Tento článek je o způsobu pohřbívání. Další významy jsou uvedeny na stránceMumie (rozcestník).
Mumie asi patnáctiletéincké dívky, která byla před 500 lety obětována bohům
Mumie je mrtvé tělo člověka nebo zvířete, které bylo zachováno buď přirozeně (mrazem, vysušením pískem apod.) nebo uměle (balzamováním). K náhodné mumifikaci dochází, pokud se mrtvé tělo nachází ve vhodných přírodních podmínkách. Řada lidských kultur vyvinula chemický proces balzamování, při kterém se dosahovalo stejného výsledku. Obvykle se tak dělo znáboženských důvodů. Hmotnost dospělého člověka se při úplné mumifikaci změní na 5 až 7 kilogramů.[1]
Nejznámějšími mumiemi jsou ty, které byly uměle nabalzamovány. Tímto zvykem proslul předevšímStarověký Egypt.
Egypťané věřili, že tělo obsahuje několik duší, z nichž nejdůležitější jsouBa aKa. Aby mohl člověk žít posmrtně, musely se jeho duše v hrobce znovu spojit s tělem mumie. Aby urychlili vysoušení a zamezili rozkladu, odstraňovali Egypťané z tělaorgány a mumii pokrývalinatronem. Teprve potom mohlo být tělo omyto aromatickými látkami a ovinuto vrstvami plátěné bandáže.
Dochovaly se také mumie vytvořené působením specifických přírodních podmínek, například extrémního chladu („Ledový muž“ Ötzi), horkého pouštního písku nebo podmínkami některých močálů (Tollundský muž). Mumie tohoto druhu byly nalezeny po celém světě a některé z nich patří mezi nejstarší mumie. Velmi dobře zachovalá těla pocházejí z oblastiPeru, kde byla uchována buď zásluhou horkého, suchého podnebí na pobřeží, nebo ve studeném podnebíAnd.
České slovo mumie pochází zestředověkéholatinského slovamumia, které bylo odvozeno zarabskéhomúmíja (مومية), což znamená „živice“.Egypťané své mumie často natírali tmavou smolou a mumifikovaná těla byla na povrchu zčernalá a křehká.Arabové, kteří Egypt roku641 dobyli, usoudili, že se jedná o živice (formami živic jsou napříkladasfalt nebodehet). Samotné arabské slovo pochází zperského označení pro živici (rovněžmúmíja). V tomto jazyce je slovo příbuzné výrazumúm, tedy „vosk“.Dějepisci zeStarověkého Řecka uvádějí, žePeršané někdy mumifikovali své krále a šlechtu voskem; v Egyptě tento zvyk nicméně zdokumentován nebyl.
Nejstarší známé egyptské mumie pocházejí z doby kolem roku3600 př. n. l.[2] Již tehdy byl uplatňován jistý postup balzamování. Mrtvého člověka většinou pohřbili pozůstalí akněží do mělkého písečného hrobu, obvykle ve skrčené poloze, s hlavou na jih a tváří obrácenou na západ. Spolu s mrtvým se pohřbívaly také předměty a nádoby s jídlem a pitím, což naznačuje existenci víry v posmrtný život. Z tohoto období sice nepocházejí žádné písemné záznamy, alenáboženské představy byly zřejmě podobné těm z pozdějších let.
Horký písek tělo po pohřbení vysušil a konzervoval. Jedna z nejznámějších mumií vzniklých tímto způsobem se nazývá Zrzek a je uložena vBritském muzeu.
Později Egypťané pohřbívali v jednoduchýchrákosových koších a dřevěných hrobkách. Iprvní dynastie se pokoušely těla svých zemřelých uchovávat, aby mohly jejichduše vstoupit doposmrtného života. Zkušenosti získávali mimo jiné mumifikací posvátných zvířat:ibis,sokolů,krokodýlů akoček.
Práci vykonávali nejen balzamovači, kteří potřebovali hluboké znalosti lidskéanatomie, ale takékněží odříkávající patřičnémagické formule.
Balzamování začínalo krátce poté, co osoba zemřela, aby se předešlorozkladu. Běžná mumifikace trvala kolem 70 dní, podle potřeby však mohla trvat i déle. Stavitelé a umělci mezitím zajišťovali poslední stavební práce a úpravy vhrobce zemřelého.
Prvním krokem bylo odstranění všech vnitřníchorgánů, které se jinak velmi rychle rozkládají. Do levé nosní dírky bylo strčeno dlátko, kterým byla proražena tenká kost mezinosem adutinou lebeční. Vzniklým otvorem pak byl vytažen mozek měděnými háčky. Jiná možnost spočívala v otevření lebky v oblasti za levým okem; mozek byl následně rozsekán drátem s háčkem na konci a vytažen zvláštní tyčkou či lžící. Existoval také způsob, jak mozek rozložitlouhem. V pozdních obdobích byl mozek v mumii někdy ponecháván, aby se v průběhu času sám rozpadl.
Následně bylo tělo na levé straně rozříznutopazourkovým rituálním nožem (Hérodotos tvrdí, že čepel byla zobsidiánu, tedy sopečného skla, které se do Egypta muselo dovážet zEtiopie, avšak všechny zatím nalezené nože měly čepel z pazourku). Podle Hérodota byl člověk, který tělo rozřízl, po tomto úkonu rituálně vyhnán, neboť lidské tělo bylo považováno za posvátné a bylo zapovězeno ho poškozovat.
Pak byl odstraněnžaludek,střeva,plíce, ajátra; tyto orgány se balzamovaly samostatně a ukládaly se do nádobek zvanýchkanopy. Ty byly vyzdobeny symbolyHórových synů, kteří vnitřnosti střežili:Imset (lidská hlava) na kanopě pro játra,Kibehsenef (hlavasokola) na kanopě pro střeva,Hapi (hlavapaviána) na kanopě pro plíce aDuamutef (hlavašakala) na kanopě pro žaludek. Tento zvyk vznikl kolem roku2000 př. n. l., zprvu se však vyráběly kanopy pouze s lidskými hlavami; zpodobnění Hórových synů se začalo používat teprve v roce1500 př. n. l.. Přibližně od roku1000 př. n. l. se začaly zabalené orgány vkládat zpět do mumie, avšak prázdné kanopy se do hrobek ukládaly i nadále.
Srdce bylo v těle ponecháno, protože bylo považováno za nejdůležitější orgán a věřilo se, že jej mrtvý bude potřebovat pro soud na onom světě.
Tělní dutina byla poté vymyta palmovým vínem, jehož vysoký obsah alkoholu zahubil všechny hnilobné bakterie, které se mezitím již začaly rozmnožovat. Do dutiny se rovněž vložilamyrha a jinékoření, načež byl otvor zašit. Tělo bylo potřeno aromatickými látkami a obalenonatronem, což je přírodnísůl (dekahydrát uhličitanu sodného); získávala se z pouštních jezer poblížKáhiry. Mumie byla ponechána v horku po dobu 70 dnů. Díky vysoušení natronem se stala pružnější a více podobnou žijícímu člověku než těla vysušená v písku.
Na zašitou ránu v levé části těla byla položena balzamovací destička z kovu nebo vosku, jež byla ozdobenaHórovým okem. Symbolicky řez zacelovala.
Po vysušení těla se mumie zabalila do plátěných bandáží arubášů. Na tělo se spotřebovalo až 20 vrstev, což je kolem 375 m2; čím více vrstev mumie měla, tím lépe držela tvar. První vrstvu obvykle tvořil rubáš, pak se pásy plátna vedly křížem od pravého ramene přes hlavu a zauzlovaly se na temeni. Preciznost a způsob zabalení se v průběhu let značně měnily, takže je podle bandáží možné určit období mumifikace těla.
Mezi jednotlivé vrstvy bandáží se nalévala horká smola (pryskyřice), díky níž obvazy lépe držely. Do smoly se často přidávala také myrha a kadidlo. Celkem trvalo balení asi 15 dní, neboť bylo třeba vždy počkat, až smola zaschne.
Aby byl mrtvý chráněn v posmrtném životě, byly mezi vrstvy plátna vkládány takémagickéamulety (až několik set), které měly často zpodobňovat zvířata, rostliny, nebo části lidského těla. Na určená místa se umisťovaly podle pokynůKnihy mrtvých. Občas se mezi bandáže umisťovaly také šperky zemřelého. Kromě amuletů se na mumii jako ochrana zapisovaly také magické formule a texty.
Po zabalení byla mumie zpravidla vložena dorakve. Ta v raných obdobích vypadala jako obyčejná nezdobená dřevěná truhla. V obdobíStřední říše se objevil zvyk (zejména u majetnějších) využívat dvě rakve, vnější a vnitřní. Pro obdobíNové říše jsou typické rakve ve tvaru mumie.
Souprava rakví se skládala celkem z pěti částí. Spodní část vnější rakve byla nejmasivnější a spočívala na zemi, přikrývalo ji víko vnější rakve (často pomalované a pozlacené). Uvnitř vnější rakve se nacházela vnitřní rakev, opět rozdělená na spodní část a víko. Samotná mumie pak byla chráněna krytem, vyrobeným většinou zkartonáže. Z kartonáže se většinou vyráběla také vnitřní rakev, někdy dokonce z jediného kusu; v tom případě musela být mumie umístěna dovnitř ještě předtím, než plátno vyschlo, a pak byla rakev zezadu zašněrována jakokorzet.
Sarkofág v muzeu v Louvru
V pozdních obdobích se stala výroba a prodej rakví výnosným obchodem a jejich povrch byl zdoben čím dál složitěji. Za nadvládyŘíma se stalo zvykem, že byl na rakvi namalován zemřelý, jenž v ní byl pochován.
Sarkofágy byly rakve vyrobené z kamene, do které byly ukládány mumie nejvýznamnějších osob (až do roku1380 př. n. l. pouzefaraonů), a to zejména proto, že byly velmi drahé a nesmírně těžké (v řádutun). V překladu slovosarkofág znamenápojídač masa, neboťŘekové věřili, že maso do něj vložené se působením okolního kamene může rozplynout.
Zpočátku byly i sarkofágy jednoduchého obdélníkovitého tvaru. Později se obvykle upravovaly do zaobleného tvaru, který připomínal v nich uložené mumie. Také se stalo zvykem do kamene vytesat tvář mrtvého a po stranách sarkofág vyzdobitmagickými symboly ahieroglyfy.
Z důvodu velké hmotnosti se většinou umisťovaly do hrobky prázdné a těla do nich byla vkládána teprve přímo na místě.
Maska mumii zakrývala obličej; případně mohla nahrazovat také hlavu, pokud se poškodila. Většinou mrtvého idealizovala a měla dokonalé rysy.
Nejbohatší zemřelí měli masky často bohatě vykládané; zřejmě všichnifaraoni měli masky zhotoveny z ryzíhozlata adrahokamů. Používání zlata odkazuje na kultBoha Slunce. Méně významné osoby mohly mít masky ze dřeva či zkartonáže (drť papíru a plátna slepenásádrou nebo smůlou). Tento typ masek se rozšířil zejména za doby nadvládyŘecka aŘíma.
Nejslavnější posmrtnou maskou je zlatá maskaTutanchamonova.
Pohřeb závisel na tom, jak významným člověkem byl zemřelý za svého života. Pokud byl na nízkém stupni společenského žebříčku, byla mumie položena do prosté hrobky nebo do jednoho z výklenků ve větší hrobce. Rakve lidí ve vyšším postavení byly často umístěny ve zvláštních vnějších rakvích, které byly často velké a zdobené. Lidé s nejvyšším společenským postavením (faraoni a vysocí úředníci) měli většinou kamennýsarkofág a vlastní, bohatě zdobenou hrobku.
Důležitým obřadem bylo tzv.otevírání úst mumie, které spočívalo v tom, že sekněz dotkl mumie nebo rakve zvláštní tyčkou s háčkem. To mělo vzkřísit vědomí pohřbívaného, aby mohl v posmrtném životě jíst, pít, mluvit a dýchat.
Do hrobky byly kromě mumie často umisťovány také věci, které by mohla potřebovat na onom světě: šperky, oblečení, jídlo, nábytek a podobně.Tutanchamon byl nalezen se svými hračkami z dětství. Důležité byly figurky takzvanýchvešebtů, dělníků, kteří měli místo mrtvého pracovat na nebeských polích pro bohaOsirida. Na počátkuNové říše stačil jediný šabtí, kolem roku1000 př. n. l. se do hrobů vkládalo 401 pracovníků: jeden pro každý den v roce a 36drábů s biči.
Egypťané s oblibou mumifikovali také zvířata. Velmi pečlivě si počínali u domácích mazlíčků, které pak ukládali do hrobky společně s majitelem, aby mu v posmrtném životě mohli dělat společnost.
Nejstaršími mumiemi zandské oblasti jsou těla rybářů z pobřeží dnešníhoChile aPeru (kulturaChinchorro); pocházejí z doby kolem roku3000 př. n. l.. Mrtví se tehdy nechávali vysoušet naslunci, přičemž byly někdy odstraňovány takévnitřnosti. Mumifikaci pak prováděla většina národů žijících na území současných státůKolumbie,Ekvádor,Chile aPeru, ať už to bylo pomocí vysoušení na slunci v nížinách, nebo pomocí mrazu ve vysokých polohách And. Někdy se také používalo balzamování pomocíoleje a vysoušení v dýmu.
Mumie v Chauchilla v Peru
Nejznámějšími kulturami, které mumifikaci v této oblasti provozovaly, byliInkové,Chimové, kulturaChancay, kulturaMochica a další. Inkové, kteří před příchodem Evropanů v roce1532 ovládali většinu andského území, věřili, že se jejich mrtvíkrálové stávají bohy. Rovněž měli ve zvyku obětovat děti a umisťovat je na vrcholy hor; tam byla těla dětí zachována díky velmi chladnému a suchému podnebí.Indiáni z kmeneJivaro, kteří obývali okolí tokuAmazonky nechávali seschnout hlavy svých zabitých nepřátel. Mrtvé mumifikovali takéAztékové.
Nejstarší (ale málo zachovalá) americká mumie byla nalezena vSpirit Cave vNevadě roku1940.Radiouhlíková metoda odhalila, že toto tělo pochází z období kolem7400 př. n. l. Jiné staré mumie – z prvního století př. n. l. – pocházejí z oblastiKentucky. Většina severoamerických mumií byla nalezena v jeskyních, například tělaNavahů vArizoně. Chladné zimy naAljašce umožnily, že se dochovala tělaEskymáků. Naopak obyvatelé blízkých ostrovůAleut umisťovali své mrtvé do horkých sopečných dutin, čímž je vysoušeli.
V roce1972 bylo objeveno osm pozoruhodně zachovalých mumií v opuštěnéinuitské osadě jménemQilakitsoq vGrónsku. Jednalo se o těla šestiměsíčního dítěte, čtyřletého chlapce a šesti žen různého věku. Tyto mumie pocházely z období kolem roku1475. Byly přirozeně zachovány díky teplotám pod 0 °C a arktickým větrům, které vanuly pod skalním převisem, kde byla těla nalezena.
Nejproslulejšíčínskou mumií je markýza Taj. Byla nalezena vevýpravně vybaveném pohřebišti z obdobídynastie Chan, které odkryli dělníci při budování leteckého úkrytu poblíž městaČchang-ša, a je jedním z nejzachovalejších těl, které bylo kdy nalezeno. Paní Taj zemřela v období mezi léty178 př. n. l. a145 př. n. l. a byla nabalzamovánaimpregnací v lázni ze solírtuti. Její kůže je vláčná a hebká a její vlasy i vnitřní orgány jsou neporušeny.
Jiný pozoruhodný objev byl učiněn v čínské autonomní oblastiSin-ťiang. V oblastiTarimské pánve tam byla nalezenatěla pocházející z prvního a druhého tisíciletí př. n. l. Zgenetického hlediska jsou tyto mumieeuropoidního indoevropského původu, což naznačuje možnost raného kontaktu západních a východních kultur.
VJaponsku se mumifikaci věnovali někteříbuddhističtíkněží jako tradičnímu řemeslu. Mrtvé tělo kněze se vysušilo v kouři velkých svící a bylo umístěno dochrámu, kde bylo uctíváno jako socha. Kněží, kteří se nechali takto mumifikovat, byli nazývániNikušin-bucu, což znamená „ztělesněnýBuddha“.
Vkatakombách pod katolickým ostrovem městaPalermo se nachází 6000 mumií, které byly mezi roky1599 a1920 balzamovány tamnímimnichy z řádukapucínů. Zpočátku byli mumifikováni pouze mniši, později také palermští lékaři, právníci a jiní zámožní lidé.
Nejstarší mumie patřípáterovi jménemSilvestre da Gubbio. Jeho tělo bylo zbaveno tekutin nakameninových rourách, vysušeno na slunci a před vystavením ještě umyto vinnýmoctem, zabaleno do slámy a vonných bylin a obléknuto. Postupem času se technika balzamování zlepšovala a v19. století byl vyvinut způsob, který spočíval v napuštění pokožkyotrušíkem nebomagnéziovým mlékem. Díky němu byla pokožka jemnější a více se podobala kůži žijícího člověka.
ObyvateléPalerma nepokládali mumie za nic výjimečného a často své mrtvé předky navštěvovali. Dnes jsou katakomby vyhledávanou turistickou destinací. Mniši již nemumifikují, pouze se starají o to, aby uchovali vystavená těla v dobrém stavu.
Jako poslední byla nabalzamovánaRosali Lombardová, která zemřela ve dvou letech v roce1920. Její tělo zůstalo pozoruhodně zachováno postupem, který vynalezl její otec lékař.
Tělesná schránka se v bažině může zachovat díky chladu, kyselosti vody a nepřítomnostikyslíku (a tudíž i nepřítomnosti rozkladnýchbakterií). Kostra se v průběhu let obvykle rozpadne, avšak kůže se přirozeným způsobemimpregnuje a vnitřnosti zůstanou neporušeny. V některých případech je podle obsahužaludku dokonce možné určit, co mrtvý naposledy jedl.
Známou přirozenou mumií je„Ledový muž“ Ötzi, který zemřel vAlpách na hraniciRakouska aItálie kolem roku3300 př. n. l. Postupem času tělo pohltil ledovec a odhalila jej až bouře v březnu roku1991. Dva němečtí horolezci Ötziho objevili19. září1991; spolu s ním bylo nalezeno více než 70 předmětů osobní potřeby.
Způsob mumifikace, který jezuité v Klatovech používali, je světovou raritou. Těla byla pokládána nachmelovou podložku, která působila antisepticky, a tam byla ovívána suchým vzduchem, který do kobky proudil důmyslným systémem větracích kanálů v dutých sloupech lodi kostela. Těla dnes váží okolo 8–10 kg.
Systém větrání byl narušen při přestavbě kostela v roce1937. Většina mumií proto rychle podléhala zkáze a musela být na zdejším hřbitově pohřbena. Rozkladu uniklo asi čtyřicet mumifikovaných těl, která jsou v současnosti vystavena v rakvích se skleněnými víky.
VBrně se nacházíkapucínská hrobka s mumiemi podkostelem nalezení svatého Kříže. Byla vybudována v polovině18. století a její autorství se připisuje staviteliMořici Grimmovi. Vhodná geologická skladba půdy spolu s důmyslným systémem vzduchových průduchů umožnila vysušení a následné zachování pohřbených těl. Mrtví se zde ukládali až do roku1787.
Z původních asi 150 tělkapucínů se do dnešní doby zachovalo 24. Všichni byli pochováni přímo na zem, oblečeni v řádovároucha. Pod hlavu se jim vkládaly dvě cihly.
Roku1770 byla naTenerife, jednom zKanárských ostrovů, objevena sopečná jeskyně s tisíci mumiíGuančů, původních obyvatel ostrova. Jejich balzamovací technika velmi připomínala egyptskou: z těla odstranili vnitřnosti, naplnili jej bylinami a usušili v dýmu. Do dnešní doby se však zachovalo pouze několik mumií Guančů, neboť byly v minulosti drceny a prodávány jako léky.
_-_Catacombe_dei_Cappuccini_a_Palermo_2.jpg)
