Nominativ (zkratkaNOM, z lat.nominativus [casus] odnominare = nazývat, česky téžnázevník[1],jmenovatel[2] čijmenovník[2]) jemluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar (lemma)skloňovanéhojména.
V mnoha jazycích včetněčeštiny se nominativ označuje jako1. pád.
Nominativu příslušípádová otázkakdo, co?.
V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje:
a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.:
Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se neshoduje v ostatních pádech s určovaným jménem (v krajiVysočina, o knizeBabička, v deníkuPrávo). Takto užitému 1. pádu říkámenominativ jmenovací. V některých případech si může shodný sklonný přívlastek s nesklonným nominativem jmenovacím konkurovat (v ulici Rambuskově nebo v ulici Rambouskova, ve městě Roudnici nebo ve městě Roudnice),deflektivizační tendence v češtině sílí pod vlivem angličtiny i pod vlivem formalizace a komputerizace vlastních jmen. V některých případech je však možná jen jedna možnost(ve čtvrti Jižní Město, nikoliv ve čtvrti Jižním Městě; vidím paní Novákovou, nikoliv vidím paní Nováková).
Nominativ se vyskytuje také v jednočlenných větách jmenných (Letadlo!), zejména pak v nápisech (Radnice,Východ), nadpisech (Nominativ) a titulech (Psohlavci).
Ve vazbáchpřísudku jmenného sesponou si nominativ ainstrumentál konkurují. Platí následující pravidla:[3]
- Pokud je sponou samostatnépřídavné jméno, po slovesebýt se vždy používá nominativ:Matka je nemocná. Po slovesestát se se obvykle používá instrumentál:Karlův most se stal světoznámým. Nominativ je v tomto případě přípustný, ale užívá se výjimečně.
- Pokud je sponoupodstatné jméno, užívá se po slovesestát se vždy instrumentál.
- Pokud je sponou podstatné jméno, užívá se po slovesebýt instrumentál tehdy, pokud je daný příznak platný pouze dočasně, aktuálně – zejména pokud jde o povolání, vykonávanou činnost:Otec je učitelem. Instrumentál se také často používá v odborném stylu pro zdůraznění rozdílu mezi podmětem věty a sponou:Vzorce jsou jen formálně jiným zápisem. Nominativ se používá, pokud je daný příznak považován za trvalý:Je to lhář!Pes je přítel člověka.Otec je dobrý učitel. Protože pravdivost lze považovat za trvalou hodnotu, je možné často užívanou vazbu:Je pravdou, že... považovat za chybnou.
- Pokud je slovesobýt spojeno se slovesemfázovým nebomodálním, obvykle se u podstaných jmen užívá instrumentál:Přestal být dobrým učitelem.Chtěl bych být medvídkem.
V němčině má nominativ následující funkce:
- podmět –Subjekt (Das Wasser steigt immer noch.)
- jmenný přísudek –prädikativer Nominativ (Hanna istJournalistin.) a
- oslovení –Anredenominativ (Denise, du hast schon wieder gewonnen.).
- Havránek, Bohuslav – Jedlička, Alois. Stručná mluvnice česká. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002, s. 56.ISBN 80-7168-555-0.
- Gallmann, Peter. Duden – Die Grammatik. 7. Aufl. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 2005. s. 817–822.ISBN 3-411-04047-5.
| Mluvnické pády |
|---|
|
| Základní | |
|
| Adpozicionální | |
|
| Lokální | |
|
| Komparativní | |
|
| Evaluativní | |
|
| Ostatní | |
