 Ořešák popelavý | |
|---|---|
 Ořešák popelavý (Juglans cinerea) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 ohrožený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | bukotvaré (Fagales) |
| Čeleď | ořešákovité (Juglandaceae) |
| Rod | ořešák (Juglans) |
| Binomické jméno | |
| Juglans cinerea L., 1759 | |
 | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
.jpg)
Ořešák popelavý (Juglans cinerea) je jedním z asi 20 druhůroduořešák a jepůvodní druh v Severní Americe, v české přírodě je vysazován jen ojediněle. Tento průměrně 20 m vysoký strom je opadavý, májednopohlavnékvěty a jejednodomý. V současnosti je v důsledku napadení houbovitou chorobou považovánIUCN zaohrožený druh (EN).[2][3]
Dřevina pochází zeSpojených států amerických aKanady, ve Spojených státech roste na východě území, od jihovýchodu po severovýchod a za severními hranicemi dále zasahuje do východních oblastí Kanady. Často se vyskytuje společně s ořešákem černým, je však zimovzdornější a roste více na severu.
Do Evropy byl tento druh introdukován již v 17. století, na území dnešní České republiky se ale dostal až v 19. století. Byl vysazován do zámeckých zahrad a parků, v rocích 1811 v Lednici, 1831 naKonopišti, 1834 v Kinského zahradě v Praze a 1835 doKrálovské obory v Praze. Ve větších počtech se od první poloviny 20. století pokusně pěstuje na jižníMoravě v sušších poloháchlužních lesů.[2][4][5][6]
Nejlépe roste a plodí na hluboké a nepříliš vlhké půdě, která je hlinitá a výživná a stanoviště je situováno na teplém a osluněném místě. Ve své domovině se vyskytuje v listnatých lesích naaluviálních půdách hojně zásobenýchhumusem s pH 6 až 7, nejčastěji navápencovémpodloží, na svazích i v odvodněnýchúdolních nivách. Na kamenitých, na živiny i vláhu chudých půdách dorůstá jen do malých rozměrů a brzy stárne. V domovině se vyskytuje po rozlehlé oblasti, kde bývá na jihu roční bezmrazé období dlouhé 210 dnů a na severu jen 105 dnů, průměrná roční teplota se tam pohybuje v rozmezí od 4 °C v Novém Brunšviku po 16 °C v Alabamě, průměrné roční srážky jsou od 630 mm vMinnesotě po 2030 mm v Appalačském pohoří, roste až ponadmořskou výšku 1500 m veVirginii. V období vegetačního klidu snáší pokles teploty až k -35 °C, je ze všech ořešáků nejodolnější, na jaře ho však mohou poškodit pozdní mrazy. Strom nepřežije dlouhodobé horní zastínění pod korunami stromů, boční zastínění snáší. V České republice je tento druh k vidění například v Dendrologické zahradě v Průhonicích, v zámeckém parku v Kyjovicích nebo v Arboretu Žampach.
Přestože se v některých původních oblastech může zdát hojným stromem, je ve většině lesních porostů jen příležitostným druhem, přestože v minulosti býval významných zdrojem dřeva. Dřevina začíná plodit asi od 10 až 20 let, optimální věk pro tvorbu plodů je 30 až 60 let. Stromy rodí nepravidelně, obvykle ve dvou až tříletých intervalech, tehdy strom vyprodukuje až 35 litrů očištěných semen; ve věku 75 let již ale odumírá.Kvete od dubna do června,plody dozrávají v září a říjnu a na stromech zůstávají až do opadulistů. Strom je velmi citlivý na oheň, i lehký požár ve smíšeném lesním porostu ho často zcela zničí. Stejně jako všechny druhyčelediořešákovitých produkují stromyalelopatickou látkujuglon, která jetoxická pro většinu okolní vegetace, je obsažená v kořenech, listech i v nezralých plodech. Juglon déšť vymývá z listů a ten s listů skapává, proto působí až do šířky obvodu koruny stromu. Početchromozomů u ořešáku popelavého x = 16.[2][4][6][7][8][9]
Strom je průměrně vysoký od 12 do 18 m (nejvýše 30 m) a má krátkýkmen hrubý 30 až 60 cm (nejvíce 90 cm).Kořenový systém vrůstá do hloubky, zvláště hlavní kůlový kořen, v případě kamenitého podkladu rostou kořeny více do šířky. Kmen přechází do několika vztyčených, tlustých, jen řídce se větvících větví, v kultuře bývá často vidět strom s více kmeny.Koruna je otevřená, široká, s nepravidelným obrysem a nahoře zaoblená. Mladéprýty majíkůru červenohnědou, u starších je světle šedá až šedohnědá, ve stáří bývá hluboce rozbrázděná a do dlouhých plátů rozpukaná.Letorosty jsouchlupaté, v mládí žláznatě lepkavé a terminálnípupeny jsou plstnaté a lepkavé. Větve jsou střídavě porostlé plochými, lichozpeřenýmilisty s řapíkem 3 až 10 cm, listy jsou dlouhé 25 až 50 cm a mívají průměrně jedenáct až devatenáctlístků. Tyto lístky jsou tvaru vejčitého až kopinatého, dlouhé 5 až 11 cm a široké 1,5 až 6,5 cm, nejdelší jsou ve střední části listu a koncový je ze všech největší, po obvodě jsou celokrajné či přitisklé pilovité a na konci dlouze zahrocené. Řapíky, vřetena i lístky na spodní straně jsou hustě žláznatě chlupaté. Listy jsou bezpalistů, před zimou se barví žlutě nebo zůstávají zelené a na zimu s prvními mrazy opadají. Míza stromu je vodnatá, mýdlovitá a po poranění jicévní svazky stromu hojně roní.
Dřevina jejednodomá a májednopohlavnákvětenství. Samčí květenství vyrůstají na loňských větvičkách jednotlivě, mají tvarjehnědy dlouhé 8 až 12 cm a tlusté do 1 cm a jsou tvořené čtyřčetnýmikvěty s drobounkýmkalichem, květ má sedm až patnácttyčinek s prašníky s nelepivýmpylem. Samičí květy vyrůstají na koncích letorostů, bývají seskupené do koncovýchhroznů, jsou hustě žláznatě chlupaté, mají jeden podpůrnýlisten, dvalistence, čtyři drobné nazelenalékališní lístky, spodnísemeník srostlý ze dvouplodolistů, jedenpestík a z květu ční červené vřetenovitéblizny asi 10 mm dlouhé. Květy obou pohlaví na jednom stromě většinou nedozrávají současně, proto je zapotřebí ke spolehlivémuopylení více stromů.
Plod je vejcovitá, zašpičatělápseudopeckovice (nepravá peckovice) asi 5 cm dlouhá a 3,5 cm široká s dužnatým zelenýmoplodím (rubinou), které ve zralosti nepuká. Vlastníořech je černohnědý, úzce vejčitý až vejčitý, asi 4,5 cm dlouhý a 2,5 cm široký a na vrcholu má ostrou špičku, jeho hluboce zbrázděná skořápka je silná, tvrdá a od sebe se snadno neodděluje, má čtyři nebo osm podélných lišt a v dolní části dvě přehrádky. Obsaženésemeno (jádro) je jedlé, mastné, sladké a má dva laloky. Plody se na stromě vyskytují jednotlivě nebo ve shlucích od dvou do pěti. Dozrávají v září a říjnu a se stromů opadávají až s listy.[2][4][6][7][8][10][11]
Plody roznesené po lese veverkami a ostatními hlodavci jsoudormantní, ke klíčení potřebují studenoustratifikaci po dobu 90 až 120 dnů, v přírodě samovolněhypogeicky klíčí s nástupem teplého a vlhkého jara.Semenáče velmi rychle rostou a k vůli hlavnímu kořenu je nutno je včas přesadit na trvalé stanoviště, na chladných místech je vhodné je přes prvé zimy chránit před studenými větry. Lze jej množit takéroubováním, které nebývá vždy úspěšné. Pahýly mladých stromů většinou obrazí. Koruna by měla býtprořezávána pouze v období úplného klidu, nebo když je strom plně olistěn, jinak řezy silně roní mízu.[6][11][12]
Dřevo ořešáku popelavého není příliš významné, je lehké, měkké, hrubozrnné a bývá napadáno hmyzem. Používá se pro vnitřní vybavení, na obklady interiéru, nábytek, truhlářské a drobné domácí výrobky, je ale oblíbeno u řezbářů. Někdy je pro světlou barvu nazýváno bílý ořech. Stromy bývají vysazovány jakosolitéry nebo do kompozic, vysokokmeny se využívají jakoalejové stromy i do krajinářských úprav. Listy se však pomalu rozkládají, zastíňují půdu a brání růstu původních rostlin. Ořechy mají pevnou a tlustou skořápku, její dvě poloviny se od sebe neoddělují a tudíž je vhodným materiálem pro výrobu drobných dřevěných šperků, náhrdelníků či náramků, zhotovených z příčných řezů skořápkou.
Oříšky jsou sladké, mají máslovitou chuť, jsou velmi chutné a vhodné na pečení, často se využívají v pekařství i cukrářství, lisuje se z nich i nízko trvanlivý olej. Nedají se dlouho uchovávat, neboť obsažený olej žlukne. Olej se používá jako mazání proti kožním parazitům a některým ekzémům, odvar ze slupek je šetrným projímadlem. Poživatelné jádro tvoří asi jen 20 % celkové hmotnosti suchého plodu a špatně se ze skořápky extrahuje.
Celý strom poskytuje barvivo vhodné na dřevo nebo látky, slupky zralých ořechů dávají tmavě hnědé, z mladých větviček, pupenů, listů a slupek nezralých plodů se získává světle hnědé a z mladých kořenů je barvivo černé; vše bez použití mořidla.[4][6][7]
Současný úbytek ořešáku popelavého je zapříčiněn onemocněním vyvolanýmpatogenemOphiognomonia clavigignenti-juglandacearum, vřeckovýtrusouhoubou z řádučárovkotvarých (Diaporthales) rozšiřovanou vodním ptactvem nebo hmyzem. Houba ničíkambium kmene a současně otvírá vhodná místa pro vniknutí jiných ničitelů a chorob. Tato houba, jež se ve Spojených státech objevila koncem šedesátých let 20. století, způsobila také poklespopulace jiných druhů ořešáků v mnoha částech světa.
Tento druh produkuje vhodnéosivo od 20 do 60 let, proto se jeho generační délka udává na 40 roků. Jelikož existuje nemalá míra infekce a dosud neexistuje žádný lék na vysokoumíru úmrtnosti stromů odhaduje se, že za poslední tři generace (od roku 1967 do 2067) dojde k poklesu populace o 50 až 80 %. Proto byl ořešák popelavý organizacíIUCN zařazen do kategorieohrožených druhů (EN).[2][3][6][7]
Obrázky, zvuky či videa k tématuořešák popelavý na Wikimedia Commons
TaxonJuglans cinerea ve Wikidruzích