Melilla [meˈliʎa] (berberskyMritch neboMrič) je, vedle městaCeuta, jedním ze dvoušpanělských měst naStředomořském pobřeží severníAfriky. Je obklopena územímMaroka, a sice regionemRíf. Dříve byla Melilla považována za součást Andalusie, a tak byla do 14. března 1995, kdy jí byl udělen statut autonomního města, přidělena kprovincii Málaga. Před vstupem Španělska do Evropské unie byla Melilla svobodným přístavem. Její obyvatelstvo se skládá zkřesťanů (asi 45 %),muslimů (též asi 45 %) – předevšímBerberů,židů (5 %, tj. asi 1000 obyv.) a malého počtuhinduistů. Úředním jazykem ješpanělština.
Melilla je původněfénickou pevností, která sloužila ochraně dřívějšího království vTlemcenu aFesu. Pevnost byla roku1497 dobyta Španělskem a zůstala od té doby jeho državou. Od roku1956, kdy získaloMaroko nezávislost, si činí nároky na Melillu, stejně jako i na Ceutu a několik neobydlených ostrůvků před marockým pobřežím, které též náležejí ke Španělsku. Protože žádná z těchto oblastí neoplývá výrazným nerostným bohatstvím, zůstávají protesty marockého království v mezích.
1497 Melilla dobyta vévodským rodem Midina Sidonia s požehnáním španělské koruny
1556Španělsko přebírá formální kontrolu nad Melillou
1562 útok kmenů z Rifského pohoří, Melilla na 3 roky v obležení
1687 první ze tří útokůmarockého sultána, další v letech 1696 a 1697
1780 dohoda z Aranjuezu mezi marockým sultánem a španělským králem, ve kteréMaroko uznává existenci Melilly, přestože na menším území než původně
1860 území Melilly je rozšířeno po španělském vojenském tažení do Maroka
1893 útok kmenů z Rifu, které začaly Melillu obléhat, bylo proti nim vysláno 25 000 mužů
1908 dvě společnosti pod ochranou El Roghiho, tehdejšího náčelníka rifské oblasti, začaly dolovat olovo a železo asi 20 kilometrů od Melilly, začala se stavět železnice
1908 v říjnu stejného roku se Roghiho vazalové vzbouřili a vydrancovali doly, které zůstaly zavřené až do roku 1909
1909 Španělsko přebírá kontrolu nad okolím Melilly, s oblastmi Oued Kert a Oued Molouya
1910 rifské kmeny ustoupily Španělům, kteří obnovili činnost v dolech a ujali se přístavních prací v Mar Chica
1911 znovuvypuknutí nepřátelství, kdy jednotky rifského vůdce Abd el Krima uštědřily Španělům drtivou porážku a nebyly zpacifikovány až do roku 1927, kdy se Španělsku podařilo získat území opět pod kontrolu
1978 marocký král Hassan II. si nárokuje Melillu aCeutu
1983 marocká blokáda Melilly i Ceuty
1988 bilaterální dohoda mezi Španělskem a Marokem o ekonomické spolupráci
1994 autonomie pro Melillu není španělskou vládu zcela schválena, což vede k založení místního sněmu o 25 členech, podobného městským radám ve Španělsku
14. března 1995 Melilla získává autonomní statut
6. listopadu 2007 navštěvuje Melillu španělský králJuan Carlos I. akrálovna Sofia, což představuje první návštěvu španělského monarchy na tomto území po 80 letech
25. ledna 2016 je město zasaženo silným zemětřesením o síle 6,3 stupně Richterovy škály. Zranilo se při něm kolem 26 lidí.
Tato návštěva ukázala v podobě demonstrací, jak velké podpoře se španělská královská rodina v Melille těší, zatímco marocká vláda návštěvu odsoudila, protože považuje přítomnost Španělska v Ceutě a Melille za anachronismus a požaduje marockou suverenitu nad těmito územími.[1]
Melilla je autonomním městem Španělska, obklopeným na pevnině územím Maroka, které si na Melillu, stejně jako naCeutu a několik malých španělských ostrovů při africkém pobřeží (Španělské severoafrické državy), dělá nároky. Zakládá je na faktu, že tato oblast byla mezi lety 791 a 1497, kdy bylo město zabráno Španělskem, pod nadvládou muslimských dynastií. Naopak Španělsko prohlašuje, že na rozdíl od protektorátních území někdejšího Španělského Maroka byla Melilla součástí Španělska téměř od jeho vzniku jako nezávislého státu. Melilla je tak součástí Španělska mnohem déle než některé současné španělské regiony, jako napříkladNavarra. Tyto argumenty však Maroko považuje za irelevantní.
Ekonomiku Melilly představuje především obchod, který tvoří 0,1 % celého obchodu Španělska. 95 % těchto obchodů je malých, zapsaných jako fyzické osoby. V současnosti zde existuje asi 3 400 firem, z nichž polovina je ve sféře nemovitostí a hoteliérství. Tradičním odvětvím průmyslu je rybolov, zpracování ryb a též stavba lodí v místních loděnicích. Melilla, jejíž přístav má statut svobodného přístavu, též obchoduje s rybami, ovocem, železnou rudou a olovem. Průmyslová výroba se také orientuje na těžené suroviny – kovové výrobky, chirurgické a ortopedické nástroje atd. Vysoké zisky má Melilla z přeshraničního obchodu (z legálního i z pašování). Další příjmy města pocházejí z pomocných fondů Španělska aEvropské unie. Jedinou úřední měnou jeeuro.
MelillskáCapilla de Santiago neboli Jakubova kaple představuje jedinou ryzígotickou architekturu na africkém kontinentě.Melilla bývala prosperující částíŠpanělského Maroka. Nová buržoazie vyjadřovala svoji prestiž skrzemodernismus, katalánskou verziart nouveau, která byla tehdy ve Španělsku oblíbená. Dílny inspirovanékatalánským architektem Enriquem Nieto, pokračovaly v modernistickém stylu, ačkoliv všude jinde už vyšel z módy. Tím pádem má Melilla hned poBarceloně druhou největší koncentraci modernistických prací ve Španělsku.Melilla je vychvalována jako příkladmultikulturalismu, jelikož v tak malém městě jako je, můžeme najít až tři velká náboženství, a je s podivem, jak vedle sebe žijí lidé různého vyznání v poklidu. Křesťanská většina převládající v minulosti nyní klesá, zatímco muslimské obyvatelstvo roste.45 % obyvatel je původem z Pyrenejského poloostrova, Španělé a katolíci. Dalších 45 % tvoří muslimové, především původem maročtí Berbeři z oblasti Rifu, kde se Melilla nachází a jejich mateřským jazykem jetamazight. Asi 1000 obyvatel tvoří Židé, kteří sem prchali už v dobáchšpanělské inkvizice a vraceli se z několikasetletého exilu v Maroku. Přesto jejich počet klesá, před2. světovou válkou tvořili asi 20 %, zatímco dnes asi 5 %. Indové a Číňané tvoří poslední větší část obyvatelstva, které sem přišlo hlavně z obchodních důvodů. Dalšími obyvateli jsou ilegální imigranti ze subsaharské Afriky a zAlžírska. Specifikem je dojížďka Maročanů za prací. Ti denně tvoří až o 30 000 obyvatel víc. Někteří z nich v Melille i bydlí, avšak nemají volební právo.
Mellila la Vieja, pevnost a staré městoStaré město a přístavPohled z hradeb Melilly na horu Gurugú a Nador v MarokuRadnice
Melilla La Vieja (Medina Sidonia) – historické centrum města, pahorek osídlený již Féničany, po nich Římany a Araby, je obehnán zdmi hradeb srenesanční pevností ze 16. století, s bastiony, sklady, cisternami a dalšími budovami ze 17.- 19. století z období vlády Bourbonů. Hlavní objekty jsouː
Cuevas del Conventico – jeskyně, užívané Féničany, Římany a Araby, přístupné z Muzea křesťanského umění (Museo del arte sacra)
Aljibes (cisterny) z roku 1571
Almacenes (sklady) ze 16.-18. století
Chrám Nejsvětějšího početí (Iglesia de la Purísima Concepción), raně barokní z roku 1687, rekonstruovaný roku 1757; zde je uctívána patronka města, Panna Maria Vítězná (Nuestra Señora de la Victoria)
Maják
Vojenské muzeum
Městské muzeum
Punsko-románské archeologické naleziště
Obchodní domy z 18. století
Hospital del Rey (Královská nemocnice), 1757-1787
Ve druhé polovině 19. století začala výstavba moderního města, zprvu novoslohovými stavbami (například novogotický palác (UNED), a vrcholila (podobně jako v Barceloně) secesí, konstruktivismem a modernou ve 20.-30. letech 20. století. Z těchto staveb je téměř 500 evidováno a celá památková zóna je chráněna zákonem o kulturním dědictví. Mnohé budovy projektovalEnrique Nieto y Nieto (1880-1954), architekt barcelonské školy a následovníkLluise Domènecha Montanera. V Melille se usadil a vytvořil rozsáhlé dílo, jakokvětinové budovy, Casa Tortosa, La Reconquista nebo Casa Melul. Dalšími tvůrci modernismu v Melille byli Emilio Alzugaray Goicoechea a Tomás Moreno Lázaro. Ve 30. letech převládl stylart deco, výrazné stavby vytvořili architekti Francisco Hernanz Martínez nebo Lorenzo Ros Costa, například:
Chrám Svatého Srdce ježíšova (Iglesia del Sagrado Corazón de Jesús)
8. září – Fiestas Patronales (svátky patronky Victorie)
17. září – Día de Melilla – den Melilly, připomíná se dobytí města jednotkami vévody z Medina-Sidonia roku 1497, berberské obyvatelstvo den Melilly slaví, ale odmítá se účastnit aktů pocty pro rod Medina Sidonia
letecká doprava: linky ze španělských měst Málaga (AGP/LEMG), Almería (LEI/LEAM), Granada (GRX/LEGR), Barcelona (BCN/LEBL) a Madrid (MAD/LEMD); v současnosti rovněž ze Sevilly, Valencie a z Palma de Mallorca na Baleárských ostrovech
námořní doprava: trajekty z Málagy a Almeríe
silniční doprava: křižuje hranici s Marokem
Nejbližší marocká města jsou Nador, Beni-Enzar a Farhana.
Melilla se stala cílem migrantů z mnoha zemíAfriky, kteří se pokoušejí přes Maroko (aAlžírsko) dosáhnout města, a docílit tak vstupu do Španělska a tím i EU. Město je chráněno před ilegálními přestupy dvěma vysokými ploty (jeden je vysoký 3 m, druhý 8 m), hlásiči pohybu, infračervenými kamerami i četnými hlídkami policieGuardia Civil, ovšem obdobně jako v Ceutě s pochybnými výsledky. Situace se přiostřila koncem roku2005, když se proslechlo, že Španělsko má v úmyslu bezpečnostní opatření zesílit. Při následující vlně pokusů o překonání hraničních překážek došlo i k smrtelným zraněním; Maroku pak různé organizace, jakoAmnesty International aLékaři bez hranic, vytkly, že vysadilo zajaté uprchlíky v poušti. Španělé postavili třetí, nejdelší a třípásmový plot, který brání přelézání uprchlíků po domácky vyrobených žebřících. Náklady na jeho výstavbu se odhadují na 33 milionů eur. Je to 11 kilometrů třímetrových souběžných plotů navýšených o ostnatý drát, s pravidelně rozestavenými pozorovatelnami a se silnicí, která slouží policejním nebo ambulantním vozidlům v případě potřeby. Podzemní kabely spojují reflektory, hlukové a pohybové senzory a videokamery do centrální kontrolní kabiny.
↑François Papet-Périn, "La mer d'Alboran ou Le contentieux territorial hispano-marocain sur les deux bornes européennes de Ceuta et Melilla". Tome 1, 794 p., tome 2, 308 p., thèse de doctorat d'histoire contemporaine soutenue en 2012 à Paris 1-Sorbonne sous la direction de Pierre Vermeren.