Maxmiliánovi rodiče měli málo společného. Fridrich byl nemluvný starý muž s pevnými a veskrze počestnými zásadami, zabývající se astrologií, sbíráním vzácných kamenů a listin. Jeho žena, mladší o jedenadvacet let, vyrostla naportugalském královském dvoře v přepychu a nádheře. Měla laskavou povahu a příjemný vzhled. Navzdory svému mládí byla kultivovaná a vzdělaná. Eleonora císaři porodila za patnáct let manželství celkem šest dětí, z nichž první roky života přežili pouze Maxmilián aKunhuta (Kunigunda). Císařovna zemřela, když bylo Maxmiliánovi osm let, což ho velmi zasáhlo, protože se cítil v blízkosti matky v bezpečí, starala se jak o jeho fyzický, tak psychický rozvoj. Hlubší vztah s otcem navázal až později, oba se snažili proniknout do tajů světa.
V ohrožení života se Maxmilián ocitl už v raném dětství, když se císař rozhodl přesídlit zVídeňského Nového Města doVídně. Tam císaře v důsledku intrik jeho bratraAlbrechta uvěznili i s celou rodinou na hradě. Fridrich se rozhodně odmítl vzdát, a tak rodina v obleženém hradě trpěla hladem. V této době překonala mladá císařovna samu sebe, dodávala odvahu svému deprimovanému manželovi a vedla rozhovory se vzbouřenci. Zajetí císařovy rodiny trvalo téměř rok (1463–1464). Vysvobození jim přinesla až Albrechtova smrt.
Matka vedla své děti ke křesťanskému životu a kladla si za cíl vychovat ze svých dětí upřímné lidí a dobré křesťany. Měla jasné představy, jak by se měl budoucí císař chovat, což její muž nesplňoval (oblékal se obyčejně, stačilo mu skromné jídlo, nebyl příliš reprezentativním typem). Císař byl naopak toho názoru, že jeho žena syna příliš rozmazluje, což vedlo k mnohým dohadům mezi manželi. Fridrich za synova učitele vybralPetra Engelbrechta, jenž k dítěti rozhodně nepřistupoval láskyplně a s pochopením, měl dokonce od císaře svolení k tělesným trestům. Eleonora svého chotě přesvědčila, že je třeba nalézt pro Maxmiliána lepšího vychovatele. Syn měl po matce nadání pro jazyky, ovládal němčinu, španělštinu, italštinu, částečně angličtinu a později rychle ovládl na burgundském dvoře francouzštinu a vlámštinu. Byl nesmírně tělesně zdatný, o jeho hrdinských činech se později šířily fascinující historky (např. prý strčil hlavu do tlamy lvice). Princ ovládal lov se sokoly, což byl jeden z mála společných zájmů jeho rodičů. Proslul také jako vynikající tanečník a společník, dokonale ovládající umění konverzace, navzdory tomu, že v mládí měl určité problémy s řečí.
Jako osmnáctiletý získal Maximilián na jaře1477 první válečné zkušenosti v boji s Maďary, kteří napadli Rakousy. Brzy poté se však odebral doNizozemí, kde se oženil s dědičkou nedávno zesnulého burgundského vévodyKarla SměléhoMarií Burgundskou. V létě roku 1479 porazil v bitvě vojsko francouzského králeLudvíka XI., který si nárokoval vládu nadBurgundskem. Boj o tzv. burgundské dědictví přinesl sice Habsburkům zisk bohatýchnizozemských provincií, ale zároveň je zatáhl do dlouholetých a vyčerpávajících válek s Francií, které Maximilián vedl po celou dobu své vlády.
Maximilián byl velkým politickým fantastou a snílkem. Spřádal grandiózní politické plány, jež mu především měly zajistit územní zisky bez jeho osobní vojenské účasti. Celý život pomýšlel na uspořádáníkřížové výpravy protiOsmanským Turkům a jejichexpanzi na Balkáně. Nikdy ji však nerealizoval, neboť mu to nedovolilo zaneprázdnění jinými naléhavými úkoly a také nedostatek peněz a vojska, se kterým se potýkal po celou svoji vládu.
Vbitvě u Schönbergu, ke které došlo v závěru války olandshutské dědictví v roce 1504, Maxmilián toužící po boji v čele svýchlancknechtů a rytířské jízdy napadl a porazil české žoldnéře vracející se domů z Německa. Byla to poslední bitva, ve které čeští válečníci použilihusitskou bojovou taktiku včetně tzv.vozových hradeb, které ovšem nemohli v této bitvě plně využít. V bitvě zahynulo na 1600 Čechů, ale Maxmilián ocenil statečnost nepřítele a 700 přeživších zajatců nechal okamžitě po bitvě propustit, aniž by požadoval zaplacení výkupného. Maxmilián si vítězství nad obávanými českýmikacíři velmi cenil a výjev z této bitvy se nachází na čestném místě na jeho sarkofágu v Innsbrucku.[1]
NaŘíšském sněmu veWormsu, který byl svolaný roku 1495, došlo ke snaze Maxmiliána o posílení pozice císaře tzv. Maxmiliánovými reformami, který zesílily centralizaci říše a zřídily stálé celoněmecké instituce jako např. Říšskou kancelář,Říšskou dvorní radu a Říšský komorní soud. Byl vyhlášen tzv. „věčný zemský mír“, který omezil vedenísoukromých válek mezi šlechtou.
V roce 1496 nařídil Maximilián I. vyhnání všechŽidů zeŠtýrska a Vídeňského Nového Města.[2]
Maxmilián I. zemřel na hraděWels, ale podle svého testamentu chtěl být pohřben bez balzamování těla v kapli sv. Jiří svého hradu ve Vídeňském Novém Městě, a to pod stupni hlavního oltáře, oblečen prostě do rytířského oděvu členaŘádu sv. Jiří (černý plášť s křížem). Podle posmrtného portrétu byla jeho závěť splněna. Nedokončený Vischerův mnohafigurový náhrobek vdvorním kostele vInnsbrucku tak zůstal pouhým kenotafem a památníkem dynastie.
↑ Ecce Homo - závěrečná bitva o landshutské dědictví.Český rozhlas [online]. 2004-09-12 [cit. 2020-10-13].Dostupné online.
↑DEAN PHILLIP BELL.Sacred Communities: Jewish and Christian Identities in Fifteenth-Century Germany. [s.l.]: Brill, 2001.ISBN0-391-04102-9. S. 119.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
RAPP, Francis.Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s.ISBN978-80-7185-726-6.
SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol.Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s.ISBN3-406-50958-4. (německy)
SUCHÁNEK, Drahomír. The Emperor Maximilian I and the Possibility of Personal Connection of Empire and Papacy. In:SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold.Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2008.Dostupné online.ISBN978-80-7308-254-3. S. 57–72. (anglicky)
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsourakouští panovníci
