Náboženská segregace (občasnáboženský apartheid[1]) je druhpolitické segregace, při které dochází k oddělování lidí rozdílnýchnáboženství. Může se jednat osociální fenomén, ale také může vycházet přímo zezákonůstátu.
Náboženská segregace na irském ostrově má své kořeny již v17. století. V tomto období začaly platit zákony, které diskriminovalykatolíky. Tyto legislativní kroky se týkaly například i školství. Některé z nich existují v omezené míře vSeverním Irsku doteď. V současné době stále existují oddělené katolické aprotestantské školy, i přes snahy vlády tuto „dobrovolnou“ segregaci vymýtit.[2][3] V Severním Irsku existují dva typy škol – státní veřejné školy a katolické školy spadající pod církev. Státní školy v drtivé většině navštěvují protestanti, zatímco katolické katolíci.[4] Ve školách se také liší vyučovací informace. V katolických školách se klade důraz na irskou suverenitu, jazyk a historii,[5] kdežto v protestantských osnovách se vyzdvihuje severoirská příslušnost k Velké Británii.
Ještě v 90. letech 20. století zaměstnavatelé obvykle dávali možnost pracovat uchazečům stejného křesťanského proudu, britská vláda však poskytla kroky, které tomuto zamezily a dnes jsou severoirská pracoviště více různorodá.[6][7]
VÍránu je oficiálním státním náboženstvímší'itský islám, ke kterému se hlásí 75 až 90 % populace.[8] Ačkoli jsousunnitský islám,křesťanství,judaismus azarathuštrismus oficiálně uznáványústavami z let 1906 a 1979 a mají dokonce své zástupce vparlamentu, objevují se případydiskriminace.[9] Sunnitští muslimové v Íránu jsou předevšímKurdové,Balúčové aTurkmeni, tudíž jakékoliv perzekuce jsou považovány spíše zaetnické, než za náboženské.[8] Ostatní náboženské směry jako napříkladmandejství,sikhismus či víraBahá´í nejsou vládou povoleny a není znám ani počet jejich vyznavačů, jelikož je Írán nezahrnuje ani do dotazníkůsčítání lidu.[8] Vyznavači této víry jsou považováni za odpadlíky islámu akacíře.[10] Nejsou jim uznávány svatby, nemají právo na vlastní hřbitovy a historické hřbitovy jsou likvidovány.[11]
Jsou zaznamenané případy, že studenti vyznávající směr Bahá´í jsou kvůli své víře vyhazováni z vysokých škol a profesoři vyznávající tento náboženský směr se musí této víry vzdát, pokud chtějí v tomto oboru působit.[12] Ve studentském roce 2006–2007 byla ze škol vyloučena více než polovina studentů vyznávající Bahá´í, poté co íránské ministerstvo vědy, výzkumu a technologií vydalo příkaz vyloučit ze škol všechny takovéto studenty.[13]
VEgyptě čelí perzekucím věřící víry Bahá´í již od šedesátých let dvacátého století, kdy prezidentGamál Násir uvedl v platnost „Zákon 263“, který označil islám, křesťanství a judaismus za jediné povolené náboženství. To vedlo k zákazu veškerých Bahá´í spolků a institucí.[14] Veškeré veřejné budovy a objekty v jejich vlastnictví (modlitebny, knihovny, společenské budovy, hřbitovy) bylyznárodněny. Islámské výzkumné střediskoAl-Azhar proti věřícím Bahá´í vydalo také dvěfatvy, označující je za kacíře.[15]
V 90. letech Egypt zavedl nový systémprůkazů totožnosti, které nyní musely obsahovat informace o tom, jakého je osoba vyznání – uznávaly se však jen povolené náboženství (islám, křesťanství a judaismus). To znamenalo, že věřícím Bahá´í nebyly vydávány žádné osobní dokumenty jako občanský průkaz,rodný aúmrtní list,cestovní pas čioddací list v případě, že o svém náboženství nelhali, což je ovšem v rozporu s jejich vírou.[16] Bez těchto dokumentů nemohli být zaměstnáni a vyučováni, nemohli volit, cestovat, ani být ošetřeni v nemocnici. Tento problém trval až do srpna roku 2009, kdy položka náboženství přestala být na průkazech totožnosti povinná.[17]
Situace Bahá´í věřících v zemi se zhoršila poEgyptské revoluci v roce 2011, kdy se k moci dostaloMuslimské bratrstvo, které bylo k Bahá´í otevřeně nepřátelské.[18][19] Došlo k vypalování domů věřících[20] a bylo jim vyhrožováno, že budou souzeni za zradu.[21]
Objevují se i informace o údajné diskriminaci křesťanů v zemi, především ze strany policie.[22]
Do posvátného městaMekka vSaúdské Arábii je vstup povolen pouze lidem muslimského vyznání, nemuslimové mají vstup zakázán.[23] Do posvátného městaMedina je vstup povolen i nemuslimům, ti však mají zakázaný přístup do centra města, kde se nachází například náměstí Nabawi sProrokovou mešitou.[24] Za porušení tohoto zákazu platí trest deportace ze země.[24] Stejně tak nesmí nemuslimové (a ší'ité) působit v politických, diplomatických či vojenských funkcích. V zemi platí zákaz vyobrazování křesťanských, židovských ahinduistických symbolů, zákaz distribuce nemuslimských materiálů jako napříkladBible a zákaz slavení nemuslimských svátků (např.Vánoc) i na neveřejných místech.[25]
Židé jsou v zemi zesměšňováni v knihách, novinách i v školních učebnicích.[26] Saúdská vláda považujeProtokoly sionských mudrců za faktické a veřejně tvrdí, že se židé pokoušejí o světový převrat.[27]
Saúdská vláda 1. března 2004 oficiálně oznámila zákaz vstupu Židů do země (nicméně v praxi k žádnému zákazu nedošlo).[28][29]
Saúdská Arábie neuznává ši'itský islám a v roce 1988 je tehdejší vrchní islámský duchovní prohlásil za kacíře.[30] Jsou známy případy, kdy bylo ši'tským muslimům bráněno vhadždži. Nemají přístup k rovnému vzdělání, pracovním možnostem a nemohou zastupovat žádnou důležitější státní funkci.[31]
V Pákistánu žije mezi 700 tisíci až 5 miliónyahmadíjských muslimů. Pákistán však ahmadíjský islám neuznává a ahmadíjové svou víru nemohou legálně praktikovat. Nemohou svémešity nazývat mešitami či praktikovatislámský pozdrav. Také nemohou zastupovat žádnou vyšší státní funkci a vyskytly se případy, kdy byli vyučováni ze škol a univerzit.[32][33]
VMyanmaru působí muslimská menšina, tzv.Rohingyové. Již od počátku existence nezávislé Barmy Rohingyové nemají občanství a volební právo, často jsou terčem perzekuce ze strany vlády a násilí ze stranyhinduistické většiny a mají omezený přístup ke zdravotní péči, školství a k pracovním místům.[34][35] Tato segregace od většinové populace způsobilaemigraci velké části zástupců této menšiny, především doBangladéše.[36][37]