| Nicolae Bălcescu | |
|---|---|
 Nicolae Bălcescu (1851) | |
| Rodné jméno | Nicolae Balcescu |
| Narození | 29. června1819 Bukurešť |
| Úmrtí | 29. listopadu1852 (ve věku 33 let) Palermo |
| Příčina úmrtí | tuberkulóza |
| Alma mater | Kolej svatého Sávy |
| Povolání | historik,novinář apolitik |
| Rodiče | Barbu aZinca Bălcescu |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Nicolae Bălcescu (29. června1819Bukurešť –29. listopadu1852Palermo) bylrumunský voják,historik,novinář a vůdce revoluce roku 1848 v Rumunsku.
Narodil se vBukurešti v rodině nižší šlechty. Místo jména svého otce (Petrescu) používal rodné jméno své matky. Otce příliš nepoznal, zemřel v roce 1824, když bylo Nicolaeovi pět let.
V 17 letech vstoupil do valašské armády a v roce 1840 se zúčastnil spiknutí proti princiAlexandru II. Ghicovi. Spiknutí bylo odhaleno a Bălcescu byl uvězněn v klášteře Mărgineni, kde strávil dva roky. Drsné podmínky ve vězení vedly k tomu, že onemocněltuberkulózou, která zanechala nevratné stopy na zdraví a později též vedla k jeho smrti.
Po svém propuštění (poté, co mu nový princGheorghe Bibescu udělilmilost) se podílel na vytvořenítajné společnosti sestavené na principechsvobodného zednářství s názvemFrăția („Bratrstvo“), kterou vedl společně sIonem Ghicou (budoucím pětinásobným rumunským premiérem) a Christianem Tellem (brzy se k nim připojil Gheorghe Magheru). Bratrstvo se zavázalo vést boj proti princi Bibescovi.
Aby mohl studovat historii, Bălcescu odjel do Francie a Itálie. Byl zároveň spolu s Augustem Treboniu Laurianem redaktorem časopisu s názvemMagazin istoric pentru Dacia, který poprvé vyšel v roce 1844. Toho roku také vydal v jiném časopise svůj esejPuterea armată și arta militară de la întemeierea Prințipatului Valahiei și până acum (Vojenská síla a umění válečné od vytvoření Valašského knížectví) v němž argumentoval, že zárukousebeurčení každého státu je hlavně silná armáda. Jeden z jeho příspěvků do časopisuMagazin istoric pentru Dacia ho ukazuje jako radikála:Despre starea socială a muncitorilor plugari în Principatele Române în deosebite timpuri (O sociálním postavení oráčů zdunajských knížectví v různých dobách). Navrhuje v něm pozemkovou reformu, která by vyvlastnila velké pozemkybojarů, a ty by byly rozděleny rolníkům bez půdy. To zaujaloKarla Marxe, který na tento článek v jednom svém díla odkazoval, což Bălcescuovi zajistilo později roli národního klasika vkomunistickém Rumunsku.
V Paříži (1846) se stal vůdcem nacionalistické a liberálně-radikální skupinySocietatea studenților români (Společnost rumunských studentů), která sjednotila jak Valachy, takMoldavany — patřili k ní také Ion Brătianu, Alexandru C. Golescu, Ion Ionescu de la Brad a takéMihail Kogălniceanu.
V roce 1848, po účasti vúnorové revoluci ve Francii, se Bălcescu vrátil doBukurešti, aby se zúčastnil i domácí revoluce, která vypukla 11. června, především pod vedenímKogălniceana. Dva dny byl ministrem zahraničíprozatímní vlády dosazené revolucionáři. Jeho obhajoba všeobecného volebního práva a pozemkové reformy nenašla velkou podporu mezi revolucionáři a jeho skupina se dostala do konfliktu ortodoxním metropolitou Neofitem II., který byl hlavou revoluční vlády (nakonec zcela přeběhl na stranu protirevolučních sil).
Bălcescu byl zatčen 13. září 1848 úřadyOsmanské říše, které revoluci potlačily. Odpor radikálů vůčiimperiálnímu Rusku vedl k tomu, že se většina z nich nechtěla s Rusy v Rumunsku setkat poté, co jejich jednotky zamířily Osmanům vypomáhat s potlačením revoluce – Osmané jim nabídli možnost odchodu doIstanbulu, což většina využila. Učinil tak i Bălcescu, byť původně uprchl doTransylvánie, odkud byl ale vypovězenHabsburky, kteří jej považovali za hrozbu.
Na začátku roku 1849 byl tudíž Bălcescu v Istanbulu, kdyžmaďarské revoluční armády pod vedenímJózefa Bema zahájily úspěšnou ofenzívu proti habsburským silám a jejich transylvánským rumunským spojencům. Maďarská vládaLajose Kossutha poté vstoupila do války s rumunskýmipartyzánskými silamiAvrama Iancua. Rumunští revolucionáři v Istanbulu byli osloveni polskými revolucionáři v exilu, jako bylHenryk Dembiński, aby zprostředkovali mír mezi Maďary a prohabsburskými Rumuny.
Bălcescu odjel doDebrecínu v květnu 1849 a setkal se s Kossuthem, aby převzal Kossuthovu nabídku dohody Rumunům a mohl ji předat Iancuovi. Historiografie inspirovanámarxismem to oslavovala jako dohodu mezi Kossuthem a Bălcescem. Ve skutečnosti Bălcescu mírovou nabídku vnímal jako neuspokojivou pro Rumuny a radil Iancovi, ať ji odmítne. To Iancu také učinil, souhlasil ovšem s dočasnýmpříměřím. Maďaři vyzvali Rumuny ke stažení z Transylvánie, protože region se měnil v bojiště mezi Ruskem (vypomáhajícím Habsburkům) a Maďary. Rumuni v Transylvánii ruskou přítomnost skutečně nijak zvlášť nevítali a z bojů se stáhli, nicméně odevzdali své zbraně Habsburkům.
Po porážce maďarské revoluce Bălcescu musel zůstat v exilu, pendloval meziFrancií aItálií. V exilu také sepsal své nejdůležitější historické díloRomânii supt Mihai-Voievod Viteazul (Rumuni pod vládouMichala Chrabrého). Ovšem publikováno bylo až posmrtně Alexandru Odobescem v roce 1860. Bălcescu vyzdvihl v díle Michala jako toho, kdo jako první spojil Valašsko, Transylvánii a Moldávii pod jednu vládu – zde se projevil Bălcescův rumunský nacionalismus. Jeho radikalismus ho nicméně přivedl ke kritice Michala jakožto zastáncenevolnictví aprivilegií.
V posledních letech života intenzivně publikoval, včetně francouzsky psané studieQuestion économique des Principautés Danubiennes. SAdamem Mickiewiczem vydával časopisLa Tribune des Peuples. Zemřel na tuberkulózu vPalermu ve věku 33 let.
Jeho ostatky zůstaly v Palermu, přestože se jeKomunistická strana Rumunska v roce 1970 pokusila přivézt zpět do Rumunska, aby je použila pro komunistickou propagandu.Kapucínští mniši v Palermu však odepřeli rumunské komunistické delegaci historiků přístup ke hrobu.
Bălcescu se nikdy neoženil, ačkoli měl se svou milenkou Alexandrou Florescuovou syna Bonifacia Floresca (1848–1899), který se stal profesorem francouzského jazyka a literatury.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuNicolae Bălcescu na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuNicolae Bălcescu na Wikimedia Commons