Neapol (italskyNapoli), správní středisko metropolitního městaNapoli (územně-správní celek srovnatelný s italskými provinciemi) a regionuKampánie, je třetí největší městoItálie. Ve městě žijepřibližně 913 tisíc[1] obyvatel, zatímco celé Metropolitní město Neapol mělo v roce 2017 3 315 320 obyvatel. Nepřetržitě budovaná metropolitní oblast (která sahá za hranice Metropolitního města Neapol) je druhá nebo třetí největší metropolitní oblast v Itálii a jedno z nejlidnatějších měst v Evropě.
„Svůdné město“, podle slovVittoria de Sicy ve filmu z roku 1954„Neapolský záliv (La baia di Napoli)“, je mnohými lidmi považováno za jedno z nejkrásnějších městItálie. Leží v Neapolském zálivu, meziVesuvem a sopečnoukalderouCampi Flegrei. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce1995 bylo zapsáno do seznamusvětového dědictvíUNESCO.
Neapolské panorama, stejně jako zdejší typické produkty, se počítají mezi nejznámější symbolyItálie v obecném povědomí.
Jméno města pochází zestaré řečtiny, kde νέα πόλις,nea polis znamená „nové město“.
Historie Neapole je dlouhá a pestrá, oblast byla osídlena již od doby kamenné.[2][3] První řecké osady byly založeny v oblasti Neapole v 2. tisíciletí př. n. l.[4] Na konci řeckéhotemného období zde kolem 9.–8. století př. n. l. prosperovala větší pevninská kolonie, původně zvaná Parthenopé.[5] Tato řecká kolonie byla obnovena jakoNeapolis („nové město“) v 6. století př. n. l.[6] a hrála potom důležitou roli veVelkém Řecku, tj. společenství řeckých osad na Apeninském poloostrově.
Řecká kultura v Neapoli byla důležitá pro pozdější římskou společnost. Když se město stalo součástířímské republiky v její centrální provincii, rozvinulo se jako důležité kulturní centrum.[7] Příkladem politické a kulturní svobody v Neapoli jeVergilius. Neapol je mikrokosmem evropských dějin, protože viděla několik civilizací přicházet a odcházet, přičemž každá v ní zanechala stopy také v oblasti umění a architektury. Byla postupně hlavním městem vévodství, království a říše[pozn. 1] a byla prvořadým kulturním centrem, zejména běhemrenesance ahumanismu v 17. až 19. století. Běhemneapolské války Neapol podporovalasjednocení Itálie.
Odysseus a siréna Parthenopé, mytologická zakladatelka Neapole.Ostrov Megaride: místo, kde se řečtí osadníci pravděpodobně usadili v 7. století př. n. l.; na tomto místě je nyníCastel dell'Ovo
První řecké osady vznikaly na území dnešní Neapole ve 2. tisíciletí př. n. l. Prvním předchůdcem dnešního města byla kolonieParthenopé, založená na kopciPizzofalcone (dnes Monte Echia) kolem roku 700 př. n. l. obyvateli z nedalekých řeckýchKúm.Parthenopé bylo vřecké mytologii jménosirény.[8]Mýtus vypráví, že ji moře mrtvou vyplavilo na břeh u skalnatého ostrůvkuMegaride (dnes spojeného sypanou hrází s pevninou). Stalo se tak poté, co se do jeho vln vrhla, když se jí nepodařilo očarovat svou písníOdyssea. Parthenopé zde byla pohřbena a na jejím hrobě byl slaven její kult s každoročními dary a oběťmi býků.[9] Město se brzy se svou mateřskou metropolí Kúmami rozešlo a stalo se jejím konkurentem. Potom však Partenopé zažilo úpadek pod hegemoniíEtrusků vKampánii během 5. století př. n. l.
Nedávné archeologické objevy podávají svědectví, že již v 6. století př. n. l. (ne až v roce 470 př. n. l. po bitvě u Kúm, jak se soudilo dříve) bylo město obnoveno a nová městská osada Neapolis (vklasické řečtiněΝεάπολις) byla založena ve vnitrozemí. Ta se nakonec stala jedním z předních měst ve Velkém Řecku. Prvotní centrum Parthenopé na kopciPizzofalcone se začalo nazývat prostěPalaipolis (latinsky:Palaepolis), „staré město“. Nejpozději v době2. punské války již byla Neapolis silně opevněna, takžekartaginský vojevůdceHannibal musel od města, které v té době bylo spojencem Říma, odtáhnout.[10] Dalšími významnými stavbami ve městě bylyOdeon,divadlo a chrám městských patronůDioskúrů, božských dvojčat Kastóra aPolydeuka. Ačkoli byla Neapolis podmaněna nejprveSamnity během 5. století př. n. l. a poté Římany,[11] zachovala si dlouho svou řeckou kulturu (významným pozůstatkem řeckého vlivu je též skutečnost, že se moderní Neapolitáni stále označují jakoPartenopei, „Parthenopejci“).[12][13][pozn. 2]
V roce326 př. n. l. v průběhusamnitských válek Římané dobyli Neapol.[10] V římské době bylo město prosperujícím střediskemhelénistické kultury, která přitahovala Římany, kteří chtěli zdokonalit svou znalost řecké kultury. Příjemné klima z něj činilo známé letovisko, o kterém se zmiňuje Vergilius. Město se pyšnilo četnými luxusními vilami, které lemovaly pobřeží odPozzuolijského zálivu až poSorrentský poloostrov. Dnešní rezidenční čtvrť Posillipo na severním pobřeží Neapolského zálivu převzala své jméno od ruinVilly Pausílypon, což znamená v řečtině „pauza“ nebo „odpočinek od starostí“. Římané propojili město se zbytkem Itálie svými slavnýmisilnicemi, a také vyhloubenými horizontálními průchody, které propojily Neapol s Pozzuoli, rozšířili přístav a přidali veřejné lázně aakvadukty ke zlepšení kvality života v Neapoli. Ve městě se také konalo mnoho oslav svátků a různých společenských a sportovních akcí. V průběhu staletí hostila Neapol několik římských císařů, kteří zde trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá pobyt císařůTiberia aClaudia.[10] Roku476 n. l. byl poslední nominálnícísařzápadořímské říšeRomulus Augustus) sesazengermánským králemOdoakrem z kmeneSkirů a uvězněn v Castel dell'Ovo.
Podlekřesťanskélegendy přišlisvatí Petr aPavel do města, aby kázali. Křesťané hráli významnou roli v pozdních letech římské říše a z té doby existuje několik pozoruhodnýchkatakomb, zejména v severní části města. První křesťanskébaziliky byly postaveny právě vedle vchodů do katakomb. Velmi populární patron městasv. Januárius (italsky:San Gennaro) byl sťat v roce305 v nedalekém Pozzuoli[14] a od 5. století byl připomínán bazilikouSan Gennaro extra Moenia. Takékatedrála v Neapoli je zasvěcena tomuto světci.
V průběhu 6. století Neapol značně trpěla běhemgótských válek meziOstrogóty aByzantinci.[15] V roce536 se město rozhodlo vzdorovat byzantské invazi. Nicméně vojáci vojevůdceBelisaria město obsadili vniknutím do jeho akvaduktu.[16] S vrtkavým válečným štěstím ve 40. letech 6. století nejprve ostrogótský králTotila donutil město kapitulovat vyhladověním při obléhání. Po kapitulaci s ním ale zacházel shovívavě. V 50. letech 6. století další významný byzantský vojevůdceNarses znovu připojil město k byzantské říši. Když v následujících letechLangobardové vtrhli do Itálie a značnou část jí dobyli, Neapol zůstala věrná Byzanci. V době langobardské invaze měla Neapol přibližně 30 000 až 35 000 obyvatel.
Od počátku 7. století vláda nad Neapolí prošla složitým postupným vývojem odvévodství coby byzantsképrovincie (themy), kdyducatus Neapolitanus byl vojenským velitelem města, přes polosamostatné vévodství na byzantské říšide facto nezávislé až po nezávislé vévodství spapežem jako svýmsuzerénem počínaje rokem763.
V roce615, za krátké vládyGiovanniho Consina, který si uzurpoval vévodský titul, se Neapol poprvé vzbouřila protiexarchovi z Ravenny, zplnomocněnému zástupci byzantského císaře v Itálii. Odpovědí na toto povstání byla první forma vévodství vytvořená ravennským exarchouIzákem Arménem v roce638. Ale tento nový správní úředník pocházel ze zahraničí a zodpovídal sestratégovisicilskému.
V roce661 vládl v Neapoli se souhlasem císařeKonstanta II. vévodaBasileos, první vévoda narozený ve městě, jehož poddanost císaři se ale brzy stala pouze nominální. V roce763 vévodaŠtěpán II. vyměnil svou loajalitu vůči byzantskému císaři za poddanství papeži. V roce840 vévodaSergius I. učinil titul vévody dědičným a od té doby byla Neapolde facto naprosto nezávislá. V této době bylo město vojenským střediskem ovládaným hlavně aristokracií válečníků a vlastníků půdy, a to přesto, že bylo nuceno vzdát se značné části svých vnitrozemských území ve prospěch sousedních Langobardů. Na rozdíl od dalších měst na pobřeží Kampánie jakoAmalfi aGaeta nebyla Neapol obchodnickým městem, ale disponovala slušnou flotilou, která se zúčastnilabitvy u Ostie protiSaracénům v roce849. V každém případě Neapol se neváhala spojit s nevěřícími, pokud se to ukázalo jako výhodné: kupříkladu v roce836 požádala Neapol o podporu Saracény, aby odrazila obléhání langobardskými vojáky pocházejícími ze sousedního vévodstvíBenevento. Poté, co vzrostl význam neapolských vévodů za vlády vévody-biskupaAthanasia a jeho nástupců, mezi nimiž kupříkladuŘehoř IV. aJan II. se zúčastnilibitvy na řece Garigliano v roce915, ztrácela Neapol v 10. století na důležitosti, až byla dobyta svým tradičním rivalem,Pandulfem IV. zCapuy.
V roce1027 daroval vévodaSergius IV. hrabstvíAversa skupiněnormanských žoldnéřů pod vedenímRainulfa Drengota, jehož podporu potřeboval ve válce s knížectvím Capua. Tehdy si vévoda nedokázal představit důsledky, ale toto prvotní normanské osídlení zahájilo proces, který nakonec vedl ke konci neapolské nezávislosti. VévodaSergius VII., poslední vládce nezávislých jihoitalských států, byl v roce1137 přinucen ke kapitulaciRogerem II. Sicilským. Sedm let před tím se Roger sám prohlásil zakrále Sicílie. Pod novými vládci bylo město spravovánocompalazzem (palatinem), s pouze malou nezávislostí ponechanou neapolskému patriciátu. V tomto období mělo město Neapol 30 000 obyvatel a bylo vydržováno svými državami ve vnitrozemí. Obchod byl převážně delegován na cizince, zejména zPisy aJanova. S výjimkou kostelaSan Giovanni a Mare byly normanské stavby v Neapoli většinou sekulární, zejména hrady (Castel Capuano aCastel dell'Ovo), hradby a opevněné brány.
Neapol v 15. stoletíMorová epidemie v Neapoli roku 1657KrálKarel III. Španělský odplouvá z Neapole do Španělska roku 1759
Když v roce1137 dobyli NeapolNormané, vévodství zrušili a město připojili keKrálovství sicilskému s hlavním městemPalermem, takže Neapol se dostala mimo centrum politické moci. Normanská dynastieHauteville v přímé linii vymřela po meči smrtí sicilského králeViléma II. v roce1189. Vilém II. se před svou smrtí zavázal, že pokud zemře bez dědiců, přejde následnictví na jeho tetuKonstancii Sicilskou, manželku syna císařeFridricha I. Barbarossy,Jindřicha. Získat sicilskou korunu bylo pro Jindřicha ale složitější – jihoitalští šlechtici si vybrali za králeTankreda, vévodu zLecce a vnuka sicilského králeRogera II. Pět let trvalo Jindřichovi, než zlomil odpor normanských elit, a Sicilské království a město Neapol připadlo německému císařskému roduŠtaufů. CísařFridrich II. Štaufský v roce1224 založil Neapolskou univerzitu jako první univerzitu, založenou panovníkem. V roce1266 papež postoupil sicilské královstvíAnjouovcům (vedlejší větvi francouzského královského roduKapetovců), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které se v roce1282 vzbouřilo v povstání známém jakoSicilské nešpory (vespri siciliani). V roce1284aragonský králPetr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku1442 Aragonci dobyli takéKrálovství neapolské.
Roku1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhuválek o dědictví španělské ovládlo NeapolRakousko (1707) a vlastnilo ji až do roku1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou roduBourbonů se Neapol stala jednou z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly revolučníchFrancouzů, vedenými generálem (a později císařem)Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratroviJosefovi a konečně svému švagrovi maršáluMuratovi. Roku1815, po Muratově porážce vNeapolské válce, se Neapol vrátila do rukou Bourbonů.
Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemiecholery, během níž zemřelo 30 osob. V roce 2008 Neapol smutně proslula tzv. odpadkovou krizí, když vedení města ani vyšší státní úřady nebyly dlouhodobě schopny pro nedostatek kapacit skládek a spaloven zajistit odvoz odpadků, které se tak hromadily v ulicích.[17]
Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako je např.Vesuv,Pompeje, Královská rezidenceCaserta, ostrovyCapri,Ischia či pobřežíAmalfitana. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímukvětnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám.
Neapol je proslulá svými hrady. Stojí tuCastel dell'Ovo („Hrad vejce“), jenž je součástí slavného panoramatu zálivu; dále Kapujský hrad, vystavěnýVilémem I. Zlým na východním konci bývalé hlavní starověké východo-západní komunikace (decumanus, Via Decumana) – dnes ulice Via dei Tribunali; takéCastel Nuovo („Nový hrad“), jenž vévodí Radničnímu náměstí (Piazza del Municipio) a konečněCastel Sant'Elmo („Hrad sv. Eliáše“), tyčící se nad městem na vrcholku kopce Vomero společně skartouzou sv. Martina.
Castel dell'Ovo – své jméno odvozuje od středověké pověsti, jež říká, že antický básníkVergilius byl mimo jiné i velkým kouzelníkem a vlastnil čarovné vejce. To prý ukryl do základů stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, hrad by se zřítil a městu by to přineslo zkázu. Jádro nejstaršího osídlení zde založili v 6. století př. n. l. řečtí osadníci z ostrovaRhodu, kteří své obchodní osadě dali jméno Parthenopé[pozn. 3] (viz výše). Později v 1. století n. l. zde římskýkonzulL. L. Lucullus zbudoval výstavnouvillu (pozdějšíCastellum Lucullanum), kterou v 1. pol. 5. století n. l. opevnil císařValentinianus III. Roku476 sem byl vykázán na dožití sesazený poslední císař římský,Romulus Augustus, jenž tu o několik let později zemřel. Po různých peripetiích byl ve 12. stoletíNormany postaven středověký hrad, později přestavěnýaragonskými panovníky. V současnosti se tu konají výstavy a sympozia; vstup pro veřejnost je volný. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.
Kapujský hrad (Castel Capuano) byl postaven v roce1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královské sídlo, zažil jen velmi málo dvorního dění. TehdejšíSicilské království mělo totiž své hlavní město vPalermu. Římskoněmecký král a císař,Fridrich II. Štaufský se často v Neapoli zdržoval a hradu, strategicky umístěnému na hlavní přístupové cestě do města, věnoval svou péči. Po příchodu vládců z aragonské dynastie bylaKapujská brána umístěna přímo před Kapujský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena nedaleko sochy králeFerdinanda Aragonského, díla mistraGiuliana da Maiano. Za vlády španělského místokráleDona Pedra z Toleda, byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se jméno Kapujského hradu stalo synonymem soudního dvora. Teprve před několika lety začalo stěhování soudu do moderních mrakodrapů Řídícího centra (Centro direzionale), obchodně-kancelářského okrsku, zbudovaného východně od starého centra města.
Hrad Maschio Angioino (správnějiCastel Nuovo) byl zbudován mezi lety1279–1282Karlem I. z Anjou, který jej určil za hlavní palác své dynastie. Za dob jeho vnukaRoberta Moudrého tam pobývali mimo jiné i básníciFrancesco Petrarca aGiovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu byl za králeAlfonse I. (Alfons V. coby král aragonský) hrad zcela přestavěn dle projektu katalánského architektaGuglielma Sagrery ve stylu tehdy oblíbeného kastelu.[18] Ze staré stavby zbyla pouze kaple sv. Barbory. Mramorový vítězný oblouk mezi středovou a rohovou věží byl postaven v polovině15. stoletíFrancescem Lauranou jako připomínka proslulého vstupu Alfonse I. do města26. února1443. Vodní příkop, dnes vysušený, podle jedné pověsti prý hostilkrokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, a dodnes se proto nazývá „Krokodýlí příkop“. Monumentální „Sál baronů“, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Název připomíná, že v roce1487 zde byli uvězněnibaroni, kteří se spikli proti Ferdinandovi Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále v prosinci1294 abdikoval papežCelestin V. a tam byl také zvolen jeho nástupceBonifác VIII., který mu však nedovolil z paláce odejít.
Kartouza (klášter) sv. Martina; v pozadí je Hrad sv. Eliáše (Castel Sant'Elmo)
Hrad sv. Eliáše (dříve zvanýBelforte) na vrcholku kopce Vomero pochází z doby okolo roku 1275, kdy dal podnět k jeho stavbě Karel z Anjou. Zcela přestavěn byl v letech1538–1546místokrálem Pedrem z Toleda, jenž ale zachoval jeho hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastáncůParthenopské republiky protiBourbonům v roce1799. Dnes je, díky své prostornosti, impozantnosti a výhledu na panoráma města dějištěm různých mezinárodních akcí.
Královská rezidenceCapodimonte byla postavena za vlády Karla III. v 18. století v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Joachim Murat; v roce1950 byla budova věnována Národnímu muzeu, jak bylo původně zamýšleno. Nacházejí se zde díla odMichelangela,Rafaella,Botticelliho,Caravaggia aTiziana, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.
Národní archeologické muzeum v Neapoli, původně Bourbonské královské muzeum, bylo nejdříve zamýšleno na pahorku Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku tzv. farnesiánských mramorů (tj. římských soch – kopií řeckých bronzových originálů – sesbíraných během věků šlechtickým rodemFarnese), jež Karel III. zdědil po své matceAlžbětě. Při objevu měst zasypaných výbuchemVesuvu,Pompejí aHerculanea, přimělo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu panovníka k vytvoření tzv. Muzea posledního odpočinku v Largo delle Pigne, v budově ze 17. stol. (dříve sloužící jako kasárny kavalerie a poté dočasně jako sídloNeapolské univerzity). Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to tedy ažFerdinand IV. (I.), kdo muzeum poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje tři rozsáhlé kolekce předmětů: krom zmíněných farnesiánských mramorů a artefaktů vykopaných v Pompejích a Herkulaneu i jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika velmi dobře zachovalýchmumií. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě.
Divadlo sv. Karla (San Carlo)
Teatro San Carlo (Divadlo sv. Karla), slavnostně otevřené 4. listopadu1737 je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. skladateléGioacchino Rossini aGaetano Donizetti. Svými rozměry a celkovým pojetím se stalo prototypem všech ostatních operních divadel. V roce1816 muselo být v důsledku požáru restaurováno a částečně přestavěno vklasicistním stylu (zejména průčelí a dvorana). Právě kolem tohoto divadla se utvořila celoevropsky prosluláneapolská operní škola, jejíž členové zformovali žánr opery tak, jak ho známe dnes.
Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimnete je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. bývala označována jako„la città dalle 500 cupole“ (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě.
Mezi hlavní se počítáklášter sv. Kláry, v samém srdci historického centra města, postaveného v letech1310 až1340 z vůle Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v 17. stol. provedena barokní přestavba, než byla stavba v roce1943 téměř úplně zničená při masivních náletechSpojenců a celkově restaurována ve své původní gotické podobě. Interiér, jenž hluboce zapůsobí svou prostorností a prostotou, obsahuje hrob krále Roberta za hlavním oltářem a mezi pohřbenými v kapli jsou také hroby královnyMarie Kristýny Savojské a národního hrdinySalva d’Acquisto.Značné umělecké hodnoty jemajolikovýambit Klarisek, zahrada ohraničená arkádou nově vyzdobená barevnými majolikovými dlaždicemi z 18. stol.
Nový kostel Páně (je tak nazýván, aby byl odlišen odStarého kostela Páně) je umístěn na stejnojmenném náměstí, v blízkosti sv. Kláry. Slavnostně vysvěcen roku1597, byla požadovánajezuity a postavena na místě, kde se již nacházel palác Sanseverino knížete zeSalerna. V čistémbarokním slohu, je bohatě zdobený interiér se zlatým štukováním, sochy afreska (většina z nich je od mistraBelisaria Corenzia). Je zde vzdána pocta mnohým světcům, mezi nimi např. sv.Ignác z Loyoly aJosef Moscati. Průčelí, které patřilo původnímu paláci, je vyvedeno technikoupiperno, s kvádry ve formě diamantu, jenž o tři desítky let předešel přibližně stejný ferrarský Diamantový palác.
Neapolský dóm je stavba největší důležitosti na historické mapě. Na jeho místě dříve pravděpodobně stával chrám bohaApollóna, a první katedrála byla realizována za císařeKonstantina ve4. století. Samotný dóm byl postaven za vlády Anjouovců, ale byl postupně přetvářen během staletí a to až do bodu, kdy byl souborem mnoha rozličných slohů: novogotické průčelí zkonstruované v 19. století, portály v květnaté gotice, interiéry jsou z velké části barokní: zejména Cappella del Tesoro (kaple Pokladů) je v čistém slohu napoletánského baroka. Střed kostela, kaple, ukrývá bronzovou sochu sv. Januária a 51 stříbrných soch „spolupatronů“. Zmíněný poklad je tvořen z rozličných darů od panovníků a bohatých věřících, mezi nimiž dominuje stříbrná mitra od Mattea Tregliy posázená drahokamy. V Kapli je také přechovávána lebka světce a především nádobka obsahující jeho krev, nejznámější „zázračný“ předmět.
Kostelsv. Dominika je též dílem vrstvení stylů: postaven v letech1283–1324 za vládyKarla II. z Anjou, pak po několika rozvratech a zmatcích v 17. století restaurován v barokním slohu, ale v 19. stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13. století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k Tomáši Akvinskému, tehdy již studentem teologie v přilehlém klášteře, v té době Universitě.Sakristie je vyzdobená freskami s motivemvítězstvířádu dominikánů (jenž přebýval právě v tomto chrámu) odFrancesca Solimeny a také jsou zde pochováni panovníci a urození z aragonské dynastie.
Cappella Sansevero byla pravděpodobně postavena Giovanem Franceskem di Sangro vévodou z Torremaggiore roku1590 a následně určena jeho vnukem Alessandrem k umístění hrobů rodiny San Severo. Mezi nepřeberným množstvím významných soch, v letech 1744 až cca 1770 odRaimonda di Sangro, VII. knížetem z Sansevera, se vyjímají zejménaLa Pudicizia (Cudnost) odAntonia Corradiniho, pro svou smyslnost, a známé díloZahalený Kristus (Cristo Velato) odGiuseppa Sanmartina z r.1753 v němž se ukázala schopnost uměleckého ztvárnění efektu splývajícího mramorového roucha na těle Krista: dílo lákalo Canovu při jeho neapolském pobytu, tak mocně, že se pokoušel je koupit, nicméně marně. Před několika lety, neapolská novinářka Clara Miccinelli v jistém neapolském notářském archivu vystopovala smlouvu, kterou kníže di Sansevero uzavřel se sochařem, z níž jasně vyplývá, že plátěné roucho vytvořil kníže procesemmramorování tkaniny jím vynalezeným. Sammartino, jenž vytesal Krista, měl za úkol dočistit roucho, broušením a leštěním. Viz knihu: Clara Miccinelli:Il tesoro del Principe di Sansevero – Ed. SEN 1984.
↑Lykofrón,Alexandra, v. 717–721; Dionýsios Periegetés s. 357 a další.;Strabón,Geografika 1, 23; 1, 26; 5, 246.
↑abc Antic Naples.naples.rome-in-italy.com. Naples.Rome-in-Italy.com, 8. 1. 2008.Dostupné v archivu pořízeném dne 25. 12. 2008.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Touring Club of Italy, Naples: The City and Its Famous Bay, Capri, Sorrento, Ischia, and the Amalfi, Milano.books.google.com. Touring Club of Italy, 2003, s. 11.Dostupné online.ISBN88-365-2836-8.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ The Story of La Partenope.www.lapartenope.net. La Partenope, 24. 6. 2007.Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2007.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WOLFRAM, Herwig.The Roman Empire and Its Germanic Peoples. [s.l.]: University of California Press, 1997.Dostupné online.ISBN978-0-520-08511-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Belisarius – Famous Byzantine General.historymedren.about.com. About.com, 8 January 2008.Dostupné v archivu pořízeném dne 30 August 2008.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_-_n._0008_-_Pompei_-_Tempio_di_Giove.jpg)
_-_n._2742_-_Scritturale.jpg)
