Memento mori (výslovnost [mementó morí],latinskypamatuj nasmrt;pamatuj, že jsi smrtelný[1]) jemravní zásada, často citovaná vestředověku a ranémnovověku, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svoupomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jakolidská kostra a její části (smrt) nebopřesýpací hodiny (krátkost času).
Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již vPlatónově dialoguFaidón, v němžSókratés říká, že „opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná“.[2] Podobné názory v antice dále hlásalistoikové aSeneca.
Vkřesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivénunc est bibendum („teď je třeba pít“), a získalo náboženský ráz.Memento mori připomínalo nadcházejícíposlední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost,pomíjivost a prázdnotu (vanitas) pozemských potěšení.
Biblický základ tohoto postoje se nachází vSírachovcově poučení „budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš“[3] a v rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadechpopelce naPopeleční středu, při nichž jsou věřící poznamenáváni popelem a upozorňováni „prach jsi a v prach se obrátíš“.
Vumění se témamemento mori od středověku objevovalo nejčastěji v kontextu hrobů, pohřbů a pohřebišť,ale časté bylo na gotických a renesančních epitafech (např. Zlíchovský oltářMonogramisty IP ve výzdobě hodin, kde se používaly nápisy jakoUltima forsan (snad poslední hodina),Vulnerant omnes, ultima necat (každá zraňuje, poslední zabíjí),Tempus fugit (čas běží) neboHodie mihi, cras tibi (dnes mně, zítra tobě). Vyobrazenítance smrti (danse macabre) se na konci středověku objevovala běžně i v kostelích, zejména v pohřebních kaplích a karnerech, také na epitafech.
V období manýrismu a baroka to byl módní námět v malbě, sochařství i grafice: často lebka, nebo zátiší s lebkou, uhašenou svící, přelomeným sloupem, doprovázené nápisem (Memorare novissima, et in aternum, non peccabis). Příbuzným malířským žánrem bylovanitas, to jestzátiší s motivy připomínajícímipomíjivost. Motiv lebky, kostlivce či pootevřené rakve se objevoval také na osobních špercích či kapesních hodinkách. V době barokní byl kostlivec přítomen ve výzdobě lékáren (např. dveře Ditrichovy lékárny v Nerudově ulici v Praze), v klášterních kryptách řádu kapucínů, malovaní kostlivci se dochovali například v kryptě jejichpražské Lorety. Jindy hrozbu smrti personifikoval Saturnus s kosou a přesýpacími hodinami v ruce.
.jpg)
Obrázky, zvuky či videa k tématuMemento mori na Wikimedia Commons
