| Dynastie Ming 明朝 | |
|---|---|
 | |
| Země | Říše Ming (Čína) |
| Tituly | čínský císař |
| Zakladatel | Chung-wu |
| Rok založení | 1368 |
| Konec vlády | 1644 |
| Poslední vládce | Čchung-čen |
| Větverodu | dynastie Jižní Ming |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
 | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| STAROVĚKÁ ČÍNA | |||||||
| 3 vznešení a 5 vladařů | |||||||
| Dynastie Sia2100–1600 př. n. l. | |||||||
| Dynastie Šang1600–1046 př. n. l. | |||||||
| Dynastie Čou1045–256 př. n. l. | |||||||
| Západní Čou | |||||||
| Východní Čou | |||||||
| Období Jar a podzimů | |||||||
| Období válčících států | |||||||
| CÍSAŘSKÁ ČÍNA | |||||||
| Dynastie Čchin221 př. n. l.–206 př. n. l. | |||||||
| Dynastie Chan206 př. n. l.–220 n. l. | |||||||
| Západní Chan | |||||||
| Dynastie Sin | |||||||
| Východní Chan | |||||||
| Období tří říší220–280 | |||||||
| Wej,Šu &Wu | |||||||
| Dynastie Ťin265–420 | |||||||
| Západní Ťin | 16 Království 304–439 | ||||||
| Východní Ťin | |||||||
| Severní & Jižní dynastie 420–589 | |||||||
| Dynastie Suej581–618 | |||||||
| Říše Tchang618–907 | |||||||
| ( XWu Ce-tchien690–705 ) | |||||||
| 5 dynastií & 10 říší 907–960 | Dynastie Liao 907–1125 | ||||||
| Dynastie Sung 960–1279 | |||||||
| Severní Sung | Z. Sia | ||||||
| Jižní Sung | Ťin | ||||||
| Dynastie Jüan1271–1368 | |||||||
| Dynastie Ming1368–1644 | |||||||
| Říše Čching1644–1911 | |||||||
| MODERNÍ ČÍNA | |||||||
| Republika1912–1949 | |||||||
| Spor o Čínu... | |||||||
| Čínská lidová republika 1949–současnost | Čínská republika (Tchaj-wan) 1945–současnost | ||||||
Dynastie Ming (čínsky v českém přepisu Ming čchao, pchin-jinem Míng Cháo, znaky 明朝; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v říši Ming, neboliČíně v letech1368–1644, na jihu země se mingský stát udržel do roku1661, byť na stále se zmenšujícím se území. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní byla Čína dobytamandžuskouříší Čching (1635–1912). Národní čínský stát došel své obnovy až po pádu Čchingů roku 1912, když vzniklaČínská republika.
Jejím zakladatelem bylČu Jüan-čang, vůdce povstání protimongolskédynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díkypolygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.
Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.
Zakladatelem a prvním císařem dynastie bylČu Jüan-čang, který se narodil roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (鍾離, dnesFeng-jang) v provinciiAn-chuej ve střední Číně na dolním tokuJang-c’-ťiang.[1] Poté, co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou.[2] Roku 1352 se přidal k bojovníkůmpovstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojskaříše Jüan, roku 1368 se prohlásilcísařem čínskéříše Ming a do roku 1381 dobyl celou zemi.[3]
Říši a dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem svééry vlády –Chung-wu) v tehdejším hlavním městěNankingu v lednu 1368. Ču byl už roku 1361 vůdcemRudých turbanů a císařem povstaleckéříše SungChan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (吳國公),[4] (Wu byl názevstarověkého státu Wu a později regionu na dolním toku řekyJang-c’-ťiang) 4. února 1364 se Ču Jüan-čang prohlásil za krále Wu (吳王).[5] Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem Wu, ale pro svůj stát a novou dynastii vybral název „Ming“ (明) – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ (大明) – Velká záře.[6]
Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan.[6] Ta totiž byla v čínském systémupěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slovjüan asüan (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem.[6] Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (Ta Ming wang,大明王)[7]Chan Šan-tchunga, vůdce sektyBílého lotosu. Pojem Ming odkazoval naMing-ťiao – „náboženství světla“,manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů.[6] Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla, a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci.[6] Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).[8]
Pod vládou nové dynastie byly v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozídynastie Jüan.Říše Ming se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny15. století zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstovánabavlna, rozšířena produkcehedvábných a bavlněných tkanin, skla,porcelánu.[9]
Začátkem 15. století si mingská Čína na několik desetiletí podrobila na severuMandžusko a na jihuVietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem,Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velkáflotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útokyMongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěnaVelká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.[10]
V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženysilným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí.[11] Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využiliMandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.[10]
Po dobytí severní Číny mandžuskoudynastií Čching ještě několik desetiletí pokračovala mingská vláda na jihu země, až do roku 1661.[10] Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni zadynastii Jižní Ming. Poslední mingský císařČu Jou-lang roku 1661 uprchl doBarmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.[12]
Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavouvojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek,[13] které roku 1380 přinesly i zrušeníústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císařJung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.[14]
Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.[15] Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.[16] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením.[16] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhůministerstva státní správy, resp.ministerstva vojenství; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.[16] O významnějších záležitostech se diskutovalo na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní věci.[15]
Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař.[17] Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Úlohy koordinátora na vrcholu administrativního aparátu, který slaďuje resortní zájmy, se ujali panovníkovi tajemníci,velkých sekretářů, případně vysoce postavení eunuchové, obklopující panovníka a každodenně s ním konzultující projednávané otázky. Faktická moc císařových sekretářů anebo eunuchů, však byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům.[17]
Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném vNankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města doPekingu, zdejšíZakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.[18]
Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císařeŤien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich –Ču Tiho. V občanské válce, kterou nazvalkampaň ťing-nan, kampaň za odstranění nepořádků, Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní městoNanking.[19] Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušiléru Ťien-wen.[20]
Další císaři přebírali trůn podle zásadyprimogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císařJing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratraŤing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.[21]
Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císařČeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císařŤia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor (který obdržel názevvelký spor o obřady) se táhl několik let a panovník ho nakonec vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.[22][23]
Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císařeWan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císařTchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího synaČu Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády, vyvolané neústupností obou stran, tehdy dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.[24][25]
Chung-wu svého nejstaršího synaČu Piaa jmenoval následníkem trůnu (太子, tchaj-c’), ostatním synům udělil tituly knížat (親王,čchin wang, doslova „kníže [císařské] krve“, též jednoduše王,wang) a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi;[26] ale přes své tituly nevládli v regionech jakoúdělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru.[27] Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich – Ču Tiho.[26] Sám Ču Ti jako císařJung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížeteČu Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam.[26] Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni.[27] Až roku 1595, kdy počet členů císařského rodu vzrostl na desítky tisíc, dostali povolení účastnit seúřednických zkoušek, nemohli však být jmenováni do úřadů v hlavním městě.[28]
Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů.[29] Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty komandérie[pozn. 1] (郡王,ťün-wang). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (鎭國將軍,čen-kuo ťiang-ťün;輔國將軍,fu-kuo ťiang-ťün;奉國將軍,feng-kuo ťiang-ťün;鎭國中尉,čen-kuo čung-wej;輔國中尉,fu-kuo čung-wej a nakonec奉國中尉,feng-kuo čung-wej), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.[30]
V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000.[26] Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek.[26] Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000.[31] Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé.[30] S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provinciiŠan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.[32]
Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníkůJižní Ming.[33][34][35][36][37]
Uvedeno je:
u císařů ještě:
Císařové dynastie Ming jsou v červených rámečcích, císařové Jižní Ming v modrých.
| Ču Jüan-čang朱元璋 1328–1398 Tchaj-cu太祖 Chung-wu洪武1368–1398 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 26 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 4 | 23 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Piao朱標 1355–1392 následník od 1368 Sing-cung兴宗 | Ču Ti朱棣 1360–1424 Čcheng-cu成祖 Jung-le永樂1402–1424 | Ču Ťing朱桱 1388–1415 kníže Ting z Tchang唐定王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 5 | 4 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 1 | 2 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jün-wen朱允炆 1377–1402? následník od 1392 – Ťien-wen建文1398–1402 | Ču Kao-čch’朱高熾 1378–1425 následník od 1404 Žen-cung 仁宗 Chung-si洪熙1424-1425 | Ču Kao-sü朱高煦 1380–1429 kníže z Chan漢王 | Ču Čchiung-ta朱瓊炟 † 1475 kníže Sien z Tchang唐憲王 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 10 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 1 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Wen-kchuej朱文奎 1396–1402? následník do 1402 | Ču Čan-ťi朱瞻基 1398–1435 následník od 1404 Süan-cung宣宗 Süan-te宣德1425–1435 | Ču Č’-č’朱芝址 † 1485 kníže Čuang z Tchang唐莊王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Čchi-čen朱祁鎮 1427–1464 následník od 1428 Jing-cung英宗 Čeng-tchung正統1435–1449 Tchien-šun天順1457–1464 | Ču Čchi-jü朱祁鈺 1428-1457 Taj-cung代宗 Ťing-tchaj景泰1449–1457 | Ču Mi-čchien朱彌鉗 kníže Kung z Tchang唐恭王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 9 | 1 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Ťien-šen朱見深 1447–1487 následník 1449–52 a od 1457 Sien-cung憲宗 Čcheng-chua成化1464–1487 | Ču Ťien-ťi朱见济 † 1453 následník od 1452 | Ču Jü-wen朱宇溫 † 1560 kníže Ťing z Tchang唐敬王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 14 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 3 | 4 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jou-ťi朱祐极 1469–1472 následník od 1471 | Ču Jou-tchang朱祐樘 1470–1505 následník od 1475 Siao-cung孝宗 Chung-č’弘治1487–1505 | Ču Jou-jüan朱祐杬 1476–1519 Žuej-cung睿宗 | Ču Čou-jung朱宙栐 † 1564 kníže Šun z Tchang唐順王 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 2 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Chou-čao朱厚燳 1491–1521 následník od 1492 Wu-cung武宗 Čeng-te正德1505–1521 | Ču Chou-cchung朱厚熜 1507–1567 Š’-cung世宗 Ťia-ťing嘉靖1521–1567 | Ču Š’-chuang朱碩熿 † 1632 kníže Tuan z Tchang唐端王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 2 | 3 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Caj-chuo朱载壡 1536–1549 následník od 1539 | Ču Caj-chou朱載垕 1537–1572 Mu-cung穆宗 Lung-čching隆慶1567–1572 | Ču Čchi-šeng朱器墭 kníže Jü z Tchang唐裕王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 4 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 3 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču I-ťün朱翊鈞 1563–1620 následník od 1568 Šen-cung神宗 Wan-li萬曆1572–1620 | Ču Jü-ťien朱聿鍵 1602-1646 Lung-wu隆武1645–1646 | Ču Jü-jüe朱聿粵 1605-1646 Šao-wu紹武1646–1647 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 3 | 7 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Čchang-luo朱常洛 1582–1620 následník od 1601 Kuang-cung光宗 Tchaj-čchang泰昌1620 | Ču Čchang-sün朱常洵 1586–1641 kníže Čung z Fu福忠王 | Ču Čchang-jing朱常瀛 1601–1645 kníže Tuan z Kuej桂端王 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 7 | 3 | 8 | |||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | 5 | 1 | 4 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Jou-ťiao朱由校 1605–1627 Si-cung熹宗 Tchien-čchi天啟1620–1627 | Ču Jou-ťien朱由檢 1611–1644 S’-cung思宗 Čchung-čen崇禎1627–1644 | Ču Jou-sung朱由崧 1607–1646 Chung-kuang弘光1644–1645 | Ču Jou-lang朱由榔 1623–1662 Jung-li永曆1646–1662 | ||||||||||||||||||||||||||||||
| 3 (zemřeli v dětství, poslední roku 1626) | 7 | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
| Ču Cch’-lang朱慈烺 1629–1644 následník 1630–1644 | |||||||||||||||||||||||||||||||||
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuChinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDynastie Ming na Wikimedia Commons