Mezopotámie (z řeckého Μεσοποταμία, Mesopotamia, „země mezi řekami“ nebo „meziříčí“;arabsky بلاد الرافدينbilād al-rāfidayn,syrsky ܒܝܬ ܢܗܪܝܢbeth nahrain, „země řek“) je označení pro oblast mezi řekamiEufrat aTigris, jejíž jádro tvoří povodí středního a dolního toku obou řek. Mezopotámie je součástí tzv.úrodného půlměsíce. V dnešní době její území zhruba odpovídáIráku, severovýchodníSýrii, jihovýchodnímuTurecku a jihozápadnímuÍránu.
Mezopotámie byla kolébkou civilizace. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byla rozdělena na severníAsýrii a jižníBabylonii. Horní část Babylonie se nazývalaAkkad a dolníSumer.[1] V roce 539 př. n. l. doBabylónu vnikliPeršané z dynastieAchaimenovců a v roce 331 př. n. l. pakAlexandr Veliký, po jehož smrti se Babylón stal součástíSeleukovské říše.
Okolo roku 150 př. n. l. se Mezopotámie zmocniliParthové, ve 2. století našeho letopočtu opět Peršané. V roce637 se vlády nad Mezopotámií ujalimuslimštíArabové. Od té doby se Mezopotámii říkaloEl Irák el'Arabi, jak ji Arabové nazvali.
Povodí řek Eufrat a Tigris, které vytyčují Mezopotámii
Mezopotámie leží v povodí řekEufrat aTigris. Řeky pramení v Arménské vysočině na území dnešníhoTurecka, kde se na jednom místě jejich tok přibližuje na vzdálenost asi 50 kilometrů. Poté Tigris teče rychle na východ a pak na jihovýchod, zatímco Eufrat na jihozápad a poté na jih a jihovýchod. Tigris má více přítoků než Eufrat, kterým protéká méně vody a jehož proud je tak mírnější. Podzimní deště zvedají hladiny obou řek azáplavy vrcholí v dubnu a květnu. Kvůli tomuto přírodnímu procesu se v níže položených oblastech podél Eufratu a Tigridu nahromadily nánosy bahna, zatímco v kopcích se vytvořila úrodná údolí.[3]
Nejstarší známé vesnické osídlení v Mezopotámii se datuje do 6. tisíciletí př. n. l. První byla osídlena severní Mezopotámie, protože lidé se ještě nedokázali bránit záplavám Eufratu a Tigridu.[5]
Při Eufratu bylo více měst než při Tigridu, kde podmínky osídlení nebyly tak příznivé. Zakládání a rozvoj sídlišť vzdálených od hlavních toků umožňovala rozsáhlá síť kanálů. Ty měly dva účely: zajišťovaly vodu odlehlým zemědělským půdám a zároveň odváděly vodu z míst, kde jí byl přebytek (např. v okolí veletoků při jarních záplavách).[6]
První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Okolo roku 1630 př. n. l. seBabylonie zmocniliChetité a asi o sto let později pakKassité, kteří jí vládli téměř pět století. Do osudu Asýrie od konce 2. tisíciletí př. n. l. začali zasahovatAramejci a od poloviny 1. tisíciletí př. n. l. lze již mluvit o aramejizaci země, kdyaramejština nakonec vytlačila akkadštinu. Na konci 7. stol. př. n. l. se pány Mezopotámie staliMédové. Babylón poté zažíval krátké období renesance, které o století později (539 př. n. l.) přerušil příchodPeršanů. V roce 331 př. n. l. dobyl BabyloniiAlexandr Veliký a ta se po jeho smrti stala součástíSeleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se území zmocniliParthové. Po půl tisíciletí podlehli Parthové Peršanům, kteří Babylonii připojili ke své říši.[7][8]
V roce637 se vlády nad Mezopotámií ujalimuslimštíArabové, kteří v roce 762 vybudovali novou metropoliBagdád. Od té doby se Mezopotámii říkaloEl Irák el'Arabi, jak ji Arabové nazvali.[9]
Naplavenina složená z hlíny ajílu, kterou přinášely záplavy z Eufratu a Tigridu, se v Mezopotámii stala hlavní stavební surovinou, z které se vytvářely např. cihly, nádobí, náčiní a sudy, ale takéhliněné tabulky. První písemné doklady (psanésumersky)[8] jsou napsané právě na nich a pocházejí z počátku 3. tisíciletí př. n. l., poslední pak z konce posledního století př. n. l. Hliněné tabulky byly ve své době zdaleka nejrozšířenějším psacím materiálem, nejdůležitější nápisy byly však tesány do kamene. S příchodemAramejců začaly ustupovat jimi používanémupergamenu apapyru, které se lépe hodily k zachycení aramejského hláskového písma.[10] Záznam na tabulky spočíval ve vytlačení textu do tvárného vlhkého povrchu a následném vypálení v ohni nebo usušení na slunci. Pisátko bylo většinou z rákosu, ale někdy i ze dřeva nebo jiného materiálu.[11]
Hliněné tabulky dosahovaly rozměrů od 1 × 1 cm přes běžnější 4 × 4 cm až po největší 30 × 46 cm.[10] Nejprve se na ně kreslilypiktogramy a poté vznikloklínové písmo, jehož vynález se přisuzujeSumerům.[12] Původně se znaky psaly ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, pak ale došlo k otočení o 90° doleva a psalo se zleva doprava. Klínovým písmem se zapisovalo několik jazyků, např.perština, babylonština a asyrština (dnes souhrnněakkadština). Jedním z prvních úspěšných badatelů snažících se rozluštit klínové písmo se na počátku 19. století stalGeorg Friedrich Grotefend.[13]
Nejstarší klínopisné záznamy tvořily hospodářské záznamy, účetní výkazy, inventáře majetku a seznamy zaměstnanců nebo obětí. Původní nepsané právo bylo s rozvíjející se společností potřeba přeměňovat na právo psané. První známé normativní dílo nechal vydat sumerský vládceUrukagina ve 24. stol. př. n. l. Mimo jiné např. zakázal, aby žena náležela dvěma mužům, a také zakázal vydírání. V díle se též nacházelo heslo „Nechť mocný neubližuje vdovám a sirotkům“, které později převzalo několik panovníků. Toto dílo většinou není považováno zazákoník. Do dnešní doby se nedochovalo.[14]
První zákoník v pravém slova smyslu vydal zakladatelstátu 3. dynastie urskéUr-nammu ve 21. stol. př. n. l.[15][16] Zachoval se na tabulce o rozměrech 20 × 10 cm. Vladař v něm vystupuje jako posel bohů, jejichž vůli tlumočí. Zákony se týkaly např.čarodějnictví a trestů za ublížení na těle.[14] Další dva (zatím) nejstarší zákoníky jsou tzv.Bilalamův akkadský zákoník aLipit-Ištarův sumerský zákoník.[17][18]
Zákony mají charakter třídního zákonodárství, zabývají se mimo jiné vztahy meziotroky a plnoprávnými občany. Dalšími oblastmi, na něž se soustředily, jsou manželství, dědické právo a hospodářské poměry.[19]
Nejznámějším zákonodárným dílem pocházejícím z Mezopotámie jeChammurapiho zákoník, který se zachoval na více než dvoumetrové čedičovéstéle. Je psánakkadsky a zprava doleva, obsahuje 282 paragrafů. Zákony řeší konkrétní případy, nepřinášejí obecné formulace (nedefinují např. krádež, závěť atd.).[19] Pochází přibližně z roku 1686 př. n. l.Dioritovástéla, na níž se zákoník zapsaný klínovým písmem zachoval, byla objevena roku 1901 a dlouho se soudilo, že jde o nejstarší zákoník světa vůbec. Stéla je dnes uložena vpařížskémLouvru.[20]
První literární díla, sumerské hymny, byla psána na konci 3. tisíciletí př. n. l. Ve větší míře se sumerská literatura začala psát v 18. stol. př. n. l. v chrámech v Nippuru,Uru,Uruku aKiši. V té době se také začínala objevovat akkadsky psaná literatura. Charakteristickým znakem mezopotámské literatury byla anonymita autorů.[21]
Přední místo v nejstarší literatuře zaujímaly hymny na bohy a světské vladaře, které byly zpravidla určeny k zhudebnění a přednesu při slavnostech.[22] Hymny na bohy byly doprovázeny bubny a hymny na vladaře harfou nebo lyrou. Příbuzným druhem literární tvorby byly předmluvy k zákoníkům, které sloužily jako oslava vladaře.[21] Dalšími populárními žánry v Mezopotámii byly modlitby[23], nářky, báje a eposy.
Mezi bájemi vynikala báj ostvoření. Vypráví o stvoření bohů, následném stvoření Země a nebe, vesmírných těles a člověka. Mimo jiné se v ní píše: „Člověk byl stvořen proto, aby sloužil bohům.“ Největší roli v sumerské verzi hrál bůhEnlil a v akkadské verzi bůhMarduk. V dalších bájích se vyskytují motivy podobnébiblickým příběhům, např. stvoření člověka z hlíny, příběh podobný tomu oKainu aÁbelovi, mýtus oráji nebo báje o potopě.[24]
Největší památkou mezopotámského písemnictví jeEpos o Gilgamešovi, který ale v samotné Mezopotámii nebyl nejspíše moc znám a neměl veliký význam v tamější literární tradici.[25] Zatím je o něm známo šest sumerských básní, z nichž pět tvoří novoasyrský epos. Kanonickou akkadskou verzi tvoří 12 tabulek.[26] Příběh vypráví o Gilgamešově životě, o jeho dobrodružstvích a neúspěšném hledánínesmrtelnosti. Epos je důležitý svým rozsahem, stavem zachování, příběhem a rozvinutou básnickou formou.[25]
Mezopotámská společnost bylapatriarchální, muži se zabývali vyššími hospodářskými úkoly (např. obdělávání půdy pluhem) a ženy pracovaly v domácnosti. Uvnitř občin, k jejichž existenci byla zapotřebí stavba kanálů a vodních děl a jejich udržování, se začaly vytvářet majetkové rozdíly, které v důsledku vedly k vrstevnímu rozdělení společnosti. Stejně tak rozdíly mezi občinami vyúsťovaly v loupežnické výpravy, které dále prohlubovaly tyto rozpory. Výsledkem často bývalo podrobení poražené občiny a její splynutí s občinou vítěze. Tak vznikaly první vládní jednotky.[27]
První představitelé vládní moci byli zároveň hlavami chrámového kněžstva. Jejich mocenský význam spočíval hlavně v obrovském majetku, který nahromadili. Chrámy vlastnily velká území, kromě nich ale existovala i půda občinová a půda udělovaná některým významným rodinám. Chrámový pozemek byl rozdělen na několik částí, z nichž každá plnila jinou funkci. Kvůli správě nemovitostí vznikl rozvětvený správní aparát, v jehož čele byl vrchní správce. Postupem času někteří chrámoví zaměstnanci klesli do předtím nepříliš rozsáhlé třídyotroků.[27]
Majetek, který chrámy nashromáždily, jim zajistil hospodářskou a politickou moc. Kvůli ochraně před sousednímiměstskými státy začaly okolo sebe stavět hradby a opevnění.[27] Kvůli rostoucímu významu chrámů se jejich představitelé začali (od dobSargona Akkadského) nazývat tituly jako „král Sumeru i Akkadu“ nebo „král čtyř světových stran“, čímž vyjadřovali snahu rozšířit svou vládu na co největší území. Navíc se nechávali ještě za svého života zbožšťovat.[28]
Chammurapi (zhruba 1800 př. n. l.), nejvýznamnější vládcestarobabylonského období, již vládl plně centralizované říši. Byl nejvyšším správcem, zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. V této tradici pokračovali další babylonští aasyrští panovníci.[28] V novobabylonském období došlo k oddělení panovníka od role velekněze, což posílilo postavení kněžstva.[28]
Někteří z panovníků Mezopotámie byly ženy, které vládly buď tak, že iniciativou překonávaly své manžely panovníky, nebo i samostatně. Mezi ně patří např.Kubaba aSemiramis.[29]
Otroctví bylo základním rysem mezopotámské společnosti.[30] Právně se rozlišovalo mezi otroky v soukromých a veřejných službách, mezi otroky domácími (mezopotámskými) a cizími a mezi otroky narozenými v domě pána a pořízenými odjinud. Třída otroků se rozšiřovala např. o válečné zajatce, kteří byli původně zabíjeni, o dlužníky, kteří nebyli schopni uspokojit své věřitele, a o pachatele trestných činů.[31] Otroci bývali označováni, a to buď zavěšením tabulky, tetováním, oholením vlasů na přední polovině hlavy nebo propíchnutím uší (v Asýrii).[30]
Těžba ve starověkém blízkém východě.Arsen hnědě,měď červeně,cín šedě, železo zrzavě, zlato žlutě, stříbro bíle aolovo černě. Žlutá oblast značí výrobu arsenového bronzu, šedá cínového bronzu.Umělecká představaVisutých zahrad Semiramidiných s Babylonskou věží v pozadí
Mezopotámie měla spolu s Egyptem ve starověku nejlepší podmínky prozemědělství. Bylo tam (a stejně tomu je v dnešnímIráku)kontinentální podnebí s velkými výkyvy teplot (zhruba od +50 °C do −5 °C). V únoru až březnu, kdy začínalo jaro, docházelo k rozvodnění Eufratu a Tigridu. Období sucha začínalo ke konci června a končilo v září.[32]
Pole se nehnojila, protože to obstarávaly záplavy, a k setbě se využíval mimo jinépluh. Nejúrodnější půda se nacházela v Babylonii. Hlavními obilninami v Mezopotámii bylyječmen, který sloužil k přípravě potravin,pšenice dvouzrnka, která sloužila k přípravěchleba a k výroběpiva, apšenice jednozrnka. Dále se tam pěstovaly např.sezam,hrách setý aboby.[32]
Z dobytka se nejčastěji chovaltur domácí, který se využíval hlavně k orbě, k obsluze zavodňovacích zařízení a promléko.Hovězí maso bylo kvůli nákladnosti chovu drahé. Důležitý byl také chovkoz aovcí, z kterých se získávala vlna (ovce), srst (kozy), mléko a maso. Mezi dalšíhospodářská zvířata patřily např. husy, kachny a kuřata; v pozdější asyrské době se začaly chovat i včely.[33] Jako tažná zvířata se nejdříve využívaliosli, od dobkassitských panovníků pakkoně a kříženci předchozích dvoumuly.[33] Jako domácí mazlíčci nebo pomocníci pastýřů byli chovánípsi; někteří byli využíváni i k lovu. Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. hrál důležitou rolirybolov.[34]
Řemeslníci se zpočátku soustředili na výrobu zemědělských nástrojů, od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. začalo docházet k rozšiřování výroby i do jiných oblastí (např. oblečení, nádobí, šperky, zbraně). Jedním z nejstarších řemesel bylohrnčířství. V Mezopotámii byl nedostatek dřeva, kamene a kovů, jako materiál se používaly hlavně hlína, rákos, vlna, kůže a len.[35]
V náboženských představách obyvatel Mezopotámie se odrážely přírodní jevy, jejichž podstatu si nedovedli vysvětlit rozumem. Představy se projevovaly kultem bohyně-matky, jejíž sošky jsou známé již z 5. tisíciletí př. n. l. Základní přírodní síly byly zosobňovány a povyšovány na bohy. Ve 3. tisíciletí př. n. l. měli Sumerové několik set takových bohů, z nichž nejvýznamnější byliAn, bůh nebe,Enlil, bůh země, aEnki, bůh vody. Jednotlivá města měla své božské ochránce, jejichž význam vzrůstal a klesal s významem daného města.[36]
Středem náboženského života byl chrám, jehož jádro bylo tvořeno obětním oltářem. Ten byl původně přístupný všem, později ale vznikla vrstva kněžích, kteří se považovali za prostředníky mezi bohy a lidmi. Kněží si postupem času vybudovali silný společenský a politický význam. Mezi náboženské stavby patřilyzikkuraty, které měly zdůraznit menší vzdálenost kněží k bohům. Důležitou roli hrály chrámové slavnosti, z nichž nejvýznamnější byly novoroční svátky pořádané při jarní rovnodennosti.[37]
Chrámy měly velký vliv na vzdělání, protože se u nich zakládaly archivy, knihovny a školy, kde se potomci vyšších vrstev učili čtení, psaní a základním vědním oborům.[38] První školy vznikaly v 1. polovině 3. tisíciletí př. n. l. a později byly zesvětštěny.[39] Mimo to se chrámy snažily pomáhat chudým, např. stanovováním spravedlivých standardů váhy a míry nebo poskytováním bezúročných půjček.[40]
V Mezopotámii byla známádesítková išedesátková soustava, přičemž starší byla šedesátková. Znak pronulu se používal až v pozdně babylonských astronomických textech, ale ne na konci čísla, kde se místo toho vynechávalo místo nebo tam byly umístěny dva šikmé klíny. Používalo se sčítání a odčítání, násobení a dělení, zlomky, umocňování a odmocňování i rovnicedruhého a třetího stupně.Geometrie se využívala převážně na výměru polí a jiných nemovitostí, měření objemu košů a schránek atd., objevy ale naznačují, že se tehdejší odborníci zabývali i problémyPythagorovy věty aEukleidovské geometrie.[41]
Protože astronomická pozorování probíhala nazikkuratech, podíleli se na nich převážně kněží. Jejich činnost často nebyla vědecká a namísto toho se zabývaliastrologií. Nicméně astronomové zjistiliekliptikuSlunce a oběžnou dráhuMěsíce okoloZemě. V 7. stol. př. n. l. dokázali předpovídatzatmění Měsíce a později izatmění Slunce. Rozdělili lunární rok na 12 měsíců s 354 dny, k vyrovnání se solárním rokem byl do kalendáře vkládán přestupní měsíc. Od3. dynastie urské začínal rok jarnírovnodenností.[42]
Mezopotámské představy o Zemi jsou však poněkud fantastické ve srovnání s vysokým stupněm astronomických znalostí. Obyvatelé Mezopotámie považovali Zemi za dutou polokouli, nebe za větší polokulovitý poklop, který Zemi přikrývá a má tři patra; lidé mohou spatřit pouze první, největší, na němž se pohybují nebeská tělesa; u obzoru jsou hory Východu a Západu s branami, z nichž první otvírá Slunce ráno při svém nástupu celodenní pouti přes viditelnou klenbu nebes, druhou večer po jejím skončení. Nebeská klenba měla také okna, jimiž bozi sesílali déšť. Hvězdám jsou přikázány pevné dráhy a stanoviště.
Josef Klíma,Společnost a kultura starověké Mezopotámie
Z Mezopotámie se zachovalo množstvílékařských textů. Jedním druhem těchto textů jsou předpovědi, které se zabývaly vyhlídkami pacienta v určitých situacích (s určitými nemocemi), ale jen velmi zřídka se zabývaly léčbou.[43] Další texty zabývající se léčením pacientů vypovídají o využívaných lécích, kterými byly živočišné produkty, např. tuk, krev, mléko a kosti, a dále byliny, stonky, listy, kořeny a plody, které mohly být případně smíchány např. s pivem nebo medem. Některé se polykaly, jiné se přikládaly na tělo nebo se do něho dopravovalyčípkem.[44]
↑MONACO, Salvatore F. Proto-Cuneiform and Sumerians.Rivista degli studi orientali. 2014, roč. 87, čís. 1/4, s. 277–282.Dostupné online [cit. 2021-09-14].ISSN0392-4866.
↑ALSTER, Bendt. On the Earliest Sumerian Literary Tradition.Journal of Cuneiform Studies. 1976, roč. 28, čís. 2, s. 109–126.Dostupné online [cit. 2021-09-14].ISSN0022-0256.doi:10.2307/1359501.
↑HALLO, William W. Individual Prayer in Sumerian: The Continuity of a Tradition.Journal of the American Oriental Society. 1968, roč. 88, čís. 1, s. 71–89.Dostupné online [cit. 2021-09-14].ISSN0003-0279.doi:10.2307/597899.
