Jakonacistické Německo se označujeněmecký stát v době vládynacistické strany, tedy od roku 1933, kdy byl 30. lednaAdolf Hitler jmenovánněmeckým kancléřem a v březnu 1933 převzal diktátorské pravomoci, dokapitulace Německa na koncidruhé světové války 8. května 1945. Oficiální název státu byl do roku 1943Německá říše (německyDeutsches Reich) a posléze do jeho zániku roku 1945Velkoněmecká říše (německyGroßdeutsches Reich). K dalším užívaným označením nacistického Německa patří pojmytřetí říše, „národně socialistický stát“ či „vůdcovský stát“.[1]
Adolf Hitler se 30. ledna 1933 dostal legálně k moci, když byl dosazen do funkce říšského kancléře prezidentem tehdejšího NěmeckaPaulem von Hindenburgem. Na začátku své vlády předsedal koaličnímu kabinetu, ale poměrně záhy se mu podařilo od vlády odstavit ty členy kabinetu, kteří nebyli členy nacistické strany. Po uchopení moci se povedlo nacistickému režimu opět postavit ekonomiku na nohy a ukončit vysokou nezaměstnanost pomocí masových investic do zbrojení. Návrat ekonomické prosperity vedl k nárůstu popularity režimu mezi německým obyvatelstvem, což se projevilo oddaností Němců režimu.
Opozice z řadliberálů,socialistů akomunistů byla tvrdě potlačována tajnou státní policiígestapem pod patronacíHeinricha Himmlera. Nacistická strana postupně ovládla soudy, místní vlády a všechny občanské organizace kroměprotestantských akatolických,[2] které však byly také potlačovány. Veřejné mínění v Říši utvářelo ministerstvo propagandy vedenéJosefem Goebbelsem, který k tomu využíval masmédia, film a uhrančivé Hitlerovy projevy.[3] Státní aparát se snažil vykreslit Hitlera jako vůdce německého lidu (Führer) a k tomu účelu mu předával do ruky veškerou výkonnou moc.
Na začátku existence nacistického Německa zaujal Hitler zahraniční politiku strachu a vydírání, vznášel zdánlivě důvodné požadavky na sousední země, kterým v případě neplnění vyhrožoval válkou. Když se ho pokusili protivníciuklidnit ústupky, přijal je a zaměřil se na další oblast. Tímto postupem se mu podařilo získat značné území, aniž by to vedlo k válce (např.Mnichovská dohoda a odstoupeníčeskoslovenského pohraničí Německu v roce 1938). Agresivní politika Německa vedla k vypovězeníVersailleské smlouvy a od roku 1935 se Německo začalo znovu vyzbrojovat. Téhož roku si opět připojiloSársko,[zdroj?] o rok později remilitarizovaloPorýní, vytvořilo spojenectví –Osu – sfašistickou Itálií pod vládouBenita Mussoliniho, poslalo pomoc Frankovufašistickému Španělsku,anektovalo Rakousko v roce 1938 a obsadilo již zmiňované československé pohraničí a později izbytek Československa. Neustále rostoucí územní nároky vyvrcholily 1. září 1939invazí do Polska, načež Francie a Velká Británie vyhlásily nacistickému Německu válku, čímž oficiálně začaladruhá světová válka – o něco dříve, než se nacisté připravili nebo očekávali.[4][5]
Během války se nacistickému Německu podařilo obsadit velkou částEvropy odFrancie až téměř poMoskvu v tehdejšímSovětském svazu, dále odNorska na severu až po rozsáhlé pouštní oblasti vseverní Africe na jihu. Na většině okupovaných území se nacisté pokusili zavést „Nový pořádek“. Současně začalo docházet k masovým persekucím neněmeckého obyvatelstva, vyvražďováníSlovanů,Romů aŽidů, pro které se vžil termínholokaust. Během tohoto období zemřely miliony lidí. Později, v průběhu války, se začala situace na frontě obracet v neprospěch Německa, což v důsledku vedlo k jeho porážce. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945kapitulací Německazápadním spojencům a Sovětskému svazu.
Nacistické Německo vyrostlo na základech národního ponížení, hanby a vzteku vycházejících ze znění Versailleské smlouvy z roku 1919, které Německu vnutily vítězné mocnosti poprvní světové válce.[6] Tato smlouva rozhodla o jednoznačné zodpovědnosti Němců za rozpoutání války a jako následcích za toto rozpoutání o trvalé ztrátě či demilitarizaci některých území,[7][8] nutnost platitreparace v penězích a ve zboží a příkazu na redukci německé armády. Mezi další příčiny nárůstu popularity nacistické ideologie patřily nárůst nacionalismu v německé populaci a myšlenky na vybudování „Velkoněmecké říše“, která měla trvat tisíc let, občanské nepokoje a komunisticképuče,hyperinflace veVýmarské republice,celosvětová hospodářská krize probíhající ve 30. letech 20. století a nárůst síly komunismu v Německu. Všechny tyto důsledky vedly k tomu, že voliči frustrovaní prací politických stran začali stále více volit strany na levém či pravém okraji politického spektra – extrémisty, zejména nacistickou stranu Německa.
Rozsah nacistického Německa před druhou světovou válkou
Nacisté slibovali silnou, autoritativní vládu namísto neefektivních parlamentních republikánů, občanský mír, socialismus, radikální ekonomickou politiku s plnou zaměstnaností, navrácení „tradičních hodnot“ a hrdosti, rasovou čistotu. To všechno ve jménu národní jednoty a solidarity namísto rozdrobené demokratické společnosti. Vystupovali za znovuvyzbrojení Německa, odmítnutí reparací a znovuobsazení území ztracených Versailleskou smlouvou. Propagovali názor, že Versailleská smlouva byla zrada způsobenáliberální demokracií Výmarské republiky, která připravila Německo o národní hrdost, vlivem konspirace Židů, jejichž úkolem bylo docílit národní nejednotnosti a otrávení německé krve.[9] K tomuto cíli využívalanacistická propagandaDolchstoßlegende, která hlásala, že první světovou válku neprohrála německá armáda, ale že porážka byla způsobena zradou civilistů v zázemí.
V období od roku 1925 do 30. let 20. století se německá vláda změnila z demokratické na konzervativně-nacionalistickou autoritativní vládu pod vedením Paula von Hindenburga, považovaného za válečného hrdinu z první světové války, kterému se nelíbil liberálně demokratický stát Výmarské republiky a který chtěl z Německa vytvořit stát autoritativní.[10] Přirozeným spojencem Hindenburga pro vytvoření autoritativní vlády bylaNěmecká národně lidová strana (Deutschnationale Volkspartei, DNVP), která zastávala pozici nacionalistů, ovšem po roce 1929 vlivem nastupující ekonomické krize čelila odlivu mladých a více radikálních sympatizantů k myšlence revoluce zosobňovanouNSDAP. Tato strana taktéž sloužila jako protiváha narůstající popularitě komunismu v Německu. Ke všemu středoví politici ztráceli podporu, jak voliči přecházeli k extrémní levici či pravici, což ještě více ztěžovalo vytvoření většinové vlády v parlamentu.
V roce 1928, po odeznění hyperinflace z let 1922–1923, proběhly v Německu spolkové volby, ve kterých nacisté získali pouze 12 křesel, tj. 1,9 % poslaneckých mandátů. O dva roky později ve spolkových volbách vyhlášených porezignaci kancléřeHeinricha Brüninga dne 14. září 1930 a krachu akciových trhů vUSA dostali nacisté již 6 400 000 hlasů (17,5 %), což jim zajistilo 107 poslaneckých mandátů a NSDAP se stala druhou nejsilnější stranou vReichstagu. V červenci 1932 se konaly další spolkové volby, ve kterých nacisté získali 230 křesel, čímž se stali nejpočetnější politickou stranou působící v Reichstagu.[11] Prezident Hindenburg se zdráhal předat moc do rukou Hitlera, nicméně dřívější kancléřFranz von Papen uzavřel s Hitlerem dohodu mezi NSDAP a DNVP, která umožnila Hitlerovi stát se říšským kancléřem. Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem Německa poté, co skončila neúspěchem snaha generálaKurta von Schleichera o vytvoření stabilní vlády. Hitler začal na Hindenburga vyvíjet nátlak prostřednictvím jeho synaOskara von Hindenburga a intrik s Papenem, který sledoval vlastní zájmy. Von Papen předpokládal, že z pozice vicekancléře udrží nacisty jako minoritní část vlády a že bude schopen kontrolovat Hitlera. Tento stav byl způsoben tím, že i když NSDAP vyhrála oboje volby v roce 1932, nikdy nezískala většinu hlasů, která by jí umožnila samostatnou vládu nebo alespoň vládu ve spojení s DNVP.
Hitlerovým nástupem k moci započala etapanacionálně socialistického uchopení moci. Již 28. února 1933 bylo popožáru budovyŘíšského sněmu, ze kterého Hitler obvinil komunisty, vydánonařízení, kterým byla zrušena základní lidská práva obsažená vevýmarské ústavě. Komunistickáagitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon.
Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů bylo zatčeno a uvězněno a mnozí z nich popraveni. Na základězmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou politickou moc. Zmocňovacím zákonem Hitler legálním způsobem nastolilnacistickoutotalitnídiktaturu.
Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo „usměrnění“ („zglajchšaltování“) celého politického asprávního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Stejný osud stihl takéodbory a různé občanské a profesní organizace.
Velkým problémem pro Hitlera bylaSA, paramilitární organizace NSDAP. Vůdce SAErnst Röhm toužil začlenit své muže do řadreichswehru a stát se jeho velitelem. To ovšem narušovalo Hitlerovy záměry a naráželo na odpor průmyslníků, kteří Hitlera podporovali. Proto 30. června 1934 Hitler nařídil Röhma a jeho podřízené zatknout a bez soudu popravit. Tato událost vstoupila do dějin jako „noc dlouhých nožů“.
Posléze posílila své postaveníSS pod velením Reichsführera SSHeinricha Himmlera. Tomu záhy podléhalogestapo (tajná státní policie) a nově zřízenékoncentrační tábory, do kterých byly umisťovány osoby nežádoucí politicky (sociální demokraté, komunisté), rasově (Židé aj.) či jinak (viz níže). Později spadala do Himmlerovy kompetence veškerá policie v nacistickém Německu. Hitler tak vyřadil jakoukoliv možnou opozici vně i uvnitř NSDAP. PoHindenburgově smrti v srpnu 1934 se Hitler nechal jmenovat vůdcem (německy „Führer“).
Většina vyšších důstojníkůreichswehru, kteří prodělali výcvik ještě za dobcísařství, se nikdy nesmířila se vznikemVýmarské republiky. Tito důstojníci spatřovali v Hitlerovi obhájce svých zájmů, který opětovně vyzbrojí armádu, zasadí se o revizi Versailleské smlouvy a z Německa znovu vybuduje politickou a vojenskou velmoc.[12] Generální štáb reichswehru si pak Hitler naklonil v červnu1934, když přinoci dlouhých nožů provedl čistku vSA. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburga se stal Hitler hlavou státu a změnil text vojenské přísahy – zatímco do této chvíle přísahali vojáci věrnostnárodu a vlasti, tak nyní již přísahali věrnostvůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi.[13] Před nástupem Hitlera k moci, v roce 1932, měla armáda 44 generálů, v roce 1938 jich bylo 261.[14] 16. března 1935 zavedli nacistébrannou povinnost. Armáda postupně opět získala svou ztracenou prestiž a nacistický režim navíc přikládal armádním záležitostem mimořádnou důležitost. Přesto se na přelomu let 1937 a 1938 objevily v armádě první náznaky opozice vůči režimu. Některé důstojníky znepokojil především Hitlerův plán z 5. listopadu 1937 na napadeníČeskoslovenska.[14] Ministr obrany polní maršál von Blomberg a vrchní velitel pozemního vojska generálplukovník von Fritsch vyjádřili nad plánem pochybnosti a byli zbaveni svých funkcí. Zanedlouho se podařilo z armády odstranit i zbytek konzervativní staré gardy a do poloviny roku 1938 Hitler zcela ovládl německou brannou moc. Přesto se v armádě i nadále objevovaly opoziční skupiny, které se opakovaně snažily Adolfa Hitlera odstranit – např. skupina spiklenců kolem náčelníka generálního štábuLudwiga Becka, skupina kolem admirálaWilhelma Canarise a generálmajoraHanse Ostera, skupina atentátníků v čele s generálmajoremHenningem von Tresckow aatentátníci z 20. července 1944.
Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k některým etnikům, například vůčiLužickým Srbům,Židům čiRomům. Diskriminace a perzekuceŽidů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněmnorimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Norimberskými zákony bylo postiženo kolem 500 tisíc lidí. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ –pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množstvísynagog. Příslušníci SS přitom před zraky nečinné policie zavraždili mnoho Židů.
Ekonomická opatření, např. výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.
V roce 1935 byloSársko opět integrováno do Německé říše. V témže roce byla znovu zavedenabranná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušenaVersailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců pozdějiwehrmachtremilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. Tímto činem Hitler výrazně posílil svoje postavení v Německu. V srpnu 1936 se konaly v Berlíněolympijské hry, které se ukázaly být dalším propagandistickým úspěchem nacistického režimu.
Po ustavení „osy Berlín–Řím“ sMussolinim a po podepsánípaktu proti Kominterně sJaponskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice doofenzívy. Dne 12. března 1938wehrmacht obsadil Rakousko. Když vstoupil krátce poté doVídně, byl bouřlivě pozdravován nadšeným davem. O čtyři týdny později se 99 %Rakušanů vyslovilo pro připojení (anšlus) k Německu. Hitlerovi se tak podařilo naplnit ideu vytvořeníVelkého Německa, kterou Bismarck v roce 1866 zavrhl. Ačkolianexe Rakouska odporovalaVersailleské smlouvě, která výslovně zakazovala sjednocení Rakouska s Německem, západní mocnosti opět nezasáhly.
Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak naČeskoslovensko, kde se díky rozsáhlé nacistické podpoře a propagandě 3,3milionová menšinasudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler,Benito Mussolini,Neville Chamberlain aÉdouard Daladier dohodli nakonferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Nato Hitler prohlásil, že veškeré německé územní nároky byly uspokojeny, avšak jen šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů meziČechy aSlováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně vProtektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel vLitvě. Západní politikaappeasementu tak ztroskotala.
Územní expanze mezi lety 1933 až 1943Nacistické Německo roku 1945 s vyznačenými postupy ofenzívy spojenců let 1943 až 1945Americká armáda odpalujesvastiku budovyReichsparteitagsgelände v Norimberku
Zatím po porážceu El Alamejnu sílyOsy vseverní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Pobitvě u Kurska dobylaRudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se angloamerická vojskavylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli naBalkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce vbitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájilaRudá armáda závěrečnýútok na Berlín. 30. dubna spáchalAdolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později seposádka Berlína vzdala.
Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnostbezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách avíce než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí.
Němečtí uprchlíci v Bedburgu poblížKleve, 19. února 1945
Odhady celkového počtu německých obětí války se pohybují mezi 5,5 a 6,9 milionu osob.[19] Podle studie historika Rüdigera Overmanse činí počet německých vojenských mrtvých a nezvěstných 5,3 milionu, včetně 900 000 mužů odvedených mimo hranice Německa z roku 1937.[20]
Richard Overy v roce 2014 odhadl, že při spojeneckých náletech bylo zabito přibližně 353 000 civilistů.[21] Další civilní oběti zahrnují 300 000 Němců (včetně Židů), kteří se stali oběťmi nacistického politického, rasového a náboženského pronásledování,[22] a také 200 000 osob zavražděných v rámcinacistického programu eutanazie.[23]
Politické soudy zvanéSondergerichte odsoudily k smrti asi 12 000 členů německého odboje, a civilní soudy vynesly dalších 40 000 rozsudků smrti.[24]Kromě toho došlo i k masovým znásilněním německých žen.[25]
Geografie
Administrativní členění
Administrativní mapa Velkoněmecké říše z roku 1944
NadSárskem Německo získalo kontrolu prostřednictvím referenda konaného v roce1935 a Rakousko připojilo běhemanšlusu v roce1938.[32]Mnichovská dohoda z roku 1938 dala Německu kontrolu nadSudety a zbytkuČeskoslovenska se zmocnilo o šest měsíců později. Pod hrozbou námořní invaze se Litva v březnu 1939 vzdala oblasti Klaipedy.[33]
Související informace naleznete také v článku Nacismus.
Nacisté představovali krajně pravicovoufašistickou politickou stranu, která vznikla během sociálních a finančních otřesů po skončeníprvní světové války.[38] Ve spolkových volbách v roce 1928 šlo o malou a opomíjenou stranu s volebním ziskem 2,6%; před vypuknutímVelké hospodářské krize v roce 1929.[32] V roce 1930 strana získala 18,3% spolkových hlasů, čímž se stala druhou největší politickou stranouReichstagu.[39] Po neúspěšnémpivním puči z roku 1923 trávil Hitler čas ve vězení, kde napsal knihuMein Kampf, ve které popsal svůj plán transformace německé společnosti na společnost založenou na rase.[40] Nacistická ideologie spojila prvkyantisemitismu, rasové hygieny aeugeniky a spojila je spangermanismem a územní rozpínavostí s cílem získat pro germánský lid víceživotního prostoru.[41] Režim se pokusil toto nové území získat útokem na Polsko a Sovětský svaz s úmyslem deportovat nebo zabít zdejší Židy a Slovany, kteří byli považováni za podřízené árijsképanské rase a součástžidobolševického spiknutí.[42][43] Nacistický režim věřil, že pouze Německo může porazit síly bolševismu a zachránit lidstvo před světovou nadvládou mezinárodního židovství.[44] I další lidi považovali nacisté za nehodné života, včetně mentálně a fyzicky postižených, Romů, homosexuálů, jehovistů a sociálních případů.[45][46]
Režim ovlivnilohnutí Völkisch; byl zaměřen proti kulturnímoderně a podporoval rozvoj rozsáhlého militarismu na úkor intelektualismu.[47][32] Kreativita a umění byly potlačovány až na případy, kdy mohly posloužit jako propagandistická média.[48] Strana používala symboly jako krvavou vlajku a rituály jako sjezdy nacistické strany, aby podpořila jednotu a popularitu režimu.[49]
Vláda
Hitler, Göring, Goebbels aRudolf Hess během vojenské přehlídky v roce 1933
Hitler Německu vládl autokraticky prosazováním principu vůdce („Führerprinzip“), který požadoval absolutní poslušnost všech podřízených. Na vládní strukturu pohlížel jako na pyramidu, která měla na vrcholu svého neomylného vůdce. Hodnost strany nebyla stanovena volbami a pozice byly obsazeny jmenováním těmi, kteří měli vyšší hodnost.[50] Strana pomocí propagandy rozvinula kolem Hitlerakult osobnosti.[51] Historici jako Kershaw zdůrazňují psychologický dopad Hitlerovy dovednosti řečníka.[52] Roger Gill uvádí: „Jeho dojímavé projevy zaujaly mysl a srdce obrovského počtu Němců: publikum prakticky hypnotizoval.“[53]
Zatímco nejvyšší představitelé se hlásili k Hitlerovi a řídili se jeho politikou, měli značnou autonomii.[54] Očekával, že úředníci „budou pracovat směrem k Vůdci“ – převzít iniciativu při prosazování politiky a akcí v souladu s cíli strany a Hitlerovými přáními, aniž by se podílel na každodenním rozhodování.[55] Vláda byla neuspořádanou sbírkou frakcí vedených stranickými elitami, které se snažily shromáždit moc a získat Vůdcovu přízeň.[56] Hitlerovým stylem vedení bylo vydávat rozporuplné rozkazy svým podřízeným a umisťovat je do pozic, kde se jejich povinnosti a odpovědnosti překrývaly.[57] Tímto způsobem podporoval nedůvěru, konkurenci a boje mezi svými podřízenými, aby upevnil a maximalizoval svou vlastní moc.
Postupné dekrety říšského místodržitelství (Reichsstatthalter) v letech 1933 až 1935 zrušily stávající spolkové země (ústavní státy) Německa a nahradily je novými správními divizemi zvanéGaue ovládanými nacistickými vůdci (Gauleitery).[58] Tato změna nebyla nikdy plně provedena, protože spolkové země byly stále používány jako správní rozdělení pro některá vládní ministerstva jako školství. To vedlo k byrokratické spleti překrývajících se jurisdikcí a odpovědností typických pro administrativní styl nacistického režimu.[59]
Židovští státní zaměstnanci o práci v roce 1933 přišli. Výjimkou byli veteráni z první světové války. Na jejich místo byli jmenováni členové nebo příznivci strany.[60] V rámci procesuGleichschaltung byly říšským zákonem o místní správě z roku 1935 zrušeny místní volby a starosty jmenovalo ministerstvo vnitra.[61]
Ovládnutí justice
Setkání čtyř právníků, kteří vnesli nacistickou ideologii do německého právního systému, zleva: Roland Freisler, Franz Schlegelberger, Otto Georg Thierack a Curt Rothenberger
Většina konzervativně smýšlejících soudců a právníků se nikdy neztotožnila s liberálními myšlenkamiVýmarské republiky a v nastolení nacistického režimu spatřovali návrat ke starým hodnotám z dob autoritářskéhocísařství.[62] Justice se téměř bezvýhradně podvolila Hitlerově moci a stala se důležitým nástrojem režimu. V občanském zákoníku provedli nacisté jen minimum změn, zato trestní právo zneužili k vlastním cílům. Destrukce právního systému nastala popožáru Říšského sněmuNařízením na ochranu národa a státu z 29. března 1933, které bylo následně zneužito k neomezenému zatýkání politických oponentů. V roce 1932 proběhlo v Německu 268 procesů velezrady, v roce 1933 jich bylo již 11 000.[63] Vznikla síť mimořádných soudů bez poroty. V roce 1934 byla zřízena instituce Lidového soudu (Volksgerichtshof), jež měla projednávat případy velezrady. Hitlerova rozhodnutí se stále častěji stávala výnosem či dokonce zákonem a soudci neměli právo tato rozhodnutí zpochybňovat. Nad zákonem pak stálo např.gestapo, které jednalo rovněž dle Hitlerovy vůle.[64]
Nacisté propagandou šířili konceptRassenschande („rasové znečištění“), aby ospravedlnili potřebu rasových zákonů.[65] V září 1935 byly přijaty norimberské zákony. Tyto zákony zpočátku zakazovaly sexuální vztahy a manželství mezi Árijci a Židy a byly později rozšířeny o „Romy, černochy nebo jejich potomky“.[66] Zákon také zakazoval zaměstnávat německé ženy do 45 let jako domácí služebnice v židovských domácnostech.[67] Podle říšského zákona o státním občanství mohou být občany pouze občané „německé nebo příbuzné krve“.[68] Židé a další neárijci tak byli zbaveni německého občanství. Zákon také umožňoval nacistům odepřít občanství každému, kdo režim dostatečně nepodporoval.[68] Dodatkový dekret vydaný v listopadu definoval jako Žida kohokoliv se třemi židovskými prarodiči nebo dvěma prarodiči, pokud byla dodržována židovská víra.[69]
Opozice vůči nacismu byla v Německu roztříštěná a nejednotná. Aktivní odpůrci režimu nebyli početní, ale protože mezi ně patřili šlechtici i dělníci, političtí oponenti, církevní činitelé, generalita, mládež i státní úředníci, znamená to, že se rekrutovali z celé německé společnosti. Činnost opozičních skupin byla různorodá, od šíření letáků,sabotáží přes kázáníduchovních až po přípravu státního převratu. Celkově však byl nacismus po celou dobu třetí říše silně podporován obyvatelstvem, o čemž svědčí i to, že ještě v roce 1944 upozorňovalAdam von Trott zu Solz ve svémmemorandu na celkovou pasivitu dělnictva a pramalou šanci, že se případný protihitlerovskýpuč setká s masovou podporou.[70] Navzdory špatné koordinaci a chabým výsledkům neupadlo protinacistické hnutí do zapomnění a v poválečném Německu existence odboje přispěla k tomu, že se národ dokázal lépe vyrovnat se svou minulostí.[71]
Zatímco civilní úsilí mělo dopad na veřejné mínění, jedinou organizací schopnou svrhnout vládu byla armáda.[72][73] Hlavní spiknutí mužů v horních vrstvách armády vzniklo v roce 1938. Věřili, že Británie půjde do války kvůli Hitlerově plánované invazi do Československa a Německo prohraje. V plánu bylo svrhnout Hitlera nebo ho snad i zavraždit. Mezi účastníky byli generálplukovníkLudwig Beck, generálplukovníkWalther von Brauchitsch, generálplukovníkFranz Halder, admirálWilhelm Canaris a generálporučíkErwin von Witzleben, kteří se připojili ke spiknutí v čele s podplukovníkemHansem Osterem a majoremHelmuthem Groscurthem zAbwehru. Plánovaný převrat byl zrušen po podpisuMnichovské dohody v září 1938.[74] Mnoho stejných lidí bylo zapojeno do puče plánovaného na rok 1940, ale účastníci opět změnili názor a ustoupili, částečně kvůli popularitě režimu po počátečních vítězstvích ve válce.[75][76] Pokusy o atentát na Hitlera byly znovu zahájeny v roce 1943, kdy seHenning von Tresckow připojil k Osterově skupině a pokusil se vyhodit do vzduchu Hitlerovo letadlo v roce 1943. Následovalo několik dalších pokusů před neúspěšnou zápletkou z 20. července 1944, což bylo alespoň částečně motivováno rostoucí vyhlídkou na německou porážku ve válce.[77][78] Na spiknutí, které bylo součástíoperace Valkýra, se podílelClaus von Stauffenberg, který umístil bombu do konferenční místnosti veVlčím doupěti v Rastenburgu. Hitler, který těsně přežil, později nařídil divoké odvety, které vedly k popravě více než 4 900 lidí.[79]
Kolem roku 1940 vznikla okolo knězeHeinricha Maiera skupina odporu. Od konce roku 1943 skupina předala spojencům umístění výrobních zařízení pro raketyV-2, tankyTiger a letadla. Spojenecké bombardéry tyto informace využily k provádění leteckých útoků. Maierova skupina poskytla informace o masovém vraždění Židů velmi brzy; spojenci těmto zprávy zpočátku nevěřili. Odbojová skupina byla odhalena a většina jejích členů byla uvězněna, mučena nebo zabita.[80][81]
Ozbrojené síly
Wehrmacht
Kolona tanků a dalších obrněných vozidelPanzerwaffe poblíž Stalingradu, 1942
Sjednocené německé ozbrojené síly se v letech1935 až1945 nazývalyWehrmacht (obranné síly). ZahrnovalyHeer (armáda),Kriegsmarine (námořnictvo) aLuftwaffe (letectvo). Od 2. srpna 1934 byli příslušníci ozbrojených sil povinni složit přísahu bezpodmínečné poslušnosti Hitlerovi osobně. Na rozdíl od předchozí přísahy, která vyžadovala věrnost ústavě země a jejím zákonným ustanovením, tato nová přísaha vyžadovala, aby členové armády poslouchali Hitlera, i kdy by jim bylo nařízeno něco nezákonného.[82] Hitler rozhodl, že armáda bude muset tolerovat a dokonce nabídnout logistickou podporu jednotkámEinsatzgruppen – mobilním komandům smrti odpovědným za miliony úmrtí vevýchodní Evropě – bude-li to takticky možné.[83] Jednotky Wehrmachtu se také přímo účastnilyholocaustu střílením civilistů nebo pácháním genocidy pod rouškou protipartizánských operací.[84] Strana prohlašovala, že Židé byli podněcovateli partyzánského boje, a proto je třeba je eliminovat.[85] Dne 8. července 1941Heydrich oznámil, že všichni Židé na východních dobytých území mají být považováni za partyzány, a vydal rozkaz k zastřelení všech Židů ve věku od 15 do 45 let.[86] V srpnu byl rozkaz rozšířen tak, aby zahrnoval celou židovskou populaci.[87]
Navzdory snahám o vojenskou přípravu země nemohlo hospodářství vydržet zdlouhavou vyhlazovací válku. Byla vyvinuta strategie založená na takticeBlitzkriegu („bleskové války“), která zahrnovala rychlé koordinované útoky, které se vyhýbaly silným stránkám nepřítele. Útoky začaly dělostřeleckým ostřelováním, poté následovalo bombardování a rychlé letecké útoky. Dále útočily tanky a nakonec se přesunula pěchota, aby zajistila obsazenou oblast.[88] Vítězství pokračovala do poloviny roku 1940, ale neúspěch porazit Británii byl prvním významným bodem obratu ve válce. Rozhodnutí zaútočit na Sovětský svaz a rozhodnáporážka u Stalingradu vedly k ústupu německých armád a případné ztrátě války.[89] Celkový počet vojáků, kteří ve Wehrmachtu sloužili od roku 1935 do roku 1945, se pohyboval kolem 18,2 milionu; 5,3 milionu z nich zemřelo.[20]
SA a SS
Členové SA vymáhají bojkot židovských obchodů, 1. dubna 1933
Sturmabteilung (SA; útočné oddíly) nebo hnědé košile, založené v roce 1921, byly prvním polovojenským křídlem nacistické strany; jejich původním úkolem byla ochrana nacistických vůdců na shromážděních.[90] Zúčastnili se také pouličních bitev proti silám soupeřících politických stran a násilných akcí proti Židům a dalším.[90] Pod vedenímErnsta Röhma se SA do roku1934 rozrostly na více než půl milionu členů – 4,5 milionu včetně rezerv – v době, kdy podleVersailleské smlouvy byla běžná armáda stále omezena na 100 000 mužů.
Schutzstaffel (SS; Ochranný oddíl) byli zpočátku malá jednotka tělesné stráže pod záštitou SA a stali se jednou z největších a nejmocnějších skupin v nacistickém Německu. Od roku 1929 byli pod vedením Reichsführera-SSHeinricha Himmlera a do roku 1938 měly SS více než čtvrt milionu členů. Himmler si zpočátku představoval SS jako elitní skupinu stráží, Hitlerovu poslední linii obrany.Waffen-SS, vojenská odnož SS, se vyvinula v druhou armádu. Byla závislá na pravidelné armádě co do těžkých zbraní a vybavení a většina jednotek byla pod taktickou kontrolouvrchního velení ozbrojených sil (OKW).[91][92] Do konce roku 1942 již nebyly dodržovány přísné selekční a rasové požadavky, které byly původně v platnosti. S náborem a odvodem založeným pouze na expanzi nemohly Waffen-SS do roku 1943 tvrdit, že jsou elitní bojovou silou.[93]
Formace SS spáchaly mnoho válečných zločinů proti civilistům a spojeneckým opravářům. Od roku 1935 byli SS vůdčí silou v pronásledování Židů, kteří byli umisťováni do ghett a koncentračních táborů. Po vypuknutídruhé světové války jednotky SSEinsatzgruppen následovaly armádu na území Polska a Sovětského svazu, kde v letech 1941 až 1945 zabily více než dva miliony lidí, včetně 1,3 milionu Židů. Třetina členů Einsatzgruppen byla rekrutována z personálu Waffen-SS.SS-Totenkopfverbände řídily koncentrační a vyhlazovací tábory, kde byly zabity další miliony lidí. V táborech sloužilo až 60 000 mužů Waffen-SS.
V roce 1931 Himmler zorganizoval zpravodajskou službu SS, která byla pod vedení jeho zástupceHeydricha a známá jakoSicherheitsdienst (SD; bezpečnostní služba). Tato organizace měla za úkol lokalizovat a zatýkat komunisty a další politické oponenty. Himmler také založil počátky paralelní ekonomiky pod záštitou ústředí ekonomiky a správy SS. Tato holdingová společnost vlastnila bytové společnosti, továrny a nakladatelství.
Závod firmyIG Farben na výrobu syntetického oleje ve výstavbě v Buna Werke (1941). Továrna byla součástí komplexu v koncentračním táboře Osvětim.
Nejnaléhavější ekonomickou záležitostí, které nacisté původně čelili, byla 30% míra národní nezaměstnanosti.[94] Ekonom Dr.Hjalmar Schacht, prezident říšské banky a ministr hospodářství, vytvořil v květnu 1933 systém pro deficitní financování. Kapitálové projekty byly hrazeny vydáním směnek s názvemMefo. Když byly bankovky předloženy k zaplacení, říšská banka vytiskla peníze. Hitler a jeho ekonomický tým očekávali, že nadcházející územní expanze poskytne prostředky na splacení stoupajícího státního dluhu.[95] Schachtova administrativa dosáhla rychlého poklesu míry nezaměstnanosti, největšího ze všech zemí během Velké hospodářské krize.[96] Ekonomické oživení bylo nerovnoměrné, s omezenou pracovní dobou a nepravidelnou dostupností potřeb, což vedlo k rozčarování z režimu již v roce 1934.[97]
V říjnu 1933 byly vyvlastněnyJunkersovy letecké závody. Ve spolupráci s dalšími výrobci letadel a pod vedením ministra letectvíGöringa byla zahájena výroba. Z počtu 3 200 lidí, kteří v roce 1932 vyrobili 100 kusů ročně, se toto odvětví rozrostlo a zaměstnávalo čtvrt milionu pracovníků, kteří ročně o necelých deset let později vyrobili více než 10 000 technicky vyspělých letadel.[98]
Vznikla propracovaná byrokracie, která měla regulovat dovoz surovin a hotových výrobků se záměrem eliminovat zahraniční konkurenci na německém trhu a zlepšit národníplatební bilanci. Nacisté podporovali vývoj syntetických náhrad za materiály jakoropa a textil.[99] Vzhledem k tomu, že trh zažíval nadbytek a ceny ropy byly nízké, uzavřela v roce 1933 nacistická vláda dohodu o sdílení zisku s firmouIG Farben, která jim zaručila 5% návratnost kapitálu investovaného do jejich závodu na výrobu syntetického oleje ve městěLeuna. Jakékoli zisky přesahující tuto částku by byly předány říši. V roce 1936 IG Farben litovala uzavření dohody, protože do té doby byly generovány nadměrné zisky.[100] Při dalším pokusu o zajištění přiměřeného válečného zásobování ropou Německo v březnu 1939 zastrašovaloRumunsko, aby podepsalo obchodní dohodu.[101]Mezi hlavní projekty veřejných prací financované z deficitních výdajů patřilo vybudování sítědálnic (Autobahnen) a poskytnutí financování programů iniciovaných předchozí vládou na zlepšení bydlení a zemědělství.[102] Ke stimulaci stavebnictví byl poskytnut úvěr soukromým podnikům a byly poskytnuty dotace na nákup a opravy domů.[103] Pod podmínkou, že manželka opustí pracovní místo, mohly mladé páry árijského původu, které se chtěly oženit, získat půjčku až 1 000 říšských marek, a částka, která měla být splacena, byla snížena o 25 procent za každé narozené dítě.[104] Výhrada, že žena musí zůstat mimo domov nezaměstnaná, byla roku 1937 zrušena kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovníků.[105]
S představou širšího vlastnictví automobilů jako součásti nového Německa Hitler oslovil konstruktéraFerdinanda Porsche, aby vypracoval plány pro KdF-wagen (vůz Kraft durch Freude) – automobil, který by si každý mohl dovolit. Prototyp byl vystaven na mezinárodním autosalonu v Berlíně dne 17. února 1939. Po vypuknutí druhé světové války byla továrna přestavěna na výrobu vojenských vozidel. Žádné z vozů KdF-wagen nebyly prodány – to až po válce, kdy bylo vozidlo přejmenováno naVolkswagen (lidové auto).[106]
Zleva: Hitler;Robert Ley, šéf německé pracovní fronty; zbrojařajský průmyslníkFerdinand Porsche a Hermann Göring, vedoucí čtyřletého plánu (1942)
Když se nacisté v roce 1933 chopili moci, bylo šest milionů nezaměstnaných a do roku 1937 jich bylo méně než milion.[107] Částečně to bylo způsobeno vyjmutím žen z pracovních sil.[108] Reálné mzdy mezi lety 1933 a 1938 poklesly o 25 procent.[96] Po rozpuštění odborů v květnu 1933 byly jejich finanční prostředky zabaveny a jejich vedení zatčeno,[39] včetně těch, kteří se pokoušeli s nacisty spolupracovat.[109] Vznikla nová organizace Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront) pod funkcionářem nacistické stranyRobertem Leyem.[110] Průměrný pracovní týden byl v roce 1933 43 hodin; do roku 1939 se zvýšil na 47 hodin.[111]
Počínaje rokem 1934 se pozornost přesunula směrem ke znovuvyzbrojení. Okolo roku 1935 tvořily vojenské výdaje 73 procent vládních nákupů zboží a služeb.[112] Dne 18. října 1936 jmenoval Hitler Göringa zplnomocněným zástupcem čtyřletého plánu, jehož cílem bylo urychlit vyzbrojování.[113] Kromě výzvy k rychlé výstavbě oceláren, závodů na výrobu syntetického kaučuku a dalších továren zavedl Göring mzdové a cenové kontroly a omezil vydávání akciových dividend.[96] I přes rostoucí deficity byly na vyzbrojování vykládány velké výdaje.[114] Plány, které byly na konci roku 1938 představeny pro masivní nárůst námořnictva a letectva, nebylo možné splnit, protože Německu chyběly finance a materiální zdroje ke stavbě plánovaných jednotek a také potřebné palivo potřebné k udržení v chodu.[115] Se zavedenímpovinné vojenské služby v roce 1935 seReichswehr, který byl omezen podmínkami Versailleské smlouvy na 100 000 vojáků, rozšířil na 750 000 v aktivní službě na začátku druhé světové války, přičemž další milion byl v záloze.[116] V lednu 1939 klesla nezaměstnanost na 301 800 a do září klesla na pouhých 77 500 lidí.[117]
Nacistická válečná ekonomika představovalasmíšenou ekonomiku kombinujícívolný trh scentrálním plánováním. Historik Richard Overy ji popisuje jako něco mezi plánovanou ekonomikou Sovětského svazu a kapitalistickým systémem Spojených států.[118]
V roce 1942, po smrti ministra pro vyzbrojováníFritze Todta, Hitler jmenoval jeho nástupcemAlberta Speera.[119] Válečné přidělování spotřebního zboží vedlo ke zvýšení osobních úspor, což byly finanční prostředky, které byly následně půjčovány vládě na podporu válečného úsilí.[120] Do roku 1944 válka spotřebovávala 75 procent německého hrubého domácího produktu, ve srovnání s 60 procenty v Sovětském svazu a 55 procenty v Británii.[121] Speer zlepšil výrobu centralizací plánování a kontroly, snížením výroby spotřebního zboží a využitímnucené práce a otroctví.[122][123] Válečná ekonomika se nakonec do značné míry spoléhala na rozsáhlé zaměstnávání otrocké práce. Německo dovezlo a zotročilo přibližně 12 milionů lidí z 20 evropských zemí, aby mohli pracovat v továrnách a na farmách. Přibližně 75 procent bylo zVýchodní Evropy.[124] Mnozí z nich se stali oběťmi spojeneckého bombardování, protože dostávali špatnou ochranu před nálety. Špatné životní podmínky vedly k vysoké míře nemocí, úrazů a úmrtí, jakož i sabotáží a trestné činnosti.[125] Válečná ekonomika také spoléhala na rozsáhlé loupeže, nejprve prostřednictvím státního zmocnění se majetku židovských občanů a později drancováním zdrojů okupovaných území.[126]
Zahraniční pracovníci přivedení do Německa byli rozděleni do čtyř klasifikací: hostující pracovníci, internovaný vojenský personál, civilní pracovníci a východní pracovníci. Každá skupina podléhala jiným předpisům. Nacisté vydali zákaz sexuálních vztahů mezi Němci a zahraničními pracovníky.[127][128]
Okolo roku 1944 sloužilo v německých ozbrojených silách více než půl milionu žen jako pomocnice.[129] Počet žen v placeném zaměstnání se od roku 1939 do roku 1944 zvýšil pouze o 271 000 (1,8 procenta).[130] Vzhledem k tomu, že výroba spotřebního zboží byla omezena, ženy tato odvětví opustily za účelem zaměstnání ve válečné ekonomice. Rovněž brali zaměstnání, která dříve zastávali muži, zejména na farmách a v rodinných obchodech.[131]
Velmi těžké spojenecké strategické bombardování se zaměřilo na rafinerie vyrábějící syntetický olej a benzín, stejně jako na německý dopravní systém, zejména na železniční uzly a kanály.[132]Zbrojní průmysl se v září 1944 začal rozpadat. V listopadu palivové uhlí již nedosahovalo svých cílů a výroba nové výzbroje již nebyla možná.[133] Overy tvrdí, že bombardování napjalo německou válečnou ekonomiku a přinutilo ji odvrátit až jednu čtvrtinu její pracovní síly a průmyslu na protiletadlovou výzbroj, což válku velmi pravděpodobně zkrátilo.[134]
V květnu 1940 si uŠvýcarské národní banky otevřela Říšská banka depozitní účet na své jméno, na který už ale od ledna téhož roku proudilo uloupené zlato znárodních bank v okupované Evropě. Ministr říšského hospodářství a válečný prezident Říšské bankyWalther Funk po válce napsal, že bez švýcarské prádelny by Říše nemohla „přežít více než dva měsíce“.[138] Suroviny potřebné k vedení války, předevšímželeznou rudu zKiruny, dodávalo neutrálníŠvédsko.[139]
Německá kořist uložená v Schlosskirche vEllingenu,Bavorsko (duben 1945)
V průběhu války nacisté z okupované Evropy vytěžili značnou kořist. Historik a válečný zpravodaj William L. Shirer píše: „Celkové množství (nacistické) kořisti nebude nikdy známo; ukázalo se, že je nad schopnost člověka jej přesně spočítat.“[140] Rezervy zlata a další zahraniční podíly byly národním bankám okupovaných národů zabaveny , zatímco obvykle byly ukládány jako velké „okupační náklady“. Na konci války byly nacistické náklady vyčísleny na 60 miliard říšských marek, přičemž samotná Francie zaplatila 31,5 miliardy. Francouzská centrální banka byla nucena poskytnout 4,5 miliardy říšských marek v „úvěrech“ Německu, zatímco dalších 500 000 říšských marek bylo hodnoceno nacisty přesVichistickou Francii ve formě „poplatků“ a dalších různých naúčtování. Nacisté podobným způsobem vykořisťovali další dobyté národy. Po válce dospělUnited States Strategic Bombing Survey k závěru, že Německo získalo 104 miliard říšských marek v podobě okupačních nákladů a dalších převodů bohatství z okupované Evropy, včetně dvou třetin hrubého domácího produktuBelgie aNizozemska.[140]
Nacistické plenění zahrnovalo soukromé a veřejné umělecké sbírky, artefakty, drahé kovy, knihy a osobní věci. Obzvláště Hitler a Göring se zajímali o získání ukradených uměleckých pokladů z okupované Evropy.[141] Hitler plánoval využít ukradené umění k naplnění galerií plánovanéhoFührermuseum (Vůdcova muzea)[142] a Göring pro svou osobní sbírku. Göring poté, co během šesti měsíců po německé invazi zabavil téměř všechna polská umělecká díla okupovaného Polska, vytvořil sbírku v hodnotě více než 50 milionů říšských marek.[141] V roce 1940 byla zřízenaRosenbergova pracovní skupina Reichsleiter, jejímž úkolem bylo vykořisťovat umělecká díla a kulturní materiály z veřejných a soukromých sbírek, knihoven a muzeí po celé Evropě. Francie utrpěla největší rozsah nacistického plenění. Do Německa bylo odesláno asi 26 000 železničních vozů s uměleckými poklady, nábytkem a dalšími drancovanými předměty.[57] V lednu 1941 Rosenberg odhadl, že vyrabované poklady z Francie mají hodnotu více než jedné miliardy říšských marek.[143] Kromě toho vojáci drancovali nebo nakupovali zboží jako různé výrobky a oděvy – předměty, které se v Německu těžko získávaly – domů.[144]
Rovněž byly odebírány položky jako zboží a suroviny. Ve Francii bylo během války zabaveno odhadem 9 000 000 tun obilí (75 procent ovsa), dále 80 procent zásob ropy a 74 procent produkce oceli. Hodnota této kořisti se odhaduje na 184,5 miliardy franků. V Polsku začalo drancování surovin ještě předtím, než německá invaze skončila.[145]
Soperaci Barbarossa byl drancován také Sovětský svaz. Jen v roce 1943 bylo do Německa odvezeno 9 000 000 tun obilí, 2 000 000 tun krmiva, 3 000 000 tun brambor a 662 000 tun masa. V průběhu německé okupace bylo ukořistěno asi 12 milionů prasat a 13 milionů ovcí. Hodnota této kořisti se odhaduje na 4 miliardy říšských marek. Tento relativně nízký počet ve srovnání s okupovanými národy západní Evropy lze připsat ničivým bojům navýchodní frontě.[146]
Související informace naleznete také v článku Nacismus a rasa.
Rasismus aantisemitismus byly základními principy nacistické strany a nacistického režimu. Rasová politika nacistického Německa byla založena na jejich víře v existenci nadřazené rasy. Nacisté předpokládali existenci rasového konfliktu mezi árijskou rasou a podřízenými rasami, zejména Židy, kteří byli považováni za smíšenou rasu, která pronikla do společnosti a byla zodpovědná za vykořisťování a potlačování árijské rasy.[147]
Pronásledování Židů
Nacistický bojkot židovských podniků, duben 1933. Na plakátech je uvedeno: „Němci! Braňte se! Nekupujte od Židů!“
Diskriminace Židů začala okamžitě po uchopení moci. Po měsíční sérii útoků členů SA na židovské podniky a synagogy vyhlásil Hitler1. dubna1933 národní bojkot židovských podniků.[148] Zákon o obnovení úřednictva (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums), který byl přijat 7. dubna, přinutil všechny neárijské státní zaměstnance, aby odešli z právnické profese a státní služby.[149] Podobná legislativa brzy připravila ostatní židovské profesionály o právo praktikovat a dne 11. dubna byl vyhlášen výnos, který stanovil, že každý, kdo má dokonce jen jednoho židovského rodiče nebo prarodiče, je považován za neárijce.[150] V rámci snahy o odstranění židovského vlivu z kulturního života členové německého Spolku nacionálně socialistických studentů odstranili z knihoven všechny knihy považované za jiné než německé a 10. května se konalo celostátnípálení knih.[151]
Režim používal násilí a ekonomický tlak k donucení Židů, aby dobrovolně zemi opustili.[152] Židovským podnikům byl odepřen přístup na trhy, zakázáno jim inzerovat a byl jim odepřen přístup k vládním zakázkám. Občané byli obtěžováni a vystaveni násilným útokům.[153] Mnoho měst zavedlo značky znamení zakazující vstup Židům.[154]
7. listopadu1938 mladý Žid jménemHerschel Grynszpan zastřelilErnsta vom Ratha, sekretáře německého velvyslanectví vPaříži, na protest proti zacházení se svou rodinou v Německu. Tato událost poskytla záminku kpogromu, který nacisté podnítili proti Židům o dva dny později. Členové SA poškodili nebo zničili synagogy a židovský majetek po celém Německu. Během tohoto pogromu, později známého jakoKřišťálová noc, bylo zabito nejméně 91 německých Židů.[155][156] V nadcházejících měsících byla na Židy uvalena další omezení – bylo jim zakázáno vlastnit podniky nebo pracovat v maloobchodech, řídit auta, chodit do kina, navštívit knihovnu nebo vlastnit zbraně a židovští žáci byli ze škol propuštěni. Židovská komunita dostala pokutu ve výši jedné miliardy marek k úhradě škod způsobených Křišťálovou nocí a řekla, že budou zabaveny všechny pojistné dohody.[157] Do roku 1939 do Spojených států, Argentiny, Velké Británie, Palestiny a dalších zemí emigrovalo přibližně 250 000 ze 437 000 německých Židů.[158][159] Mnozí se rozhodli zůstat v kontinentální Evropě. Emigranti do Palestiny tam směli převádět majetek podle podmínek Haavarské dohody, ale ti, kteří se stěhovali do jiných zemí, museli ponechat na místě prakticky veškerý svůj majetek a vláda jej zabavila.[159]
Pronásledování Romů
Související informace naleznete také v článku Porajmos.
Stejně jako Židé byli i Romové od raných dob režimu pronásledováni. Bylo jim zakázáno brát si lidi z německých řad. Od roku 1935 byly posíláni do koncentračních táborů a mnoho jich bylo zabito.[160][46] Po invazi do Polska bylo z Německa deportováno 2 500 Romů aSintů doGeneralního gouvernementu, kde byli uvězněni v pracovních táborech. Přeživší byli pravděpodobně vyhlazeni vBełżci,Sobiboru neboTreblince. Koncem roku 1941 bylo do Łódźského ghetta deportováno dalších 5 000 Sintů a rakouských Lalleri, kde podle odhadů zemřela polovina. Začátkem roku 1942 byli Romové, kteří přežili ghetto, přesunuti dovyhlazovacího tábora v Chelmnu.[161]
Nacisté měli v úmyslu deportovat všechny Romy z Německa a za tímto účelem zřídiliZigeunerlager (romské tábory). Himmler nařídil jejich deportaci z Německa v prosinci 1942, až na několik výjimek. Do koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno celkem 23 000 Romů, z nichž 19 000 zemřelo. Mimo Německo byli Romové pravidelně využíváni k nuceným pracím, i když byli mnozí zabiti. V pobaltských státech a Sovětském svazu zabily SS,německá armáda aEinsatzgruppen 30 000 Romů. Vokupovaném Srbsku bylo zabito 1 000 až 12 000 Romů, zatímco téměř všech 25 000 Romů žijících vnezávislém státě Chorvatsko bylo zabito. Odhady na konci války uváděly celkový počet obětí přibližně 220 000, což odpovídá přibližně 25 procentům romské populace v Evropě.[162]
Jiné pronásledované skupiny
Související informace naleznete také v článku Akce T4.
Plakát z Úřadu pro rasovou politiku nacistické strany: „60 000 říšských marek tato osoba s dědičným onemocněním stojí společnost během svého života. Spoluobčan jsou také vaše peníze.“
Akce T4 byla programem systematické likvidace tělesně a duševně postižených a pacientů v psychiatrických léčebnách, která probíhala hlavně v letech 1939 až 1941 a pokračovala až do konce války. Zpočátku byly oběti zastřeleny jednotkamiEinsatzgruppen a dalšími;plynové komory aplynové dodávky využívajícíoxid uhelnatý byly používány počátkem roku 1940.[163][164] Podle zákona o prevenci dědičně nemocných potomků přijatého 14. července 1933, podstoupilo povinnou sterilizaci více než 400 000 osob.[165] Více než polovina z nich byla považována za mentálně nezpůsobilé, což zahrnovalo nejen lidi, kteří špatně zaznamenali výsledky testů inteligence, ale i ty, kteří se odchýlili od očekávaných standardů chování, pokud jde o šetrnost, sexuální chování a čistotu. Většina obětí pocházela ze znevýhodněných skupin jako prostitutky, chudí, bezdomovci a zločinci.[166] Mezi další pronásledované a zabíjené skupiny patřilisvědkové Jehovovi, homosexuálové, sociální případy a členové politické a náboženské opozice.[46][167]
Generalplan Ost
Související informace naleznete také v článku Generalplan Ost.
Východní fronta byla založena na Hitlerově dlouhodobém názoru, že Židé jsou velkým nepřítelem německého lidu a že pro německou expanzi je zapotřebíživotní prostor. Hitler zaměřil svou pozornost na východní Evropu s cílem dobýt Polsko a Sovětský svaz.[168][169] Po okupaci Polska v roce 1939 byli všichni Židé žijící vGenerálním gouvernementu uvězněni vghettech a fyzicky zdatní byli povinni vykonávat nucené práce.[170] V roce 1941 se Hitler rozhodl úplně zničit polský národ; během 15 až 20 let měla být Generální gouvernementzbaven etnických Poláků a osídlen německými kolonisty.[171] Asi 3,8 až 4 miliony Poláků by zůstalo otroky,[172] což byla součást otrocké pracovní síly ve výši 14 milionů, kterou nacisté chtěli vytvořit pomocí občanů dobytých národů.[169][173]
Generalplan Ost vyzýval k deportaci populace okupované východní Evropy a Sovětského svazu naSibiř, k použití jako otrocké práce nebo k likvidaci.[174] Aby se určilo, kdo bude zlikvidován, vytvořil HimmlerVolksliste – systém klasifikace lidí považovaných za příslušníky německé krve[175] Nařídil, aby ti germánského původu, kteří odmítli být klasifikováni jakoetničtí Němci, byli deportováni do koncentračních táborů, nechali jim zabavit děti nebo byli přiděleni na nucené práce.[176][177] Plán zahrnoval také únosy a zabavení dětí považovaných za árijsko-severské, u nichž se předpokládalo, že jsou germánského původu.[178] Cílem bylo provést Generalplan Ost po dobytí Sovětského svazu, ale když se invaze nezdařila, musel Hitler zvážit i jiné možnosti.[179][180] Jedním z návrhů byla masová nucená deportace Židů do Polska, Palestiny nebo naMadagaskar.[170]
Kromě eliminace Židů nacisté plánovali snížit počet obyvatel dobytých území o 30 milionů lidí hladem v akci zvané Hladový plán (Hungerplan). Zásoby potravin by byly přesměrovány na německou armádu a německé civilisty. Města by byla zbourána a zem by byla zalesněna nebo osídlena německými kolonisty.[181] Hladový plán a Generalplan Ost by společně vedly k hladovění 80 milionů lidí v Sovětském svazu.[182] Tyto částečně splněné plány vyústily vdemocidiní úmrtí odhadovaných 19,3 milionů civilistů a válečných zajatců po celém SSSR a jinde v Evropě.[183] V průběhu války ztratil Sovětský svaz celkem 27 milionů lidí; méně než devět milionů z nich bylo bojových úmrtí.[184] Jeden ze čtyř sovětských obyvatel byl zabit nebo zraněn.[185]
Přibližně v době neúspěšnéofenzívy u Moskvy v prosinci 1941 se Hitler rozhodl, že evropští Židé mají být okamžitě vyhlazeni.[186] Zatímco na okupovaných územích Polska a Sovětského svazu pokračovalo vraždění židovských civilistů, byly na konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 formalizovány plány na úplné vymýcení židovského obyvatelstva v Evropě – jedenácti milionů lidí. Někteří se upracovali k smrti a zbytek byl zabit při implementacikonečného řešení židovské otázky.[187] Zpočátku byly oběti zabíjeny střelnými zbraněmi jednotkamiEinsatzgruppen, potéplynovými komorami neboplynovými dodávkami, ale tyto metody se ukázaly v tomto rozsahu nepraktické.[188][189] V roce 1942 byly zřízeny vyhlazovací tábory vybavené plynovými komorami vOsvětimi,Chełmnu,Sobiboru,Treblince a dalších místech.[190] Celkový počet zavražděných Židů se odhaduje na 5,5 až 6 milionů[191] včetně více než milionu dětí.[192]
Spojenci obdrželi informace o vraždách odpolské exilové vlády a polského vedení ve Varšavě, založené hlavně na zpravodajských informacích z polského podzemí.[193][194] Němečtí občané měli přístup k informacím o tom, co se dělo, protože vojáci vracející se z okupovaných území informovali o tom, co viděli a prováděli.[195] HistorikRichard J. Evans uvádí, že většina německých občanů s genocidou nesouhlasila.[196]
Čtrnáctiletá polská dívkaCzesława Kwoka, která zemřela tři měsíce po příjezdu doOsvětimi
Poláci byli nacisty považováni zapodlidi a neárijce a během německé okupace Polska přišlo o život 2,7 milionu etnických Poláků.[197] Polští civilisté byli vystaveni nuceným pracím v německém průmyslu, internaci a rozsáhlému vyhošťování, aby uvolnili cestu německým kolonistům, a masovým popravám. Německé orgány se systematicky snažily zničit polskou kulturu a národní identitu. Během operaceAB-Aktion bylo mnoho univerzitních profesorů a členů polské inteligence zatčeno, transportováno do koncentračních táborů nebo popraveno. Během války ztratilo Polsko odhadem 39 až 45 procent svých doktorů a zubních lékařů, 26 až 57 procent právníků, 15 až 30 procent učitelů, 30 až 40 procent vědců a univerzitních profesorů a 18 až 28 procent duchovenstva.[198]
Reichsführer-SSHeinrich Himmler na návštěvě tábora pro sovětské zajatce na podzim 1941.
Německé síly zajaly asi 5,75 milionu sovětských válečných zajatců, tedy více, než kolik zajaly všemspojeneckým silám dohromady. Odhadem zabili 3,3 milionu sovětských zajatců,[199] přičemž 2,8 milionu z nich bylo zabito v období od června 1941 do ledna 1942.[200] Mnoho válečných zajatců zemřelo hladem nebo se uchýlilo ke kanibalismu, zatímco byli drženi v táborech pod širým nebem v Osvětimi a jinde.[201]
Od roku 1942 byli sovětští váleční zajatci považováni za zdroj nucených prací a bylo jim poskytnuto lepší zacházení, aby mohli pracovat.[202] V prosinci 1944 pracovalo asi 750 000 sovětských válečných zajatců, mimo jiné v německých zbrojních továrnách (v rozporu shaagskými aženevskými konvencemi), v dolech a na farmách.[203]
Obyvatelstvo
Věková pyramida roku 1939; Muži nalevo, ženy napravo. Silné zúžení je způsobeno špatnými obdobími kolem první světové války (viz mj.tuřínová zima,španělská chřipka a německá inflace v letech 1914 až 1923).
Podle sčítání lidu z roku 1939 žilo na území Německé říše 79 375 281 obyvatel, včetně zaměstnancůŘíšské pracovní služby (RAD) a armády. To zahrnovalo 38 761 645 (48,83%) mužů a 40 613 636 (51,17%) žen. Z toho 24 187 422 (30,47%) žilo ve velkých městech, 29 875 968 (37,64%) v obcích od 2 000 do 100 000 obyvatel a 25 311 777 (31,89%) v obcích do 2 000 obyvatel. Bývalá oblastPruska s mnoha provinciemi tvořila zdaleka největší populační oblast (40 941 155 obyvatel, tj. 51,58%).Rakousko, které již v tomto okamžiku „bylo přidruženo“, představovalo 6 881 457 obyvatel (8,67%).
Společnost
Vzdělání
Nacistický pozdrav ve škole (1934); děti byly indoktrinovány v raném věku.
Antisemitská legislativa přijatá v roce1933 vedla k odstranění všech židovských učitelů, profesorů a úředníků ze vzdělávacího systému. Většina učitelů byla povinna patřit do Národně socialistického svazu učitelů (NSLB;Nationalsozialistischer Lehrerbund) a univerzitní profesoři byli povinni se připojit ke svazu národně socialistických docentů (Nationalsozialistischer Deutscher Dozentenbund).[204][205] Učitelé museli přísahat věrnost a poslušnost Hitlerovi a ti, kteří nedokázali prokázat dostatečnou shodu s ideály strany, byli často hlášeni studenty nebo kolegy učiteli a byli propuštěni.[206][207] Nedostatek finančních prostředků na platy vedl k tomu, že mnoho učitelů toto povolání opustilo. Průměrná velikost třídy vzrostla z 37 žáků v roce 1927 na 43 v roce 1938 kvůli výslednému nedostatku učitelů.[208]
Ministr vnitraWilhelm Frick aBernhard Rust z říšského ministerstva vědy, školství a kultury a další agentury vydávali časté a často protichůdné směrnice týkající se obsahu lekcí a přijatelných učebnic pro použití na základních a středních školách.[209] Knihy považované za nepřijatelné pro režim byly ze školních knihoven odstraněny.[210] V lednu 1934 byla indoktrinace v nacistické ideologii povinná.[210] Studenti vybraní jako budoucí členové stranické elity byli od 12 let indoktrinováni ve školách Adolfa Hitlera pro základní vzdělávání a v Nacionálně-politických výchovných ústavech (Nationalpolitische Erziehungsanstalten) pro střední školy. Podrobná indoktrinace budoucích držitelů elitní vojenské hodnosti byla provedena na školách NS-Ordensburgen.[211]
Základní a střední vzdělání bylo zaměřené na rasovou biologii, populační politiku, kulturu, geografii a fyzickou zdatnost.[212] Učební plán většiny předmětů včetně biologie, zeměpisu a dokonce i aritmetiky, byl změněn, aby se změnilo zaměření na rasu.[213] Vojenská výchova se stala ústřední součástí tělesné výchovy a výuka fyziky byla zaměřena na předměty s vojenskými aplikacemi jakobalistika aaerodynamika.[214][215] Studenti byli povinni sledovat všechny filmy připravené školní divizí říšského ministerstva pro veřejnou osvětu a propagandu.[210]
Na univerzitách byla jmenování do nejvyšších funkcí předmětem mocenských bojů mezi ministerstvem školství, univerzitními radami a Národněsocialistickou německou studentskou ligou.[216] Navzdory tlaku ze strany Ligy a různých vládních ministerstev většina profesorů univerzity během nacistického období své přednášky ani osnovy nezměnila.[217] To platilo zejména pro univerzity umístěné v převážně katolických regionech.[218] Zápis na německé univerzity poklesl ze 104 000 studentů v roce 1931 na 41 000 v roce 1939, ale počet zápisů na lékařské fakulty prudce vzrostl, protože židovští lékaři byli nuceni toto povolání opustit, takže absolventi medicíny měli dobré pracovní vyhlídky.[219] Od roku 1934 se od univerzitních studentů vyžadovalo časté a časově náročné vojenské školení vedené SA.[220] Studenti prvního ročníku také museli sloužit šest měsíců v pracovním táboře proříšskou pracovní službu; od studentů druhého ročníku se vyžadovalo dalších deset týdnů služby.[221]
Ženy byly základním kamenem nacistické sociální politiky. Nacisté se postavili proti feministickému hnutí a tvrdili, že jde o stvoření židovských intelektuálů a místo toho prosazovali patriarchální společnost, v níž by německá žena uznala, že její „svět je manžel, rodina, děti a domov“.[108] Feministické skupiny byly uzavřeny nebo začleněny do Národně socialistické ženské ligy, která koordinovala skupiny po celé zemi na podporu mateřství a aktivit v domácnosti. Byly nabízeny kurzy týkající se výchovy dětí, šití a vaření. Prominentní feministky, včetně Anity Augspurgové, Lidy Gustavy Heymannové a Helene Stöckerové, odešly žít do exilu.[222] Liga vydávala NS-Frauen-Warte, jediný časopis pro ženy schválený nacisty;[223] i přes některé aspekty propagandy šlo převážně o časopis pro běžnou ženu.[224]
Ženy byly povzbuzovány, aby opustily pracovní místa a tvorba početných rodin s rasově vhodnými ženami byla hlásána propagandistickou kampaní. Ženy získaly bronzovou cenu – známou jakoČestný kříž německé matky (Ehrenkreuz der Deutschen Mutter) – za narození čtyři děti, stříbro za šest a zlato za osm a více.[222] Velké rodiny dostávaly dotace na pomoc s výdaji. Ačkoli opatření vedla ke zvýšení porodnosti, počet rodin se čtyřmi a více dětmi mezi lety 1935 a 1940 poklesl o pět procent.[225] Odstranění žen z pracovních míst nemělo zamýšlený účinek uvolnění pracovních míst pro muže, protože ženy byly z velké části zaměstnány jako domácí služebnice, tkalkyně nebo v potravinářském a nápojovém průmyslu – práce, o kterou muži neměli interest.[226] Nacistická filozofie zabránila velkému počtu žen, aby v době před válkou pracovaly v továrnách k výrobě munice, takže byli přiváženi zahraniční dělníci. Po vypuknutí války byla ve velkém využívána otrocká práce.[227] V lednu 1943 Hitler podepsal dekret, který požadoval, aby se všechny ženy mladší padesáti let hlásily k pracovním úkolům na pomoc válečnému úsilí.[228] Poté byly ženy převedeny na zemědělské a průmyslové práce a v září 1944 pracovalo na výrobě střeliva 14,9 milionu žen.[229]
Nacističtí vůdci podporovali myšlenku, že racionální a teoretická práce je povaze ženy cizí a jako takové ženy odrazuje od hledání vysokoškolského vzdělání.[230] Zákon přijatý v dubnu 1933 omezil počet žen přijatých na univerzitu na deset procent z počtu účastníků mužského pohlaví.[231] Výsledkem bylo snížení počtu žen zapsaných na střední školy ze 437 000 v roce 1926 na 205 000 v roce 1937. Počet žen zapsaných na střední školy klesl ze 128 000 v roce 1933 na 51 000 v roce 1938. Avšak s požadavkem, aby muži byli zařazeni do ozbrojených složek během války zahrnovaly ženy do roku 1944 polovinu zápisu do postsekundárního systému.[232]
Očekávalo se, že ženy budou silné, zdravé a vitální.[118] Robustní rolnická žena, která pracovala na poli a porodila silné děti, byla považována za ideální a ženy byly chváleny za to, že mají atletický vzhled a jsou opálené z práce venku.[233] Vznikly organizace pro indoktrinaci nacistických hodnot. Od 25. března 1939 bylo členství vHitlerjugend povinné pro všechny děti starší deseti let.[234] Sekce Jungmädelbund (svaz mladých dívek) Hitlerjugend byla určena pro dívky ve věku 10 až 14 let aBund Deutscher Mädel (BDM;svaz německých dívek) pro mladé ženy ve věku 14 až 18 let. Činnosti BDM se zaměřovaly na tělesnou výchovu, zejména na běh, skok do dálky, kotrmelce, chůze po laně, pochodování a plavání.[235]
Nacistický režim prosazoval liberální kodex chování týkající se sexuálních záležitostí a byl nakloněn ženám, které měly mimomanželské děti.[236] S postupující válkou se promiskuita zvyšovala, přičemž neprovdaní vojáci byli často úzce v kontaktu s několika ženami současně. Manželky vojáků měly často mimomanželský vztah. Sex byl někdy používán jako komodita k získání lepší práce od zahraničního dělníka.[236] Letáky přikazovaly německým ženám, aby se vyhýbaly vztahům se zahraničními pracovníky jako nebezpečí pro jejich krev.[237]
Se Hitlerovým souhlasem měl Himmler v úmyslu, aby nová společnost nacistického režimu destigmatizovala nelegitimní porody, zejména dětí zplozených členy SS, kteří byli prověřeni kvůli rasové čistotě.[238] Doufal, že každá rodina SS bude mít čtyři až šest dětí.[238] SdruženíLebensborn, založené Himmlerem v roce 1935, vytvořilo řadu mateřských domovů k ubytování svobodných matek během těhotenství.[239] Oba rodiče byli před přijetím vyšetřeni z hlediska rasové vhodnosti.[239] Výsledné děti byly často adoptovány do rodin SS.[239] Domovy byly také k dispozici manželkám členů SS a nacistické strany, které rychle zaplnily více než polovinu dostupných míst.[240]
Stávající zákony zakazující potraty, kromě lékařských důvodů, byly nacistickým režimem přísně vymáhány. Počet potratů klesl z 35 000 ročně na počátku 30. let na méně než 2 000 ročně na konci desetiletí, ačkoli v roce 1935 byl přijat zákon umožňující potraty z eugenických důvodů.[241]
V nacistickém Německo bylo silnéprotikuřácké hnutí, protože průlomový výzkum Franze H. Müllera v roce 1939 prokázal příčinnou souvislost mezi kouřením a rakovinou plic.[242] Říšský zdravotnický úřad přijal opatření, aby se pokusil kouření omezit, včetně přednášek a brožur.[243] Na mnoha pracovištích, ve vlacích a mezi příslušníky vojsk ve službě bylo kouření zakázáno.[242] Vládní agentury rovněž pracovaly na kontrole dalších karcinogenních látek jakoazbest apesticidy.[244] V rámci veřejné zdravotní kampaně byly vyčištěny zásoby vody, ze spotřebního zboží odstraněnoolovo artuť a ženy byly nuceny podstupovat pravidelné kontroly rakoviny prsu.[242]
Vládní plány zdravotního pojištění byly k dispozici, ale Židům bylo od roku 1933 krytí zamítnuto. Ve stejném roce měli židovští lékaři zakázáno léčit pacienty pojištěné vládou. V roce 1937 bylo židovským lékařům zakázáno léčit nežidovské pacienty a v roce 1938 bylo jejich právo na lékařskou péči zcela zamítnuto.[245]
Lékařské experimenty, mnohépseudovědecké, byly od roku 1941 prováděny na vězních v koncentračních táborech.[246] Nejznámějším lékařem provádějícím lékařské experimenty byl SS-Hauptsturmführer Dr.Josef Mengele, táborový lékař v Osvětimi.[247] Mnoho z jeho obětí zemřelo nebo bylo úmyslně zabito.[248] Vězni z koncentračního tábora byli dáni k dispozici farmaceutickým společnostem k testování drog a dalších experimentů.[249]
Environmentalismus
Nacistická společnost měla prvky podporující práva zvířat a mnoho lidí mělo rádo zoo a divokou zvěř.[250] Vláda přijala několik opatření k zajištění ochrany zvířat a životního prostředí. V roce 1933 nacisté přijali přísný zákon na ochranu zvířat, který ovlivňoval to, co bylo povoleno pro lékařský výzkum.[251] Zákon byl prosazován pouze volně a navzdory zákazu vivisekce ministerstvo vnitra pohotově vydávalo povolení k pokusům na zvířatech.[252]
Říšský lesnický úřad pod Göringovým vedením prosadil předpisy, které vyžadovaly, aby lesníci zasadili různé stromy a zajistili vhodná stanoviště pro divokou zvěř. V roce 1933 byl přijat nový říšský zákon o ochraně zvířat.[253] Režim přijal říšský zákon o ochraně přírody v roce 1935, aby chránil přírodní krajinu před nadměrným hospodářským rozvojem. Umožnil vyvlastnění půdy v soukromém vlastnictví k vytvoření přírodních rezervací a pomohl při plánování na velké vzdálenosti.[254] Vznikly snahy omezit znečištění ovzduší, ale jakmile začala válka, došlo na malé vymáhání stávajících právních předpisů.[255]
Církve
Vězeňská kasárna v koncentračním táboře Dachau, kde nacisté v roce 1940 zřídili vyhrazená kasárna pro duchovní odpůrce režimu[256]Vlajka hnutí Německých křesťanů (Deutsche Christen),1934Shromáždění Německých křesťanů vBerlíně roku1933 k svátkuMartina Luthera (biskup Hossenfelder při proslovu).
Postoj nacistů k církvím nebyl jednoznačný, ale ze stranynacistů převažovalo spíš hluboké nepřátelství a často i tvrdé pronásledování.[257] V Německu se však v roce 1933 hlásilo 68 milionů obyvatel ke křesťanské víře (62,7 % obyvatel se hlásilo kprotestantismu a 32,4 % kekatolické církvi).[258] Protestanti i katolíci zpočátku vesměs uvítali nástup nacismu k moci, jelikož od nacismu očekávali obnovu starých tradičních hodnot z dob císařství, které zaVýmarské republiky upadaly.[258] Vysoce postavenýmduchovním imponovaly sociální a politické cíle nacistů, jak o tom svědčí ipastýřský list bavorských biskupů z 12. listopadu 1933, v němž je zmínka o záchraně Německa předbolševismem. Ovšem v nacistickém Německu byla velmi rychle stanovena jasná hranice mezi církevními záležitostmi, do nichž se nemá plést stát, a záležitostmi státu, do nichž se nemají plést církve. Dne 20. července 1933 uzavřelo nacistické Německokonkordát seSvatým stolcem. I přes uzavření konkordátu postupovali nacisté vůči katolické církvi tvrdě – katolický tisk bylcenzurován, úřady měly právo nepovolit procesí nebo uzavřítklášterní školy. PapežPius XI. na tuto situaci zareagovalencyklikouS palčivou starostí, jejíž šíření nacisté v Německu zakázali. Encyklika byla nakonec jen ojedinělým případem vzdoru ve vztazích meziVatikánem a třetí říší. Do kritiky režimu se však i nadále pouštěli někteří domácí duchovní – např. biskupClemens August hrabě von Galen. Doopozice vůči nacismu se dostala i protestantská Vyznávající církev a Ochranné sdružení farářů a jmenovitě pak např. evangeličtí duchovníDietrich Bonhoeffer neboFriedrich Justus Perels. Skupiny protinacistického odporu v církvích však byly izolované a nebylo jich mnoho.[259] Církve vystupovaly otevřeně proti nacismu jen tehdy, pokud ohrožoval jejich teologickou nebo morální autonomii. Jedinou náboženskou organizací, která kladla rozhodný a vytrvalý odpor nacismu, byliSvědkové Jehovovi, kteří se ocitli mimo zákon nedlouho poté, co nacisté převzali moc.
Kultura
Režim prosazoval koncept německé národnostní etnické komunityVolksgemeinschaft. Cílem bylo vybudovat beztřídní společnost založenou na rasové čistotě a vnímané potřebě připravit se na válku, dobytí a boj proti marxismu.[235][260] Německá labouristická fronta založila v roce 1933 organizaciKraft durch Freude (KdF; Radostí k síle). Kromě převzetí kontroly nad desítkami tisíc soukromě provozovaných rekreačních klubů nabízela vysoce regulované dovolené a zábavu jako plavby, prázdninové destinace a koncerty.[261][109]
Reichskulturkammer (říšská kulturní komora) spadala od září 1933 pod ministerstvo propagandy. Byly zřízeny dílčí komory pro kontrolu aspektů kulturního života jakofilm,rozhlas,noviny,výtvarné umění,hudba,divadlo aliteratura. Od členů těchto profesí se vyžadovalo, aby se připojili ke své příslušné organizaci. Židům a lidem považovaným za politicky nespolehlivého bylo v práci v umění zabráněno a mnozí emigrovali. Knihy a skripty musely být před zveřejněním schváleny ministerstvem propagandy. Standardy se zhoršovaly, protože režim se snažil využívat kulturní odbytiště výhradně jako propagandistické médium.[262]
V Německu se během třicátých let stal populární rozhlas; v roce 1939 přes 70 procent domácností vlastnilo přijímač, čili více než kterákoli jiná země. V červenci 1933 byly štáby rozhlasových stanic očištěny od levičáků a dalších osob považovaných za nežádoucí.[263] Propaganda a projevy byly typickým rozhlasovým tarifem bezprostředně po uchopení moci, ale jak šel čas, Goebbels trval na tom, aby se hrálo více hudby, aby se posluchači kvůli zábavě neobraceli k zahraničním vysílacím společnostem.[264]
Cenzura
Nacistické pálení knih 10. května 1933 v Berlíně, páleny byly knihy židovských a levicových autorů[265]
Noviny, stejně jako jiná média, byly kontrolovány státem; Říšská tisková komora zavřela nebo koupila noviny a nakladatelství. Do roku 1939 byly více než dvě třetiny novin a časopisů přímo vlastněny ministerstvem propagandy.[266] Deník nacistické strany,Völkischer Beobachter („Lidový pozorovatel“), redigovanýAlfredem Rosenbergem, autorem knihyMýtus 20. století o rasových teoriích zastávající severskou nadřazenost.[267]Goebbels kontroloval tiskové agentury a trval na tom, aby všechny noviny v Německu zveřejňovaly pouze obsah příznivý pro režim. Pod jeho vedením vydalo ministerstvo propagandy každý týden dvě desítky směrnic o tom, jaké novinky by měly být zveřejněny a jaké úhly pohledu použít; noviny typicky pečlivě dodržovaly směrnice, zejména pokud jde o to, co je třeba vynechat.[268] Počet čtenářů novin klesl, částečně kvůli snížené kvalitě obsahu a částečně kvůli nárůstu popularity rádia.[269] Ke konci války se propaganda stala méně účinnou, protože lidé mohli získávat informace mimo oficiální kanály.[270]
Plány Berlína si žádaly vybudování Volkshalle (Lidového sálu) a vítězného oblouku na koncích širokého bulváru.
Hitler se osobně zajímal o architekturu a úzce spolupracoval se státními architektyPaulem Troostem aAlbertem Speerem k vytváření veřejných budov vneoklasicistním stylu založeném nařímské architektuře.[273][274] Speer zkonstruoval impozantní struktury jako areál sjezdů nacistické strany v Norimberku a novou budovu Říšského kancléřství vBerlíně.[275] Hitlerovy plány na přestavbu Berlína zahrnovaly gigantickou kopuli založenou na římskémPantheonu a vítězný oblouk, který by byl více než dvojnásobný ve srovnání s tím pařížským. Žádná ze staveb nevznikla.[276]
Hitlerova víra, žeabstraktní,dadaistické,expresionistické amoderní umění je dekadentní, se stala základem politiky.[277] Mnoho ředitelů muzeí umění přišlo v roce 1933 o místo a jejich místa zaplnili členové strany.[278] Asi 6 500 moderních uměleckých děl bylo z muzeí odstraněno a nahrazeno pracemi vybranými nacistickou porotou.[279] Do roku 1935 byly v šestnácti různých městech zahájeny výstavy zamítnutých děl pod názvy jako „Dekadence v umění“. Výstavazvrhlého umění, kterou organizoval Goebbels, probíhala od července do listopadu 1937 vMnichově. Tato výstava se ukázala jako velmi populární a přitáhla pozornost více než dva miliony návštěvníků.[280]
SkladatelRichard Strauss byl jmenován prezidentem Reichsmusikkammer (říšské hudební komory) při jejím založení v listopadu 1933.[281] Jak tomu bylo u jiných uměleckých forem, nacisté ostrakizovali hudebníky, kteří byli považováni za rasově nepřijatelné a většinou nesouhlasili s příliš moderní neboatonální hudbou.[282] Jazz byl považován za obzvláště nevhodný a zahraniční jazzoví hudebníci opustili zemi nebo byli vyhoštěni.[283] Hitler upřednostňoval hudbuRicharda Wagnera, zejména skladby založené na germánských mýtech a hrdinských příbězích, a od roku 1933 do roku 1942 se každoročně účastnil festivalu v Bayreuthu.[284]
Filmy byly v Německu ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století populární. V letech 1942, 1943 a 1944 byly vydány lístky pro více než miliardu lidí.[285] Do roku 1934 německé předpisy omezující vývoz měn znemožňovaly americkým filmovým tvůrcům vrátit své zisky zpět do Ameriky, takže velká filmová studia své německé pobočky zavřela. Vývoz německých filmů klesl, protože jejich antisemitský obsah znemožňoval promítání v jiných zemích. Dvě největší filmové společnosti,Universum Film AG a Tobis, koupilo ministerstvo propagandy, které do roku 1939 produkovalo většinu německých filmů. Produkce nebyly vždy zjevně propagandistické, ale obecně měly politický podtext a sledovaly stranické linie týkající se témat a obsahu. Skripty byly předem cenzurovány.[286]
Triumf vůleLeni Riefenstahlové (1935) – dokumentující norimberský sjezd v roce 1934 – a Olympia (1938) – oletních olympijských hrách v roce 1936 – propagovaly techniku pohybu a střihu kamery, které ovlivnily pozdější filmy. Byly použity nové techniky jako teleobjektivy a kamery na kolejnicích. Oba filmy zůstávají kontroverzní, protože jejich estetické přednosti jsou neoddělitelné od jejich propagace nacistických ideálů.[287][288]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuNazi Germany na anglické Wikipedii.
↑WINKLER, Heinrich August.Der lange Weg nach Westen. Zweiter Band: Deutsche Geschichte vom „Dritten Reich“ bis zur Wiedervereinigung. 5., durchges. Aufl., München: Beck, 2002.
↑EVANS, Richard J.The Third Reich in Power: 1933–1939. New York: Penguin Press, 2005. Ch. 1.
↑Albert Speer asked „why was I willing to abide by the almost hypnotic impression Hitler's speech had made upon me?“;Inside the Third Reich: Memoirs (1980) s. 19.William L. Shirer,The Rise and Fall of the Third Reich: a History of Nazi Germany (1960) makes the hypnotic point four times (s. 109, 371, 840, 1039).Correlli Barnett states „Hitler too possessed until the end a similar hypnotic power of personality which enabled him to brain-wash the sceptical and disillusioned“Hitler's Generals (1989) s. 2.
↑LEITZ, Christian.Nazi Foreign Policy, 1933-1941: the Road to Global War. 2004.
↑FLYNN, Matthew J.First Strike: Preemptive War in Modern History. 2008, s. 105.
↑CZERNIN, Ferdinand.Versailles, 1919: the Forces, Events and Personalities that shaped the Treaty (1964)
↑This was the notorious Article 231, the so-called War Guilt Clause
↑Německo přišlo o všechny zámořskékolonie. Část Německa známá jakoPorýní na hranicích s Francií byla demilitarizována a Německu bylo zakázáno zde mít vojska či vojenské zařízení.
↑Der Führer an das deutsche Volk 22. Juni 1941. In: BOUHLER, Philipp (ed.).Der großdeutsche Freiheitskampf. III. Band. Reden Adolf Hitlers. München: Franz Eher, 1942, s. 51–61.
↑FULBROOK, Mary.The Divided Nation: a History of Germany 1918-1990. New York: Oxford University Press, 1992, s. 45.
↑Nacistická strana nezískala parlamentní většinu, nicméně Hitler se stal kancléřem Německa. V listopadových volbách téhož roku dokonce došlo k poklesu křesel obsazených nacisty z 230 na 196.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 145.ISBN80-242-1379-6.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 146.ISBN80-242-1379-6.
↑abWELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 147.ISBN80-242-1379-6.
↑HAGEN, William W., 2012.German History in Modern Times: Four Lives of the Nation. Cambridge:Cambridge University Press. S. 313.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Podíl Ruska na válečném úsilí a obětech.Reflex [online]. 11. května 2015.Dostupné online.
↑abKERSHAW, Ian.Hitler: A Biography. New York: W. W. Norton & Company, 2008.ISBN978-0-393-06757-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BENDERSKY, Joseph W.A Concise History of Nazi Germany: 1919–1945. Lanham, MD: Rowman & Littlefield, 2007.ISBN978-0-7425-5363-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GELLATELY, Robert. Reviewed work(s): Vom Generalplan Ost zum Generalsiedlungsplan by Czeslaw Madajczyk. Der "Generalplan Ost". Hauptlinien der nationalsozialistischen Planungs- und Vernichtungspolitik by Mechtild Rössler; Sabine Schleiermacher.Central European History. 1996, s. 270–274.ISSN0008-9389.doi:10.1017/S0008938900013170.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BYTWERK, Randall.Goebbels' 1943 Speech on Total War [online].Calvin College, 1998 [cit. 2016-03-03].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LONGERICH, Peter.Holocaust: The Nazi Persecution and Murder of the Jews. Oxford; New York: Oxford University Press, 2010.ISBN978-0-19-280436-5.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GILL, Roger.Theory and Practice of Leadership. London: SAGE Publications, 2006.ISBN978-0-7619-7176-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MCELLIGOTT, Anthony; KIRK, Tim; KERSHAW, Ian.Working Towards the Führer: Essays in Honour of Sir Ian Kershaw. Manchester: Manchester University Press, 2003.ISBN978-0-7190-6732-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FREEMAN, Michael J.Atlas of Nazi Germany: A Political, Economic, and Social Anatomy of the Third Reich. London; New York: Longman, 1995.ISBN978-0-582-23924-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GELLATELY, Robert.Social Outsiders in Nazi Germany. Princeton, NJ: Princeton University Press, 2001.ISBN978-0-691-08684-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 184.ISBN80-242-1379-6.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 186.ISBN80-242-1379-6.
↑GILL, Anton.An Honourable Defeat: A History of the German Resistance to Hitler. London: Heinemann, 1994.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BOECKL-KLAMPER, Elisabeth; MANG, Thomas; NEUGEBAUER, Wolfgang.Gestapo-Leitstelle Wien 1938–1945. Vienna: Steinbauer, 2018.ISBN978-3-902494-83-2. (German)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SCHAFRANEK, Hans.Widerstand und Verrat: Gestapospitzel im antifaschistischen Untergrund. Vienna: Czernin Verlag, 2017.ISBN978-3-7076-0622-5. (German)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abWEALE, Adrian.Army of Evil: A History of the SS. New York; Toronto: NAL Caliber (Penguin Group), 2012.ISBN978-0-451-23791-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DELONG, J. Bradford.Slouching Towards Utopia?: The Economic History of the Twentieth Century. XV. Nazis and Soviets [online]. University of California at Berkeley, February 1997 [cit. 2021-05-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 11 May 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MCNAB, Chris.The Third Reich. London: Amber Books, 2009.ISBN978-1-906626-51-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FEST, Joachim.Speer: The Final Verdict. Překlad Osers Ewald. San Diego: Harcourt, 1999.Dostupné online.ISBN978-0-15-100556-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BEYER, John C.; SCHNEIDER, Stephen A.Forced Labour under the Third Reich – Part 1. [s.l.]: Nathan AssociatesDostupné v archivu pořízeném dne 9 May 2013.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PANAYI, Panikos. Exploitation, Criminality, Resistance: The Everyday Life of Foreign Workers and Prisoners of War in the German Town of Osnabruck, 1939–49.Journal of Contemporary History. 2005, s. 483–502.doi:10.1177/0022009405054568.JSTOR30036339.S2CID159846665.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HAMBLET, Wendy C. Book Review: Götz Aly: Hitler's Beneficiaries: Plunder, Racial War, and the Nazi Welfare State.Genocide Studies and Prevention. 2008, s. 267–268.doi:10.1353/gsp.2011.0076.S2CID143661188.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑, 1942.NS-Zwangsarbeit: "Verbotener Umgang". [s.l.]: Stadtarchiv Göttingen Cordula Tollmien Projekt NS-Zwangsarbeiter.Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑, 1942.Sonderbehandlung erfolgt durch Strang [online]. NS-Archiv, 1942.Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑USHMM.Women in the Third Reich [online]. [cit. 2017-08-19].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DAVIS, Richard G. German Rail Yards and Cities: U.S. Bombing Policy 1944–1945.Air Power History. 1995, s. 46–63.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Next Time You Pull on That Hugo Boss Suit....Haaretz [online]. 22. února 2015.Dostupné online.
↑ Hugo Boss, Coca-Cola, Porsche. Které další slavné rodiny kolaborovaly za války s nacisty?.Reflex [online]. 10. března 2018.Dostupné online.
↑ Fanta byla vytvořena speciálně pro nacisty. Které známé firmy spolupracovaly s Adolfem Hitlerem? fem-hitlerem/.EuroZprávy.cz [online]. 23. září 2018 [cit. 2018-12-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-12-11.
↑SPOTTS, Frederic.Hitler and the Power of Aesthetics. New York: Overlook Press, 2002.ISBN978-1-58567-345-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MAJER, Diemut."Non-Germans" under the Third Reich: The Nazi Judicial and Administrative System in Germany and Occupied Eastern Europe, with Special Regard to Occupied Poland, 1939–1945. Baltimore; London: Johns Hopkins University Press, 2003.ISBN978-0-8018-6493-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KITCHEN, Martin.A History of Modern Germany, 1800–2000. Malden, MA: Blackwell, 2006.ISBN978-1-4051-0040-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑USHMM.Genocide of European Roma (Gypsies), 1939–1945 [online]. [cit. 2018-09-16].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NIEWYK, Donald L.; NICOSIA, Francis R.The Columbia Guide to the Holocaust. New York: Columbia University Press, 2000.Dostupné online.ISBN978-0-231-11200-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BERGHAHN, Volker R.Germany and Eastern Europe: Cultural Identities and Cultural Differences. Redakce Bullivant Keith. Amsterdam; Atlanta, GA: Rodopi, 1999. (Yearbook of European Studies).ISBN978-90-420-0688-1. Kapitola Germans and Poles, 1871–1945.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑, 2004.Encyklopedia Powszechna PWN. Warsaw: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.ISBN978-83-01-14179-0. (polsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HEINEMANN, Isabel; OBERKROME, Willi; SCHLEIERMACHER, Sabine; WAGNER, Patrick, 2006.Nauka, planowanie, wypędzenia : Generalny Plan Wschodni narodowych socjalistów : katalog wystawy Niemieckiej Współnoty Badawczej. Bonn: Deutsche Forschungsgemeinschaft.Dostupné online. (polsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SNYDER, Timothy.Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin. New York: Basic Books, 2010.ISBN978-0-465-00239-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NICHOLAS, Lynn H.Cruel World: The Children of Europe in the Nazi Web. New York: Vintage, 2006.ISBN978-0-679-77663-5.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SERENY, Gitta. Stolen Children.Talk. November 1999.Dostupné online [cit. 1 July 2012].Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DORLAND, Michael.Cadaverland: Inventing a Pathology of Catastrophe for Holocaust Survival: The Limits of Medical Knowledge and Memory in France. Waltham, Mass: University Press of New England, 2009. (Tauber Institute for the Study of European Jewry series).ISBN978-1-58465-784-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SMITH, J. W.The World's Wasted Wealth 2: Save Our Wealth, Save Our Environment. Cambria, CA: Institute for Economic Democracy, 1994.ISBN978-0-9624423-2-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BROWNING, Christopher.The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942. UK: Arrow, 2005.ISBN978-0-8032-5979-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑USHMM.Children during the Holocaust [online]. [cit. 2013-04-24].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FLEMING, Michael. Allied Knowledge of Auschwitz: A (Further) Challenge to the 'Elusiveness' Narrative.Holocaust and Genocide Studies. Spring 2014, s. 31–57.doi:10.1093/hgs/dcu014.S2CID143736579.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MATERSKI, Wojciech; SZAROTA, Tomasz.Polska 1939–1945: straty osobowe i ofiary represji pod dwiema okupacjami. [s.l.]: Instytut Pamięci Narodowej, Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, 2009.ISBN978-83-7629-067-6. (polsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WROBEL, Peter.Warsaw Uprising 1944. [s.l.]: The Canadian Foundation for Polish Studies of the Polish Institute of Arts & Sciences Price-Patterson Ltd, 1999.ISBN978-0-96927-841-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NAKOSTEEN, Mehdi Khan.The History and Philosophy of Education. New York: Ronald Press, 1965.OCLC175403Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PINE, Lisa.Education in Nazi Germany. Oxford; New York: Berg, 2011.ISBN978-1-84520-265-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FARAGO, Ladislas.German Psychological Warfare. New York: Arno Press, 1972. (International Propaganda and Communications).ISBN978-0-405-04747-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑'NS-Frauenwarte': Paper of the National Socialist Women's League. [s.l.]: Heidelberg University LibraryDostupné online.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑STEPHENSON, Jill.Women in Nazi Germany. London: Longman, 2001.ISBN978-0-582-41836-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PAULEY, Bruce F.Hitler, Stalin, and Mussolini: Totalitarianism in the Twentieth Century. Wheeling, IL: Harlan Davidson, 2003. (European History Series).ISBN978-0-88295-993-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abBIDDISCOMBE, Perry. Dangerous Liaisons: The Anti-Fraternization Movement in the US Occupation Zones of Germany and Austria, 1945–1948.Journal of Social History. 2001, s. 611–647.doi:10.1353/jsh.2001.0002.S2CID145470893.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HANAUSKE-ABEL, Hartmut M. Not a slippery slope or sudden subversion: German medicine and National Socialism in 1933.BMJ. 7 December 1996, s. 1453–1463.Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-17.doi:10.1136/bmj.313.7070.1453.PMID8973235.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BUSSE, Reinhard; RIESBERG, Annette.Health Care Systems in Transition: Germany. Copenhagen: WHO Regional Office for Europe on behalf of the European Observatory on Health Systems and Policies, 2004.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DEGREGORI, Thomas R.Bountiful Harvest: Technology, Food Safety, and the Environment. Washington: Cato Institute, 2002.ISBN978-1-930865-31-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UEKÖTTER, Frank.The Green and the Brown: A History of Conservation in Nazi Germany. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2006.ISBN978-0-521-84819-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CLOSMANN, Charles.How Green Were the Nazis?: Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Redakce Brüggemeier Franz-Josef. Athens: Ohio University Press, 2005.ISBN978-0-8214-1646-4. Kapitola Legalizing aVolksgemeinschaft: Nazi Germany's Reich Nature Protection Law of 1935.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BERBEN, Paul.Dachau 1933–1945: The Official History. London: Norfolk Press, 1975.ISBN978-0-85211-009-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 98.ISBN80-242-1379-6.
↑abWELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 99.ISBN80-242-1379-6.
↑WELCH, David.Němci proti Hitlerovi: opozice v třetí říši 1933–1945. Praha: Knižní klub, 2005, str. 119.ISBN80-242-1379-6.
↑DUSSEL, Konrad. Wie erfolgreich war die nationalsozlalistische Presselenkung?.Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte. 2010, s. 543–561.doi:10.1524/vfzg.2010.0026.S2CID147376008. (německy)Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SCOBIE, Alexander.Hitler's State Architecture: The Impact of Classical Antiquity. University Park: Pennsylvania State University Press, 1990.ISBN978-0-271-00691-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KLEMPERER, Victor.Deníky 1933-1941. Chci vydat svědectví / I. Praha – Litomyšl: Paseka, 2002.ISBN 80-7185-463-8. s. 599.
JANČÍK, Drahomír. Wirtschaftsdiplomatie des Deutschen Reiches und der tschechoslowakische Wirtschaftsregionalismus im Kampf um Mitteleuropa (1931–1938).Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 293–341.Dostupné online [PDF].ISBN978-80-7308-208-6.
MAIER, Corinne.Nacistické Německo : nenávist u moci. Praha: Levné knihy, 2008.ISBN978-80-7309-432-4. S. 65.
GOESCHEL, Christian. Sebevražda v nacistickém Německu. Praha: Academia, 2021.ISBN 978-80-200-3157-0
KURLANDER, Eric.Hitlerova monstra. Třetí říše a nadpřirozeno. Praha: Academia, 2021.ISBN 978-80-200-3123-5
Modern Genocide: The Definitive Resource and Document Collection. Einsatzgruppen. Redakce Bartrop Paul R.. Santa Barbara, CA:ABC-CLIO, 2014.ISBN978-1-61069-363-9.Je zde použita šablona{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BERBEN, Paul.Dachau 1933–1945: The Official History. London: Norfolk Press, 1975.ISBN978-0-85211-009-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BERGEN, Doris.War & Genocide: A Concise History of the Holocaust. Third. vyd. Lanham, MD: Rowman & Littlefield, 2016.ISBN978-1-44224-228-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BERGHAHN, Volker R.Germany and Eastern Europe: Cultural Identities and Cultural Differences. Redakce Bullivant Keith. Amsterdam; Atlanta, GA:Rodopi, 1999. (Yearbook of European Studies).ISBN978-90-420-0688-1. Kapitola Germans and Poles, 1871–1945.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BEYER, John C.; SCHNEIDER, Stephen A.Forced Labour under the Third Reich – Part 1. [s.l.]: Nathan AssociatesDostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 May 2013.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BROWNING, Christopher.The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942. UK:Arrow, 2005.ISBN978-0-8032-5979-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BUTZER, Hermann. Das "Dritte Reich" im Dritten Reich: Der Topos "Drittes Reich" in der nationalsozialistischen Ideologie und Staatslehre.Der Staat. 2003, s. 600–627.Dostupné online [cit. 5 June 2023].JSTOR43643554. (German)Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BYTWERK, Randall.Goebbels' 1943 Speech on Total War [online].Calvin University, 1998 [cit. 2016-03-03].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
CHILDERS, Thomas.The Third Reich: A History of Nazi Germany. New York:Simon & Schuster, 2017.ISBN978-1-45165-113-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
CLOSMANN, Charles.How Green Were the Nazis?: Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Redakce Brüggemeier Franz-Josef.Athens, Ohio:Ohio University Press, 2005.ISBN978-0-8214-1646-4. Kapitola Legalizing aVolksgemeinschaft: Nazi Germany's Reich Nature Protection Law of 1935.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DAVIS, Richard G. German Rail Yards and Cities: U.S. Bombing Policy 1944–1945.Air Power History. 1995, s. 46–63.ISSN1044-016X.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DEGREGORI, Thomas R.Bountiful Harvest: Technology, Food Safety, and the Environment. Washington:Cato Institute, 2002.ISBN978-1-930865-31-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 1941.Die Bevölkerung des Deutschen Reichs nach den Ergebnissen der Volkszählung 1939. [s.l.]: [s.n.].Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DÖNITZ, Karl.Memoirs: Ten Years and Twenty Days. London: Frontline, 2012.ISBN978-1-84832-644-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DORLAND, Michael.Cadaverland: Inventing a Pathology of Catastrophe for Holocaust Survival: The Limits of Medical Knowledge and Memory in France. Waltham, Mass:University Press of New England, 2009. (Tauber Institute for the Study of European Jewry series).ISBN978-1-58465-784-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ELVERT, Jürgen.Mitteleuropa!: deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918-1945). [s.l.]: Verlag Wiesbaden GmbH, 1999.Dostupné online.ISBN3-515-07641-7. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 2004.Encyklopedia Powszechna PWN. Warsaw: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.ISBN978-83-01-14179-0. (polsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 2012."Euthanasie" im Nationalsozialismus [online]. Government of Germany, 2012 [cit. 2013-05-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2013. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
EVANS, Richard J.The Third Reich in Power. New York: Penguin, 2005.Dostupné online.ISBN978-0-14-303790-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
EVANS, Richard J.The Third Reich at War. New York: Penguin, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-14-311671-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
EVANS, Richard J.Cosmopolitan Islanders: British Historians and the European Continent. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2009.ISBN978-0-521-19998-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FEST, Joachim.Speer: The Final Verdict. Překlad Osers Ewald. San Diego: Harcourt, 1999.Dostupné online.ISBN978-0-15-100556-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FREEMAN, Michael J.Atlas of Nazi Germany: A Political, Economic, and Social Anatomy of the Third Reich. London; New York: Longman, 1995.ISBN978-0-582-23924-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FRIEDLÄNDER, Saul.Nazi Germany and the Jews, 1933–1945. New York: Harper Perennial, 2009.ISBN978-0-06-135027-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GELLATELY, Robert. Reviewed work(s): Vom Generalplan Ost zum Generalsiedlungsplan by Czeslaw Madajczyk. Der "Generalplan Ost". Hauptlinien der nationalsozialistischen Planungs- und Vernichtungspolitik byMechtild Rössler; Sabine Schleiermacher.Central European History. 1996, s. 270–274.doi:10.1017/S0008938900013170.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Germany (West) Presse- und Informationsamt, 1961.Germany Reports. With an introduction by Konrad Adenauer.Wiesbaden:F. Steiner.OCLC5092689 (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GILL, Anton.An Honourable Defeat: A History of the German Resistance to Hitler. London: Heinemann, 1994.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GOEBEL, Nicole. Auschwitz-Birkenau: 4 out of 10 German students don't know what it was.Deutsche Welle. 28 September 2017.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2017.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GOESCHEL, Christian.Suicide in Nazi Germany. Oxford; New York: Oxford University Press, 2009.ISBN978-0-19-953256-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HARDING, Thomas. Battle of Britain was won at sea. Discuss.The Telegraph. 23 August 2006.Dostupné online [cit. 22 December 2017].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HEINEMANN, Isabel; OBERKROME, Willi; SCHLEIERMACHER, Sabine; WAGNER, Patrick, 2006.Nauka, planowanie, wypędzenia : Generalny Plan Wschodni narodowych socjalistów : katalog wystawy Niemieckiej Współnoty Badawczej. Bonn: Deutsche Forschungsgemeinschaft.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2019. (polsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HOFFMANN, Peter.The History of the German Resistance, 1933–1945. Montreal: McGill-Queen's University Press, 1996.ISBN978-0-7735-1531-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HUBERT, Michael.Deutschland im Wandel. Geschichte der deutschen Bevolkerung seit 1815. Stuttgart: Steiner, Franz Verlag, 1998.ISBN978-3-515-07392-9. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KERSHAW, Ian.Hitler, 1936–1945: Nemesis. New York; London: W. W. Norton & Company, 2000b.ISBN978-0-393-32252-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KERSHAW, Ian.The Nazi Dictatorship: Problems and Perspectives of Interpretation. 4th. vyd. London: Arnold, 2000a.Dostupné online.ISBN978-0-340-76028-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KERSHAW, Ian.The "Hitler Myth": Image and Reality in the Third Reich. Oxford; New York: Oxford University Press, 2001.ISBN978-0-19-280206-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KERSHAW, Ian.Hitler: A Biography. New York: W. W. Norton & Company, 2008.ISBN978-0-393-06757-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KERSHAW, Ian.The End: Hitler's Germany, 1944–45. London; New York: Penguin, 2011.Dostupné online.ISBN978-1-59420-314-5.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Kinobesuche in Deutschland 1925 bis 2004. [s.l.]: Spitzenorganisation der Filmwirtschaft e. VDostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2012. (německy)Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KITCHEN, Martin.A History of Modern Germany, 1800–2000. Malden, MA: Blackwell, 2006.ISBN978-1-4051-0040-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LAKOTTA, Beate. Tief vergraben, nicht dran rühren.Der Spiegel. Hamburg: Spiegel-Verlag, March 2005, s. 218–221.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2020. (německy)Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LAURYSSENS, Stan.The Man Who Invented the Third Reich: The Life and Times of Arthur Moeller van den Bruck.Stroud, England:Sutton, 1999.ISBN978-0-7509-1866-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Leni Riefenstahl.The Daily Telegraph.London: 10 September 2003.Dostupné online [cit. 10 May 2013].ISSN0307-1235.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LIBIONKA, Dariusz.The Catholic Church in Poland and the Holocaust, 1939–1945 [online].Yad Vashem [cit. 2013-08-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LONGERICH, Peter, 2003. Hitler's Role in the Persecution of the Jews by the Nazi Regime.Holocaust Denial on Trial. Atlanta: Emory University. S. 17. Radicalisation of the Persecution of the Jews by Hitler at the Turn of the Year 1941–1942.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2009.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LONGERICH, Peter.Holocaust: The Nazi Persecution and Murder of the Jews. Oxford; New York: Oxford University Press, 2010.ISBN978-0-19-280436-5.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LONGERICH, Peter.Heinrich Himmler: A Life. Oxford; New York: Oxford University Press, 2012.ISBN978-0-19-959232-6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MAJER, Diemut."Non-Germans" under the Third Reich: The Nazi Judicial and Administrative System in Germany and Occupied Eastern Europe, with Special Regard to Occupied Poland, 1939–1945. Baltimore; London:Johns Hopkins University Press, 2003.ISBN978-0-8018-6493-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MANVELL, Roger;FRAENKEL, Heinrich.Heinrich Himmler: The Sinister Life of the Head of the SS and Gestapo. London; New York: Greenhill; Skyhorse, 2007.ISBN978-1-60239-178-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MARCUSE, Harold.Legacies of Dachau: The Uses and Abuses of a Concentration Camp, 1933-2001. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2001.ISBN978-0-521-55204-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MARTIN, Bernd.Japan and Germany in the Modern World. New York; Oxford: Berghahn Books, 2005.ISBN978-1-84545-047-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MAZOWER, Mark.Hitler's Empire: How the Nazis Ruled Europe. New York; Toronto: Penguin, 2008.ISBN978-1-59420-188-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MCNAB, Chris.The Third Reich. London: Amber Books, 2009.ISBN978-1-906626-51-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MELVIN, Mungo.Manstein: Hitler's Greatest General. London: Weidenfeld & Nicolson, 2010.ISBN978-0-297-84561-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
NAKOSTEEN, Mehdi Khan.The History and Philosophy of Education. New York: Ronald Press, 1965.OCLC175403Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 1942.NS-Zwangsarbeit: "Verbotener Umgang". [s.l.]: Stadtarchiv Göttingen Cordula Tollmien Projekt NS-Zwangsarbeiter.Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
NIEWYK, Donald L.; NICOSIA, Francis R.The Columbia Guide to the Holocaust. New York: Columbia University Press, 2000.Dostupné online.ISBN978-0-231-11200-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Oberkommandos der Wehrmacht, 1941.Soldaten Atlas. [s.l.]: [s.n.].Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
OVERMANS, Rüdiger.Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. München: R. Oldenbourg, 2000. (Beiträge zur Militärgeschichte).ISBN978-3-486-56531-7. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
OVERY, Richard.Why The Allies Won. London: Random House, 2006.ISBN978-1-84595-065-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
OVERY, Richard.The Bombers and the Bombed: Allied Air War Over Europe 1940–1945. New York: Viking, 2014.ISBN978-0-698-15138-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
PAULEY, Bruce F.Hitler, Stalin, and Mussolini: Totalitarianism in the Twentieth Century. Wheeling, IL: Harlan Davidson, 2003. (European History Series).ISBN978-0-88295-993-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
PINE, Lisa.Education in Nazi Germany. Oxford; New York: Berg, 2011.ISBN978-1-84520-265-1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
RAEDER, Erich.Grand Admiral: The Personal Memoir of the Commander in Chief of the German Navy From 1935 Until His Final Break With Hitler in 1943. New York: Da Capo Press, 2001.ISBN978-0-306-80962-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
REISNER, Markus.Der Luftkrieg 1944/45 über Österreich [online]. Bundesministerium für Landesverteidigung, February 2015 [cit. 2021-02-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2021. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
RHODES, Richard.Masters of Death: The SS-Einsatzgruppen and the Invention of the Holocaust. New York: Vintage Books, 2002.ISBN978-0-375-70822-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
RICHTER, Heinz A.Greece in World War II. Transl by Kostas Sarropoulos. Athens: Govostis, 1998.ISBN978-960-270-789-0. (řecky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SCHREINER, Klaus.Toward the Millennium: Messianic Expectations from the Bible to Waco. Redakce Schäfer Peter. Leiden: Brill, 1998.ISBN90-04-11037-2. Kapitola Messianism in the Weimar Republic, s. 311–362.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SCOBIE, Alexander.Hitler's State Architecture: The Impact of Classical Antiquity. University Park: Pennsylvania State University Press, 1990.ISBN978-0-271-00691-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SERENY, Gitta.Albert Speer: His Battle With Truth. New York; Toronto: Random House, 1996.ISBN978-0-679-76812-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SERENY, Gitta. Stolen Children.Talk. November 1999.Dostupné online [cit. 1 July 2012].Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Stiftung Deutsches Historisches Museum.Gerade auf LeMO gesehen: LeMO Kapitel: NS-Regime [online]. [cit. 2024-07-11].Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SMITH, J. W.The World's Wasted Wealth 2: Save Our Wealth, Save Our Environment. Cambria, CA: Institute for Economic Democracy, 1994.ISBN978-0-9624423-2-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SNYDER, Timothy.Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin. New York: Basic Books, 2010.ISBN978-0-465-00239-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 1942.Sonderbehandlung erfolgt durch Strang [online]. NS-Archiv, 1942.Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SONTHEIMER, Michael. Germany's Nazi Past: Why Germans Can Never Escape Hitler's Shadow.Spiegel Online. 10 March 2005.Dostupné online [cit. 11 May 2013].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Staff.Deutsche wollen aus Geschichte lernen [online].Körber Foundation, 28 September 2017 [cit. 2022-07-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2022. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Staff. What the Führer means for Germans today.The Economist. 16 December 2015.Dostupné online [cit. 24 September 2018]. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
, 2006.Statistisches Jahrbuch für die Bundesrepublik Deutschland. [s.l.]: Statistisches Bundesamt.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 September 2007. S. 34. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
STEIN, George.The Waffen-SS: Hitler's Elite Guard at War 1939–1945. [s.l.]: Cerberus Publishing, 2002.ISBN978-1-84145-100-8.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
STEINER, Zara.The Triumph of the Dark: European International History 1933–1939. Oxford; New York: Oxford University Press, 2011.ISBN978-0-19-921200-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
STEPHENSON, Jill.Women in Nazi Germany. London: Longman, 2001.ISBN978-0-582-41836-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
STOLFI, Russel. Barbarossa Revisited: A Critical Reappraisal of the Opening Stages of the Russo-German Campaign (June–December 1941).Journal of Modern History. March 1982, s. 27–46.doi:10.1086/244076.S2CID143690841.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Strafgesetzbuch, StGB.German Law Archive. 13 November 1998.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 October 2019.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
STRÜBER, Henning.1943: Briten bombardieren Peenemünde [online]. 17 August 2018 [cit. 2021-02-07].Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
TOMASEVICH, Jozo.War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: The Chetniks. Stanford, CA: Stanford University Press, 1975.ISBN978-0-8047-0857-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
TÜMMLER, Holger.Hitlers Deutschland: Die Mächtigen des Dritten Reiches. Wolfenbüttel: Melchior Verlag, 2010.ISBN978-3-941555-88-4. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
UEKÖTTER, Frank.The Green and the Brown: A History of Conservation in Nazi Germany. Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2006.ISBN978-0-521-84819-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
UEKÖTTER, Frank.How Green Were the Nazis?: Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Redakce Brüggemeier Franz-Josef. Athens: Ohio University Press, 2005.ISBN978-0-82144-196-1. Kapitola Polycentrism in Full Swing: Air Pollution Control in Nazi Germany.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
UMBREIT, Hans.Germany and the Second World War, Vol. 5. Organization and Mobilization in the German Sphere of Power. Part 2: Wartime Administration, Economy, and Manpower Resources, 1942–1944/5. Redakce Kroener Bernhard. Oxford; New York: Oxford University Press, 2003.ISBN978-0-19-820873-0. Kapitola Hitler's Europe: The German Sphere of Power.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
USHMM.Children during the Holocaust [online]. [cit. 2013-04-24].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
USHMM.Dachau [online]. [cit. 2013-07-14].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
USHMM.Genocide of European Roma (Gypsies), 1939–1945 [online]. [cit. 2018-09-16].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
USHMM.The German Churches and the Nazi State [online]. [cit. 2016-09-25].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
USHMM.Women in the Third Reich [online]. [cit. 2017-08-19].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WALK, Joseph.Das Sonderrecht für die Juden im NS-Staat: Eine Sammlung der gesetzlichen Maßnahmen und Rechtlinien, Inhalt und Bedeutung. 2nd. vyd. Heidelberg: Müller Verlag, 1996.ISBN978-3-82521-889-8. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WEALE, Adrian.Army of Evil: A History of the SS. New York; Toronto: NAL Caliber (Penguin Group), 2012.ISBN978-0-451-23791-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WEGNER, Bernd.The Waffen-SS: Organization, Ideology and Function. Hoboken, NJ: Blackwell, 1990.ISBN978-0-631-14073-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WEIKART, Richard.Hitler's Ethic: The Nazi Pursuit of Evolutionary Progress. New York: Palgrave Macmillan, 2009.ISBN978-1-349-38073-2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WEINBERG, Gerhard L.Hitler's Foreign Policy 1933–1939: The Road to World War II. New York: Enigma Books, 2010.ISBN978-1-929631-91-9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WEINBERG, Gerhard L.A World at Arms: A Global History of World War II. Cambridge; Oxford: Cambridge University Press, 2005.ISBN978-0-521-85316-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WELCH, David.Hitler: Profile of a Dictator. London: Routledge, 2001.ISBN978-0-415-25075-7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WIEDERSCHEIN, Harald.Mythos Waffen-SS [online]. 21 July 2015 [cit. 2018-10-03].Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
WROBEL, Peter.The Devil's Playground: Poland in World War II. [s.l.]: The Canadian Foundation for Polish Studies of the Polish Institute of Arts & Sciences, Price-Patterson Ltd, 1999.ISBN978-0-96927-841-2. Kapitola Warsaw Uprising 1944.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.gif)
.jpg)
.jpg)
.jpeg)
.jpg)
