Na tento článek jsoupřesměrována hesla NDR aVýchodní Německo. Tento článek je o bývalém evropském státu. O dalších významech zkratky NDR pojednává článekNDR (rozcestník).
Německá demokratická republika Deutsche Demokratische Republik
Německá demokratická republika (NDR, vněmecky mluvících zemích i jinde běžněDDR, zkratka proDeutsche Demokratische Republik, angl. zkratkouGDR), též (nepřesně) zvaná „Východní Německo“, bylstředoevropský stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období běhemstudené války, kdy byla východní část Německa součástívýchodního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jakokomunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”[1]. Skládal se z území, které bylo podruhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedysovětské okupační zóny Německa a fakticky ivýchodního sektoru Berlína dlepostupimské dohody, na východě ohraničenlinií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovalaZápadní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR a tvořil v něm nezávislouenklávu.
Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímcoSpolková republika („Západní Německo“) byla složena ze tří západních zón (pův. tzv.Trizónie). Východní Německo bylosatelitním státemSovětského svazu.[2] Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát7. října1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku1989 byla NDR řízenaSocialistickou jednotnou stranou (SED), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace,Národní fronty.[3] SED zavedla na školách povinnou výukumarxismu-leninismu aruštiny.[4]
Ekonomika bylacentrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu[5]. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přes tento fakt a přesto, že NDR musela Sovětskému svazu platit značné válečné reparace, stala se díky své silné průmyslové tradici (šlo o vyspělá území někdejšíhoPruska aSaska) nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku.
Významným problémem byla emigrace na Západ – protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnilazápadní hranice a v roce 1961 postavilaBerlínskou zeď. Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout[6][7], bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jakonášlapné miny.[8] Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk.[9][10]
V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volby[11] a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna aNěmecko bylo3. října1990znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdceEgona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války.
Geograficky Německá demokratická republika hraničila na východě s Polskem, na jihovýchodě sČeskoslovenskem a na západě a jihozápadě seSpolkovou republikou Německo. Ze severu ji omývaloBaltské moře. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jakovýchodní Berlín a byl de facto jejímhlavním městem. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jakoZápadní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce1961 až do jejího pádu v roce1989.
Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína.Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny.První zákoník NDR z 8. října 1949 o složení Prozatímní lidové komory Německé demokratické republiky dne 7. října 1949Vůdci NDR: PrezidentWilhelm Pieck a ministerský předsedaOtto Grotewohl, 1949Sovětské tanky v ulicíchLipska běhemVýchodoněmeckého povstání, červen 1953Berlínská zeďBývalá německá hranice meziHesenskem (vlevo) aDurynskem (vpravo), foto z roku 2008Demonstrace naAlexanderplatz ve východním Berlíně 4. listopadu 1989
V červnu 1945, po skončenídruhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájilaSpojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (Sowjetische Militäradministration in Deutschland -SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhlapostupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóněKomunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.
V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.
V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vzniklaSjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED.
V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.
V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na toSSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájilblokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.
V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášenaSpolková republika Německo, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedeníNěmecká demokratická republika. Jejím první prezidentem se stalWilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.
V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné,[12] obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů[13] (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187[13], což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi).[14]
Po smrtiJ. V. Stalina v roce1953 a nástupu nové garnitury ve vedeníSSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června1953 zvedla vlnacelostátních demonstrací.[15] Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR.[16]
Rok1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založenaNárodní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstupBundeswehru doNATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části –východní azápadní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavenímBerlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna1961 obsadilaVolkspolizei aNVA hranice meziZápadním avýchodním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ.
Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let1960 až1963 vedly k zavedení revolučníNové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému vČSSR v roce1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci.Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemíVaršavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojskaSSSR.
Roku1971 byl odvolán dosavadní generální tajemník SEDWalter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupilErich Honecker.
Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu1989. Krizi v NDR se vedeníSED neodvážilo řešit, ale ještě odmítaloperestrojku aglasnosť. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací.
Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o"demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát".[17][18]
Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období.[19] Patřila k nim: léta 1949–61 – budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a léta 1985–89 – období úpadku a zániku východního Německa.
Logo SED: podání ruky mezi komunisty a sociálními demokraty -Wilhelm Pieck aOtto Grotewohl, SED vznikla roku 1946
Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu bylaSozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED,Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 Sověty řízenou fúzíKomunistické strany Německa (KPD) aSociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni.[20]
Postupimská dohoda zavázala Sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se kNárodní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně:
Christlich-Demokratische Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie, CDU), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckouCDU.
Demokratische Bauernpartei Deutschlands (Demokratická agrární strana Německa, DBD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckouCDU.
Liberal-Demokratische Partei Deutschlands (Liberálně-demokratická strana Německa, LDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckouFDP.
Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout její „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení veVolkskammeru a dostaly některé posty ve vládě.
Ve Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako bylaSvobodná německá mládež (Freie Deutsche Jugend neboFDJ) nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.
Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci[21] a zákonemGesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik („Zákon o další demokratizaci struktury a fungování státních orgánů v zemích Německé demokratické republiky“)[22] z23. července1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak jsou na území NDR definitivně odstraněny poslední zbytkyfederalismu a NDR se stává centralistickým státem.25. července1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, až na výjimky historické (ještě z dobVídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí).
Tím země na území NDR zanikly a stát byl nově rozčleněn na 14 krajů(Bezirke), které se dále členily na okresy(Landkreise), příp. městské okresy(Stadtkreise).
Východní Berlín se v roce 1961 stalde facto 15. krajem, ale zvláštní právní status si zachoval až do roku1968, kdy obyvatelé schválili návrh nové ústavy. PřestožeBerlín jako celek byl formálně pod správou spojenecké kontrolní rady a západní spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR fakticky spravovala Východní Berlín jako součást svého území a svéhlavní město. To bylo oficiálně uznáváno zeměmiVýchodního bloku, zatímco západní státy označovaly Východní Berlín pouze jako „sídlo vlády“ NDR.
**) zvláštní celek s postavením kraje, členěný na „městské kraje“(Stadtbezirke)
Po sjednocení Německa roku 1990 došlo na území dosavadní NDR k přizpůsobení zemskému zřízení SRN a obnově 6 východoněmeckých zemí, i když ne přesně v jejich předchozích hranicích. Nebyly vytvořeny ani skladebně z dosavadních krajů, nicméně pro přibližnou představu lze říci, žeBraniborsko vzniklo zhruba z krajů Frankfurt (Oder), Chotěbuz a Postupim,Durynsko z krajů Erfurt, Gera a Suhl,Meklenbursko-Přední Pomořansko z krajů Neubrandenburg, Rostock a Schwerin,Sasko z krajů Drážďany, Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) a Lipsko, aSasko-Anhaltsko z krajů Halle a Magdeburk.Berlín jako spolková země pak vznikl sloučenímZápadního aVýchodního Berlína.
Průvod vojsk k 30. výročí založení NDR s protiletadlovými raketami typuS-75 Dvina („SA-2 Guideline“), 1979
Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších zVaršavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je sporné.
Největší vojenskou organizací ve východním Německu bylaNationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě zKasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíčníbranná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy.[25] NVA se skládala z následujících složek:
Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní sílaDeutsche Grenzpolizei, podobněBundesgrenzschutz vzápadním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.
Členové východoněmecké policie (Volkspolizei) při slavnostním otevíráníBraniborské brány 22. prosince1989
Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.
Související informace naleznete také v článku Stasi.
Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech[ujasnit]. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.
V roce1953 vznikly k upevnění moci SED stranické milice Kampfgruppen der Arbeiterklasse (KdA, ~ Bojové skupiny dělnické třídy), spolupracující s Volskpolizei a Nationale Volkarmee.
Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR.[26] Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR protiZápadu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetnějaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé apreventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let.[27] Dokonce i poté, co seMichail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.[27]
Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách.[28] Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu aDimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreakčnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádiaSvobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbouberlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.[29][30]
Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládamitřetího světa a národními hnutím za osvobození. ZatímcoSSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou vAngolské lidové republice a socialistickéEtiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modeluStasi.
Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskouMPLA,FRELIMO zMosambiku aPAIGC vGuineji-Bissau a naKapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo,Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou.
První vojenská dohoda byla podepsána v roce1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií.
Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.[31]
Východní Německo prosazovaloantisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku sIzraelem.[32] Podle Herfa „bylBlízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“[33] Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“[34] a silně podporovaloOrganizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“.[35] OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 běhemprvní intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením.[36] Poté, co se východní Německo stalo členemOSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.[32]
Mapa východoněmecké ekonomikyTrabant – jeden ze symbolů NDR a také nejúspěšnější automobil v její historii.
Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města, a reparace vůčiSSSR.Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závodysovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky;Dolní Slezsko se svými uhelnými doly aŠtětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutímStalina a v souladu s Postupimskou dohodou.
Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu blokuRVHP. V roce 1985 vydělaly kolektivní (státní) podniky 96,7 % čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80 % základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celéhovýchodního bloku až doznovusjednocení v roce 1990.[37]
Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako jecukr akáva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvímIntershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex.
Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“.[38] Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem kněmecké marce (DM).[39] Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):
"Jen v roce 1991 muselo být do východního Německa převedeno 153 miliard marek, aby se zajistily příjmy, podpořily podniky a zlepšila infrastruktura...do roku 1999 činila celková částka 1,634 biliónů marek netto...Částky byly tak velké, že se veřejný dluh v Německu více než zdvojnásobil."[40]
Během existence NDR počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990; to bylo způsobeno především masovou emigrací obyvatel do Západního Německa – celkem jedna čtvrtina obyvatel uprchla přeszápadní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavenaBerlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkouporodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (jen o čtvrtinu více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).
Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státníateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám.[42] V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (Staatssekretär für Kirchenfragen), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou.[43]
V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo kprotestantství, zatímco 10 % jakokatolíci. V roce 1961, známý filozof a teologPaul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla nejobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství.[44] Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25 % populace, katolíci 5 %. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5 % v roce 1950 na 70 % v roce 1989.
Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagacevědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.[45]
Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůčiZápadu, zejména protiZápadnímu Německu aSpojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl prázdným a cynickým nástrojem,machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi[zdroj?], které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za prázdné, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa.[46]
Kultura a politika NDR byla omezena tvrdoucenzurou.[47]
Jedny z populárních východoněmeckých skupin bylyPuhdys aKarat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jakoNeues Leben aMagazin. Mezi další populární rockové skupiny patřily Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavatelstvím AMIGA.
Produkci filmů ve Východním Německu vedlaDEFA,[48] Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, napříkladGruppe Berlin,Gruppe Babelsberg neboGruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy.
Východoněmecká fot. reprezentace hraje poslední utkání, proti Belgii - září 1990(v 5. skupině dále bylo Lucembursko a Západní Německo). Kvalifikační zápas NDR vs. Belgie byl vzhledem k blížícímu se sjednocení s NSR nakonec odehrán pouze symbolicky, jako přátelský.
Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovanýchMezinárodním olympijským výborem.[50][51] Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů.[52][53] Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku.
Červená představuje ty části NDR, kde nemohly být přijímány rozhlasové nebo televizní signály ze západního Německa i Západního Berlína.
Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 doznovusjednoceníRundfunk der DDR. Organizace sídlila naFunkhaus Nalepastraße vevýchodním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.[54]
Související informace naleznete také v článku Ostalgie.
Stánek v Berlíně s východoněmeckými předměty i těmi s komunistickou tematikou.
Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní.[55] Tato reakce však brzy zkysla.[56] Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (Ossis) vedlo k odporu k západním Němcům (Wessis).[57] V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“[58]
Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly.Nezaměstnanost abezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni.
Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů.[59]
Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie). Jsou líčeny i ve filmuWolfganga BeckeraGood Bye, Lenin!
↑Patrick Major, Jonathan Osmond,The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002,ISBN9780719062896
↑Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf.Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.")
↑ Thousands rally in East Germany.Eugene Register-Guard. 29 October 1989, s. 5A.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GRIX, Jonathan; COOKE, Paul.East German Distinctiveness in a Unified Germany. [s.l.]: [s.n.], 2003.ISBN978-1902459172. S. 17.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Peter E. Quint.The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126.
↑Google News. Sarasota Herald-Tribune [online]. [cit. 2019-11-21].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Google News. Toledo Blade [online]. [cit. 2019-11-21].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Google News. The Victoria Advocate [online]. [cit. 2019-11-21].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Victimized East Germans seek redress.St. Petersburg Times. 11 September 1990.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ More Than 1,100 Berlin Wall Victims.Deutsche Welle. 9 August 2005.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Geoffrey Pridham, Tatu Vanhanen.Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994.ISBN0-415-11063-7 pp. 135
↑Leipzig, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Dresden, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TRAINOR, Bernard E. East German Military: Warsaw Pact's Finest.The New York Times. 8 November 1988.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 August 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Thomas Adam.Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2016.ISBN9781851096282. S. 1067.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RUBINSTEIN, Alvin Z.Moscow's Third World Strategy. [s.l.]: [s.n.], 16 July 1990.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019.ISBN0691023328. S. 184.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abHERF, Jeffrey.Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016.ISBN9781107089860.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. [cit. 2020-03-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 5 May 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this market – Business Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service..Business America. 1989.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2007.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem",Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.
↑Jonathan R. Zatlin,The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)
↑The shortest history of Germany, James Hawes (2018), federal office of political education [23rd June 2009]
↑ Current population.Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR,"Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52
↑DE SILVA, Brendan.East Germany: Continuity and Change. Redakce Cooke Paul. Amsterdam: Rodopi B.V., 2000. (German Monitor).Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016.ISBN9789042005792. Kapitola The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.
↑Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"
↑Pence and Betts,Socialist modern: East German everyday culture and politics. page 37 for Maaz, 58.
↑The Secret of East German Censorship — Who's Watching Who? [online]. [cit. 2017-12-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DEFA – Stiftung – Home [online]. Defa-stiftung.de [cit. 2010-03-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HELMSTAEDT, Karin. East German Doping Trial.The Globe and Mail. Berlin: 19 July 2000.Dostupné online [cit. 5 September 2019].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Kicman AT; GOWER DB. Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives.Annals of Clinical Biochemistry. July 2003, s. 321–56.Dostupné v archivu pořízeném dne 29 June 2012.doi:10.1258/000456303766476977.PMID12880534.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine.The New York Times. 12 February 1991.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
JANOFSKY, Michael. OLYMPICS; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming.The New York Times. 3 December 1991.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KIRSCHBAUM, Erik.East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
UNGERLEIDER, Steven.Faust's Gold : Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001.Dostupné online.ISBN0-312-26977-3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online].Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
LONGMAN, Jere. DRUG TESTING; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'.The New York Times. 26 January 2004.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HARDING, Luke. Forgotten victims of East German doping take their battle to court.The Guardian. Berlin: 31 October 2005.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 December 2016.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
JACKSON, Guy. Doping for glory in East Germany.The Unesco Courier. September 2006.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2008.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Ex-East German athletes compensated for doping [online]. Frankfurt, Germany: ESPN, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 October 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Associated Press.East German doping victims to get compensation [online]. CBC, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Germany completes $4.1M payout to doping victims.USA Today. 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑COOKE, Paul.Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.]: [s.n.], August 2005.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2015.ISBN9781845201890. S. 146.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture,"Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.
↑NAUGHTON, Leonie.That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.]: U. of Michigan Press, 2002.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2016.ISBN978-0472088881. S. 14.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BICKFORD, Andrew.Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.]: Stanford U.P., 2011.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016.ISBN9780804773966. S. 10.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BARNSTON, Ascher.The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.]: Psychology Press, 2005.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016.ISBN9780203799888. S. 92.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CONNOLLY. Educated women leave east German men behind.The Guardian. 2007.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2018.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.svg)
.svg)
.jpg)
