Německá říše se skládala z 26 států, z nichž většině vládlykrálovské rody. Zahrnovala čtyři království, šestvelkovévodství, pětvévodství (šest před rokem 1876), sedmknížectví, třisvobodnáhanzovníměsta a jednocísařské území. Ačkoli Prusko bylo jedním z několika království v říši, obsahovalo asi dvě třetiny německé populace a území. Pruská dominance byla také zaručena ústavně.[8] Mezi lety 1867 až 1878/9 byla funkce Otto von Bismarcka jako prvního a dodnes nejdéle vládnoucího kancléře poznamenána relativnímliberalismem, ale později se stalakonzervativnější. Období, kdy byl ve funkci, se vyznačovalo rozsáhlými reformami akulturním bojem. V pozdějších letech jeho úřadování a přes jeho osobní opozici seNěmecko zapojilo dokolonialismu. Získalo hodně ze zbytkového území, které přidělení Afriky nebylo ještě nárokované, a zvládlo vybudovat třetí největší koloniální říši té doby, pobritské afrancouzské.[9] Jako koloniální stát se občas střetávalo s jinými evropskými mocnostmi, zejména s Britskou říší. Německo se stalo mocností a pyšnilo se rychle se rozvíjející železniční sítí,nejsilnější armádou na světě a rychle rostoucí průmyslovou základnou.[10] Za méně než deset let se jehonámořnictvo stalo druhým největším zabritským královským námořnictvem. Po odstavení BismarckaVilémem II. v roce 1890 se císařství pustilo doWeltpolitiky – nového agresivního kurzu, který nakonec přispěl k vypuknutíprvní světové války. Kromě toho Bismarckovi nástupci nebyli schopni udržet soubor měnících se a překrývajících se spojenectví jejich předchůdce, která bránila Německu v diplomatické izolaci. Toto období bylo poznamenáno různými faktory ovlivňujícími císařova rozhodnutí, která byla veřejností často vnímána jako protichůdná nebo nepředvídatelná. V roce1879 Německá říše sRakousko-Uherskem vytvořila dvojspolek, na který v roce1882 navázaltrojspolek sItálií. Rovněž si udržela silné diplomatické vazby sOsmanskou říši. Když přišla v roce 1914 velká krize, Itálie alianci opustila a Osmanská říše se formálně stala spojencem Německa.
Po roce 1850 se německé státy rychleindustrializovaly, zvláště díky dostatkuuhlí,železa (ocel), chemickému průmyslu aželeznici. V roce 1871 v Německu žilo 41 milionů obyvatel a do roku 1913 se tento počet zvýšil na 68 milionů. Státy, které byly v roce 1815 převážně venkovské, byly nyní ve sjednoceném Německu převážněurbanizované.[11] Během 47 let své existence byla Německá říše průmyslovým, technologickým a vědeckým gigantem, který získal ve vědě víceNobelových cen než kterákoli jiná země.[12] V letech 1901 až 1918 získalo Německo 4 Nobelovy ceny zamedicínu, 6 zafyziku, 7 zachemii a 3 ceny zaliteraturu. V roce 1900 bylo Německo největší ekonomikou v Evropě, když překonaloSpojené království, a druhou největší na světě zaSpojenými státy.[13]
Německé císařství zahrnovalo 25spolkových zemí (mezi nimi i třihanzovní městaHamburk,Brémy aLübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech19. století) proměňovalo zezemědělské země naprůmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace aurbanizace. Zatímco významstřední třídy rostl, řemesla ašlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.[16]
Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadujícíříšský kancléřOtto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit naliberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami akulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německéhokolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména sVelkou Británií. V tomto období došlo také v vystěhování milionu Němců do Ameriky.[17]
Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císařVilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku.[17] Mohutné zbrojení amilitarismus mělo za následek izolaci a bylo nakonec jednou zpříčinprvní světové války.
O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“.[18] Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedenímOtto von Bismarcka. Vdánsko-německé válce, kde bojovaloPrusko aRakousko proti Dánsku, (1864) získalo PruskoŠlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein).[19] Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tutoprusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedenau Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.[20]
Důsledkem prusko-rakouské války byl vznikSeveroněmeckého spolku, který ovládaloPrusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.
Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce1870 vprusko-francouzskou válku. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císařiNapoleonovi III. dostalaemžská depeše, která ho měla vlákat do války.[21]Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypuklaprusko-francouzská válka, kterou Prusko pobitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdáníAlsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství: ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili vZrcadlovém sálepaláce ve Versailles a18. ledna1871 zde prohlásili pruského králeViléma I. německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.
Říšská ústava z roku1871 zdůrazňovalamonarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazenoPrusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.
Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhyvelmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce1873 byla sjednána dohoda mezi Německem,Ruskem aRakousko-Uherskem. Šest let na to vytvořil Bismarckdvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledkyberlínského kongresu. PřipojenímItálie k tomuto spojenectví vznikl v roce1882Trojspolek.
Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního princeViléma II., který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech1880 až1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.[22]
V roce1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný synFridrich III. vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn,Vilém II. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“, zapříčinily v roce1890 Bismarckův pád.
Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Protože však smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze vevýchodní Asii (Kiautschou) a v Tichomoří (Mariany,Karolíny,Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem,Japonskem aUSA.
Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce1898 admirálTirpitz program výstavby německého válečného loďstva (Kaiserliche Marine). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Británií. Ta v roce1904 uzavřela „srdečnou dohodu“ s Francií.[23] Když se k ní tři roky poté připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.
Kancléř Bismarck ve snaze předejít dělnickým nepokojům zavedl prvkysociálního státu. Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruskéhoprotestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vlivkatolické církve a její politického křídla, stranyCentrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavenísociální demokracie a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizacidělníků zavedenímsociálního azdravotního pojištění.[25]
Hlavou státu byl německý císař, kterým byl ze své funkce ustanoven pruský král, dědičný v roduHohenzollernů. Císař byl vrchním velitelem ozbrojených sil, schvaloval federální zákony, jmenoval a odvolávalříšského kancléře a jeho prostřednictvím členy říšské vlády a formálně také další říšské úředníky. Pro všechny vládní úkony s výjimkou vojenským záležitostí potřeboval spolupodpis kancléře. Dále zastupoval spolek v zahraniční a sjednával mezinárodní dohody. Po schválení Spolkovou radou vyhlašoval válku a sjednával mír. Dále vykonával svou funkci pruského krále.
Hlavou spolkové vlády byl říšský kancléř. Ten byl jmenovaný a odvolávaný z rozhodnutí císaře, většinou ten kdo dokázal získat většinu v Říšském sněmu. Ten ovšem nemohl, až do října 1918 kancléři a jeho vládě vyslovit nedůvěru.
Všichni kancléři s výjimkou Bismarcka a Capriviho byli zároveň vždy také pruským ministerským předsedou.[26]
Spolkovým parlamentem byl jednokomorovýŘíšský sněm (Reichstag), volený všemi německými muži staršími 25 let, prostřednictvím přímé, rovné a tajné volby, většinovým systémem v jednomandátových obvodech. Němečtí muži tak disponovali jedním z nejvíce liberálních volebních práv té doby. Říšský sněm navrhoval a schvaloval zákony, spolkový rozpočet a měl možnost interpelace vlády. Volební období bylo do roku 1888 tříleté, poté pětileté. Počet poslanců byl stanoven na 382, po roce 1874 na 397 (přidáno 15 zástupců za Alsasko-Lotrinsko). Volební obvody byly určeny v hrubém poměru k počtu obyvatel z roku 1864, přičemž každá země měla minimálně jednoho poslance. Prusko samotné jich mělo 236. Poslanci vykonávali volný mandát a disponovali poslaneckou imunitou. Poslanec nemohl být zároveň členem spolkové nebo zemské vlády. Funkce poslance byla čestná, bez finanční odměny. Poslanci si volili předsedu a místopředsedy Sněmu.
Sněm byl svoláván nebo rozpouštěn rozhodnutím císaře. K rozpuštění byl nutný souhlas Spolkové rady a císaře. K rozpuštění došlo v letech 1878, 1887, 1893 a 1906. Po rozpuštění se do 60 dnů musely konat nové volby.
Ústavní pozice Sněmu byla posílena novelou říšské ústavy na konci října 1918 (možnost vyslovení nedůvěry kancléři nebo vyslovování souhlasu s vyhlášením války).
Federálním orgánem reprezentující spolkové země bylSpolková rada (německyBundesrat), jejiž členové byly jmenováni a odvoláváni vládami jednotlivých zemí. Počet hlasů ve Spolkové radě byl v ústavě určen dle velikosti každé země. Nejvíce hlasů mělo Prusko (17), nejméně jeden hlas pak měla většina států zemí. Více než jeden hlas kromě Pruska mělo Bavorsko (6), Sasko a Württembersko (4), Bádensko, Hesensko (3), Brúnšvicko a Meklenbursko-Zvěřínsko (2). Celkový počet hlasů byl stanoven na 58. V roce 1911 byly přidány tři hlasy pro říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko. Nejlidnatější Prusko bylo v Radě podreprezentováno, ale stále mohlo samo zamezit např. přijetí změn ústavy. Hlasy každé spolkové země byly využívány jednomyslně. Pro přijetí rozhodnutí byla potřebná prostá většina.
Souhlas Rady byl nutný pro přijetí federálních zákonů, rozpuštění Sněmu nebo vyhlášení války a některých mezinárodních dohod. V případě ústavních sporů mezi zeměmi by Rada částečně plnila funkci neexistujícího ústavního soudu. Předsedou Rady bez zvláštních pravomocí a hlasovacího práva byl říšský kancléř, pokud v ní také nevystupoval z pozice pruského předsedy vlády.
Mobilizace v Německu, 1914Pozice německé armády, 1914
Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce1914 k vypuknutíprvní světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, ruská agresivní politika naBalkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem aTrojdohodou (Spojené království, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, kvůli které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. června 1914, kdy byl v Sarajevuzabit rakouský následník trůnu a vypuklaprvní světová válka. Po boku Německa bojovaloRakousko-Uhersko,Bulharsko aOsmanská říše protiFrancii,Spojenému království,carskému Rusku,Itálii a mnoha dalším menším státům jakoBelgie,Srbsko atd. Boje zasáhly kromě evropského kontinentu takéBlízký východ aněmecké kolonie v zámoří.
Nazápadě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové aopotřebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (Bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září1914 zastaveny vbitvě na Marně východně odPaříže. Navýchodě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jimž veleliPaul von Hindenburg aErich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád, které pronikly doVýchodního Pruska. Němci a Rakušané pak dosáhli mnoho menších úspěchů, které přivodily zhroucení Ruska v roce1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.
Ludendorff, který byl jedním z faktických držitelů moci, vědom si zhoršující se vojenské situace, se pokusil převést část odpovědnosti za válku a uzavření míru na zvolené politiky. Proto a také pro zlepšení vyjednávacího postavení Německa, zejména směrem k americkému prezidentu Wilsonovi, byla koncem října1918 schválena ústavní novela, kterou byla zavedena možnost Říšského sněmu vyjádřit kancléři nedůvěru, po jejímž vyslovení by musel být císařem odvolán. Německo tak formálně přešlo na parlamentní systém.[27] Den po přijetí této novely němečtí námořníci vKielu odmítli vyplout na svou poslední bojovou misi ve válce, která byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dní rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl4. listopadu přinucen abdikovat, a pak se odebral do exilu v Nizozemsku. Ve stejný den byla v Reichstagu vyhlášena německá republiky. Dne11. listopadu1918 bylo vCompiègne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.
Císař Vilém II. 10. listopadu 1918 (čtvrtý zleva) na nástupišti na belgicko-nizozemského hraničního přechodu v Eysdenu krátce před odjezdem do nizozemského exilu
↑German constitution of 1871 [online]. GermanWikisource, 16 March 2011 [cit. 2011-04-02].Dostupné online. (německy)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Herbert Tuttle wrote in September 1881 that the term "Reich" does not literally connote an empire as has been commonly assumed by English-speaking people. The term "Kaiserreich" literally denotes an empire – particularly a hereditary empire led by an emperor, although "Reich" has been used in German to denote theRoman Empire because it had a weak hereditary tradition. In the case of the German Empire, the official name wasDeutsches Reich, which is properly translated as "German Empire" because the official position of head of state in the constitution of the German Empire was officially a "presidency" of aconfederation of German states led by theKing of Prussia who would assume "the title of German Emperor" as referring to theGerman people, but was not emperor of Germany as in an emperor of a state. — "The German Empire."Harper's New Monthly Magazine. vol. 63, issue 376, pp. 591–603; here p. 593.
↑World Book, Inc.The World Book dictionary, Volume 1. World Book, Inc., 2003. p. 572. States that Deutsches Reich translates as "German Realm" and was a former official name of Germany.
↑Joseph Whitaker.Whitaker's almanack, 1991. J Whitaker & Sons, 1990. Pp. 765. Refers to the termDeutsches Reich being translated into English as "German Realm", up to and including the Nazi period.
↑See, for example, Roger Chickering,Imperial Germany and the Great War, 1914–1918. 3rd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2014; Cornelius Torp and Sven Oliver Müller, eds.,Imperial Germany Revisited: Continuing Debates & New Perspectives. Oxford: Berghahn, 2011; James Retallack, ed.,Imperial Germany 1871–1918. Oxford: Oxford University Press, 2008; Isabel V. Hull,Absolute Destruction: Military Culture and the Practices of War in Imperial Germany. Ithaca: Cornell University Press, 2005.
↑Michael Kotulla:Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. 1. Band: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und Baden. Springer, Berlin 2006, pp. 231, 246
↑HAFFNER, Sebastian.The Rise and Fall of Prussia. [s.l.]: Plunkett Lake Press 136 s.Dostupné online. (anglicky)
↑Paul Kennedy,The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000 (1987)
↑J. H. Clapham,The Economic Development of France and Germany 1815–1914 (1936)
↑Nobel Prizes by Country – Evolution of National Science Nobel Prize Shares in the 20th Century, by Citizenship (Juergen Schmidhuber, 2010) [online]. Idsia.ch [cit. 2012-12-02].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Azar Gat.War in Human Civilization. [s.l.]: Oxford University Press, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-19-923663-3. S. 517.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BLAKEMORE, Erin.Germany's World War I Debt Was So Crushing It Took 92 Years to Pay Off [online]. [cit. 2019-11-17].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑How Did Hitler Happen? [online]. [cit. 2019-11-17].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑F.-W. Henning:Die Industrialisierung in Deutschland 1800 bis 1914. Schöningh, Paderborn 1973. S. 203 ff.
↑abHAFFNER, Sebastian.Od Bismarcka k Hitlerovi (původním názvem:Von Bismarck zu Hitler). Olomouc: Votobia, 1995. 206 s.ISBN80-85885-90-5. Kapitola Doba Bismarckova, s. 33–49.
↑PERKNEROVÁ, Kateřina. Krev a železo. Bismarck sjednotil Německo silou.Deník.cz. 2015-03-31.Dostupné online [cit. 2020-06-19].
↑ German-Danish War | European history.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-06-19].Dostupné online. (anglicky)
↑ Válka 1866.www.1866.cz [online]. [cit. 2020-06-19].Dostupné online.
↑ Před 145 lety emžská depeše vyvolala prusko-francouzskou válku.Reflex.cz [online]. [cit. 2020-06-19].Dostupné online.
↑ZIMMERER, Jürgen. Bismarck und der Kolonialismus | APuZ.bpb.de [online]. [cit. 2020-06-19].Dostupné online. (německy)
↑ Británie a Francie se rozhodly oslavit sté výročí "entente cordiale".Český rozhlas Plus [online]. 2004-04-07 [cit. 2020-06-19].Dostupné online.
↑Obě meklenburské velkovévodství neměla do konce císařství vydanou ústavu.
↑ŠIMEK, Robert. Otto von Bismarck: Důchody od kancléře.Euro [online]. 24. 1. 2015 [cit. 2020-06-19].Dostupné online.
↑Bismarck jím nebyl od ledna do listopadu 1873. Caprivi od března 1892.
↑HAFFNER, Sebastian.Od Bismarcka k Hitlerovi (původním názvem:Von Bismarck zu Hitler). Olomouc: Votobia, 1995. 206 s.ISBN80-85885-90-5. Kapitola 1918, s. 85–105.
HAFFNER, Sebastian.Od Bismarcka k Hitlerovi (původním názvem:Von Bismarck zu Hitler). Olomouc: Votobia, 1995. 206 s.ISBN80-85885-90-5.
SKŘIVAN, Aleš. Der Untergang des alten Großmächtekonzerts – zur Außenpolitik Deutschlands und Österreich-Ungarns am Vorabend des Ersten Weltkrieges.Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 75–89.Dostupné online [PDF].ISBN80-7308-042-7.
STELLNER, František. Na německém císařském dvoře (1871–1918).Historický obzor, 1999, 10 (7/8), s. 146–152. ISSN 1210-6097.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.jpg)
-de.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
