Dnes je němčina jedním z hlavních jazyků světa. Je to nejpoužívanější mateřský jazykEvropské unie. Němčina je také široce vyučována jako cizí jazyk, zejména v kontinentální Evropě, kde je třetím nejčastěji vyučovaným cizím jazykem (po angličtině afrancouzštině), a veSpojených státech. Jazyk byl vlivný v oblastechfilozofie,teologie, vědy a techniky. Je to druhý nejčastěji používaný vědecký jazyk a patří mezi nejpoužívanější jazyky na webových stránkách. Německy mluvící země jsou na pátém místě z hlediska ročního vydání nových knih, přičemž desetina všech knih (včetně e-knih) na světě vychází v němčině.
Němčina jeflektivní jazyk se čtyřmi pády pro podstatná jména, zájmena a přídavná jména (nominativ, akuzativ, genitiv, dativ); tři rody (mužský, ženský, střední); a dvě čísla (jednotné, množné). Má silná a slabá slovesa. Většina slovní zásoby pochází ze starověké germánské větve indoevropské jazykové rodiny, zatímco menší podíl je částečně odvozen zlatiny ařečtiny, spolu s menším počtem slov vypůjčených z francouzštiny a moderní angličtiny. Písemný projev v němčině jelatinkou sespřežkovým pravopisem. Jednou ze zvláštností je, že podstatná jména se zásadně píší velkými počátečními písmeny.
Němčina jepluricentrický jazyk; tři standardizované varianty jsou německá,rakouská ašvýcarská spisovná němčina.Spisovná němčina nemá jednotnou kodifikaci, nýbrž je v každé německy mluvící zemi poněkud odlišná. Poslední větší reforma německéhopravopisu proběhla v roce1996 a přepracována byla v letech2004 a 2006. Spisovná němčina je někdy označována jako hornoněmčina, přičemž se odkazuje na její regionální původ jazyků hornoněmčiny. Je také pozoruhodná svým širokým spektrem dialektů s mnoha varietami existujícími v Evropě a dalších částech světa. Některé z těchto nestandardních variant byly uznány a chráněny regionálními nebo národními vládami.
Od roku 2004 se hlavy států německy mluvících zemí scházejí každý rok[1] a Rada pro německý pravopis je hlavním mezinárodním orgánem regulujícím německý pravopis. Studiem němčiny se zaobíráfilologický obor zvanýgermanistika.
V rámci kontinua dialektů západogermánského jazyka sloužíBenrátská linie auerdingenská linie (procházející přesDüsseldorf-Benrath aKrefeld-Uerdingen) k odlišení germánských dialektů, které byly ovlivněny posunem souhlásek u hornoněmeckých jazyků (jižně od Benrathu), od těch, které toto nepostihlo (severně od Uerdingenu). Různé regionální nářečí mluvené jižně od těchto linií jsou seskupeny jako dialekty hornoněmčiny, zatímco dialekty mluvené na sever zahrnujídolnoněmecké adolnofranské dialekty. V rámci západogermánské jazykové rodiny bylo navrženo, aby se hornoněmčina, nizozemština a dolnofrančtina dále historicky rozlišovala jakoirmiónština,ingvaeónština aistaveonština. Tato klasifikace naznačuje jejich historický původ z dialektů, kterými mluviliHerminoni (také známí jako Labská skupina),Ingvaeoni (neboli germánská skupinaSeverního moře) aIstaveoni (nebolirýnsko-vezerská skupina).
Spisovná němčina je založena na kombinaci durynsko-hornosaských a hornofranských dialektů, což jsou středoněmecké a hornoněmecké dialekty patřící do hornoněmecké nářeční skupiny. Němčina je proto blízce příbuzná ostatním jazykům založených na dialektech horní němčiny jakolucemburština (založená na středofranských dialektech) ajidiš. Se spisovnou němčinou jsou úzce spjaty také hornoněmecké dialekty používané v jižních německy mluvících zemích jako ješvýcarská němčina (alemanské dialekty) a různé germánské dialekty používané ve francouzské oblastiGrand Est jako jealsaština (hlavně alemanština, ale také středofranské a hornofranské dialekty) a lotrinština (středofranské dialekty).
Po těchto dialektech horní němčiny je spisovná němčina méně příbuzná jazykům založených na dolnofranských dialektech (např.nizozemština aafrikánština),dolnoněmčině nebo dolnosaským dialektům (používají se v severním Německu a jižnímDánsku), přičemž ani jeden z nich neprošel souhláskovým posunem jako hornoněmčina. Jak bylo uvedeno, první z těchto nářečních typů je istaveonština a později ingvaeónština, kdežto hornoněmecké dialekty jsou všechny herminonské; rozdíly mezi těmito jazyky a spisovnou němčinou jsou tedy značné. S němčinou jsou příbuzné také fríské jazyky – severofríština (používá se vSeverním Frísku),sater-fríština (používaná vSaterlandu) azápadofríština (Frísko) – stejně jako anglické jazyky jakoangličtina askotština. Tyto anglo-fríské dialekty neprodělaly posun souhlásek jako hornoněmčina a anglické jazyky také převzaly mnoho slovní zásoby zestaré severštiny anormanského jazyka.
V mnoha zemích světa včetně České republiky žijí vystěhovalci nebo dočasně žijící lidé (tzv.expatriots,expats), jejichž mateřštinou je němčina.
Počty mluvčích německých menšin je nutné brát s rezervou, neboť tato čísla se mohou mezi jednotlivými průzkumy značně lišit. V posledních desetiletích měly na počty mluvčích němčiny v zemíchVýchodní Evropy – především v Polsku a Rumunsku – a někdejšíhoSovětského svazu vliv výzvy ze stranyněmeckých úředních míst, jak před rokem 1990 tak po něm, na adresu tam žijících etnickýchNěmců, aby se vrátili do „původní vlasti“. Tak došlo ke značnému odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku. Není ovšem možné očekávat úplný zánik výskytu němčiny jako rodného jazyka v těchto zemích.
Mapa rozšíření němčiny v zemích Evropské unie
Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem němčina
Mapa německých nářečí z roku 1894 zobrazuje regionální vlivy v českém pohraničí obývanémSudetskými Němci. Jihočeské a jihomoravské nářečí byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím sousedních zemí (Rakousko,Bavorsko). Severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím, vyskytujícím se vSasku a Slezsku.
Spisovná němčina, která je standardizovanou podobouhornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatníchgermánských jazyků liší změnami v důsledkudruhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci8. století.
V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:
Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv.Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv.Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích – pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývozdabovány do spisovné němčiny.
Němčina se píšelatinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü a slov cizojazyčného původu nevyužívá diakritická znaménka. Používání specificky německého písmene,ostrého S (scharfes S,ß – pouze malé písmeno, při psaníverzálkami přepisováno jakoSS) bylo reformou pravopisu (Neue deutsche Rechtschreibung) v 90. letech 20. století omezeno na případy dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky. Příkladem je změna u slovesamüssen, kde se v první osobě jednotného čísla již nepíšeich muß, nýbržich muss. Dále např. u slovadaß (že) je nový správný pravopisdass. Ve Švýcarsku je písmenoß již celá desetiletí nezvyklé a důsledně se nahrazuje pomocíss (Strasse).
Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:
c – jakok, staroněmecká jména jakoCarl a Caroline, slova cizojazyčného původu jakoColt,Harnoncourt (příjmení rakouského dirigenta);
ch – mnohdy jakok, např. v místních názvechCham,Chemnitz, jindy jako českéch (Chemie) nebo takéš (rovněžChemie, dále ve jménech francouzského původu jakoChantal);
ck – jakok (packen,Stück);
chs – jakoks nebochs, když je-s- částí koncovky (du machst);
e – výslovnost dlouze, uzavřeně, téměř jakoí (Gewehr); krátce a oslabeně v nepřízvučné slabice, předl,n,r mizí mnohdy téměř zcela (slovesoverstehen – zde mizí jak první tak třetíe), ale ne vždy (lesen), nemizí také v koncovkách-eln (handeln),-ern (Stern, místní názevKaldern) a por (plurálTore), pol (plurálFußbälle) a po dalších souhláskách jakom (Bäume, slovesokommen);
ee – výslovnost zásadně dlouze, zhrubaeé či jako českéé (Meer,Kleeblatt,See);
ei,ai,ey,ay – výslovnost jeaj (ein,klein,drei,Mai, staroněmecky psaná příjmení jakoFreytag nebo místní názvy jakoBayern,Bayreuth);
eu,äu –oj (euch,Euter,neu,räuspern);
g – na začátku slovag, ve slovech francouzského původu s koncovkouge se vyslovuje jako českéž (Blamage (vyslovuje se i e na konci slova),Garage,Regisseur), někdy skoro jakoch – na konci slova (Flugzeug)
gn – vyskytuje se ve slovech francouzského původu, pak jakon – napříkladKompagnie (švýcarský pravopis je aleKompanie);
h – po samohlásce a mezi samohláskami se mnohdy nevyslovuje, zde prodlužuje předchozí samohlásku (Ruhe, gehen), pokud to není jediná souhláska ve slově (aha, Uhu), na začátku slova či sousloví a ve slovech jinojazyčného původu seh vyslovuje (Hand,heute,Krankheit,Kohärenz);
ng – podobné českémumango,banka (Jüngling,lange,singen,Stange);
o – když před jednou souhláskou, tak dlouze, spíše jako českéó (holen,roden), před dvěma souhláskami krátce jako českéo (Donner,kommen,Kompagnie);
oe – některé místní názvy jako městoSoest, výslovnost jezóst;
oo – některá slova jakodoof (hloupý, omezený), výslovnost jedoóf nebodóf;
ou – ve slovech cizojazyčného původu se vyslovuje jakoú (příjmení rakouského dirigentaHarnoncourt, kde se také čte začátečníh);
ö – mezio ae (gönnen,können,Abkömmling);
ph – jakof ve slovech cizojazyčného původu, pokud se tak nadále píší (Philosophie,Photographie,Litographie), častější je aleFotografie;
r – téměř splývá s e (aber,Kater);
s –z – na začátku slova s výjimkou anglických výrazů a uprostřed slova mezi dvěma samohláskami (Seite,Kausa,Dasein), avšak ve slovech cizojazyčného původu mnohdy jakos – např.Kaste,Kosmos;
ss –s – užívá se při krátké výslovnosti předchozí samohlásky (müssen,Schluss) a tehdy, když se neužijeß (Strasse – všeobecně veŠvýcarsku nebo když chybí písmenoß na klávesnici či při psaní velkými písmeny);
ß –s – užívá se zpravidla při dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky (Straße,Fuß);
sch –š (schön,Ramsch,Schluss);
sp –šp – na začátku slov nebo kořenů (spät,Spieler,Verspätung), na severu Německa je výslovnost mnohdysp;
st –št – na začátku slov nebo kořenů (stehen,Raststätte [Rastštaette],Verständnis), na severu Německa je výslovnost mnohdyst;
th –t – jakot s přídechem (Thema) nebo jednoduchét na konci místního názvu (Bayreuth);
tion –cijon (Funktion, Nation);
tsch – jakoč v češtině (Tschechien);
tz – jako českéc, např.sitzen,Katze,Tatze,Chemnitz);
z –c (siezen,zehn);
ü – meziu ai (müssen);
v:
v původně německých slovech – jakof (vielleicht,Vater);
v cizojazyčných slovech – jakov (Vase,Vehikel,Viadukt,Villa);
w –v (warten,Wolfgang).
Souhláskyk,t, někdy ip se na začátku slova a před samohláskou vyslovují s přídechem, i když o něco slabším než v
angličtině (Karl,kommen,Pauke,Post,Tante.Tobias).
Kmenová samohláska je dlouhá před jedinou souhláskou (lesen) nebo žádnou (wo).
Německý nápis „Delikatesní červené zelí“ – na levém víčku je použit starý pravopis, na pravém nový po změnách let 1996–2006.
Rozlišuje se určitý (der,die,das) a neurčitý (ein,eine)člen.
Rozlišují se čtyři pády u jmen:nominativ,genitiv,dativ aakuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.
Systém slovesných časů je bohatší než v češtině. Původní systém významu 6 slovesných časů (předminulý [plusquamperfektum], minulýpréteritum a [perfektum], přítomný [prézens] a budoucí I a II [futurum]) rozlišoval tu skutečnost, zda se jedná v přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti o ukončený či probíhající děj. Dnes se však tento systém využívá velmi omezeně a v běžné konverzaci se používá již jen přítomný čas (vyjadřuje též budoucnost) a minulé časy perfektum a préteritum. Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem. Velmi časté je používání trpného rodu.
Slovosled je díky flexibilnosti jazyka mnohem volnější než v angličtině, ale i tak existují jistá pravidla. Může mít více variant v závislosti na použitých spojkách či příslovečných určeních. Typickým rysem němčiny je odsouvání ostatních slovesných tvarů (a také hlavního slovesa ve vedlejší větě) na konec, může se tam sejít i několik sloves najednou:
Wenn ich das früher gewusst hätte, hätte ich es nicht mehr tun müssen.
Doslova: Když já to dříve věděl by měl, měl by já to ne více činit muset.
Všechna podstatná jména se píší s velkým počátečním písmenem.
Starší slovní zásoba byla ovlivněna hlavnělatinou a románskými jazyky. V moderní době je patrný silný vlivangličtiny. Výpůjček je vcelku značné množství, němčina však k většině přejatých slov má i samotný německý protějšek, většinou složeninu.
Příklad:
magnetofon:r Rekorder, ale is Tonbandgerät („zvukopáskopřístroj“)
byznys, podnikání:s Business, ale is Geschäft
Zvláštností je, že některá slova budí dojem neněmeckého, anglického původu, přestože v angličtině neexistují, např.s Handy – mobilní telefon. Ač čistě německá zkrácenina zs Handfernsprecher („telefon do ruky“), vyslovuje se často anglickyhändy.
Výpůjčky ovšem fungují i opačným směrem. Německá slova se objevují v mnoha dalších jazycích. Například slovor 'Bauplan' (stavební plán, skica) se v angličtině používá pro technické označení morfologie organismů.Arbeito, které v japonštině znamená vedlejší pracovní poměr, pochází z německého slovaArbeit, f. (práce) atd.[4]
Alle Menschen sind frei und gleich an Würde und Rechten geboren. Sie sind mit Vernunft und Gewissen begabt und sollen einander im Geist der Brüderlichkeit begegnen.
Doslova:
Všichni lidé jsou narození jako svobodní a rovní důstojností a právy. Jsou obdařeni rozumem a svědomím a mají se navzájem setkávat v duchu bratrství.
Česky:
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
↑LAND, Lëtzebuerger.Beim Deutschen Bund in Eupen [online]. 2 September 2016 [cit. 2023-12-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 December 2022.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.png)
