Do deníku si později zapsal: "Max Ernst zemřel 1. srpna 1914. K životu se vrátil zpět 11. listopadu 1918 jako mladý muž, jenž se chtěl stát mágem a toužil najít mýtus své doby."[7] Během války se podílel na dvou výstavách:1916 vberlínské galerii "Der Sturm", o rok později vcuryšské "Galerii Dada". To byl také jeho první kontakt sdadaisty. V říjnu1918 se oženil s kolegyní ze studií, historičkou umění Luisou Strauss. V roce1920 se jim narodil syn Hans Ulrich, pozdějšísurrealistický malíř, roku1924 se ale manželství rozpadlo.[8]
V pozdním létě roku1919 odjel doMnichova, kde navštívilPaula Klee. Zde se také prostřednictvím časopisu "Valori Plastici" (Plastické hodnoty) seznámil s tvorbou italských výtvarníkůGiorgia de Chirico aCarla Carrà, představitelů směru nazývanéhometafyzická malba (pittura metafisica), jejichž pracemi byl v budoucnu ovlivněný.[9] V témže roce přijel za Ernstem doKolína nad Rýnem jeho přítelHans Arp. Arp byl u toho, když v roce1916 vCurychu vzniklodadaistické hnutí. Společně s Ernstem a malířemJohannesem Theodorem Baargeldem založili v Kolíně další zdadaistických center (zbývající byla vCurychu,Berlíně,Hannoveru a později i vPaříži aNew Yorku.[10] V dubnu1920 uspořádali v kolínské pivnici Winter výstavu "Dadaistické předjaří". Kdo chtěl výstavu spatřit, musel projít veřejnými záchodky. Minul dívenku v šatičkách zprvního přijímání recitující obscénní verše. Na stěnách viselykoláže a na zemi stály různé předměty, jako např. Baargeldův "Fluidoskeptrik" – akvárium plné vody barvy krve, na jejíž hladině plavaly ženské vlasy a na dně ležel budík.[11] Po několika dnech byla výstava úředně uzavřena kvůli údajnému šířenípornografie. Protože se však záminkou zákazu výstavy stala reprodukce aktuAlbrechta Dürera použitá na jedné z koláží, musela být znovuotevřena.[12] Ernst, Baargeld a Arp vydávali v Kolíně čtyřicetitisícovým nákladem časopis "Ventilátor" a rovněž vydali jedno číslo časopisu "Schammade". Ernst tehdy signoval svá díla jako "Dadamax". Kolínské dadaistické hnutí nebylo záležitostí jen tří jmenovaných umělců, spolupracovalo s nimi mnoho dalších místních výtvarníků.
Habakuk, Düsseldorf, podle modelu z roku 1934
Po skončení výstavy "Dadaistické předjaří" odjelArp doPaříže. Z iniciativyAndré Bretona byla v roce1921 Ernstovi uspořádána samostatná výstava vPaříži, samotný umělec se vernisáže nezúčastnil. Prázdniny tohoto roku strávil Ernst s Arpem,Sophií Taeuber (která se později stala Arpovou manželkou) aTristanem Tzarou vtyrolské obciTarrenz. Na konci roku1921 ho v Kolíně navštíviliPaul Eluard a jeho žena Gala, která se stala Ernstovou milenkou.[13] Výsledkem setkání obou umělců byly dva svazky Eluardových a Ernstových básní v próze "Les malheurs des immortels" (Neštěstí nesmrtelných), které následujícího roku vyšly s 21 Ernstovými ilustracemi. I další léto1922 Ernst strávil vTarrenz. Odtud v srpnu odjel doPaříže, kde se definitivně usadil.[14]
Ještě téhož roku namaloval slavný obraz "Setkání přátel", na němž zachytil 15 umělců – spisovatelů a výtvarníků, kteří stáli u zrodusurrealismu. Společnost jim dělajíRaffael aDostojevskij. V roce1923 obeslal pařížskýSalon des Indépendants (Salón nezáviských). V létě pobýval v Eluardově domě vEaubonne severně odPaříže a vyzdobil ho nástěnnými malbami. Spolu s manželi Eluardovými absolvoval v roce1924 cestu naDálný východ, při níž navštíviliSaigon. Léto roku1925 prožil u moře vBretani. Ernst se zúčastnil první souborné výstavysurrealistických malířů, která se v roce1925 konala vPaříži a kde mj. vystavoval iPicasso.[15] V té době objevuje nové výtvarné technikyfrotáž,gratáž adekalkomanii. V roce1927 se oženil sMarií-Berthe Aurenche, sestrou filmového scenáristyJeana Aurenche. V té době za pomoci gratáží maluje les. V roce1929 vyšel jeho kolážový román o 147 obrazech "La Femme 100 têtes" (Stohlavá žena), považovaný za vizuální manifestsurrealismu.
V jeho umělecké činnosti je důležitý rok1930. VBuñuelově filmu "L'âge d'or" (Zlatý věk) si zahrál roli náčelníka lupičů.[16] Na scénáři filmu se podílel iSalvador Dalí. Rovněž tímto rokem začíná série obrazů, v nichž se Ernst projektuje do podoby fiktivního ptáka Loplopa. Také vychází jeho druhý kolážový román "Rêve d'une petite fille qui voulut entrer au carmel" (Sen o malé dívce, která chtěla vystoupat na Karmel), obsahující 79 koláží. V roce1931 poprvé vystavoval vUSA, konkrétně vNew Yorku.[17] Jeho třetí a zároveň poslední kolážový román "Une semaine de bonté" (Týden laskavosti) tvořila kazeta s pěti sešity, obsahujícími 182 obrazů. Vyšel v roce1934. V tomto roce začal také vytvářet prvníplastiky. V letech1935–1936 pracoval na klíčovém obraze "Celé město", který vlastní galerieKunsthaus Zürich. Celkem 48 díly obeslal v roce1936newyorskou výstavu s názvem "Fantastic Art, Dada, Surrealism". Toho roku Ernst na obrazech poprvé aplikoval výtvarnou technikudekalkomanie, hojně používanouÓscarem Domínguezem. Jako reakci na vlastní bezmoc vůčišpanělské občanské válce namaloval roku1937 obraz "Domácí anděl", dnes vStaatsgalerie moderner Kunst vMnichově. Zároveň byly vnacistickémNěmecku jeho obrazy označeny – spolu s díly většiny ostatníchavantgardních malířů – za zvrhlé umění (entartete Kunst). V tomto roce rovněž opustil svoji druhou manželkuMarii-Berthe Aurenche. Důvodem byl poměr sesurrealistickou malířkouLeonorou Carrington, s níž žil až do své internace v roce1939.[18] V roce1938 se rozešel sesurrealisty a odstěhoval se s Carringtonovou doSaint-Martin-d'Ardèche na jihuFrancie. Po vypuknutídruhé světové války byl dvakrát internován. Poprvé v roce1939 jako "nepřátelský cizinec" (měl německé občanství) a po obsazení Francie ho v roce1940 uvěznilogestapo.
Roku1941 se mu podařilo vězení opustit a přesŠpanělsko aPortugalsko se společně s novou partnerkouPeggy Guggenheim, která ho finančně podporovala, dostal doNew Yorku. PoVánocích1941 uzavřeli manželství. Již za rok se však rozešli, protože Ernst navázal novou známost, a to s malířkouDorotheou Tanning. V roce1946 se s ní oženil a zůstal s ní po zbytek života. Usadili se spolu ve městěSedona ve státěArizona, které poprvé navštívili už roku1943. V Sedoně se věnoval především plastice. Výsledkem jeho hledání a experimentů se v roce1942 stal vynález další malířské techniky, nazvané oscilační.[19] Poprvé po válce navštívil Ernst Evropu v roce1950. Nějaký čas pobýval vPaříži, kde namaloval několik obrazů. O rok později mu byla v zámku Augustusburg v rodnémBrühlu uspořádána první retrospektivní výstava na územíNěmecka.
Ernsta – až na jeho úplné počátky – nelze považovat za klasického malíře. Neustále hledal a experimentoval a usiloval o vyjádření stále novými výtvarnými prostředky. Při tvorbě obrazů používal níže vypsané výtvarné techniky a průběžně se k většině z nich vracel.
Ernstovo muzeum v Brühlu
Nebýtprvní světové války, nevznikl bydadaismus. Toto hnutí bylo protestem proti hodnotám společnosti, která umožnila vznik tohoto rozsáhlého konfliktu. To zcela platí i pro Ernsta. Po prožitku války zcela změnil svůj hodnotový systém i výtvarný názor, ovlivněný do té dobyexpresionismem afauvismem. VKolíně spoluzaložil jedno z dadaistických center. Z různých obrázků vystříhaných z populárně-vědeckých příruček, knih oanatomii, z cestopisů či románů vytvářel originálníkoláže, které zaujaly jeho příští přátele z řad básníků, vPaříži i jinde.[23] Asi nejproslulejším obrazem Ernstova dadaistického období je "Slon Celebes". V roce1921 měl Ernst výstavu v Paříži a začal se stýkat s literáty, kteří ve francouzské metropoli stáli u vznikusurrealismu. Pochopil, že centrum dění je právě tam a roku1922 se do Paříže přestěhoval. V té době se ale už dadaismus rozpadal. Jeho principy: hravost, vůle bořit, odpor k estetickým a morálním hodnotámestablišmentu a především kult iracionálna převzalsurrealismus, který chtěl vytvořit svébytný systém poznání.[24] Ernst choval obdiv kLeonardovi. Jeho úvahy o nejednoznačných podobách skvrn na zdi, popelu v krbu nebo tekoucí vody byly pro Ernsta jedním z inspiračních zdrojů výtvarných technik, které používal nebo vymýšlel.[25] Ve svých malbách vytvářel Ernst mnohoznačný, děsivý i veselý svět, ve kterém se mísí všechno se vším: organické a anorganické, lidské a zvířecí, racionálno a magie.[26] Jeho obrazy obývají lidské postavy a fantastické kreatury zasazené do krajin italskýchrenesančních malířů. Ernst bývá označován za "mága surrealismu". Ve svých dílech se snažil nalézt ideální prostředky, aby ve dvou nebo třech dimenzích vyjádřil podstatu světa snů a imaginace, který se všem dimenzím vymyká.
V roce1934 navštívil Ernst spolu sArpemAlberta Giacomettiho, který bydlel ve vesniciMaloja veŠvýcarských Alpách.[27] Tam ho inspirovaly vyhlazené kameny vledovcových kopcích. Hladké kamenné plochy jsou pro jeho plastiky té doby charakteristické, patrné je to např. na sošeHabakuk z roku1934. Ve 40. letech začal používat i jiný materiál –bronz nebosádru. Významnými díly jsou sochyHorlivý přítel z roku1944 a zejménaCapricorne (Kozorožec) z roku1948. Jeden z odlitků tohoto sousoší o rozměrech 247 x 210 x 155 cm, znázorňujícího Kozoroha jako panovníka a vedle něj stojící ženskou postavu, lze spatřit v Národní galerii vBerlíně. Některé Ernstovy plastiky zdobí městské kašny, jako např. vAmboise veFrancii nebo rodnémBrühlu. Reliéfy a plastikami vyzdobil Ernst i své domy vSaint-Martin-d’Ardèche,Sedoně,Huismes aSeillans.
Olejomalba – Ernst ji používal po celou dobu své výtvarné činnosti.
Asambláž – na plochu obrazu jsou různými technologickými postupy upevňovány různé předměty, dílo tak získává třetí prostorovou dimenzi. Asambláže vytvářel Ernst v kolínském dadaistrickém období a většina z nich se nedochovala.
Koláž – poprvé ji začali používatkubistéGeorges Braque aPablo Picasso. Jejím principem je nakupení vzájemně nesouvisejících motivů či předmětů na plochu obrazu, nejčastěji přilepením. Lze ji kombinovat i s olejomalbou. Ernst se jí začal zabývat kolem roku1920.
Frotáž – Ernstem v roce1925 objevená technika. Papír se přitiskne na reliéfní podložku a poté se po něm přejíždí měkkou tužkou. Pro Ernsta byla v tomto případě inspirující dřevěná žilkovaná podlaha.
Gratáž – Ernst ji vymyslel ve stejné době jako frotáž. Na plátno se nanesou nejméně dvě barevné vrstvy. Nástrojem, který zanechává vhodné stopy, se seškrabují. Tímto způsobem Ernst znázorňoval hlavně les.
Dekalkomanie – objevena byla v polovině 18. století vAnglii, oblíbili si jisurrealisté. Ernst ji používal od poloviny 20. let. Je založena na obtiskování barev a vzorů. Patří do stejné kategorie jakomonotypie.
Oscilace – Původní Ernstův nápad, na který přišel během pobytu v USA. Do plechovky se vyvrtá malá dírka a pověsí se nad plátno rozprostřené na zemi. Naplní se barvou a rozkývá. Kapky barvy vytvářejí nahodilé obrazce.
Pro umístění reprodukcí obrazů Maxe Ernsta na Wikipedii zatím není licence. Je ale možné se s nimi seznámit na některém z externích odkazů. Interpretace dadaistických a surrealistických obrazů není jednoznačná. Většina jejich autorů je odmítala, případně o nich vydávala zavádějící prohlášení. To platí i v Ernstově případě.
Paní hostinská z hospody An der Lahn, anděli strážný Němců, tvůj je průmysl, anatomie a paleontologie, podaruj nás malou radostí, 1920, koláž, kvaš a akvarel na papíře, 25 x 31,5 cm, Staatsgalerie Stuttgart. Ernst v té době opovrhoval dámskými "ručními pracemi" a výšivkami, proto dvě přilepil na obraz, kde dělají společnost jakémusi stroji. Název obrazu a jeho podoba představují krystalickou podobu dadaismu.
Slon Celebes, 1921, olejomalba, 125 x 107 cm,Tate Gallery, Londýn. Obraz vznikl ještě v Kolíně nad Rýnem v Ernstově dadaistickém období. Tělo slona tvoří velký plechový kotel, z něhož čouhá hadice zakončená býčí hlavou. Nad bezhlavým ženským torzem vyrůstá sloup sfalickými symboly.
Ubu imperátor, 1923, olejomalba, 100 x 81 cm, Paulhiac (Francie), sbírka Hélène Anavi. Název obrazu je odvozen od slavné divadelní hryAlfreda JarryhoKrál Ubu. Neforemná postava v brnění je zapíchnutá do země na trnu od kontrabasu. Motiv rukou, resp. dlaní hrál v Ernstových obrazech významnou úlohu – zde jsou obě imperátorovy dlaně předimenzované.
Histoire naturelle (Přírodopis), vyšlo 1926. Kniha obsahuje 34frotáží, zobrazujících zvířata, části lidského těla abotanické objekty. Techniku frotáže Ernst vymyslel rok předtím. Frotáže jsou v knize reprodukoványsvětlotiskem.
Loplop představuje dívku, 1930, 195 x 89 cm, olej, sádra a různé materiály na dřevě,Centre Georges Pompidou, Paříž. Od roku1930 projektuje Ernst sebe jako autora do podoby imaginárního ptáka Loplopa, který je přítomný na obraze a prezentuje divákovi jeho obsah. Jméno Loplop je pravděpodobně odvozeno od jména v té době v Paříži populárního pouličního básníka Ferdinanda Loplopa.[28] Východiskem obrazu byla kulisaBuñuelova filmu "L'âge d'or" (Zlatý věk).
Celé město, 1935/1936, olejomalba, 60 x 81 cm,Centre Georges Pompidou, Paříž. Na obraze je znázorněna zřícenina hradu na terasovitých stupních, ozářená měsíčním (?) kotoučem. Toto opuštěné dílo lidských rukou však pozvolna pohlcuje příroda. Ernst zde navázal na svékoláže z 20. let.
Surrealismus a malířství, 1942, olejomalba, 195 x 233 cm, CPLY Art Trust, New York. Loplop zde prezentujearcheopteryxe, neschopného vzlétnout. Ten je zaměstnán dvěma činnostmi: krmí jakousi bytost, snad své dítě, a zároveň maluje obraz. Na něm jsou matematické křivky nebo snad dráhy nebeských těles.
Hostina bohů, 1948, olejomalba, 153 x 107 cm, Muzeum 20. století, Vídeň. Od roku1947 se Ernst obracel ke geometrickým formám a pracoval s pravítkem a kružítkem. Obraz je prozářený jasnými barvami, v nichž dominuje žlutá. Jediným rozeznatelným "bohem" je kocour.
Šachovnice, sklo, 1966. Stejně jakoMarcel Duchamp byl i Ernst zanícenýmšachistou, nedosahoval však jeho úrovně. Od konce 20. let se příležitostně zabýval vytvářením souprav šachových figur. V roce1966 vytvořil skleněný šachový soubor a věnoval ho záplavami poničenéFlorencii.[29]
Kolegium učitelů ve škole pro zabijáky, Brühl, 1967
V rozmezí let1930–1957 hrál Ernst v sedmi filmech, vesměs šlo o epizodní role.[30] Až na první a poslední z nich se jedná o zcela zapomenutá díla. Nejslavnější je hned ten první,BuñuelůvL'âge d'or (Zlatý věk), v němž hrál vůdce loupežníků. Experimentální film "8 X 8: A Chess Sonata in 8 Movements" (8 x 8: Šachová sonáta v osmi tazích) natočili roku1957Jean Cocteau aHans Richter. Kromě Ernsta a jeho manželky Dorothey se v něm objevili také malířiHans Arp,Marcel Duchamp, americký sochařAlexander Calder, Cocteau a další umělci. Za jeho života o něm byly natočeny čtyři dokumentární filmy, další čtyři vznikly po jeho smrti.[31] Nejstarší z nich z roku1947 režírovalAlain Resnais.
Ernst napsal několik teoretických pojednání a autobiografických textů. Kromě umělecko-historických spisůWas ist Surrealismus (Co je surrealismus) z roku1934 aAu-delà de la peinture (Mimo malířství) z1937 napsal také několik autobiografických textů. Roku1948 vyšlySome Data on the Youth of Max Ernst (Některé údaje o mládí Maxe Ernsta) a v roce1962autobiografieBiographische Notizen (Životopisné poznámky). K autorovým údajům je ale třeba přistupovat kriticky.
Petrová, Eva,Max Ernst, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965
Spies, Werner,Max Ernst, Collagen. Inventar und Widerspruch, Du-Mont, Köln 2003,ISBN3-8321-7332-3
Spies, Werner (ed.),Max Ernst. Retrospektive zum 100. Geburtstag, Prestel, München 1991,ISBN3-7913-1122-0
Spies, Werner,Max Ernst – Dream and Revolution, katalog k výstavě v Moderna Museet, Stockholm 2008/2009, a v Louisiana Museum of Modern Art, Humlebæk, Dánsko 2009, Hatje Cantz, Ostfildern 2008,ISBN978-91-7100-794-0
