Michail Nikolajevič Tuchačevskij (ruskyМихаил Николаевич Тухачевский, 4. únorajul./16. února 1893greg.Alexandrovskoje –12. června1937Moskva) byl ruský a posléze sovětský vojenský velitel. Na přelomu 20. a 30. let20. století byl hlavní motor reforemRudé armády. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády (i když o míře jeho schopností ve srovnání se zahraničím se vedou spory).[chybí zdroj] Byl nazýván „RudýmNapoleonem“.[1] Každopádně byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálovéVorošilov aKulik.[chybí zdroj] Stal se jednou z nejznámějších obětíStalinovyVelké čistky.
Tuchačevskij se narodil v Alexandrovskoje v Safonovském okrese (v dnešní ruskéSmolenské oblasti) do chudéšlechtické rodiny.[2] Legenda uvádí, že jeho rodinu založil vlámský hrabě, který běhemkřižáckých výprav skončil na východě a před usazením v Rusku si vzal tureckou manželku.[3][4] Jeho pradědeček Alexander Tuchačevskij (1793–1831) sloužil jako plukovník v ruské carské armádě. Byl ruského původu.[5]
V roce1914 dokončil studia na vysoké škole a připojil se ke strážnímu pluku. Běhemprvní světové války dostal několik vyznamenání za odvahu v bitvách. V únoru1915 byl zajat Němci. Čtyřikrát utekl z tábora, potom jej jako nepolepšitelného zavřeli do ingolstadtské pevnosti, kde se mimo jiné setkal sCharlesem de Gaullem. Jeho pátý útěk byl úspěšný, do Ruska se vrátil v roce1917. Po bolševické revoluci se připojil k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval na stupnici vojenských hodností díky svým vojenským schopnostem.Běhemruské občanské války byl zodpovědný za obranuMoskvy.Lev Trockij mu svěřil do rukou velení Páté armády. Vedl kampaň, jejímž cílem bylo dobytíSibiře z rukou admirálaAlexandra Kolčaka, poté se podílel na tažení proti generáluAntonu Děnikinovi naKrymu.
Velel Rudé armádě běhemrusko-polské války v roce1919–1921. Probil se až kVaršavě, kde však byla jeho vojskazcela zničena polskými jednotkami vedenýmimaršálem Piłsudským. Během této války se poprvé dostal do sporu seStalinem. Nejdříve se spolu přeli o jednotky, neboť Stalin velel útoku naLvov a protože úkol zvládal jen těžko, odebíral na základě své politické funkce jednotky Tuchačevského skupině útočící na Varšavu. Po bitvě se navzájem obviňovali ze zavinění neúspěchu ve válce, prohra v bitvě o Varšavu se ukázala být rozhodující. Tuchačevskij byl kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení a zničení svého uskupení. Sám pak namítal, že si nemohl z politických důvodů vybrat vhodné velitele svých divizí a poukazoval na to, že Stalin svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídluBuďonného jízdní armádu a kriticky je tak oslabil (průlom na této části bojiště pak rozhodl bitvu). Zde vzniklo nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským, které zřejmě nikdy neskončilo. Na druhé straně všechny tyto okolnosti nemohou popřít fakt jeho vlastního hrubého selhání, když u Varšavy slepě nakráčel do pasti, kterou muPiłsudski nastražil, a prakticky po celou dobu postupoval přesně podle jeho plánů a předpokladů.
Po porážce u Varšavy se ještě pokoušel zvrátit situaci, jeho narychlo nově utvořená armáda však byla rozdrcena vbitvě na řece Němen a bolševické Rusko bylo přinuceno požádat nejprve opříměří a posléze i omír za splnění polských podmínek. Po občanské válce Tuchačevského jednotky s velkou krutostí potlačily některé rolnické rebelie v zemi a zejména pak rozdrtilypovstání v Kronštadtu (1921).
V letech1925–1928 byl hlavou výboru Rudé armády a jako zástupce komisaře pro obranu. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující, profesionální vojsko a napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví, zejména otankové válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Ovšem po celou tuto dobu, i v následujících letech musel překonávat odpor staré školy a amatérů: zejménaVorošilova,Buďonného aKulika.
V roce1931 mu byla svěřena hlavní role při reformě armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva. Prosazoval taktiku „hloubkových operací“ vytvořenou jeho blízkým přítelem, V. Triandafillovem (zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí). Tato taktika v průběhu2. světové války výrazně přispěla k zničení nacistických vojsk. Byl velkým propagátorem a teoretikem v oblasti tankové války. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do modernizace a výzbroje Rudé armády, které podstatně rozšířily tanková vojska (v době jeho nástupu do této funkce v roce 1932 Rudá armáda disponovala 4 000 tanky, v roce 1936 již 10 000 tanky). Společně s J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě (poprvé představeny na vojenském cvičení na Ukrajině 1935 za přítomnosti britských a amerických důstojníků). Měl velký podíl na ústupu od jezdeckých sborů a motorizaci Rudé armády.
Bývá kritizován i vychvalován z různých směrů. Nelze mu upřít obrovský podíl na modernizaci Rudé armády, která ji zachránila v době 2. světové války. Stejně tak mu nelze upřít zásluhy v oblasti vojenské teorie, válečného umění a praxe.
Jiní historici a armádní veteráni o něm hovoří jako o vzdělanci, elitním odborníkovi a kulturně založeném člověku (např. Lev Nikulin) – Tuchačevskij bylhouslista, zajímal se oastronomii a imeteorologii. Jako na přítele na něj vzpomíná skladatelDmitrij Šostakovič ve svých pamětech.[1]
↑Жертвы политического террора в СССР [online]. Lists.memo.ru [cit. 2013-06-12].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KRUPKA, Jaroslav. Nemilosrdná poprava maršála Tuchačevského: Stalin s ním neměl slitování.Dotyk. 21. prosinec 2019.Dostupné online [cit. 2018-03-31].
FINKEL’ŠTEJN, Jurij Jevgen’jevič.Svideteli obvinenija: Tuchačevskij, Vlasov i drugije... (prókljatyje generaly). Sankt-Peterburg: Žurnal Neva, 2001. 382 s.ISBN 5-87516-220-1.
NIKOLAJEVIČ, Michail.M. N. Tuchačevskij: Vybrané spisy. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1966. 303 s. Marxismus-leninismus o válce a vojenství. První řada, sv. 30.
NIKULIN, Lev Veniaminovič.Tuchačevskij. Překlad Josef Matyáš. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1965. 145 s. Paměti, sv. 18.