Narodil se roku 1926 ve městěPoitiers jako Paul-Michel Foucault v rodině chirurga. Po maturitě si jeho otec přál, aby se stal lékařem, ale Paula-Michela zajímal spíše dějepis a literatura. Již v době studia najezuitské Collège Saint-Stanislas byl zvláštním žákem, ale jeho odlišnost se plně projevila až na pařížskéÉcole normale supérieure, kam byl přijat roku 1946[1] a kde navštěvoval školního psychologa. Několikrát se pokusil spáchat sebevraždu (bylhomosexuál a se svou orientací nebyl zcela vyrovnaný). Během studií byl politicky neorganizovaný, ale v letech1950 až1953 byl členemkomunistické strany Francie, ke které ho přivedl jeho přítelLouis Althusser. Později se z něj však stal vášnivý antistalinista.
Dlažební kostka na památku Michela Foucaulta.
Po dokončení studií (filozofii skončil v r. 1948, psychologii v r. 1949) vyučoval na univerzitě vLille jako asistent psychologie. V r. 1955 opustilFrancii a strávil část svého života vUppsale,Varšavě aHamburku. DoFrancie se vrátil až v roce 1960 a dokončil doktorát. Vyučoval na univerzitě vClermont-Ferrand a po celou dobu jeho působení na zdejší půdě byla jeho oficiálním oborem psychologie. Od poloviny 60. let se Foucault angažoval i politicky (opozice vBrazílii, sovětští disidenti,Solidarita vPolsku). Mezi místa jeho dalšího působení patří takéTunisko a pozdějiCentre universitaire expériemental veVincennes, kde se Foucault stal ředitelem. Jeho kariéra zde byla přerušena, když byl zvolen doCollège de France, kde v r. 1970 přednesl svou inaugurační přednáškuL'ordre du discours (česky:Řád diskursu). Později přednášel také vUSA,Japonsku,Brazílii aKanadě. Byl také dopisovatelem italského listuCorriere della Sera (zprávy o šáhově režimu vÍránu v roce1978). Zemřel roku 1984 během příprav na cestu doPolska aVietnamu na nemoc spojenou s tehdy ještě prakticky neznámým viremHIV.
Jeho dílo lze rozčlenit do několika období, tradičně je přijímáno dělení na období „fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“.
I když samotný Foucault odmítal být označován za filozofa, jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je neodmyslitelný. Důležitý vliv na filozofické smýšlení mladého Foucaulta, stejně jako většiny mladých lidí v poválečné Francii, mělmarxismus. Na krátkou dobu se dokonce stal členem francouzskékomunistické strany, ale po několika měsících vystoupil, protože, jak později podotkl, ztratil iluze o komunistickéideologii. Velký vliv na Foucaulta měl rovněžexistencialismus afenomenologie, nejvíce pak díloJean-Paula Sartra aMartina Heideggera. Foucaultova vlastní teorie se však v základech liší od těchto prvotních vlivů. Později se dokonce nechal slyšet, že: „Patřím do té studentské generace, která měla před očima horizont a limit marxismu, fenomenologie a existencialismu.“ Pro jeho intelektuální přesvědčení bylo do určité míry stimulující také prostředí francouzskéhostrukturalismu (Jacques Lacan,Louis Althusser,Claude Lévi-Strauss,Roland Barthes,Georges Dumézil aj.). Foucault však bývá mnohými považován za představitele filosofie tzv.poststrukturalismu, čemuž odpovídá pozice radikálně vnějšího filosofujícího pozorovatele. Foucault sám však ke konci života se svým označením jako poststruktualisty nesouhlasil a za svůj největší životní vliv označilFriedricha Nietzscheho. Za mnohé dle svých slov vděčil také svému učiteliJeanu Hyppolitovi, který svým překlademHegelovyFenomenologie ducha umožnil současné filosofii zhodnotit, co od Hegela přebírá, aby tomu mohla konečně uniknout.[2]
Foucaultovo starší dílo je produktem jeho snahy o porozumění společnosti skrzearcheologii vědění. Jeho archeologická snaha se výrazně liší od klasického dějepisectví, protože se zabývá studii „diskurzů“ a „epistémé“ různých historických období, tj. jejich myšlenkových struktur, spíše než historickými daty a chronologickými spojitostmi. Kupříkladu, namísto faktického historického popisu vězeňských systémů se Foucaultova historická studieDohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení snaží vysvětlit, jaké všeobecné myšlenkové pochody umožnily a zapříčinily způsob, jakým společnost trestá překročení zákona. Cílem tohoto Foucaultova dekonstruktivismu je uvědomění, že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivéepistémé, a nesmějí být chápány jako absolutní.
Jeho práce se věnují kriticeracionalismu a strukturalismu. Nastrukturalismu kritizuje především jeho hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin a zdůrazňuje naopak jejich diskontinuitu. Jeho dílo nese stopy vlivuS. Toulmina aP. Feyerabenda. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce jsou zaměřeny na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění. Otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění.Ve svých prvních textech Foucault zkoumá řád „epistémé“, která je vymezena jako souhrn diskurzivní praxe určité doby.Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci (pojembio-moc), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem. Rozum je v jeho podání subjekt, který se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací.
V knize rozhovorů Foucault říká:„Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu.“[3]
Moc v pojetí Foucaulta je vždy vztahový fenomén. Je všudypřítomná, není pouze represivní, ale je produktivní. Nelze ji rozumět pouze jako atributu státu a vládnoucích struktur. Je uplatňována v rámci celé společnosti.
Moc je dle Foucaulta „způsob jednání, jímž jedni působí na druhé“. Odlišuje vztahy násilí od mocenských vztahů, které nejsou v jeho pojetí totožné. Žádný výkon moci se bez jednoho či druhého nemůže obejít, přičemž toto jednání podněcuje, ovlivňuje, odvádí, usnadňuje či ztěžuje, rozšiřuje či omezuje, činí více či méně pravděpodobným; v extrémním případě zabraňuje či zakazuje chování subjektu.
Moc souvisí s vládnutím.Tento pojem Foucault nechápe v souvislosti s politickými strukturami, ale používá ho jako způsob, jak řídit chování jednotlivců či skupin. Jedná se o dohled nad společnostmi, který není vykonáván centrálně, ale rozptýleně prostřednictvím medicíny, vzdělávání, sociální politiky apod.
Dalším typem mocenských vztahů dle Foucaulta jedominance. Dominance je v jeho pojetí „takový asymetrický vztah moci, ve kterém mají podřízené osoby malý prostor k manévrování, protože jejich rozpětí svobody je extrémně limitováno v důsledku moci“ Dominantní osoby se naopak snaží ovlivňovat rozhodování podřízených osob a udávat pravidla jednání. Dominance je neměnná v průběhu dějin, je ustálená v rituálech a jiných procesech, které vnucují práva a povinnosti.
Foucault ji pojmenovává na základě biblické metafory „pastýřskou mocí“ Tento mocenský vztah přirovnává ke vztahu pastýře a jeho stáda. Jedná se o jednu z mocenských technik pocházející z křesťanství a kterou moderní stát integroval do svého politického aparátu.
Pastýřská moc je činnost, při které určitá autorita („pastýř“) provází jedince („ovce“) jejich životy. Jedná se o formu moci, která nepečuje pouze o celou komunitu, ale i zvlášť o každého jednotlivce po celý jeho život.
Cílem pastýřské moci je zabezpečit jedincům životní úroveň, zdraví, bezpečnost a ochranu. Cokoliv pastýř dělá, tak to vykonává pro dobro svého stáda. Pastýř zodpovídá za každého jedince i za stádo jako celek. Zároveň je od něho vyžadována permanentní poslušnost – ovce se musí neustále podřizovat pastýři, který svolává stádo dohromady, nasměrovává je a vede. Jeho samotná existence a jednání zapříčiňují existenci stáda, bez obojího by nemohla existovat ani pastýřská moc. Jejich vzájemný vztah vyvolává určitý typ vědění, kdy pastýř má přehled o stádu jako celku a zároveň o každém jednotlivci.
V souvislosti s moderním státem Foucault používá pojem„nová forma pastýřské moci“, jež se rozvinula z pastýřské moci prosazované středověkou církví.
Cílem této moci se stává blahobyt, posiluje se administrativa a je vykonávána veřejnými institucemi.
Vznik a fungovánísociálního státu je možné chápat v souvislosti s technikami pastýřské moci, protože různé modely vládnutí jsou založeny na principu pastýřské moci. Model sociálního státu zahrnuje jednak politickou moc uplatňovanou nad zákonnými subjekty a jednak pastýřskou moc uplatňovanou nad životy individuí.
Záměrem pastýřské moci je zajistit „blaho“ jednotlivců i celku. Pastýř kontroluje a zároveň pečuje o své stádo, avšak zároveň jsou jedincům vnucovány představy o světě a pravidla chování. Člověk je přijímá a stává se tak subjektem moci.
Předmětem zájmu státu je nejenom tělo, ale i obecná biologická kategorie života. Jedná se o moc nad životem.
Bio-moc nabyla dvě základní podoby. První forma bio-moci se soustředí na„tělo jako stroj“.Tělo je dle Foucaulta nutné co nejlépe vycvičit, aby podávalo ty nejlepší výkony. Výcvik vychovává tělo poslušné, ovladatelné a snadno začlenitelné do účinných a ekonomických systémů produkce, ovládání a kontroly, přičemž jsou uplatňovány mechanismy „dohlížet a trestat“.
Druhá forma se soustředí na„tělo-druh“, tedy na tělo jakožto bázi biologických procesů: rozmnožování, narození a úmrtí, zdravotní úrovně, pravděpodobné délky života a dlouhověkosti, a to se všemi podmínkami, které je mohou změnit.
Tělo je zapotřebí co nejúčinnějším způsobem porodit, zároveň je také třeba provádět jeho pravidelnou „údržbu“ a racionálním způsobem se těla po jeho opotřebování zbavit.
Nejvýhodnější pro pokrok státu je, aby se rodila těla s dobrými parametry výkonnosti a dlouhověkosti, protože vyžadují nejmenší nároky na „údržbu“ a podávají co nejvyšší výkony.
Dochází tak k sérii intervencí a regulačních kontrol:bio-politice populace. Kontrola těl a populace otevírá éru bio-moci.
Diskurs, autor, genealogie. Praha : Svoboda, 1994. 115 s.ISBN80-205-0406-0 – obsahuje díla:Nietzsche, genealogie, historie; orig.:Nietzsche, la généalogie, l'histoire (1971),Řád diskursu; orig.:L'ordre du discours (1971),Co je autor?; orig.:Qu'est-ce qu'un auteur (1969)
Je třeba bránit společnost. Kurs na Collège de France 1975-1976. Praha : Filosofia, 2005.ISBN80-7007-221-0; orig.:Il faut défendre la société – soubor Foucaultových přednášek
Zrození biopolitiky. Kurs na Collège de France 1978-1979. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009.ISBN978-80-7325-181-9; orig.:Naissance de la biopolitique – soubor Foucaultových přednášek
Dějiny sexuality; orig.:Historie de la sexualité – vyšly jen čtyři z proponovaných pěti dílů
Vůle k vědění. Praha : Herrmann & synové, 1999. 189 s.ISBN80-238-5090-3; orig.:Vol I: La Volonté de savoir (1976)
Užívání slastí. Praha : Herrmann & synové, 2003. 338 s.ISBN80-239-1187-2; orig.:Vol II: L'Usage des plaisirs (1984)
Péče o sebe. Praha : Herrmann & synové, 2003. 326 s.ISBN80-239-1186-4; orig.:Vol III: Le Souci de soi (1984)
Doznání těla. Praha : Herrmann & synové, 2024. 496 s.ISBN978-80-53002-02-8; orig.:Vol IV: Les Aveux de la chair (2018)
