Nanga Parbat (urdskyنانگا پربت,Nāngā Parbat; někdy nazývaný také urdsko-anglickyNangaparbat Peak –Štít Nangaparbat neboDiamir) jedevátá nejvyšší hora světa a druhá nejvyšší horaPákistánu. Název pochází z urdštiny/hindštiny a lze jej přeložit jako„Nahá hora“.
Hora leží v Pákistánem spravované (aIndií nárokované) částiKašmíru, v Gilgitu-Baltistánu. Je nejzápadněji položenouosmitisícovkou, na samém západním konci pohoříHimálaj. Od ostatních himálajských osmitisícovek je více než 1100 km vzdálena, podstatně blíže se nachází ke skupině osmitisícových vrcholůKarákóramu (asi 200 km vzdušnou čarou). Díky této odlehlosti má vysokouprominenci – druhou nejvyšší z osmitisícovek (poMount Everestu).
Z Nanga Parbatu sbíhají tři hřebeny – východní, severozápadní a jihozápadní – oddělující tři stěny (severní –Rakhiot, západní – Diamir a jižní – Rupal). Jižní stěna je s převýšením 4600 m nejvyšší na světě. Údolí řekyIndus Nanga Parbat převyšuje o 7000 m na 27 km vzdálenosti.
Nanga Parbat je prvníosmitisícovkou, na kterou se člověk pokusil vystoupit (1895, vedoucíAlbert Mummery). Od té doby až doprvovýstupu v roce1953 si hora vyžádala 31 lidských životů.
Albert F. Mummery, jeden z nejlepšíchalpinistů své doby, dorazil v létě 1895 nejprve pod jižní stěnu hory, která ho ohromila svou obrovitostí. Doprovázen nosiči z nepálského kmeneGurkha aGeorgem Brucem později našel cestu do údolí Diamir pod západní stěnu. Po pilíři uprostřed stěny (dnes nese jeho jméno) vystoupil do výšky 6100 m (tedy do poloviny stěny). Poté se dvěma Gurkhy začal stoupat k průsmyku Diama v SZ hřebeni, aby přešel do údolíRakhiot na severu hory. Cestou zmizeli beze stop.
Ve 30. letech se pokoušely o výstup čtyři německé (případně německo-rakouské) expedice (1932, 1934, 1937 a 1938), které našly výstupovou cestu z údolíRakhiot k východnímu hřebeni, ve kterém jeRakhiotský štít (7070 m). Od něj trasa pokračuje po hřebeni přes Stříbrné sedlo (7450 m) ležící mezi dvěma vedlejšími vrcholy hory. Celkově je výstup dlouhý 16 km a v případě změny počasí trvá sestup příliš dlouho. Kromě toho překonává lavinové svahy, což se německým expedicím stalo osudným. Při prvním pokusu (1932) našli Němci cestu k V hřebeni a dosáhli 7000 m bez ztrát na životech. Během druhé výpravy vystoupili RakušanéErwin Schneider aPeter Aschenbrenner až do 7800 m. Poté se strhla týdenní bouře, ve které přišlo o život vyčerpáním šestšerpů a tři Němci. Následující expedici (1937) zasypala téměř celou lavina – na místě zemřelo 16 lidí. Poslední expedice na této trase v roce 1938 měla k dispozici dokonce letadloJunkers Ju 52, které shodilo zásoby do 7500 m, ale do této výšky výprava nevystoupila.
V roce 1939 přišla pod Nanga Parbat malá německo-rakouská výprava, která po neúspěších na severní straně hory měla nalézt možnosti výstupu západní stěnou. Výprava objevila trasu v levé části stěny, která se mnohem později stala známá jako Kinshoferova cesta a dnes je nejpoužívanější trasou k vrcholu hory. Během návratu zpět do Německa vypukladruhá světová válka a členové expedice byli internováni v zajateckém táboře vDéhrádúnu vIndii.Heinrich Harrer později spolu s dalšími zajatci uprchl doTibetu, kde se stal poradcemdalajlámy a zůstal zde až do roku 1950, kdyTibet anektovala čínská armáda. Svůj příběh popsal v úspěšné knizeSedm let v Tibetu.
Po válce – v zimě 1950 – se pokusili o výstup hřebenem tři Angličané. Po týdnu se jeden z nich (Marsh) vrátil s omrzlinami, zbylí dva (Thornley a Crace) jsou dodnes nezvěstní. I když to nebylo záměrem, jedná se o první pokus o zlezení osmitisícovky v zimě.
Prvovýstup se podařil až německo-rakouské expedici roku1953, kdy na vrchol vystoupil3. července1953 Rakhiotským (východním) hřebenem rakouský horolezecHermann Buhl. Svým 41hodinovým sólovýstupem bez kyslíkového přístroje překonává 1200 m převýšení k vrcholu Nanga Parbatu trasou neúspěšných expedic z 30. let. Během sestupu byl nucen strávit krušnou noc vestoje blízko pod vrcholem, čímž se stal první člověkem, který přežil otevřenýbivak v 8000 metrech nad mořem. Během něj utrpělomrzliny, pro které mu byly amputovány dva prsty na nohou. Ze sportovního hlediska se jednalo o zcela mimořádný výkon, který předběhl svoji dobu. Tehdy byl však Buhlův výstup označován za velmi riskantní a nezodpovědný, neboť šlo o svévolný čin vymykající se tehdejšímu expedičnímu pojetí dobývání vrcholů.
- 1962 – Kinshoferova cesta. Další německá výprava se pokouší o výstup cestou v levé části západní stěny objevenou roku 1939. V roce 1961 zde dosahují 7100 m,o rok později výstup dokončuje trojiceToni Kinshofer,Anderl Mannhardt aSiegfried Löw, který však zemřel při sestupu.
- Druhý výstup touto cestou se podařil rakouské výpravě v roce 1978 a Kinshoferova cesta se stala klasickou trasou k vrcholu.
- Kinshoferovou cestou vystoupila na Nanga Parbat také první žena – FrancouzkaLiliane Barrard se svým manželem Mauricem v roce 1984. V dalších letech ji následovalo dalších 22 horolezkyň (k roku 2009). Tři z nich –Anna Czerwinska,Krystyna Palmowská aWanda Rutkiewiczová z Polska – v samostatném výstupu bez podpory nosičů.
- 1970 – Rupalská stěna. Po dvou pokusech v letech 1965 a 1968 další německá expedice zlézá obrovskou jižní stěnu hory. Na vrchol vystupují bratřiReinhold aGünther Messnerovi. Na sestupu bivakují v 7800 m na JZ hřebeni, odkud sestupují během dalších dvou dnů Mummeryho pilířem ve středu západní stěny. Na úpatí hory Günthera Messnera zasypala lavina (jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005). Reinhold jej celý další den hledal, než se vydal na cestu do údolí. Později jej zachránili místní obyvatelé před vyčerpáním.
- Druhý den po bratrech Messnerových vystoupili na vrchol ještěFelix Kuen aPeter Scholz. O tomto výstupu pojednává film Nanga Parbat.
- 1971 – českoslovenští horolezci (Ivan Fiala,Michal Orolin) první zopakovali výstup Hermana Buhla po severozápadním úbočí (Rakhiot).
- Druhý a zatím poslední výstup touto cestou se zdařil jihokorejské expedici v roce 2005.
- 1976 – Schellova cesta. Po dvou neúspěšných německých výpravách (1975, 1976) přichází v létě čtyři Rakušané a daří se jim pátý výstup na Nanga Parbat. Na vrchol vystupujíHans Schell,Robert Schauer,Siegfried Gimpel aHilmar Sturm. Jejich výstup později opakuje pět dalších výprav. Vede levou částí jižní stěny do sedla Mazeno (6 940 m) a JZ hřebenem.
- 1978 –Reinhold Messner vystupuje podruhé na Nanga Parbat zcela sám a novou cestou v pravé části Z stěny. Třetí den výstupu dosahuje vrcholu hory poté, co zažil ve stěně zemětřesení. Čtvrtý den sestupuje opět novou cestou ledovým žlabem vpravo od Mummeryho pilíře. Daří se mu tak vůbec první sólový výstup alpským stylem na osmitisícovku.
- 1978 – Slovenská expedice podniká prvovýstup na severní vrchol hory (7 816 m) levou částí Z stěny.
- 1982 – JV pilíř k jižnímu vrcholu. Z mezinárodní expedice vystupuje RakušanUli Buhler na jižní předvrchol Nanga Parbatu (8046 m), kde JV hřeben kulminuje s JZ hřebenem, otevírá tak devátou trasu na Nanga Parbatu.
- 1995 – SV žebro. Tři horolezci japonské expedice vystupují na Nanga Parbat novou cestou SV pilířem vpravo od trasyHermanna Buhla, na kterou se jejich výstup napojuje ve Stříbrném sedle (7450 m).
- 2000 –Reinhold Messner, Hubert Messner, Hanspeter Eisendle a Wolfgang Tomaseth stoupají vlevo od slovenské cesty podél SZ hřebene, do které se napojují v 7 500 m na vrcholovém hřebeni severního vrcholu. Zde výstup ukončují.
- 2003 – Tom and Martina route. Novou cestu Z stěnou na Nanga Parbat zlézá sólo alpským stylemJean-Christophe Laffaile. V 7500 m se jeho výstup napojuje do Kinshoferovy cesty.
- 2005 – Centrální pilíř J stěny.Steve House aVince Anderson zlézají za šest dní Nanga Parbat novou cestou alpským stylem. Jejich výstup je označován za jeden z nejlepších v himálajské historii.
- 2008 – S stěna. ItalovéSimon Kehrer aWalter Nones zlezli poprvé S stěnu hory pilířem Val Fiemme. Po prvním neúspěšném pokusu, při kterém byl zabit lavinou jejich spolulezecKarl Unterkircher, se do stěny vrátili a zlezli ji. Po dosažení horního okraje stěny v 7500m nepokračovali k vrcholu, ale rozhodli se pro sestup Buhlovou cestou (1953). Po zvratu počasí byli nakonec z výšky 5700m zachráněni vrtulníkem.
- 2012 – Hřeben Mazeno. Dvojice britských horolezcůRick Allen aSandy Allan dokončili cestu hřebenemMazeno. Výstup jim trval 14 dní (potom další 4 dny sestup Kinshoferovou cestou)alpským stylem. Celková délka hřebene je 16 km, na kterých se horolezci pohybují neustále ve výšce kolem 7 000 m. Trasa zůstávala otevřená 33 let od prvního pokusu v roce 1979. Od té doby došlo k dalším osmi neúspěšným pokusům himálajských legend, jakými byliDoug Scott (1992, 1993),Wojciech Kurtyka (1993, 1995, 1997),Erhard Loretan (1997) a další.
- 2016 – První zimní výstup. Mezinárodní tým ve složeníSimone Moro,Alex Txikon aAli Sadpara dosáhl 26. února vrcholu Kinshoferovou cestou.[1]
- 2018 – První ženský zimní výstup.Elisabeth Revol aTomek Mackiewicz úspěšně vystoupili na vrchol 25. ledna. Na sestupu se ovšem dostali do potíží a Tomek Mackiewicz bohužel zemřel. Elisabeth byla zachráněna týmem polských horolezců, kteří ve stejný čas působili podK2, a stala se tak první ženou, která v zimě stanula na vrcholu.[2]
K vrcholu Nanga Parbatu (8 125 m) vede 12 cest (včetně 2 cest, kteréReinhold Messner použil jen k sestupu z hory v letech 1970 s bratrem Güntherem a 1978 sólo). Z toho dvě trasy končí na severním vrcholu (7 816 m).
V pravé části J stěny je nedokončená trasa, kterouSteve House aBruce Miller roku 2004 vystoupili do 7 550 m. Druhá nezlezená linie v J stěně je pokusTomaze Humara z roku 2005 (do 6 000 m) středem stěny.
Dosud nezlezená je lavinami zasypávaná S stěna. V S stěně se pokoušeli o výstup jen Italové roku 1988. Na pilíři Val Fiemme uprostřed stěny dosáhli 6 500 m.
Myšlenka uspořádat expedici na některou z osmitisícovek se zrodila v hlaváchIvana Gálfyho a Ivana Urbanoviča koncem roku 1967, a už v lednu roku 1968 začali s prvními přípravami. Oficiální název expedice bylTatranská expedícia Himálaje 1969/Vysoké Tatry. Jejich cílem měla být hora Gasherbrum I, ale vzhledem k uzavření pákistánské pohraniční oblasti, kde se Gasherbrum I nacházela, dostali povolení na Nanga Parbat. Horolezci si uvědomovali náročnost díky pověsti této hory, a o to intenzivněji se věnovali přípravě naTatranskú expedíciu Himálaje 1969. Expedici tvořili slovenští horolezci Ivan Gálfy (vedoucí), Ján Horan, Jozef Koršala, Milan Kriššák, Arno Puškáš, Ivan Urbanovič st., Zdeno Vaško, Juraj Weincziller, filmaři Miloslav Filip, František Dostál, z ČechMiroslav Jaškovský a lékař Juraj Janovský. 2. dubna 1969 se tak českoslovenští horolezci poprvé vydali na expedici do Himálají, na náročný cíl Nanga Parbat. Jejich plně naložená Tatra 138 přejela přes Maďarsko, Jugoslávii, Bulharsko, Turecko, Írán, Afghánistán až do Pákistánu.
Přesun do základního tábora byl zdlouhavý a náročný. Především pro nedostatek nosičů a množství sněhu byl problém s transportem materiálu. Základní tábor byl definitivně dobudovaný 18.5.1969. Expedice vystupovala klasickou cestou, kterou v roce 1953 vystoupil na Nanga Parbat Herman Buhl. Postupně se přes nepřízeň počasí vybudovaly výškové tábory: I. tábor ve výšce 4470 m, II. tábor v 5300 m, III. tábor v 6120 m a IV. tábor ve výšce 6690 m.
Dne 15.6. se pustili do zdolávaní ledové stěny Rakiotského štítu. Nepříznivé počasí však nedovolilo horolezcům postavit V. výškový tábor. Celý týden vyčkávali v třetím táboře na zlepšení počasí, ale to nepřicházelo. K vrcholovému pokusu nakonec ani nedošlo. Pokus z 27.6. o proražení cesty výše skončil pro množství sněhu neúspěšně nad čtvrtým výškovým táborem. Kvůli končícímu povolení na výstup museli horolezci sbalit výškové tábory a slézt do základního tábora. Ten opustili 3.7.1969. První československá himálajská expedice skončila neúspěchem a nejvyšší dosaženou výškou bylo 6950 m na severním žebru Rakiotského štítu.Gálfy a Urbanovič později připustili, že výstup Buhlovou cestou byl příliš náročný, především kvůli podmínkám, které v daném roce na Nanga Parbat panovaly. Získali zde nicméně zkušenosti, které o 2 roky později zúročili na té stejné hoře…[3] O tomto pokusu byl v roce 1973 natočen filmHorolezci.
Druhý a zatím poslední výstup Buhlovou cestou se podařil československé expedici v roce 1971 (po neúspěšném pokusu roku 1969). Na vrchol vystoupili slovenští horolezciMichal Orolin aIvan Fiala. Další členové výpravy vystoupili na dva z vedlejších vrcholů hory.
Ozbrojenci v Pákistánu zabili skupinu turistů, kteří chtěli vystoupat na devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat. Místní policie potvrdila, že mezi oběťmi jsou tři Ukrajinci (Igor Svergun, Badavi Kašajev a Dmytr Koňajev), dva Slováci (Anton Dobeš a Peter Šperka), dva Číňané (Jang Čchun-feng a Žao Ťian-feng), Litevec (Ernestas Markšaitis), Nepálec (Sona Šerpa) a Číňan s americkým občanstvím (Čchen Chong-lu).
Útok se odehrál 23. června 2013 kolem jedné hodiny ranní místního času (kolem 04:00 SELČ) v odlehlém turistickém středisku správní oblasti Gilgit-Baltistán nedaleko základního tábora pod sněhem pokrytou horou Nanga Parbat. „Neznámí lidé vnikli do hotelu, kde přespávali zahraniční turisté, a začali střílet,“ řekl agentuře Reuters policejní důstojník Alí Šér. „Zabili deset zahraničních turistů a uprchli.“ Podle informací agentury AP ozbrojenci měli na sobě policejní uniformy. K útoku se v telefonátu agentuře Reuters přihlásila pákistánská militantní skupinaDžundulláh. „Tito cizinci jsou naši nepřátelé a my se hrdě hlásíme k odpovědnosti za jejich zabití. V budoucnu budeme v podobných útocích pokračovat,“ řekl mluvčí skupiny Ahmad Marvát. Stejná skupina se přihlásila k sérii útoků na příslušníky šíitské menšiny v severním Pákistánu včetně přepadení autobusu v únoru 2012, při němž ozbrojenci zabili 18 cestujících. Je to ale vůbec poprvé, co v této oblasti známé svou přírodní krásou byli napadeni zahraniční turisté. Naopak podle agentur AP a AFP se k masakru přihlásila pákistánská odnož radikálního hnutíTalibán jako k odvetě za květnový útok amerického bezpilotního letounu, při kterém byl zabit její druhý nejvyšší velitel Valí Rahmán. Pákistánský Taliban chtěl podle prohlášení svého mluvčího zabíjením cizincům světu vzkázat, aby se zasadil za ukončení útoků amerických bezpilotních letounů.[5]
- ↑ First Winter Ascent of Nanga Parbat - Rock and Ice.Rock and Ice.Dostupné online [cit. 2018-01-29]. (anglicky)
- ↑S.R.O., NetPro systems,. Lezec - Zpravodaj.www.lezec.cz [online]. [cit. 2018-01-29].Dostupné online.
- ↑ Tatranská expedícia Himaláje 1969.http://www.expedition.sk [online].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-30.
- ↑ Bez vrcholu, ale živí a zdraví. Petreček s Holečkem zvládli nebezpečný sestup do BC.Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 2018-08-02 [cit. 2019-01-13].Dostupné online.
- ↑ Radikálové v Pákistánu zabili 10 horolezců, dva byli zřejmě Slováci.zpravy.idnes.cz [online]. 2013-06-23.Dostupné online.
- DYHRENFURTH, Guenter Oskar.Zápas o Nanga Parbat. [s.l.]: Mladé letá, 1957. 105 s. (slovensky)
- PUŠKÁŠ, Arno;URBANOVIČ, Ivan.Nanga Parbat 8125 m. Bratislava: Šport, STN, 1974. 164+16 s. 77-007-74. (slovensky)
- VALOVIČ, Peter.Nanga Parbat North. Bratislava: ČSTK - Pressfoto, 1981. (slovensky, rusky, anglicky, francouzsky, německy)
- URBANOVIČ, Ivan.Nanga Parbat 8125 m, prvá osemtisícovka; soubor 30 fotografií. Bratislava: ČSTK - Pressfoto 30 s. (slovensky, rusky, německy, anglicky, francouzsky, italsky)
- VRANKA, Milan.Za výzvou velehor, Čeští horolezci na osmitisícovkách 1969-2004. 2. vyd. Praha: Metafora, 2004. 183 s.ISBN 80-86518-91-4.
- NOVÁK, Jiří.Himálaj a Karakorum - Československé a České prvovýstupy 1969-2015. 1. vyd. Praha: Alpy, 2015. 208 s.ISBN 978-80-85613-54-4.
- VRANKA, Milan.Poprava pod Nanga Parbatom. 1. vyd. Bratislava: Devínske Karpaty, 2015. 168 s.ISBN 978-80-971645-1-5. (slovensky)
