží při hustotě 4 g vody na m3 až 31 400 tun.[11]
První rozlišování oblaků podle tvarů a barev se objevilo už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii kvůli určování počasí.[11] V novověku jako první poukázal na nutnost třídění oblaků francouzský přírodovědecJean Baptiste Lamarck. V meteorologické ročence z roku1802 publikoval svoji klasifikaci oblaků, ve které používalfrancouzské názvosloví, ta se však neujala. O rok později nezávisle na Lamarckovi zveřejnil své schéma oblaků amatérskýmeteorologLuke Howard. Howard navrhllatinské názvosloví a tři hlavní druhy oblaků (Cirrus,Cumulus,Stratus), mezitvary však prosadil až Francouz E. Renou roku1855. Howard zavedl i označeníNimbus, ale v jiné souvislosti, než v jaké ho známe dnes. Howardova klasifikace se orientovala pouze na viditelné znaky oblaků, jako jsou výška, rozsah a tvar. Tyto znaky však nevypovídaly nic o příčině vzniku oblaků, a proto se vyskytlo několik pokusů o vytvoření takové klasifikace, která by tento nedostatek neměla. Moderní soustava oblaků vyšla až v roce1896 a na jejím vzniku se podíleliŠvédHugo Hildebrand Hildebrandsson aAngličanRalph Abercromby. Jejich zásluhou došlo k mezinárodní dohodě a vydání prvního atlasu věrných zobrazení tvarů oblaků.[11][12]
Základní třídění oblaků je podle jejich tvaru (morfologie). Tatomorfologická klasifikace je založena naMezinárodním atlase oblaků, který aktualizuje a znovu vydáváSvětová meteorologická organizace (World Meteorological Organisation WMO). Poslední vydání pochází z roku 2017.[13] U oblaků se rozlišuje:
10 druhů
15 tvarů
9 odrůd
11 zvláštností
4 průvodní oblaka
Druhy. Existuje 10 morfologických druhů oblaků, které jsou pojmenovány kombinací následujících latinských pojmů, méně často jejich českých protějšků:
Tvary jsou dalším dělením jednotlivých druhů oblaků. U každého oblaku lze určit právě jeden konkrétní druh a jeden konkrétní tvar.[6] Určují se podle tvaru, rozměrů, vnitřní struktury nebo provázejících jevů.
Odrůdy jsou ještě jemnějším dělením oblaků charakterizující uspořádání jednotlivých částí oblaku. Rozlišujeme dělení do odrůd podle struktury a podleoptické hustoty (tzn.průsvitnosti). Na rozdíl od druhů a tvarů může mít jeden oblak několik odrůd zároveň.[2]
Zvláštnosti – doplňující charakteristika oblaku, popisující detail. Jeden oblak může opět disponovat několika zvláštnostmi.
Průvodní oblaka – menší oblaka doprovázející hlavní oblak.
Méně používaná jegenetickáklasifikace oblaků podle jejich vzniku a vývoje.[7] Oblaky se dají označovat i pomocí jejich mateřského oblaku, tzn. oblaku, ze kterého vznikly. Označují se názvem patřičného druhu s přívlastkem z názvu druhu mateřského oblaku +přípona (např.stratocumulus cumulogenitus nebocumulus stratocumulomutatus.[6][2] Dále se rozlišují speciální způsoby vzniku oblačnosti, kterými jsouhomogenitus (oblak vzniklý činností člověka –antropogenního původu, také antropogenní oblak, např.cirrus fibratus homogenitus jakožtokondenzační stopy (linie) za letadly nebocumulus humilis homogenitus vznikající třeba nadchladicími věžemijaderné elektrárny),homomutatus (oblak vzniklý přeměnou z mateřského oblaku, který vznikl činností člověka),flammagenitus (oblak vzniklý nad požárem, např.cumulus congestus flammagenitus; oblaka vzniklá tímto způsobem se někdy také nazývajípyrocumulus čipyrocumulonimbus),cataractagenitus (oblak vzniklý výparem z vodopádu, např.stratus cataractagenitus) asilvagenitus (oblak vzniklý výparem z lesa, např.stratus fractus silvagenitus).[13][2]
Podlevýšky (patra) se dají oblaky zařadit mezivysoké,střední,nízké avertikálně mohutné oblaky. Minimální výška není nijak vymezená, protože oblak může doslova „ležet na zemi“ a nazývá se pakmlha. Největší běžná výška je dána výškoutroposféry kolem 10–13 km, v rovníkových oblastech až 20 km. Vzácněji jsou i oblaka ve vyšších částech atmosféry jako jsoupolární stratosférická oblaka.
Vysoká oblaka
5–13 km nad povrchem Země
Střední oblaka
2–7 km
Nízká oblaka
0–2 km
Vertikálně mohutná oblaka
přesahují hranici pater
Následující tabulka ukazuje tvarovou (morfologickou) a výškovou klasifikaci oblaků. Tučně jsou vyznačena písmena, ze kterých je tvořena zkratka druhu, tvaru nebo odrůdy.[6] Pokud má oblačný druh pouze jeden možný tvar, pak se název tohoto tvaru v praxi nepoužívá.
Podrobnější informace naleznete v článku Oblačnost.
Oblačnost je veličina vyjadřující, jak velká částoblohy je zakrytá oblaky. Oblačnost se může udávat v osminách nebo desetinách pokrytí a vyjadřuje, jakýzlomek oblohy je přibližně oblaky přikrytý. Zcela jasná obloha má oblačnost nula. Pokud je nebe úplně zakryté oblaky, je oblačnost (podle použité stupnice) osm nebo deset. Meteorologové jednotlivé mezistupně pojmenovávají takto:[14]
1/8 – jasno,
2/8 – skoro jasno,
3/8 – malá oblačnost,
4/8 – polojasno,
5/8 – oblačno,
6/8 – velká oblačnost,
7/8 – skoro zataženo,
8/8 – zataženo.
Oblačnost lze určovat buď pozorováním ze Země[15], nebo pomocí satelitních snímků.[16]
Oblak typuMammatusOsamělý vrcholMatterhornu často provázejí nezvyklé oblačné formace
Základní druhy oblaků mohou za určitých podmínek nabýt nezvyklé formy. Těmto formám se říká zvláštnosti.Bouřkový oblak druhucumulonimbus může například rozšířit svůj vrchol do tvarukovadliny. Takové oblačné zvláštnosti se říkáincus. Základna (nebo obecně spodní strana oblaků) může nabýt zvláštnostmamma, kdy z oblaku visí zaoblené výběžky (oblakům se zvláštnostímamma se někdy neodborně říkámammatus). Další možné zvláštnosti jsouarcus (hustý horizontální oblak válcovitého tvaru),tuba (tromba nebotornádo),asperitas (silně zvlněná základna oblaku),fluctus (tzv. Kelvinovy-Helmholtzovy oblaky. Vznikají při vzácném jevu jménemKelvinova–Helmholtzova nestabilita a mají tvar vln.),cavum (mezera, díra v oblačné vrstvě),murus (tzv. „wall cloud“, zvláštnost vyskytující se u silnýchsupercelárních bouří), nebocauda (výběžek ve tvaru ocasu spojený se zvláštnostímurus). Mnoho oblaků má zvláštnosti druhově specifické (např.incus se může vyskytnout pouze u oblaku druhucumulonimbus).[13]
Pod zvláštnostarcus bývá řazen i tzv. „shelf cloud“ neboli oblačný límec – nízko visící, výrazně formovaný, protáhlý oblačný útvar (formace), resp. součást bouřkového oblakucumulonimbus, který se vyskytuje podél náběžné hrany nárazové fronty. Nejčastěji se tvoří těsně předintenzivními bouřkami. Shelf cloud byl lidově označován také jako húlavový oblak nebo húlavový límec.[2]
I to, že z oblaku vypadávají srážky, je považováno za zvláštnost. Rozlišujeme zde, jestli srážky dosahují zemského povrchu (v takovém případě se jedná o zvláštnostpraecipitatio), nebo zdali se srážky stihnou odpařit dříve, než zemského povrchu dosáhnou (pak jde o zvláštnostvirga).
Oblakcumulus mediocris pileus (průvodní oblakpileus zahaluje vrchol hlavního kumulu).
Kolem hlavního oblaku se též mohou vyskytovat tzv. průvodní oblaka, která jsou sice jeho součástí, ale která mají odlišnou strukturu. Taková průvodní oblaka rozlišujeme čtyři, a topileus (vypadá jako čepička nad kupovitými oblaky),pannus (útržky oblaků pod základnou hlavního oblaku, nejčastěji vzniklé po srážkové činnosti),velum (podobný průvodnímu oblakupileus, má však větší horizontální rozsah a vyskytuje se pod vrcholem oblaku) aflumen (pás oblačnosti pod základnou cumulonimbu vzniklý působením vtokového pásmasupercelární bouře).[2][13]
Zvláštnosti i průvodní oblaka zkracujeme jako první 3 písmena jejich názvu. Výjimkou jsou zvláštnostfluctus (zkr. flu) a průvodní oblakflumen (zkr. flm), kde by se jinak docházelo k záměně.
Kromě základních druhů oblaků existují i další útvary složené z částic rozptýlených ve vzduchu, které se také dají nazývat oblaka.
U pobřeží studenýchmoří se občas tvoří tzv. rotorové oblaky, dlouhé oblakyválcovitého tvaru (oblaka odrůdyvolutus), které mohou klesnout až na zemský povrch. Tehdy se z nich stanou rotorové stěnové oblaky.
Při překonánírychlosti zvuku se okololetadla utvoří Prandt-Glauertův oblak, který vznikne změnouobjemu vzduchu s vysokým obsahem vodních par. Umělá oblaka v podobě bílých pruhů (kondenzačních linií) se tvoří i za dráhou letadel letících ve výšce 7 až 12 km. Dle morfologické klasifikace je lze klasifikovat jakocirrus fibratus homogenitus. Vznikají zmrznutím vodní páry ve spalinách letadla, ale hlavně už přítomné vodní páry v okolním vzduchu, které k desublimaci „nastartují“ páry z výfuku letadla. Teplota ve výškách vzniku pruhů se pohybuje okolo -60 °C. Nejprve mají vzhled zářivě bílýchčar, postupem času se však rozpadají. Jednotlivé krystalky, které je tvoří, se od sebe vzdalují asublimují. Někdy však mohou vydržet i několikhodin a postupně se rozšiřovat a některé se dokonce stanou nerozeznatelnými od přírodních oblaků.
Drtivá většina oblaků se tvoří v nejspodnější vrstvě atmosféry, v troposféře, ale vzácně se vyskytují i stratosférická amezosférická oblaka. Mezi ně patří perleťová oblaka anoční svítící oblaka. Perleťová oblaka se vzhledem podobajícirrům, ale liší se od nich výraznouirizací, připomínajícíperleť. Cirrům se podobají i noční svítící oblaka, na rozdíl od pravých cirrů se však nacházejí mnohem výš, v mezosféře (75–90 km nad zemí). Jejich původ dosud není úplně znám.[zdroj?] Svítí díky tomu, že odrážejí sluneční světlo a to i v době, kdy jeslunce příliš nízko pod obzorem na to, aby osvětlovalo níže položená troposférická oblaka.
Oblaka, na jejichž vznik měly výrazný vliv terénní překážky, se nazývajíorografická. Stejně jako všechna troposférická oblaka je možné je zařadit do některého z 10 druhů oblaků. Známý orografický oblak jealtocumulus lenticularis, který se tvoří zahřebeny pohoří. Je to bílý oblak ve tvaručočky, který někdy připomínálétající talíř. Typický způsob jeho vzniku jevlnové proudění. Na předním okraji jsou oblaka většinou ostře ohraničená, na zadní straně roztřepená a tenká. Oblak působí stacionárně, nemění tvar ani polohu, ve skutečnosti v něm však probíhajídynamické procesy. Na návětrné straně do oblaku vstupujekondenzující pára a na závětrné straně sevypařuje. Oblak naznačuje silné proudění vzduchu v troposféře.[17][18]
Na osamělém horském vrcholu se tvoří při silném větru tzv. vlajkový oblak nebo „čapka“ zahalující jeho vrchol.
Lokální větrné systémy způsobují vznik charakteristických oblaků i napobřežích moří. Přibríze, mořském větru, může nad pevninou vznikat podél pobřeží hradba oblaků.[11]
Oblaky mnoho vypovídají o procesech, které právě probíhají v atmosféře. V závislosti na vlhkosti a proudění vzduchu vznikají charakteristické druhy oblaků. Jasná obloha, na které se netvoří kupovité oblaky a rychle mizící kondenzační pruhy za letadlem, naznačují ustálené jasné počasí.[5]
Bouřky jsou vázány výlučně na oblakcumulonimbus (kumulonimby), nejhrubší ze všech oblaků. Kumulonimby vznikají z kumulů, proto jejich přítomnost (kroměcumulus humilis) na obloze může značit zhoršení počasí v blízké budoucnosti, které však nemusí být pouze bouřkového charakteru.[5]
Cirry jsou oblaky, které v závislosti od typu symbolizují pěkné, ale i špatnépočasí. To je proto, že vznikají téměř výhradně působením atmosférických front, a tak většinou značí právě blížící se frontu.Cirrokumuly v podobě malých „beránků“ bývají předzvěstí bouřek. Nízká oblačnost (stratocumulus,stratus) je ve většině případů předzvěstí vytrvalého deště.[5] Obecně je možné říct, že jemné, řídké, nezahušťující se oblaky vysoké hladiny předznamenávají přetrvávající pěkné počasí, ale postupně se zvětšující a houstnoucí vysoké oblaky naznačují jeho zhoršení.[11]
Vysoko položené, ale řídnoucí oblaky, někdy způsobují zvláštníoptické jevy, které se souhrnně nazývámefotometeory. Nejčastěji zastoupenými fotometeory jsouhalové jevy. Na ledových krystalcích oblaků cirrostratus dochází k lomu aodrazu slunečního neboměsíčního světla. V blízkosti těchto světelných zdrojů lze pozorovat různě zbarvené kruhy, oblouky a skvrny.[19] Dále mohou na oblačnosti vznikat i jiné fotometeory, jako jsou korony (aureoly),glorioly airizace.[20]
Výzkumkosmickými sondami odhalil, že i Merkur má atmosféru, která je ale příliš řídká a oblaka se v ní netvoří.Venuše máatmosféru o mnoho hustší než Země a celou ji zahaluje vrstva oblaků, kvůli nimž není povrch planety vidět. Tato vrstva měří 50–870 km a pohlcuje až 50 % dopadajícího slunečního záření. Oblaka Venuše jsou složena z kapiček kyseliny sírové, jejichž velikost v hlavní vrstvě dosahuje asi 2–3 mm.[14]
AtmosféraMarsu je také poměrně řídká, přesto je možné v ní zpozorovat několik druhů oblaků. Ty se dají rozdělit na oblaka z ledových částic, která jsou téměř stejná jako pozemskéCirry neboCumuly, oblaka tvořená pravděpodobně krystalickýmCO2[21] a na oblaka z prachu apísku. V průběhu marsovského jara a léta dochází k vypařování nad oblastmipolárních čepiček, vzniku oblačnosti a jejího přesunu do rovníkových oblastí, kde oblaka zamrznou a dopadnou na povrch v podobě ledových krystalků.[22]
Plynní obři mají mohutné atmosféry, které nedovolují nahlédnout do hlubších vrstev planety.Jupiter je znám svou bouřlivou a pestře zbarvenou oblačností. Vrcholky nejvyšších mraků jsou červené kvůli anorganickýmpolymerním sloučeninámfosforu. Pod nimi jsou bílé vrstvy, nižší jsou hnědé a nejnižší pozorovatelné oblasti mají modré zbarvení. Rozdílné zbarvení mraků způsobuje kromě různých barevných příměsí i měnící se teplota. Vrstva oblaků je podle výpočtů asi 1 000 km tlustá a je uspořádána do tmavých pruhů a světlejších pásem.[23]
Viditelné mrakySaturnu jsou tvořeny hlavně krystalickýmamoniakem. Výraznými atmosférickými útvary jsou světlé skvrny podobnétlakovým nížím na Zemi, ale o mnoho větší. Tvoří je konvektivní proudy v atmosféře Saturnu. Rychle mění tvar a po čase zmizí. Uran má mraky tvořené hlavně metanem. Tato oblaka tvoří podobné, i když méně výrazné obrazce než u Jupitera a Saturnu.Neptun je znám svou bouřlivou aktivitou v atmosféře. Unikátním úkazem v atmosféře Neptunu je přítomnost vysokých oblaků, které vrhají stíny na neprůhledné vrstvy pod nimi.
Dostatečně hustou atmosféru na vznik oblaků má také Saturnův největší měsícTitan. Jeho atmosféra obsahující předevšímdusík, metan a jinéuhlovodíky je neprůhledná a zcela zakrývá pohled na jeho povrch.Sonda Cassini v ní objevila gigantický oblak nad severním pólem. Má průměr až 2400 km a sahá po 30° jižní šířky.[24] Je pravděpodobné, že právě z tohoto oblaku prší uhlovodíky hromadící se v povrchových jezerech,[24] která sonda Cassini také objevila.
Oblaka se tvoří i v atmosféře nejchladnějšího prozkoumaného tělesasluneční soustavy, Neptunova měsíceTritonu. Jsou složeny z krystalického zmrzlého dusíku. SonděVoyager 2 se podařilo jeden oblak na okraji disku měsícevyfotografovat, když okolo něj roku1989 přelétala.[25]
↑RUDA, Aleš. Klimatologie a hydrogeografie pro učitele. Kapitola Meteorologické prvky a jejich klimatologické charakteristiky.is.muni.cz [online].Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2014 [cit. 2023-12-14].Dostupné online.
↑ESA Life in Space, Rare high-altitude clouds found on Mars [online].Dostupné online.
↑Astronomy Picture of the Day: Ice Clouds over Mars [online].Dostupné online.
