Totální nasazení (německyTotaleinsatz, resp.NS-Zwangsarbeit) je pojmenování pronucené pracovní nasazení, kterému byli v doběnacistického Německa podrobeni obyvateléokupovaných zemí.
Totálně nasazení byli většinou nedobrovolně dopraveni doTřetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských podmínek. Nucená práce měla několik podob, které se lišily intenzitou mimoekonomického tlaku. Cizí občané byli do nich zařazování jednak podle svého současného právního postavení, jako civilnídělníci,váleční zajatci avězni, jednak podlenárodnosti. Lze rozlišovat čtyři stupně nucené práce nacistického systému:
Nacistické Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil již před vypuknutímdruhé světové války. Po odvodu německých mužů do armády se tyto problémy ještě prohloubily. Proto byly prováděny individuální nábory, díky kterým pracovalo na jaře1941 vŘíši přes 1,5 miliónu zahraničníchdělníků.
O rok později došlo k zásadní změně. Na jaře1942 jmenovalAdolf Hitler durynského župního vedoucíhoFritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené nábory, takže již v srpnu1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 miliony.
Nejhorším druhem totálního nasazení byly otrocké práce, které museli vykonávat věznikoncentračních táborů a váleční zajatci. Jednalo se např. o hloubení a výstavbu podzemních továren či následné práce v nich. Několikatýdenní velmi fyzicky namáhavá práce v nelidských podmínkách, kdy byl nedostatek jídla, odpočinku a velmi špatná hygiena, znamenala smrt vyčerpáním a hladem.
Odhaduje se, že z celéEvropy bylo za druhé světové války nuceně nasazeno 13,5 milionu lidí, z toho zProtektorátu Čechy a Morava zhruba 640 tisíc. Tomu, kdo odmítl pracovat, hrozila pokuta, vězení nebo deportace dokoncentračního tábora.
V Protektorátu bylo zavedeno totální nasazení nařízením vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. Později bylo nasazení rozšířeno o další ročníky 1918 až 1924. Totálnímu nasazení v Německu bylo možné se vyhnout ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Sňatek představoval ochranu pouze na začátku, avšak narození dítěte i v pozdějších fázích války; v letech 1943–44 tak byla porodnost českého obyvatelstva rekordní.[1]
Pracovní a životní podmínky totálně nasazených byly velice těžké. Lidé byli většinou ubytováni v hromadných táborech s nedostatečným hygienickým zázemím, pracovali až 72 hodin týdně, přičemž poskytovanástrava neodpovídala předepsaným normám. Továrny a blízké ubytovny se často stávaly cílem spojeneckých náletů, které měly za úkol ochromit německé hospodářství. Mnoho mladých mužů bylo rovněž zařazeno do německých útvarů protiletecké obrany,technických jednotek či nacistické polovojenské pracovníorganizace Todt, které plnily svoje poslání nejen v nacistickém Německu, ale i v zemích okupované Evropy (i daleko za polárním kruhem[2]). V závěru války pracovali nuceně nasazení i při zákopových pracích.
Od roku1944, kdy docházelo ke stále intenzívnějšímu bombardování továren, využívali zejména mladí lidé nepřehledných situací a uprchli domů, kde se však byli nuceni ukrývat předgestapem. Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 tisícČechů a přibližně 60 tisíc českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob.
Po porážce a kapitulaci Německa se stala nucená otrocká práce součástí obžalobyválečných zločinů Německa vNorimberském procesu.
Obrázky, zvuky či videa k tématutotální nasazení na Wikimedia Commons