Moa (Dinornithidae) byli obří nelétavíptáci, kteří žili ještě v historické době na územíNového Zélandu včetněStewartova ostrova.[1] Jsou příkladem relativně nedávno vyhubených výrazných druhůobratlovců. Poslední žijící exempláře tohoto velkého nelétavého ptáka pravděpodobně existovaly kolem poloviny 15. století našeho letopočtu.[2]
Na rozdíl od ostatníchběžců neměli moa vyvinutá křídla. Z patnácti druhů lišících se velikostí je nejznámějšíDinornis robustus aDinornis novaezelandiae, kteří dosahovali výšky asi 3,6 m a hmotnosti kolem 230 až 380 kg.[3] V lesnímekosystému Nového Zélandu patřili k dominantnímbýložravcům. Hlavní součást jejich potravy tvořily listy, větvičky a ovoce a jejich ekologické interakce s prostředím jsou rekonstruovány teprve v poslední době.[4][5]
Některé výzkumy ukazují, že původní domovinou tohoto ptáka jeStewartův ostrov (Rakiura).[6]
MalbaHeinricha Hardera zachycuje Maory při lovu moa (Maorové nicméně luk a šíp neznali)
Přestože se předpokládá, že moa vyhynuli kolem roku1300 až1440, podle některých spekulací mohlo několik jedinců roduMegalapteryx didinus přežívat v odlehlých oblastech Nového Zélandu do 18. či dokonce do 19. století. Když kolem roku 1280 na ostrov dorazili Maorové, čítala populace ptáků moa ještě asi 58 000 jedinců.[7] Postupným odlovem však jejich početní stavy klesaly a zhruba za 150 až 200 let vyhynuli moa úplně. Hlavním viníkem je v tomto případě právě člověk.[8]
I když jejich počty klesaly[9] pravděpodobně již před započetím kolonizace ostrova, za jednu z hlavních příčin jejich vyhynutí se v současnosti považuje lov a kácení lesů způsobenéPolynézany (Maory), kteří se na Novém Zélandu usadili o stovky let dříve. Před příchodem kolonizátorů ze západu lovili ptáky Moa takéorli Haastovi.[10]
Maoři sice evropským osadníkům o obřích ptácích, již dříve obývali nížiny a údolí, a které nazvali Moa, vyprávěli, Evropané však po jejich existenci v raných etapách kolonizace Nového Zélandu nijak nepátrali. Je možné, že první pozorování ptáků moa (resp. objevování jejich subfosilních pozůstatků) Evropany proběhlo dříve, než se doposud předpokládalo.[11]
V roce1839 získal obchodník a nadšenec do historie přírody John W. Harris od jednoho z Maorů neobvyklou kost nalezenou na říčním břehu. Harris tento 15 cm dlouhý úlomek ukázal svému strýci Johnu Ruleovi,sydneyskému chirurgovi, jenž ji následně poslalRichardu Owenovi, který tehdy pracoval u chirurgické společnosti vLondýně. Owen o nálezu informoval biology, anatomy a paleontologyBritského muzea.
Owen strávil zkoumáním kosti téměř čtyři roky. Předpokládal, že šlo o úlomekstehenní kosti velkého zvířete, byla však neobvykle lehká a netypicky strukturovaná. Owen skeptické vědecké komunitě a veřejnosti oznámil, že se jedná o kost vyhynulého obřího ptáka podobnéhopštrosovi a pojmenoval jejDinornis. Přestože zpočátku se svou teorií sklízel výsměch, později se díky častým nálezům kosterních pozůstatků ptáků moa na Novém Zélandu ukázalo, že se nemýlil, a také se kostru moa podařilo zrekonstruovat. Na počátku 21. století byl zmapován také genom vyhynulého ptáka moa.[12]
V současnosti (k roku2020) novozélandská vláda zvažuje opatření proti ilegálnímu obchodu s načerno vykopanými fosiliemi a subfosiliemi ptáků moa, prodávanými následně na černých trzích s fosiliemi.[13]
↑BOAST, Alexander P.; WEYRICH, Laura S.; WOOD, Jamie R.; METCALF, Jessica L.; KNIGHT, Rob; COOPER, Alan. Coprolites reveal ecological interactions lost with the extinction of New Zealand birds. S. 1546–1551.Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2018-02-13. Roč. 115, čís. 7, s. 1546–1551.Dostupné online.doi:10.1073/pnas.1712337115. (anglicky)
↑MAURIN, Kévin J. L.; SMISSEN, Rob D.; LUSK, Christopher H. A dated phylogeny shows Plio‐Pleistocene climates spurred evolution of antibrowsing defences in the New Zealand flora. S. 546–554.New Phytologist [online]. 2022-01. Roč. 233, čís. 1, s. 546–554.Dostupné online.doi:10.1111/nph.17766. (anglicky)
↑VERRY, Alexander; SCHMIDT, Matthew; RAWLENCE, Nicolas. A partial skeleton provides evidence for the former occurrence of moa populations on Rakiura Stewart Island. S. 3458.New Zealand Journal of Ecology [online]. 2021-01-31. Roč. 46, čís. 1, s. 3458.Dostupné online.doi:10.20417/nzjecol.46.8. (anglicky)
↑PERRY, George L.W.; WHEELER, Andrew B.; WOOD, Jamie R.; WILMSHURST, Janet M. A high-precision chronology for the rapid extinction of New Zealand moa (Aves, Dinornithiformes). S. 126–135.Quaternary Science Reviews [online]. 2014-12. Roč. 105, s. 126–135.Dostupné online.doi:10.1016/j.quascirev.2014.09.025. (anglicky)
↑LATHAM, A. David M.; LATHAM, M. Cecilia; WILMSHURST, Janet M.; FORSYTH, David M.; GORMLEY, Andrew M.; PECH, Roger P.; PERRY, George L. W. A refined model of body mass and population density in flightless birds reconciles extreme bimodal population estimates for extinct moa. S. 353–364.Ecography [online]. 2020-03. Roč. 43, čís. 3, s. 353–364.Dostupné online.doi:10.1111/ecog.04917. (anglicky)
↑ŠKOPEK, Pavel. Vyhubit ptáky Moa zvládlo pár stovek lovců.21. století [online]. 2014-11-10 [cit. 2023-03-27].Dostupné online.
↑LEE, Michael. A previously unpubliA previously unpublished first record of the moa by French naval surgeon/botanist P.A. Lesson. S. 283–289.Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand Inc., 2021. Roč. 68, čís. 4, s. 283–289.Dostupné online. (anglicky)
↑Alison Cloutier, Timothy B. Sackton, Phil Grayson, Scott V. Edwards & Allan J. Baker (2018). First nuclear genome assembly of an extinct moa species, the little bush moa (Anomalopteryx didiformis).Biorxiv preprint. doi:https://doi.org/10.1101/262816
↑ROY, Eleanor Ainge. New Zealand unveils plans to tackle trade in bones of extinct moa birds.The Guardian [online]. 2020-07-02 [cit. 2023-03-27].Dostupné online.ISSN0261-3077. (anglicky)
