| Německé království Regnum Teutonicum(la) Deutsches Reich(de) ᚲᚢᚾᛁᚾᚷᚱᛁᚻᚻᛁ ᛞᛁᚢᛏᛁᛋᚲ (runy)
| |||||||||||
Geografie
| |||||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||||
| Státní útvar | |||||||||||
Vznik | |||||||||||
Zánik | 1806 – zánikSvaté říše římské | ||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||
| |||||||||||
Německé království (latinskyRegnum Teutonicum čiTeutonicorum, českykrálovství Němců, takéregnum Alamanie) bylstředověký státní útvar existující pouze v rámciSvaté říše římské jako její jádro. Spolu s dalšími dvěma královstvími,italským aburgundským (arelatským) bylo ještě vestředověku chápáno jako jedno z tzv.tria regna, tj. tří království tvořících Říši. Postupem doby v důsledku fragmentaceSvaté říše římské jí tvořilo čím dál tím formálněji. Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce1806 se zánikem Svaté říše římské.
Termínrex teutonicorum (král Němců) byl poprvé použit za vlády papežeŘehoře VII. běhemboje o investituru na konci11. století, pravděpodobně jako nástroj polemiky proti císařiJindřichu IV.[1] Ve12. století, pro zdůraznění nadnárodního charakteru jejich vlády, císaři začali používat titulrex Romanorum (král Římanů).
Východofranská říše (Ostfrankenreich) vznikla na základěVerdunské smlouvy v roce843 a vládla v ní dynastieKarlovců až do roku911. Poté se královský titul získával volbou. Prvními voliteli (kurfiřty) byli vládci kmenových knížectví, kteří obyčejně volili krále ze svého středu. Po roce962, kdy bylOta I. Veliký korunován císařem, se království stalo základemSvaté říše římské, která zahrnovala takéItalské království (po roce951),České knížectví a pozdějiČeské království (po roce1004) aBurgundské království (po roce1032).

Na vzniku Německého království se vzájemně podílela starákmenová vévodství, původně feudální územíVýchodofranské říše, která vznikla v průběhu9. století.
V roce843 bylafranská říše rozdělenaverdunskou smlouvou mezi vnukyKarla Velikého, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše.Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménuLudvík Němec, se na přelomu9. a10. století pozvolně proměnila v ryze německý celek tvořený ze starýchkmenových vévodství původněVýchodofranské říše. Ovšem právě moc jednotlivých vévodů znamenal od počátku pro Německé království oslabující prvek, neboť zájmy jednotlivých kmenových vévodství bývaly nestejné až protichůdné. Pokus o zásah do pravomocí vévodů znamenalo pro králeKonráda I. vleklou válku s vévody, kdy na jeho straně zůstal pouze francký vévodaEberhard, jeho bratr.[2]
Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku10. století za vládyJindřicha I. Ptáčníka zotonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka oRegnum Teutonicorum („království Němců“).[chybí zdroj] Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.

Během vlády Jindřichova syna,Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšenímbiskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnouAdelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok nalombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobenímSlovanů, sídlících v oblasti mezi řekamiLabem aOdrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nadnomádskýmiMaďary vbitvě na řece Lechu v roce955. V roce962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založenaSvatá říše římská.
Otův vnuk,Ota III., hodlal v rámci svého programuRenovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše.
Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce1024 zvolen králemKonrád II. zesálské dynastie, jenž o několik let později získal pro říši Burgundsko. Jeho nástupceJindřich III. si podrobilČechy aUhersko a prohlásil obě země za říšskáléna.
V roce1033 se stalo součástíSvaté říše římské právěBurgundské království. Od té doby tvořila Říšitria regna neboli tři království: Německé království,italské aburgundské (arelatské) království.[3] Panovník, který byl řádně zvolen německým králem, měl samozřejmě nárok být korunován římským císařem (římsko-německým), ale také italským králem (železnou korunou Langobardů) a burgundským králem (arelatským).[chybí zdroj]
Posledním arelatským králem bylKarel IV., který roku1378 daroval burgundské království francouzskému korunnímuprinci Karlovi (budoucímu králi Karlu VI.). Tím bylo burgundské království připojeno k francouzskému a zaniklo.
V letech1198 až1378 (kdy bylo odděleno Burgundské království) tvořily Říši de facto království čtyři, a to: německé,italské,burgundské ačeské.[chybí zdroj]

Od15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.[chybí zdroj] Teprve od[chybí zdroj]17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně napříkladItálie čiBurgundska.
Odvestfálského míru (1648) byloItalské království součástí římsko-německé říše pouze formálně. A to v podobě královského titulu italského krále, který byl udělován římsko-německým císařům. Existoval ještě úřad arci-kancléře pro Itálií, který zastávalbiskup z Kolína nad Rýnem. Posledním italským králem bylFrantišek II., který se titulu roku1801 vzdal.[chybí zdroj]
Formálně Svatá říše římská zanikla v roce1806 a s ní i Německé království, kdy se LotrinkFrantišek II. vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku1804.[chybí zdroj]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuKingdom of Germany na anglické Wikipedii.