Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda (* 11. července 1885Volduchy ) a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové (* 7. září 1893Biřkov), v přízemním bytě v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927, než se přestěhovali do nově postaveného patrového řadového rodinného domu na Nepomucké třídě č. 113 (nyní na Slovanské třídě č. 135). Jeho dědeček Josef Zikmund (* 4. října 1839Litohlavy) byl řezník a hospodský veVolduchách na Rokycansku.[4][5] Základní školu Miroslav počíná navštěvovat v budově v Božkovské ulici č. 14. Do třetí třídy již chodí do nově zbudované Masarykovy obecné školy na Jiráskově náměstí. V září 1930 přechází na osmileté Masarykovo reálné gymnázium v Plzni na Klatovské třídě č. 51 (dnešní Pedagogická fakulta ZČU). O prázdninách v roce 1936 podnikl Miroslav svou první delší cestu s mladším bratrem Josefem (* 1920) a kamarádem Václavem Hruškou naPodkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa.[6] Po maturitě v roce 1938 začal studovatVysokou školu obchodní v Praze. Protože na počátkudruhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval sJiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.
Od dubna 1947 do listopadu 1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky.[7] Celou tuto výpravu dlouhou 111 tisíc kilometrů absolvovali společně vozemTatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropskýchkoloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli vBelgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost.[6] V libyjskéSyrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii,[8] vEgyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, vTanganice vystoupali na vrcholKilimandžára, v konžském pralese se setkali sPygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na plážiCopacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři,[9] vEkvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali slovci lebek z kmeneŠuárů.[6]
Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládanéSomálsko, které je na počátku 21. stoletízhrouceným státem nebezpečným pro cizince.[6] Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka vHabeši, kde je přepadli lupiči.[9]
V roce 1953 se oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla v PrazeEvou Maškovou (4. května 1932 – 11. listopadu 2020),[10] se kterou měl syna Miroslava (* 1955).[11][12][13] Toto manželství skončilo rozvodem v průběhu druhé cesty.[14]
Druhou cestu podnikli již s doprovodem ve dvou upravených nákladních vozechTatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák. Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“[15] Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až naZápadní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmundrovníkový „Neptunův křest“.[9]
V letech 1963–1964 procestovali velkou část Sovětského svazu od východu k západu, odTiksi na severuJakutska až poPamír na jihu vTádžikistánu.[16] Zikmund později uvedl, že běžníRusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě.[17] Dále projeli cesty Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkménie, Ukrajiny a Polska. Přivítáni byli na zaplněnémStaroměstském náměstí 11. listopadu 1964. Nemohli navštívitČínu, protože v60. letech za vládyMao Ce-tunga vypukla mezi Čínou a Sovětským blokem roztržka.[18]
V roce 1968 se postavil na stranu tzv. „reformních komunistů“, proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života.
Po roce 1989 začal znovu cestovat do zahraničí. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristouMilanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu naSrí Lanku aMaledivy a také do USA.
Na konci června 2021 patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky.[19] Zemřel v Praze dne 1. prosince 2021.[20][21] Urna s jeho popelem je uložena v hrobě na zlínskémLesním hřbitově. Akademický sochařOtmar Oliva je autorem náhrobku.
Celé dílo je napsáno společně sJ. Hanzelkou (oba autoři si dokonce rovným dílem dělili i všechny honoráře)[22] a týká se výhradně jejich cest. Cestám je věnována také stálá expozice vMuzeu jihovýchodní Moravy vezlínském zámkuS inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996. V roce 2013 byla tato expozice přestěhována do bývalého areálu Baťových závodů (Svitu) a nově instalována v budově14/15 Baťova institutu.
HANZELKA, Jiří; STINGL, Miloslav; ZIKMUND, Miroslav; ŠVAŘÍČEK, Rudolf.Tamtamy času: Nová Guinea – svět, o kterém jste si mysleli, že už neexistuje. [s.l.]: Livingstone, 2002. 328 s.ISBN978-80-7217-724-0.
↑abcdHRON, Lukáš. Miroslav Zikmund: Na stýskání nebyl čas, ale několikrát jsem se fakt bál.iDNES.cz [online].MAFRA, 2014-09-14 [cit. 2018-01-09].Dostupné online.
↑KOBERA, Pavel. Hanzelka a Zikmund vyrazili před 70 lety.Archiv rozhlasu [online].Český rozhlas, 21.4.2017 [cit. 21.4.2017].Dostupné online.
↑abcVODIČKA, Milan. Miroslav Zikmund: Na své narozeniny jsem se málem utopil v Riu.iDNES.cz [online].MAFRA, 2016-02-16 [cit. 2018-01-09].Dostupné online.
↑ Netrhat zelená jablka jako zralá. Sopranistka Eva Zikmundová slaví 85. narozeniny.Opera Plus [online]. Opera Plus, 2017-05-04 [cit. 2019-02-15].Dostupné online.ISSN1805-0433.
↑JAROŠ, Jan. Jaký je film Století Miroslava Zikmunda?.Kultura21.cz [online]. [cit. 2018-01-09].Dostupné online.
↑ Zemřela sólistka Národního divadla Eva Zikmundová. Manželce známého cestovatele bylo 88 let.iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-11-01 [cit. 2020-11-01].Dostupné online.
↑FUKSOVÁ, Jana. Tátovu nepřítomnost jsem nebral jako újmu, říká Miroslav Zikmund mladší.iDNES.cz [online].MAFRA, 2019-02-12 [cit. 2020-11-01].Dostupné online.
↑ "Miroslav Zikmund (* 14. 2. 1919 Plzeň) – český novinář a cestovatel". Hedvabnastezka.cz..www.hedvabnastezka.cz [online]. [cit. 2017-07-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-09-10.
↑ Běžní Rusové jsou zřejmě nejhodnější lidé na světě, tvrdil Miroslav Zikmund.Zoom magazin [online].Dostupné online.
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s.ISBN80-85983-64-8. S. 301.
Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s.ISBN80-901103-0-4. S. 1133.
Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s.ISBN80-902586-9-7. S. 762.
Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s.ISBN978-80-7360-796-8. S. 814.
TOMEŠ, Josef, a kol.Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s.ISBN80-7185-247-3. S. 567.
Zvláštní osud autorů Zvláštní zprávy – Pořad Českého rozhlasu Plus o životě Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda s důrazem na jejich Zvláštní zprávu číslo 4.
_(cropped).jpg)
Československo_BAR.svg)
II. stupeň (1999)_BAR.svg)
I. třídy (2014)
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz
Obrázky, zvuky či videa k tématuMiroslav Zikmund na Wikimedia Commons
OsobaMiroslav Zikmund ve Wikicitátech