Novoplatonismus (někdy takéneoplatonismus) je poslední ucelený systémantické filosofie, který vznikl koncem2. století a trval do6. století. Nejedná se jen o obnoveníPlatónovy filosofie, ale o systém, který vedle platónské filosofie s velkou spekulativní silou shrnuje také ostatní hlavní směry antické filosofie (s výjimkouepikureismu), jakož i náboženské a mystické myšlenky, a to i orientální.
Ammónios Sakkás z Alexandrie je považován za přímého předchůdce a kýmsi i za zakladatele novoplatonismu. O jeho učení není v podstatě nic známo a vlastní novoplatónský systém vytvořil jeho žákPlótínos, jehož spisy pak vydalPorfyrios. Plótínos ani ostatní novoplatonici se nepovažovali za tvůrce nového systému, ve skutečnosti však na Platóna nejen navazovali, ale zároveň přinášeli do řecké filosofie zcela nový prvek –mystiku.
Později se vydělilo několik škol, mezi ně patří zejména:
- syrská škola – hlavní představitelemIamblichos z Chalkidy
- athénská škola – navazovala na syrskou školu, hlavním představitelemProklos, který novoplatonské učení do detailů propracoval. Škola však zaujímala nesmiřitelně protikřesťanské postoje, soustředila se na theurgie, takže ji křesťané považovali za kouzelnické hnízdo, kterého se báli. Na rozdíl od školy vAlexandrii nenašla způsob, jak koexistovat s křesťany, takže byla nakonec roku529byzantským císařemJustiniánem I. uzavřena.
- alexandrijská škola – v raném období je známou představitelkouHypatia z Alexandrie, zavražděná křesťany, v pozdějším období škola proslula především tím, že se soustředila na komentováníAristotela. Simplikios nás informuje, žekřesťan Filoponos mohl studovat valexandrijské akademii zřejmě na základě dohody mezi alexandrijským biskupem a Ammoniem Hermeiem. Také obviňuje Ammónia z toho, že spolupracoval s křesťany. Kromě tolerantnějšího prostředí i postupné zaměření na komentáře Aristotela a tedy směřování alexandrijské akademie k všeobecněvzdělávací instituci bylo tím, co jí umožnilo další existenci. A to i po známém Justiniánově ediktu.
- západní novoplatonismus – důležité postavy křesťanského novoplatonismu Marius Victorinus, Augustinus Aurelius aBoëthius.
- Emanace – Novoplatonské učení lze charakterizovat jakoidealistickýmonismus.Boha nazývá Plótínos Jedno, Dobro, První, Nejvyšší. Bůh sám aktivně nestvořil svět. Vše vzniklo z nejvyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, přetékáním, emanací. Vyzařování bylo postupné, proto i dnes existují věci stupňovitě uspořádány co do dokonalosti.
- Mystika – Také lidské duše pocházejí od Boha. Oddělily se tímto vyzařováním, ale oddělením také ztratily na božské dokonalosti. Smyslem lidského života by mělo být dosažení opětovného sjednocení duše s Bohem, z něhož vzešla. Nejjistější cesta, která k tomu vede, je ponoření se do sebe sama, do toho božského, co je v nás, jakési „sebezapomínající se“ odevzdání, extáze, v níž dojde k sjednocení s Bohem.
- STÖRIG, Hans Joachim.Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
- VON IVÁNKA, Endre.Plato Christianus. Praha: OIKOYMENH 2003
- BILOLO, Mubabinge.Fondements Thébains de la Philosophie de Plotin l'Égyptien. Kinshasa-Munich-Paris: Publications Universitaires Africaines, 2007.ISBN 978-3-931169-00-8.
